Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 10/06

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2006-03-07 · odmítnuto pro nedodržení lhůty · ECLI:CZ:US:2006:3.US.10.06

  1. MS Praha 39 Co 522/2001-832
  2. ÚS III.ÚS 10/06

Citované zákony (4)

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.4.2004, č.j. 39 Co 522/2001-832, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.6.2001, č.j. 23 C 251/97-388, za účasti Městského soudu v Praze se sídlem v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 se sídlem v Praze, t a k t o :

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

: V ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil obě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož "je toho názoru", že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Obšírně shrnul průběh a výsledky předchozího soudního řízení a zhodnotil je tak, že mu bylo zejména upřeno právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, v souvislosti s ustanoveními § 2 a § 3 o.s.ř.). Stěžovatel tvrdí, že se soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, nevypořádaly s důkazy, které předložil, a nepřihlížely k námitkám ohledně věcných rozporů v podaných znaleckých posudcích, jakož i rozporů s jím předloženými posudky zahraničních odborníků. Nevyhověly některým jeho důkazním návrhům a proto "se nedá mluvit ze strany soudu o součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny". Soudy podle jeho názoru rovněž nepřihlédly k jeho vyjádřením ohledně důkazů protistrany a s ohledem na jejich zacházení s předloženými důkazy "se dá pochybovat o dodržení ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, dle kterého jsou si všichni účastníci rovni". Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle § 236 a násl. o.s.ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci (srov. a contr. § 237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř.) - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle § 238 odst. 2, § 238a odst. 2 o.s.ř.). Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§ 243b odst. 5 o.s.ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. § 241b odst. 3, s přiměřeným užitím § 43 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Z citovaného § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv. Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto - shrnutím uvedeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění (a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř.) anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá (srov. § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Bylo-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. To je v dané věci významné proto, že stěžovatel vycházel - oproti tomu - z toho, že mu dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí. Tak tomu však není. Dovolací soud stěžovatelovo dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody - usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal. Z odůvodnění tohoto usnesení (jakož i z obsahu dovolání) se podává, že těžiště dovolatelovy argumentace spočívalo v pouhé polemice s poznatky, vyplývajícími ze znaleckých posudků, jež byly v řízení před obecnými soudy podány; "podstatou (dovolatelových) námitek byl nesouhlas...jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní". Námitky nesprávnosti skutkových zjištění, nesprávného hodnocení provedených důkazů, a výtky, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy, však nepředstavují způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., a přípustnost dovolání, uvedl dovolací soud, jimi založit nelze. Výtku z nesprávného výkladu ustanovení poučovací povinnosti ve vztahu ke kritickému lékařskému zákroku podle § 23 zákona č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, hodnotil dovolací soud obdobně, jako nezpůsobilou otevřít otázku zásadního právního významu, jelikož se zřetelem k nezpochybnitelnému skutkovému základu (že nebyla prokázána škoda v příčinné souvislosti s operací dovolatele, resp. s postupem nikoli lege artis nebo s okolnostmi majícími původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při tom použito) ani případná absence takového poučení nemohla na tvrzené ztížení společenského uplatnění dovolatele mít kauzální účinek. Jelikož se s těmito názory nezbývá než ztotožnit, Ústavní soud - vycházeje z úvah výše předestřených - dospěl k závěru, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatel způsobem, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, si neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovateli zřejmé od počátku. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu prvního a druhé stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (soudcem zpravodajem) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b/ zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení. Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle čl. 83 ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§ 120 a násl. o.s.ř.), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2006 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Zákon o péči o zdraví lidu 20/1966 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (1454)

Zobrazeno prvních 50 podle data.