21 Cdo 202/2025-83

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Bistro Nad Schody s. r. o. se sídlem v Litomyšli, Smetanovo náměstí č. 47, IČO 17926777, zastoupené Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží č. 280/23, proti žalované V. K., zastoupené Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru č. 142/88, o 628 334,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 9/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. srpna 2024, č. j. 27 Co 171/2024-62, takto:

Výrok

Rozsudek krajského soudu, s výjimkou části výroku I o potvrzení rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. března 2024, č. j. 6 C 9/2024-34, v části jeho výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení 82 339 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 82 339 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. března 2024, č. j. 6 C 9/2024-34, s výjimkou části výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení 82 339 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 82 339 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, se zrušují a věc v tomto rozsahu se vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání žalobkyně zamítá.

Odůvodnění

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 4. 12. 2023 se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 628 334,29 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná „porušením svých právních povinností“ způsobila škodu společnosti Proseccon s. r. o., IČO 08503320, ve výši 600 702 Kč. Tento dluh žalovaná následně uznala co do důvodu i výše v písemné „Dohodě o uznání dluhu, způsobu jeho úhrady a postoupení pohledávky“ ze dne 11. 9. 2023 (dále také jen „Dohoda“), kterou byl dluh současně postoupen na žalobkyni, s níž se žalovaná „ve stejném dokumentu“ dohodla též na jeho úhradě do 10. 11. 2023. Pro případ prodlení s plněním byla mezi žalobkyní a žalovanou v Dohodě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky (600 702 Kč) za každý den prodlení, na níž je žalobou uplatňováno 27 632,29 Kč. Do dne podání žaloby „neeviduje“ žalobkyně ani částečnou úhradu pohledávky. V doplňujícím podání ze dne 16. 2. 2024 žalobkyně ohledně struktury uplatněné pohledávky na náhradu škody odkázala na článek II k žalobě připojené Dohody; pohledávka sestává: 1) z částky 82 339 Kč představující škodu, kterou žalovaná způsobila tím, že zavinila požár v pronajatých prostorách (škoda vznikla na majetku, tržbách a ušlém zisku), 2) z částky 494 649 Kč, za kterou žalovaná z finančních prostředků společnosti Proseccon s. r. o. nakoupila „majetek“, který si ponechala, a 3) z částky 23 714 Kč určené na „proplacení záloh na mzdy a dovolené zaměstnanců“, kterou si žalovaná ponechala.

2. Žalovaná především namítala nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, neboť předmětem řízení byly učiněny pohledávky z pracovněprávního vztahu, které nelze podle § 346d odst. 4 zákoníku práce postoupit na jiného, Dohodu navíc nepodepsala. Ke škodě způsobné požárem uvedla, že „co do základu nárok na náhradu škody zaměstnavateli odsouhlasila“ a pojišťovna žalované vyplatila zaměstnavateli na náhradě škody vzniklé na věcech po odečtení 10% spoluzavinění žalované 17 944 Kč; škodu na ušlém zisku 57 000 Kč pojišťovna odmítla hradit s odůvodněním, že za ni žalovaná jako zaměstnanec neodpovídá. Žalovaná odmítla, že by si za peníze zaměstnavatele nakoupila věci za 494 649 Kč a že by si tyto ponechala, a že by si ponechala hotovost zaměstnavatele v částce 23 714 Kč, určenou na proplacení záloh na mzdy a dovolené zaměstnanců.

3. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 6 C 9/2024-34, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 628 334,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 600 702 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 33 360 Kč k rukám „jejího právního zástupce“ (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2023 u společnosti Proseccon s. r. o. „minimálně od 1. 3. 2023 do poloviny září 2023“ jako provozní ve vinotéce a vinárně a že žalobou uplatněnou pohledávku společnost Proseccon s. r. o. postoupila na žalobkyni Dohodou. Dovodil, že se jedná o pracovněprávní spor, neboť „pojišťovna plnila za žalovanou z titulu jejího pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou požárem ze dne 27. 6. 2023“ (škoda způsobená požárem ve výši 82 339 Kč), žalovaná měla „právo vyplácet za zaměstnavatele zaměstnancům zálohy na mzdy“ (částka 23 714 Kč, kterou si měla žalovaná ponechat) a žalovaná měla „přístup k financím z titulu své funkce provozní a z titulu plnění pracovněprávních úkolů“ (částka 494 649 Kč, za kterou měla žalovaná nakoupit „majetek“ a tento si ponechat). Soud proto žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že „žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, když podle § 346d zákoníku práce nelze pohledávku z pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnavatel vůči zaměstnanci, postoupit na jinou osobu“.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 27 Co 171/2024-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 11 720 Kč k rukám advokáta žalované (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Nepřisvědčil konstrukci žalobkyně podle které vzniklá škoda je „jakýmsi odvozeným pracovněprávním vztahem“, na který nedopadá § 346d odst. 4 zákoníku práce. Bez ohledu na skutečnost, že žalobkyně „dovozuje trestněprávní odpovědnost žalované za tvrzenou škodu, nelze pominout, že žalovaná byla zaměstnankyní společnosti Proseccon s. r. o.“, k tvrzené škodě „mělo dojít v době trvání pracovněprávního vztahu“ a žalovaná „nakládala s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem za účelem plnění pracovních povinností.“ Skutečnost, že podle tvrzení žalobkyně žalovaná „nakládala s finančními prostředky zaměstnavatele jiným způsobem, než bylo ujednáno“, podle odvolacího soudu nemůže vést k vyloučení aplikace ustanovení § 346d odst. 4 zákoníku práce „chránícího práva zaměstnance.“ 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce posouzení podmínek podřazení určitého vztahu pod vztah pracovněprávní, u něhož by bylo možno uvažovat o aplikaci zákazu postoupení dle § 346d zákoníku práce“. Jednání žalované, kdy si z prostředků zaměstnavatele nakoupí majetek v hodnotě 494 649 Kč a ponechá si jej pro vlastní potřebu, dále kdy si obdobně pro sebe ponechá hotovost sloužící k proplacení záloh ostatních zaměstnanců, žalobkyně „vnímá“ jako zpronevěru, resp. škodu způsobenou trestnou činností. V této souvislosti potom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2593/2010 (správně sp. zn. 21 Cdo 2593, 2612/2010), neboť jím posuzovaná věc se „v podstatných rysech shoduje s touto kauzou“, v níž bylo dovozeno, že zaměstnanec činností, kterou nesledoval z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů, vybočil z mezí plnění pracovních úkolů (přímé souvislosti s ním), resp. že tu chybí věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Žalobkyně má dále za to, že dosud nebyla „jednoznačně vyřešena otázka hmotného práva…, zda vztah z odpovědnosti za škodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je základním pracovněprávním vztahem či je vztahem tzv. odvozeným“. Z komentářové literatury [STRÁNSKÝ, J., SAMEK, V., HORECKÝ, J. Nový občanský zákoník a pracovní právo s praktickým výkladem pro širokou veřejnost. Praha: SONDY, 2014, nebo GALVAS M. a kol.: Pracovní právo. Brno: Masarykova univerzita, 2012, nebo GALVAS, M., GREGOROVÁ, Z., HRABCOVÁ, D. (2010). Základy pracovního práva, a Vrajík Michal, Svěrčinová Eva, Příhodová Věra, Skoumalová Alena, Daněk Antonín, Ztratil Michal, Přikrylová Helena, Šupčíková Lada, Dorčáková Jana, Mikyska Martin, Abeceda mzdové účetní 2024, ANAG, 01.01.2024. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk] dovozuje, že „vztah z odpovědnosti za škodu“ je vztah odvozený, u něhož má být institut postoupení pohledávky přípustný. Odvolací soud však tomuto názoru nepřisvědčil. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaná dovolání žalobkyně považuje za nedůvodné, neboť odpovědnost za škodu „by v dané věci měla mít povahu pracovněprávního nároku, jak správně uzavřely oba soudy“. V posuzované věci bylo rozhodnuto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i v souladu s hmotným právem. Navrhla proto odmítnutí dovolání.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná pracovala u společnosti Proseccon s. r. o. na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 3. 2023 „minimálně od 1. 3. 2023 do poloviny září 2023“ jako provozní ve vinotéce a vinárně, že „Dohodou o uznání dluhu, způsobu jeho úhrady a postoupení pohledávky“ ze dne 11. 9. 2023, uzavřenou mezi žalobkyní (jako nabyvatelem a postupníkem), společností Proseccon s. r. o. (jako věřitelem a postupitelem) a žalovanou (jako dlužníkem), došlo k uznání pohledávek na náhradu škody, kterou žalovaná způsobila společnosti Proseccon s. r. o. (v částce 82 339 Kč zaviněním požáru v pronajatých prostorách, v částce 494 649 Kč zakoupením „majetku“ pro svoji potřebu z finančních prostředků zaměstnavatele a v částce 23 714 Kč ponecháním si finančních prostředků zaměstnavatele určených „na proplacení záloh na mzdy a dovolené zaměstnanců“), žalovanou co do důvodu a výše a k jejich postoupení společností Proseccon s. r. o. na žalobkyni; pro případ prodlení s plněním byla mezi žalobkyní a žalovanou v Dohodě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky (600 702 Kč) za každý den prodlení.

11. Za tohoto skutkového stavu napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, zda pohledávka zaměstnavatele nebo zaměstnance, kterou má proti druhému účastníkovi základního pracovněprávního vztahu z titulu náhrady škody podle části jedenácté zákoníku práce, je pohledávkou, kterou nelze podle § 346d odst. 4 věty první zákoníku práce postoupit na jiného, a kdy škodu svému zaměstnavateli zaměstnanec způsobil jednáním v mezích plnění pracovních povinností nebo v přímé souvislosti s ním. Protože první právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a při řešení druhé právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je částečně důvodné.

13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k postoupení pohledávky došlo dohodou ze dne 11. 9. 2023 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2023 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“).

14. Podle § 346d odst. 4 věty první zák. práce pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na jiného. Odchýlí-li se smluvní strany od úpravy uvedené v § 346b až 346d, nepřihlíží se k tomu (srov. § 346e zák. práce).

15. Z citovaných ustanovení vyplývá, že změna v osobě věřitele v pracovněprávních vztazích na základě smlouvy o postoupení pohledávky je zakázána. Subsidiární použití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky (srov. § 1879 až § 1887 o. z.) na pohledávku zaměstnance vůči zaměstnavateli nebo pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci je tedy vyloučeno. Právní jednání, kterým by mělo dojít k postoupení pohledávky z pracovněprávních vztahů, je jen zdánlivé (nicotné) a nepřihlíží se k němu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3430, 3628/2018, ze starší judikatury srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, uveřejněné pod č. 88/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 786/2011).

16. Dovolatelka namítá, že pohledávkou ze základního pracovněprávního vztahu, kterou nelze podle § 346d odst. 4 věty první zák. práce postoupit, není pohledávka zaměstnavatele vůči zaměstnanci z titulu náhrady škody, neboť vznikla z tzv. odvozeného pracovněprávního vztahu, jenž základním pracovněprávním vztahem není.

17. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že pochybnosti o obsahu aplikované právní normy je třeba odstranit výkladem, a to zejména výkladem gramatickým, logickým, systematickým, historickým i teleologickým. Výkladem gramatickým (jazykovým) se právní norma vysvětluje podle zásad gramatiky s cílem vystihnout slovní znění právní normy a význam použitých pojmů. I když je gramatický výklad důležitý, nelze vystačit pouze s ním. Logický výklad sleduje vysvětlit zkoumanou právní normu podle zásad formální logiky s cílem objasnit její smysl, účel a vzájemnou vazbu použitých pojmů. Systematický výklad sleduje vykládat hlavní smysl a účel právní normy podle jejího řazení v systému ostatních právních norem. Historický výklad pak sleduje osvětlit zkoumanou právní normu podle doby jejího vzniku. Teleologický výklad smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat. V konkrétním případě pak je vždy třeba použít všechny druhy výkladu v jejich vzájemné souvislosti, neboť žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, uveřejněný pod č. 3/2022 Sb. rozh. obč.).

18. Z hlediska teleologického a historického výkladu dotčené právní normy představuje významnou pomůcku pro právní interpretaci důvodová zpráva, která, ačkoliv není pramenem práva, může osvětlit záměr zákonodárce, resp. záměr tvůrce příslušné normy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4348/2018, uveřejněný pod č. 45/2020 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004).

19. Jazykové vyjádření § 346d odst. 4 věty první zák. práce odpověď na otázku, zda se v něm obsažený zákaz postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu vztahuje též na pohledávky z titulu náhrady škody, nepodává. Jazykový (gramatický) výklad však představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod č. 163/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K odpovědi na položenou otázku zde potom vedou další výkladové metody, zejména pak výklad systematický, historický a teleologický.

20. Pracovněprávní vztahy jsou právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně; závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě (srov. § 2 zák. práce). Závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy; základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 3 zák. práce).

21. Individuální pracovněprávní vztahy vznikající v souvislosti s výkonem závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele vznikají především mezi jimi samotnými. Soudní praxe současně nemá pochybnosti o tom, že vznikají – jak je zřejmé ze zákoníku práce a z dalších právních předpisů – i mezi zaměstnavatelem a dalšími osobami (např. pozůstalými nebo dědici po zemřelém zaměstnanci). Pracovněprávní vztahy současně nejsou omezeny jen na dobu trvání pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nelze za ně považovat pouze uvedené poměry. Protože zákoník práce ani žádný jiný právní předpis nestanoví dobu, do kdy pracovněprávní vztahy trvají (kdy nejpozději pracovněprávní vztahy končí), jsou pracovněprávními vztahy také například nároky zaměstnavatele nebo zaměstnance na náhradu škody podle ustanovení § 250 a násl. zák. práce, i když ke škodě došlo až po skončení pracovního poměru. Za pracovněprávní nelze ovšem považovat takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu závislé práce, jako například nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60/2002 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 385/2014, uveřejněného pod č. 61/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 633/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8/2007, s. 609).

22. Doktrína individuální pracovněprávní vztahy dělí na základní pracovněprávní vztahy a pracovněprávní vztahy odvozené, resp. související se základními pracovněprávními vztahy, od nichž svoji existenci odvíjí [doplňující základní pracovněprávní vztahy (např. vztahy odpovědnostní apod.) či napomáhající realizaci základních pracovněprávních vztahů]; vedle dovolatelkou odkazované odborné literatury (shora bod 5) srov. například též PICHRT, J. a kol. Zákoník práce. Praktický komentář. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2025, s.

17. Zákoník práce, definuje-li v § 1 předmět své úpravy, s tímto dělením individuálních pracovněprávních vztahů nepracuje; vedle definice uvedené v § 1 písm. a) předmětem své úpravy vymezuje pouze kolektivní pracovněprávní vztahy [§ 1 písm. b)], některé právní vztahy před vznikem individuálních pracovněprávních vztahů [§ 1 písm. d)] a některá práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců při dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce podle zákona o nemocenském pojištění a některé sankce za jeho porušení [§ 1 písm. e)]. Veškerá úprava individuálních pracovněprávních vztahů obsažená v zákoníku práce (včetně části jedenácté – Náhrada majetkové a nemajetkové újmy) proto spadá pod definici obsaženou v § 1 písm. a) zák. práce bez ohledu na to, zda při nich dochází k výkonu závislé práce, nebo s jejím výkonem pouze souvisí.

23. Na uvedeném nic nemění ani § 3 zák. práce, který stanoví, že závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, popř. ve vztahu upraveném zvláštním právním předpisem. Smyslem a účelem tohoto ustanovení není provedení rozlišení individuálních pracovněprávních vztahů na shora uvedené dvě kategorie, nýbrž zamezení zastírání pracovněprávních vztahů jiným typem závazkových vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2128/2019, nebo nepřímo důvodovou zprávu k zákonu č. 264/2006 Sb., k části čtyřicáté osmé, bodům 1, 2, 4, 6, 7 a 8).

24. Zákaz postoupení pohledávky z pracovněprávních vztahů se stal součástí právní úpravy zákoníku práce s účinností od 1. 1. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Byl začleněn do § 4a odst. 1, který stanovil, že pro pracovněprávní vztahy se nepoužijí (mimo jiné) ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky. Důvodová zpráva k zákonu č. 365/2011 Sb. (k bodům 7, 33, 54, 262 a 264) k zavedené úpravě uvádí: „Použitím institutu zadržovacího práva, vymíněného odstoupení od smlouvy a postoupení pohledávky v základním pracovněprávním vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem by nebyla v dostatečné míře realizována ochranná funkce pracovního práva, potažmo by nedocházelo k naplnění zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§ 1a písm. a)]. … Rovněž postoupení pohledávky, stejně jako smlouva ve prospěch třetí osoby by oslabilo postavení zaměstnance v základním pracovněprávním vztahu, v nichž zaměstnanec požívá ochrany, stejně jako garanci sociálního standardu.“ Současně zdůrazňuje, že: „Obsahem základních pracovněprávních vztahů jsou toliko dva subjekty, zaměstnavatel a zaměstnanec, jimž je pro osobní výkon závislé práce za odměnu svěřováno zákoníkem práce specifické postavení, a to v právech i povinnostech, včetně odpovědnosti. Nebylo by tedy správné, aby do postavení některé ze smluvních stran základního pracovněprávního vztahu vstupoval nebo přistupoval subjekt cizí.“ Z důvodové zprávy tedy vyplývá, že uzákonění zákazu postoupení pohledávky je projevem základní zásady pracovněprávních vztahů obsažené v § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance; úprava má nepochybně zabránit zneužití institutu postoupení pohledávky a jeho právních následků na úkor zaměstnance (zamezení nepřípustnému nátlaku při jejím vymáhání nebo postoupení pohledávky zaměstnance za pro něj nevýhodných podmínek). Pro vyřešení dovolatelkou předestřené otázky přípustnosti postoupení pohledávky z titulu náhrady škody podle části jedenácté zákoníku práce je pak především významné, že důvodová zpráva považuje za nepřípustné postoupení pohledávky z (tehdejší terminologií zákoníku práce) odpovědnostních vztahů, tj. (slovy současné právní úpravy) pohledávky vyplývající z povinnosti zaměstnance nebo zaměstnavatele k náhradě škody a povinnosti zaměstnavatele k náhradě nemajetkové újmy. Novelou provedenou zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2014, byl zákaz postoupení pohledávky z dosavadního § 4a odst. 1 přesunut do § 346d odst. 4 věty první zák. práce. Důvodová zpráva k zákonu č. 303/2013 Sb. (k části šedesáté páté, bodu 1) tuto změnu vysvětluje následovně: „Dosavadní ustanovení § 4a, které obsahuje výčet právních úprav zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, které se na pracovněprávní vztahy nepoužijí, se navrhuje nahradit novou úpravou. Podobnou právní úpravu, která by měla limitovat použití občanskoprávních institutů, se navrhuje nahradit v nových ustanoveních, zařazených jako § 346d a 346e zákoníku práce.“ Z jejího obsahu tedy nelze dovozovat, že by se po uvedené změně právní úpravy mělo na stávajícím obsahu a rozsahu zákazu postoupení pracovněprávní pohledávky něco změnit.

25. Nejvyšší soud proto uzavírá, že zákaz postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, obsažený v § 346d odst. 4 větě první zák. práce se vztahuje též na pohledávky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy podle části jedenácté zákoníku práce.

26. Soudy tedy vyšly ze správného předpokladu, že pohledávku zaměstnavatele z titulu náhrady škody, kterou mu zaměstnanec způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nelze postoupit na jiného, neboť tomu brání zákaz uvedený v § 346d odst. 4 větě první zák. práce. Jejich závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně (postupníka), odůvodněný nemožností postoupení uplatněných pohledávek, lze přesto považovat (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) za správný jen zčásti, a to ohledně uplatněného nároku na náhradu škody způsobené požárem ve výši 82 339 Kč. Ohledně uplatněných nároků na náhradu škody ve výši 494 649 Kč a 23 174 Kč, kterou žalovaná způsobila (měla způsobit) svému zaměstnavateli (společnosti Proseccon s. r. o.) tím, že si z finančních prostředků zaměstnavatele ve výši 494 649 Kč nakoupila „majetek“, který si ponechala, a tím, že si ponechala částku 23 714 Kč zaměstnavatelem „určenou na proplacení záloh na mzdy a dovolené zaměstnanců“, čímž podle žalobkyně vybočila z plnění pracovních povinností, uvedený závěr za správný považovat nelze.

27. Podle ustanovení § 250 zák. práce zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odst. 1). Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255 (odst. 3).

28. Odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nároku podle ustanovení § 250 zák. práce, jen jestliže ji zaměstnanec způsobil zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím, tedy, jinak řečeno, jestliže ji zaměstnavateli způsobil jeho zaměstnanec při činnosti prováděné v mezích plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Vznikla-li škoda porušením právní povinnosti jinak, řídí se odpovědnost za škodu ustanovením § 2894 a násl. občanského zákoníku, i kdyby škůdce byl zaměstnancem poškozeného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 148/2023, ze dne 20. 12. 2012, sp zn. 21 Cdo 2935/2011, nebo ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2593, 2612/2010).

29. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například stanovisko občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. obč.) je v mezích plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Uvedená kritéria přitom nemají stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů.

30. Pro závěr, zda povinnost k náhradě škody má povahu pracovněprávního, nebo občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil povinnosti uložené mu zákoníkem práce, nebo jinými právními předpisy. Porušení povinnosti (zaviněným jednáním) ze strany škůdce je předpokladem jak pro vznik povinnosti k náhradě škody podle § 250 zák. práce, tak i pro vznik povinnosti k náhradě škody podle občanského zákoníku (srov. § 2910 a § 2913 odst. 1 o. z.). Významným v tomto směru není, který právní předpis ukládá škůdci povinnost, jejímž porušením vznikla škoda, ale jen to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů (srov. judikaturu odkazovanou v bodu 28 nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2480/2009).

31. Soudní praxe dovodila, že uvedená kritéria zpravidla nesplňuje majetková trestná činnost spáchaná v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť by byla v úzké místní, časové a věcné souvislosti s plněním pracovních úkolů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1773/2016), nebo situace, kdy zaměstnanec uzavíral některé obchody s odběrateli (zaměstnavatele) jako soukromý podnikatel – fyzická osoba a na vlastní účet „v úmyslu opatřit sobě prospěch“ (srov. již uvedený a dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2593, 2612/2010), anebo situace, kdy by zaměstnankyně vybírala peníze z účtu zaměstnavatele s úmyslem je vůbec nepoužít v jeho prospěch, ale „použít pro svoji potřebu“, tedy „zneužila své dispoziční oprávnění“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3908/2019).

32. Z uvedeného výkladu je zřejmé, že soudy – zabývaly-li se tím, zda uplatněný nárok na náhradu škody má povahu pracovněprávního nároku, nebo občanskoprávního nároku (na který se nevztahuje zákaz postoupení pohledávky podle § 346d odst. 4 věty první zák. práce) – nedostatečně vzaly v úvahu skutková tvrzení žalobkyně, podle nichž žalovaná zaměstnavatelem svěřené finanční prostředky použila pro svoji potřebu tím, že si je ponechala, resp. si ponechala věci, které za ně nakoupila, tj. jednala v úmyslu se na úkor zaměstnavatele obohatit. Uvedené skutečnosti – kdyby byly prokázány – by znamenaly vybočení z mezí plnění pracovních úkolů (přímé souvislosti s ním) žalovanou. Podstatné zde totiž není, že finanční prostředky byly žalované zaměstnavatelem svěřeny k plnění jejích pracovních úkolů (jak zohlednily soudy), ale skutečnost, že její jednání by za takové situace postrádalo místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Jestliže se soudy uvedenými skutkovými tvrzeními žalobkyně nezabývaly a neučinily je předmětem dokazování, nelze v části, v níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 545 995,29 Kč (518 363 Kč náhrada škody a 27 632,29 Kč smluvní pokuta utvrzující postoupenou pohledávku) s příslušenstvím, považovat rozsudek odvolacího soudu za správný.

33. Je-li rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení 82 339 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 11. 11. 2023 do zaplacení, správný, a nebylo-li zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v uvedené části podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

34. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části výroku I o zamítnutí žaloby na zaplacení 545 995,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 518 363 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, správný a protože ve vztahu k této části nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek – s výjimkou části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí dovolání – zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Svitavách) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení