Nejvyšší soud · Usnesení

21 Cdo 2647/2009

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2010-07-07 · ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2647.2009.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě je nepřípustné, protože napadený rozsudek nemůže mít po právní stránce zásadní význam. Soud potvrdil, že ke zmenšení majetkové podstaty poškozeného dochází až okamžikem uhrazení pokuty, nikoli již jejím uložením.

Citované zákony (6)

Plný text

21 Cdo 2647/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce EURO ÚSTÍ s.r.o. se sídlem v Děčíně, U plovárny č. 36/6, IČ 25030434, zastoupeného Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké č. 457/5, proti žalovaným 1) E. E., a 2) A. Š., o 237.062,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 14 C 33/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2008 č.j. 16 Co 191/2007-357, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst.2 o.s.ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2008 č .j. 16 Co 191/2007-357, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 5. 2007 č. j. 14 C 33/2003-307 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba „v rozsahu, ve kterém požaduje žalobce po 1) žalované zaplacení částky 118.531,- Kč, a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba „v rozsahu, ve kterém požaduje žalobce po 2) žalované zaplacení částky 118.531,- Kč“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (dovolatel totiž podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází a současně v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry – zejména, že „prokázal, že žalované měly vytvořeny podmínky k tomu, aby splnily svou povinnost vyplývající z jejich pracovního poměru“, tedy „hradit platby pojistného za žalobce“ - na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci) - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn.

III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto]. K námitce, že již „vznikem závazku (nikoli až jeho zaplacením) došlo k újmě v majetkové sféře žalobce vyjádřitelné v penězích“, lze uvést, že otázkou existence škody spočívající ve zmenšení majetkové podstaty poškozeného se již soudní praxe v minulosti zabývala, a zaujala stanovisko, že ke zmenšení majetkové podstaty žalující organizace nemohlo dojít již okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z majetkových prostředků organizace byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu. Samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde. Žalující zaměstnavatel může tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní svůj závazek vůči příslušnému úřadu – v tomto případě Okresní správě sociálního zabezpečení Děčín - (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp.zn. 5 Cz 23/73, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1974, pod č.

32. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, a nemá tedy po právní stránce zásadní význam. Protože dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. července 2010 JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (6)

Tento rozsudek je citován v (8)