33 Cdo 2339/2025

Rubrum

33 Cdo 2339/2025-339 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Waiheki s.r.o., se sídlem v Bašce, Kunčičkách u Bašky 329, identifikační číslo osoby 04023021, zastoupené Mgr. Martinem Poláchem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vojenova 2540/8, proti žalované L. P., zastoupené JUDr. Jozefem Bohdanem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, o 245 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 47/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 5. 2025, č. j. 60 C 82/2025-307, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou podanou 23. 6. 2022 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila provizi za zprostředkování prodeje nemovitostí žalované.

2. Rozsudkem ze dne 18. 2. 205, č. j. 35 C 47/2023-278, Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu o 245 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně za dobu od 1. 6. 2022 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

4. Odvolací soud vyšel z následujících zjištění: Dne 19. 12. 2020 spolu účastnice (žalobkyně jako zprostředkovatelka a žalovaná jako zájemce) uzavřely smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje konkretizovaných nemovitostí žalované za kupní cenu 5 800 000 Kč s možností jejího snížení podle požadavku zájemce, zprostředkovatelská provize byla sjednána ve výši 4,5 % z konečné kupní ceny. Smlouva byla sjednána jako výhradní na dobu určitou do 31. 7. 2021 s možností jejího prodloužení o další dva měsíce. Kterákoli ze stran měla právo smlouvu vypovědět kdykoliv bez udání důvodu s výpovědní lhůtou v délce 14 dnů od doručení výpovědi. Žalovaná kupními smlouvami ze dne 30. 8. 2021 a ze dne 6. 9. 2021 prodala část nabízených nemovitostí (pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba: budova s č.p. XY, rodinný dům, pozemků p. č. XY a p. č. XY, spoluvlastnického podílu ve výši ? k pozemku p. č. XY) M. H. Dne 6. 10. 2021 žalovaná požádala e-mailem žalobkyni o odstranění nabídky zbylých nabízených nemovitostí (šlo o tzv. roubenku – pozemky s nezkolaudovanou stavbou). Nebyla spokojená s postupem žalobkyně a nadto se dozvěděla, že výhradní zprostředkovatelská smlouva nemůže být uzavřena na více jak 6 měsíců, takže při jednání s jednatelkou žalobkyně zmínila neplatnost uzavřené smlouvy z důvodu, že bylo v rozporu se zákonem sjednáno výhradní zastoupení na dobu delší šesti měsíců. Žalovaná dopisem ze dne 12. 1. 2022 zprostředkovatelskou smlouvu ze dne 19. 12. 2020 vypověděla ke dni 31. 1. 2022. Výpověď byla žalobkyni doručena dne 14. 1. 2022. Žalobkyně a žalovaná se dohodly, že prohlídky nemovitostí mohou v průběhu ledna 2022 pokračovat. Dne 13. 1. 2022 se na žalobkyni obrátila paní H. se zájmem o zbylou část nabízených nemovitostí žalované (pozemek p. č. XY), manželé H. si dne 19. 1. 2022 nemovitosti prohlédli a poté projevili zájem o jejich koupi. Žalovaná kupní smlouvou uzavřenou dne 31. 3. 2022 prodala manželům H. pozemek p. č. XY. Dne 12. 5. 2022 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě provize a smluvní pokuty.

5. Po právní stránce odvolací soud dovodil, že strany uzavřely platnou zprostředkovatelskou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala pro žalovanou zprostředkovat uzavření kupní smlouvy směřující k prodeji předmětných nemovitostí za kupní cenu 5 800 000 Kč a žalobkyně se zavázala zaplatit provizi. Strany se následně (v průběhu jara 2021) dohodly, že se bude samostatně prodávat komplex označený jako „stará chalupa“ včetně spoluvlastnického podílu k přístupové cestě a komplex pozemků související s nezkolaudovanou stavbou tzv. „roubenky“.

6. Co se týče trvání závazku odvolací soud dovodil, že automatická prolongace v případě nevýhradního zprostředkování je – na rozdíl od výhradního zprostředkování – přípustná, přičemž v posuzovaném případě automatická prolongace nebyla navázána na existenci výhradního zprostředkování a nejde ani o zakázané ujednání ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Zdůraznil, že žalovaná byla o automatické dvouměsíční prolongaci dopředu ve smlouvě informována, přičemž šlo o relativně krátkou dobu, kterou mohla relativně snadno vyloučit písemným prohlášením učiněným nejpozději 5 dnů před datem automatického prodloužení. Sjednanou pětidenní lhůtu odvolací soud shledal přiměřenou a legitimní, neboť „v případě automatického neprodloužení závazku by musela žalobkyně učinit kroky vedoucí k ukončení zprostředkovatelské činnosti“. Po každé prolongaci přitom bylo možné smlouvu buďto vypovědět se čtrnáctidenní výpovědní dobou, nebo prohlásit, že příslušná strana již nemá o další prolongaci smlouvy zájem, takže by skončila uplynutím sjednané doby. Ujednání o výhradním zastoupení na dobu delší jak 6 měsíců shledal odvolací soud neplatným s tím, že nešlo o neplatnost zbytku smlouvy. Odvolací soud dále aproboval závěr soudu prvního stupně, že e-mailem ze dne 6. 10. 2021 nedošlo k výpovědi smlouvy, tuto žalovaná vypověděla až dopisem ze dne 12. 1. 2022, který se dostal do sféry žalobkyně dne 14. 1. 2022, přičemž závazek z předmětné smlouvy zanikl ke dni 31. 1. 2022.

7. Pro vznik práva na provizi shledal podstatným, že manželé H. coby zájemci o koupi dotyčné roubenky reagovali na inzerát žalobkyně dne 13. 1. 2022, a že před „perfekcí výpovědi ze dne 12. 1. 2022 coby jednostranného adresovaného právního jednání“ žalobkyně zajistila první prohlídku (dne 19. 1. 2022), současně reagovala na dotazy zájemců a vedla s nimi rozsáhlejší e-mailovou korespondenci. Žalobkyně tedy vyhledala pro žalovanou zájemce o koupi a poskytla nezbytnou součinnost k tomu, aby mohlo dojít k uzavření realitní smlouvy, takže došlo-li k uzavření realitní smlouvy až po ukončení závazku z předmětné smlouvy, stalo se tak přičiněním žalobkyně za trvání smluvního vztahu, a proto jí v souladu s § 2454 o. z. vzniklo právo na provizi. Protože žalovaná provizi ani na výzvu žalobkyně neuhradila, je žaloba důvodná.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Přípustnost dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje žalovaná v tom, že dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny otázky: 1) zda je ujednání o výhradním realitním zprostředkování v rozporu s § 17 odst. 4 zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování (dále jen „zákon o realitním zprostředkování“), a jaký má tento rozpor vliv na platnost celé smlouvy, potažmo zda je dotyčné zákonné ustanovení kogentní nebo dispozitivní, 2) zda automatická prolongace smlouvy při výhradním zprostředkování způsobuje absolutní neplatnost smlouvy jako celku. Dále má za to, že by měly být vyhodnoceny jinak, resp. že se nalézací soudy odchýlily od předchozí rozhodovací praxe i ústavního soudu při řešení otázek: 3) zda v případě spotřebitelské smlouvy odvolací soud správně vyložil smlouvu v souladu se zásadou výkladu ve prospěch slabší smluvní strany (s poukazem na § 1812 odst. 1 odst. o. z.), a 4) zda zprostředkovatelská smlouva uzavřená dne 19. 12.2020 nepozbyla platnosti uzavřením první kupní smlouvy, jejímž předmětem byla pouze část předmětu zprostředkovatelské smlouvy.

9. Ve vztahu k otázkám ad 1) a 2) je dovolatelka přesvědčena, že zjevný rozpor s ustanovením § 17 odst. 4 zákona o realitním zprostředkování, které má kogentní charakter, zakládá neplatnost smlouvy jako celku, neboť neplatné ustanovení odporující kogentní normě „nelze oddělit od zbytku smlouvy, nadto pokud by oddělitelnost byla v neprospěch spotřebitele“. Ke třetí otázce s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17, uvádí, že ochrana slabší strany má přednost před zásadou presumpce platnosti právního jednání a spotřebitelská smlouva připravená podnikatelem by neměla obsahovat rozpor s kogentním předpisem, ani znevýhodňovat spotřebitele jako slabší stranu. U čtvrté otázky odvolacímu soudu vytkla, že se nedostatečně vypořádal s její námitkou zániku zprostředkovatelské smlouvy. Vyjádřila názor, že vzhledem k tomu, že nebyl uzavřen písemný dodatek ke zprostředkovatelské smlouvě, došlo k zániku závazku pro nemožnost plnění. Po částečném splnění zprostředkovatelské smlouvy, kdy navíc došlo ke změně číslování některých pozemků, nebyla zprostředkovatelská smlouva upravena dle skutečnosti, což způsobilo nejasné vymezení jejího předmětu. S poukazem na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2387/2008, vyslovila přesvědčení, že nedošlo-li k uzavření realitní smlouvy podle zprostředkovatelské smlouvy, nevzniká právo na provizi. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby ho změnil.

10. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

13. Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní pouze právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007 ve věci sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012 ve věci sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013 ve věci sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

14. Přípustnost dovolání nezakládá třetí otázka spojená s námitkou, že odvolací soud neaplikoval pravidlo uvedené v § 1812 odst. 1 o. z. (výklad pro spotřebitele nejpříznivější). Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo se uplatní v případech, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, což však není případ projednávané věci.

15. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou předestřená čtvrtá otázka, jejímž prostřednictvím dovolatelka prosazuje, že uzavřením realitní smlouvy na část zprostředkovávaných nemovitostí zprostředkovatelská smlouva pozbyla platnosti. Dovolatelka zjevně přehlíží odvolacím soudem učiněný závěr (srov. odstavec 14 napadeného rozsudku), že v průběhu jara 2021 strany sjednaly „změnu obsahu zprostředkování“ tak, že se dohodly na prodeji nemovitostí po částech, tedy že se bude samostatně prodávat tzv. „stará chalupa“ společně se spoluvlastnickým podílem na přístupové cestě, a následně dojde k prodeji tzv. „roubenky“. Na uvedeném nic nemění, že dodatek nebyl uzavřen v písemné formě, neboť žalovaná se neplatnosti sjednaného dodatku pro nedodržení jeho písemné formy nedovolala (§ 9 odst. 2 zákona o realitním zprostředkování).

16. Dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky dosud nevyřešené, zda sjednání výhradního realitního zprostředkování v rozporu s úpravou § 17 zákona o realitním zprostředkování zakládá absolutní neplatnost celé smlouvy, případně zda absolutní neplatnost smlouvy zakládá automatická prolongace smlouvy při výhradním zprostředkování.

IV. Důvodnost dovolání

17. Dovolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná ustanovení: Podle § 17 odst. 1 zákona č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování, ve znění platném a účinném k datu uzavření zprostředkovatelské smlouvy účastnicemi (dále opět jen „zákon o realitním zprostředkování“), výhradním realitním zprostředkováním se rozumí ujednání mezi realitním zprostředkovatelem a zájemcem učiněné ohledně konkrétního předmětu převodu, nebo předmětu užívání nebo požívání spočívající v omezení práva zájemce na uzavření smlouvy o realitním zprostředkování o stejném předmětu převodu, nebo předmětu užívání nebo požívání s jiným realitním zprostředkovatelem, jakož i práva zájemce na uzavření realitní smlouvy bez součinnosti realitního zprostředkovatele. Podle § 17 odst. 4 zákona o realitním zprostředkování výhradní realitní zprostředkování lze se zájemcem, který je spotřebitelem, ujednat jen na dobu určitou, nejdéle však na dobu 6 měsíců. Tato doba může být opakovaně prodloužena. Prodloužení lze ujednat nejdříve 30 dnů přede dnem uplynutí ujednané doby. Podle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Podle 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle § 1812 odst. 2 o. z. k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. K otázce sjednání výhradního realitního zprostředkování 19. Odvolací soud svůj závěr, že rozpor ujednání o výhradním realitním zprostředkování s § 17 zákona o realitním zprostředkování nezakládá neplatnost celé smlouvy, nýbrž se k němu pro rozpor s § 1812 odst. 2 o. z. nebude přihlížet, odůvodnil tak, že uvedený závěr dostatečně chrání zájmy spotřebitele, reflektuje zásadu in favorem negotii vyjádřenou v § 574 o. z., tedy směřuje spíše k takovému výkladu, který povede k platnosti právního jednání, nikoliv k jeho neplatnosti. Zdůraznil, že ustanovení § 1812 odst. 1 se týká výkladu ujednání, které je činěno bez součinnosti protistrany, tedy uplatní se pouze u tzv. normativního výkladu právního jednání, jež modifikuje obecnější pravidlo interpretatio contra proferentem obsažené v § 557 o. z., tedy nelze dovozovat, že by soud měl hledal řešení, jež je v konečném důsledku pro spotřebitele nejvýhodnější. Současně toto pravidlo nelze vztáhnout na výklad právních norem, u nichž je rozhodující teleologický výklad. Odvolací soud rovněž odmítl závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17. Automatická prolongace závazku (doby trvání smlouvy) nebyla navázána na existenci výhradního zprostředkování a nejedná se o zakázané ujednání ve smyslu § 1813 o. z.

20. Dovolatelka prosazuje, že byť bylo sjednání výhradního zprostředkování cílem obou stran, nalézací soudy bezdůvodně pominuly její námitku, že z důvodu určené doby, na kterou byla s výhradním zastoupením uzavřena, a z důvodu stanovení její automatické prolongace je uzavřená smlouva absolutně neplatná pro zjevný rozpor se zákonem podle § 580 a násl. o. z. Zdůrazňuje, že žalobkyně nedodržela etické zásady, když smlouva zřejmě zneužívá dovolatelku jako slabší stranu závazkového vztahu. Odkazuje na § 1813 o. z. a směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, s tím, že smlouva je v rozporu s kogentním ustanovením § 17 odst. 4 zákona o realitním zprostředkování. Nesprávný a v rozporu s kogentní povahou zákonné úpravy a judikaturou (kterou však dovolatelka konkrétně nezmiňuje) je proto závěr odvolacího soudu, že výhradnost zprostředkovatelské smlouvy je oddělitelná od zbylé části smlouvy, která zůstává jako celek platná.

21. Dále dovolatelka namítá, že se soud nedostatečně zabýval, resp. nesprávně právně vyhodnotil, zda by smlouva mohla obstát i bez dotyčného ujednání, jestliže byl smluvní vztah založen na modelu exkluzivity jako ústřední podmínky kontraktu a motivace stran. Není možný výklad v rozporu s vůlí stran nebo výklad vůli stran měnící a odkazuje na neexistentní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2053/2007, přičemž cituje část rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 657/2008. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřípadně upřednostnil zásadu in favorem negotii před zásadou ochrany spotřebitele a že odmítl judikaturu Ústavního soudu (jeho nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Posouzení věci dovolacím soudem 22. Dovolání není důvodné.

23. Ustanovení § 576 o. z. obsahuje obecnou úpravu částečné neplatnosti právního jednání, která se nepoužije, je-li k dispozici úprava zvláštní. O zvláštní úpravu jde (také) u právních norem, jejichž účelem je vyloučit platnost ujednání, která jsou s nimi v rozporu, aniž by však byla dotčena platnost zbývajícího obsahu právního jednání. Jde například o některé zákazy u spotřebitelských smluv, u kterých zákon stanoví, že se k ujednáním porušujícím takový zákaz nepřihlíží (srov. § 1812 odst. 2). Právní úprava má v těchto případech za cíl pouze zbavit účinků zakázané ujednání (tím, že je učiní neplatným, resp. nicotným), aniž by platnost spotřebitelské smlouvy byla jinak dotčena. Taková zvláštní právní úprava má přednost před obecnou úpravou částečné neplatnosti obsaženou v komentovaném ustanovení. Zjištění, zda má určitá právní norma uvedený účel, je otázkou vykladu příslušné právní úpravy / Melzer In: Melzer, Tégl a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014 s. 704/ (HANDLAR, Jiří. § 576 [Částečná neplatnost právního jednání]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1837, marg. č. 10.).

24. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 39/2020 Sb., o realitním zprostředkování, úprava ustanovení § 17 odst. 4 týkající se omezení výhradního zprostředkování časovým limitem míří pouze na vztah realitního zprostředkovatele a zájemce, který je spotřebitelem. Zjevně je tedy stanovena ve prospěch spotřebitele a jejím účelem je chránit ho před případy překročení zákonem stanoveného časového limitu výhradního zprostředkování. Proto se (v souladu s výše uvedeným účelem) v případě ujednání odchylujícího se od ní (v podobě sjednání výhradního zastoupení, jež se časově nekryje s dispozicí dotyčné normy) uplatní pravidlo uvedené v § 1812 odst. 2 o. z., tedy že se k takovému ujednání nepřihlíží.

25. Vzhledem k uvedenému odpadá nutnost vypořádání argumentace dovolatelky týkající se způsobu vyhodnocení podmínek platnosti smlouvy z důvodu neplatnosti její části.

26. I vzhledem k tvrzení dovolatelky, že dotyčný smluvní vztah byl založen na modelu exkluzivity jako ústřední podmínky kontraktu a motivace stran, neboť úmyslem obou stran při uzavření smlouvy bylo sjednání exkluzivity, je zjevné, že porušení časových podmínek stanovených § 17 odst. 4 zákona o realitním zprostředkování samo o sobě nemůže vést k závěru, že by žalobkyně dotyčnou smlouvu - při jejich dodržení - neuzavřela.

27. Výtka, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu (dovolatelka odkazuje na neexistentní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2053/2007, přičemž cituje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 657/2008), neboť nepřihlédl ke skutečné vůli účastníků, nemůže být opodstatněná proto, že v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 657/2008 šlo o řešení právní otázky týkající se výkladu právního úkonu podle pravidel daných právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, jež na projednávanou věc aplikovat nelze (k rozdílům výkladových pravidel úprav „nového“ a „starého“ občanského zákoníku srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3810/2023, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2024, a v něm citovanou judikaturu). Pro úplnost lze dodat, že pro odlišnou právní i skutkovou odlišnost porovnávaných kauz se neuplatní závěry dovolatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17.

28. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. 29. náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva. Náklady, které v dovolacím řízení žalobkyni vznikly, však nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k zamítnutí dovolání. Neobsahuje žádnou polemiku s dovolatelkou tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ani polemiku k dovolacímu přezkumu předestřeným právním otázkám. Žalovaná pouze zopakovala obecné teze jí zastávaného stanoviska při uzavírání smlouvy; taková argumentace je však pro dovolací řízení bezcenná.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 7. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu