21 Cdo 2176/2023-391

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce M. M, zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky č. 250/3, proti žalované MHSV s. r. o. se sídlem v Praze 3, Ježkova č. 1054/10, IČO 28238699, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská č. 12, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 371/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2023, č. j. 30 Co 28, 30/2023-360, takto

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Dlaboly, advokáta se sídlem v Praze 7, U Studánky č. 250/3.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 18. 8. 2021 domáhal, aby soud uložit žalované povinnost vydat žalobci technologické zařízení betonárny výrobního označení PR 750, tvořené zásobníkem kameniva ZCK 3*7, třemi zásobníky cementu ZC, míchačkou PR 750 S, skipovým výtahem, tenzometrickými vahami na kamenivo, cement a vodu, dávkováním cementu, dávkováním plastifikátoru a řídícím systémem BET kontrol, vše umístěné na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY, v katastrálním území XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY (dále jen „betonárna“ nebo „technologické zařízení betonárny“). Žalobu odůvodnil tak, že je vlastníkem areálu XY, jehož součástí jsou mimo jiné pozemky parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č. XY, ostatní plocha (dále jen „pozemky“), a to včetně betonárny. Vlastnické právo nabyl za základě veřejné dobrovolné dražby, jejíž platnost nebyla zpochybněna, a která proběhla v rámci zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, na jehož majetek byl v rámci insolvenčního řízení vyhlášen konkurs. Dle dražební vyhlášky byla betonárna předmětem dražby, neboť je uvedena jako součást pozemků. V soupisu majetkové podstaty se betonárna nenachází, neboť je součástí stavby na pozemku parc. č. XY. Řízení o vyloučení betonárny z majetkové podstaty dlužníka na pozemku parc. č. XY, zahájené na návrh žalované, bylo zastaveno. Žalovaná užívá technologické zařízení betonárny, aniž by jí k tomu svědčil právní důvod, a je tak povinna technologické zařízení vydat.

2. Rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 30 Co 28, 30/2023-360, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 10. 2022, č. j. 7 C 371/2021-271, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 7 C 371/2021-281 (výrok I), jímž tento soud uložil žalované povinnost vydat žalobci technologické zařízení betonárny do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů státu. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalovaná je povinna vydat popsané technologické zařízení umístěné na pozemku parc. č. XY, dále potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 11. 2023, č. j. 7 C 371/2021-285, jímž bylo rozhodnuto o výši náhrady nákladů státu (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav a věc posoudil správně i po stránce právní. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce se stal vlastníkem betonárny na základě veřejné dobrovolné dražby, která splňovala základní předpoklady konání veřejné dražby. Soud prvního stupně učinil správný skutkový závěr, že z okolností provedené dražby bylo zřejmé, že předmětem dražby byl celý areál včetně stavby betonárny; betonárna byla jako předmět dražby jasně a srozumitelně popsána, resp. označena. Otázku, zda lze požadovat vydání jen technologické části betonárny, posoudil odvolací soud tak, že stavba betonárny není jako celek samostatnou věcí v právním smyslu, jedná se o věc složenou „z jednotlivých svou povahou různých věcí, které si ponechávají svou právní samostatnost“. Žalobce se tak může domáhat vydání takové movité věci.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Má za to, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla, že právní hodnocení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem je nesprávné, neboť zjištěný skutkový stav jednoznačně svědčí pro závěr, že vlastnictví betonárny na žalobce nepřešlo, neboť nelze spolehlivě (jednoznačně) prokázat, a s přihlédnutím ke všem okolnostem dovodit, co bylo vydraženo. Uvedla, že stavba betonárny není nijak stavebně, technicky či jinak spojena s okolními nemovitostmi, se kterými by tvořila součást věci nebo byla jejich příslušenstvím, že betonárna nebyla pojata do soupisu majetkové podstaty dlužníka, neboť není v soupisu uvedena, v katastru nemovitostí není betonárna zapsána ani jako věc samostatná, ani jako součást pozemku. Popis předmětu dražby je v dražební vyhlášce vymezen tak neurčitě, že nelze učinit závěr, že betonárna byla předmětem dražby, a označení předmětu dražby je „věcný i právní nonsens, neboť zem. stavba bez čp/če nemůže být součástí sama sebe“. Neinformovaný zájemce o dražbu by při prohlídce žádnou přístavbu ani instalaci technologického zařízení k „hale“ nezjistil, a jestliže soud dospěl k závěru, že je stavba betonárny jasně označena jako předmět dražby, pak pomíjí vnitřní rozpor stavebního rozhodnutí. Dovolatelka dále namítla, že stavba betonárny je „jednou věcí v právním smyslu“ a že „je právně vyloučeno, aby došlo k prodeji (byť i formou veřejné dražby) pouze části věci … a je zcela vyloučeno, aby se žalobce domáhal vydání pouze části věci“.

4. Žalobce uvedl, že dovolání není důvodné, a že rozsudek odvolacího soudu je správný, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Byť dovolatelka v dovolání předesílá, že dovolání „je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, ve skutečnosti polemizuje se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud dospěl k těm právním závěrům, které dovolatelka následně podrobuje v dovolání kritice.

9. Dovolání není navíc přípustné i proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknutých otázek) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedené otázky byly řešeny jinak. A) K otázkám nabytí vlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě a za jakých okolností k nabytí vlastnictví nedojde 10. Ve vztahu k těmto otázkám je judikatura Nejvyššího soudu stabilně sjednocena na následujících závěrech.

11. Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen „zákon o veřejných dražbách“) se rozumí veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou podávání nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jakož i totéž veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání [§ 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách]. Veřejnou dražbou je dražba prováděná na návrh vlastníka; vlastníkem se rozumí též osoba, která je oprávněna s předmětem dražby hospodařit a je zmocněna nebo na základě zvláštního právního předpisu oprávněna předmět dražby zcizit, likvidátor a správce konkursní podstaty (§ 17 odst. 1 a 4 zákona o veřejných dražbách). Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele), nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).

12. Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby tehdy, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, který byl uveřejněn pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

13. I když byla zaplacena cena dosažená vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost dobrovolné veřejné dražby podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), vydražitel nabývá vlastnické právo jedině tehdy, je-li nepochybné, co bylo vydraženo a kdo učinil nejvyšší podání. Kdyby nebylo možné spolehlivě (jednoznačně) - s přihlédnutím ke všem okolnostem případu – dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby), nebo kdo je vydražitelem, není s provedením takové dražby spojeno nabytí vlastnictví nebo jiného práva. Přestože výsledek dražby nebyl zákonem stanoveným postupem zpochybněn a přestože nešlo z pohledu ustanovení § 24 zákona o veřejných dražbách o zmařenou nebo neplatnou dražbu, nelze pominout, že samozřejmým požadavkem pro každé nabytí vlastnictví nebo jiného práva je také to, že lze bez pochybností dovodit, kdo vlastnictví nebo jiné právo nabyl a čeho (jaké věci nebo jiného předmětu právních vztahů) se nabytí vlastnictví nebo jiného práva týkalo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2690/2006, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1441/2007, který byl uveřejněn pod č. 107 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, který byl uveřejněn pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1211/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 869/2019).

14. Odvolací soud se v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu zabýval otázkou, zda bylo možné bez pochybností dovodit, čeho se nabytí vlastnictví týkalo, a dospěl shodně se soudem prvního stupně ke skutkovému závěru, že z okolností případu bylo možné dovodit, co tvořilo předmět dražby. Dokazováním (výslechem svědků a provedením listinných důkazů) bylo prokázáno, že „předmětem dražby byly označené nemovitosti, že se jednalo o areál bývalého zámku a přilehlé hospodářské části, že nemovitosti byly pojaty do soupisu majetkové podstaty dlužníka a byly zapsány pro dlužníka v katastru nemovitostí.“ Z provedeného dokazování učinil soud prvního stupně skutkový závěr, který převzal soud odvolací, že z okolností provedené dražby bylo zřejmé, že předmětem dražby je mimo další označené nemovitosti stavba betonárny, že uvedený majetek je dražen v rámci zpeněžení majetku dlužníka v rámci insolvenčního řízení a že žalobce podal nejvyšší podání a je vydražitelem. Odvolací soud uzavřel, že stavba betonárny byla vydražena v dražbě, která splňovala předpoklady konání veřejné dražby dle zákona o veřejných dražbách, neboť betonárna jako předmět dražby byla zcela jasně a srozumitelně popsána, resp. označena, bylo zřejmé, že betonárna byla jako předmět dražby vydražena, stejně jako bylo zřejmé, že žalobce je vydražitelem, a konečně bylo také doloženo oprávnění insolvenční správkyně dražbu navrhnout.

15. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka prostřednictvím námitky, že „jde o situaci, kdy nelze spolehlivě (jednoznačně) s přihlédnutím ke všem okolnostem případu dovodit, co bylo vydraženo“, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která převzal soud odvolací. Dovolatelka předestírá vlastní skutkové závěry (že stavba betonárny nebyla pojata do soupisu majetkové podstaty dlužníka, nebyla jako samostatná stavba zapsána v katastru nemovitostí na pozemku parc. č. XY a nebyla tam zapsána ani jako součást pozemku, že označení předmětu v dražební vyhlášce tak, jak dovodil soud prvního i druhého stupně, je věcný i právní nonsens, neboť zemědělská stavba bez č. p. nemůže být součástí sama sebe, že žádná výrobna betonu a betonových výrobků neexistovala a neexistuje, že rozhodnutí stavebního úřadu hovoří o přístavbě ke stávající hale, avšak neinformovaný zájemce o dražbu by při prohlídce žádnou instalaci technologického zařízení k hale nezjistil, a že rozhodnutí stavebního úřadu, na které dražební vyhláška poukazuje, je vnitřně rozporné, neboť v něm „současně mluví o přístavbě … ale současně i o tom, že v blízkosti haly byla postavena betonárna“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že vlastnictví stavby betonárny na žalobce nepřešlo, neboť nelze spolehlivě prokázat a dovodit, co bylo vydraženo), které ústí v závěr o opodstatněnosti jí uplatněného nároku.

16. Námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr, nesouhlasí-li s hodnocením důkazů, předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). B) K otázce součásti věci 17. Dovolatelka dále namítá, že „stavba betonárny je jednou věcí v právním smyslu“ a je právně vyloučeno, aby se žalobce domáhal vydání pouze části věci. Namítá rozpor s judikaturou dovolacího soudu (s rozsudkem Nejvyššího soudu ze 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, a rozsudkem ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99) a uvádí, že celá věc je podrobena jednomu právnímu režimu, a to až do okamžiku faktického oddělení součásti věci. Dle jejího názoru oddělená technologie nemůže sama sloužit účelu, není samostatně hospodářsky zužitkovatelná, bez ocelové konstrukce a stavební části betonárny je „nepoužitelnou hromadou šrotu“.

18. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zastává k ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) [pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) je dosavadní judikatura v zásadě i nadále použitelná, neboť obecné vymezení součásti věci podle § 505 o. z. odpovídá obecnému vymezení podle § 120 odst. 1 obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020)], názor, že právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť to, co k věci podle její povahy náleží, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní patří natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí“, však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter oddělení zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, který byl uveřejněn pod č. 2 v časopise Právní rozhledy, roč. 2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 230/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3795/2022).

19. Nejvyšší soud ve své judikatuře formuluje závěr, že součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou (například sluchátko bezdrátového telefonního přístroje). Nutnou podmínkou pro to, aby původně samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Pokud tedy určitá věc, která je spojena s jinou věcí, má vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věci (může jít nanejvýš o věc složenou – universitas rerum cohaerentium – ve které každá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto požadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008).

20. Posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2840/2018). Dovolací soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází ze závěru, že může zpochybnit úvahu soudů nižších stupňů o tom, zda se jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné, jen z toho hlediska, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria, či v případech, že jde o úvahu zjevně nepřiměřenou nebo dostatečně neodůvodněnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3830/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1035/2022).

21. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že stavba betonárny v tomto případě není jako celek samostatnou věcí v právním smyslu, jejímiž součástmi by byla stavební část a technologická část betonárny. Odvolací soud řádně a dostatečně odůvodnil svůj závěr, že stavba betonárna je věcí složenou (universitas rerum cohaerentium) z jednotlivých, svou povahou různých věcí, které si ponechávají svou právní samostatnost. Odvolací soud, vycházeje ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Myšáka, uvádí, že jednotlivými věcmi, jejichž soubor (sestavení) tvoří stavbu betonárny, jsou železobetonové základy (stavební část), ocelová konstrukce a jednotlivé relativně samostatné části strojního zařízení na ocelové konstrukci připojené (technologická část). Tyto samostatné věci při svém spojení plní určitý hospodářský účel, jednotlivé věci však mohou plnit svůj hospodářský účel i samostatně. Samostatné věci mohou být odděleny, aniž by došlo k jejich znehodnocení, a ponechávají si svůj hospodářský účel, když technologické zařízení (strojní část betonárny) je běžně prodáváno, přemísťováno, a svému účelu (míchání, resp. výrobě betonové směsi) může sloužit kdekoliv na jiném místě, kde bude umístěno na jiné základy, a stavební část pak může sloužit i bez tohoto konkrétního technologického zařízení jako místo pro umístění jiného strojního zařízení (jiného technologického zařízení). Vzájemná sounáležitost obou uvedených věcí je relativně volná (nízká), naopak míra jejich oddělitelnosti je relativně vysoká. Úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená.

22. Odvolací soud vyhodnotil stavbu betonárny jako věc složenou, technologické zařízení má povahu samostatné věci, která netvoří součást věci jiné, a žalobce se může domáhat vydání takové věci, čímž nikterak nevybočil z rozhodovací praxe dovolacího soudu.

23. Dovolací soud dodává, že námitka dovolatelky, že závěr odvolacího soudu je nesprávný, neboť neexistuje příklad hospodářské zužitkovatelnosti samostatné technologie, a že bez ocelové konstrukce a stavební části je „nepoužitelnou hromadou šrotu“, není otázkou právního posouzení. Svými námitkami pouze předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů (jak již bylo zdůrazněno výše – srov. bod 15. a 16. tohoto odůvodnění) nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Námitky dovolatelky tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

24. Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a že tedy dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

25. Dovolání bylo podáno proti výrokům I, II a III rozsudku odvolacího soudu, kterými odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně včetně výroků o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a státem. Dovolání proti těmto částem výroků rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).