33 Odo 1187/2005

Rubrum

33 Odo 1187/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. R. F., advokátem proti žalované M. č. P., zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, o zaplacení částky 51.171,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 440/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 12 Co 501/2003-73, takto :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 51.171,- Kč s příslušenstvím, o niž se na jeho úkor bezdůvodně obohatila na nájemném v období od října 1996 do června 1998 (dále jen „rozhodné období“). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2004, č. j. 12 Co 501/2003-73, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. listopadu 2002, č.j. 20 C 440/99 - 51, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 51.171,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 28. 10. 1999 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalovaná hospodaří ve smyslu zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě P., v tehdy platném znění, se svěřeným majetkem hlavního města Prahy, mimo jiné i s domem č. p. 2013 v ulici B. (dále jen „předmětný dům“). Žalobce a jeho manželka B. M. jsou společnými nájemci bytu 3+1 s příslušenstvím, který se nachází v sedmém patře předmětného domu. V dohodě o převzetí a odevzdání bytu uzavřené dne 1. 3. 1989 mezi společnými nájemci a tehdejším O. v P. 5 (dále jen „dohoda“) bylo sjednáno nájemné v měsíční výši 183,- Kč a úhrada na zálohu za služby spojené s užíváním bytu v měsíční výši 243,- Kč. Uvedené úhrady a zálohy byly smluvními stranami sjednány podle cenových předpisů v tu dobu platných a podle údajů v evidenčním listě (čl. II. dohody) s tím, že při změně cenových předpisů nebo okolností rozhodných pro stanovení úhrad se přiměřeně změní i výše příslušných úhrad počínaje měsícem, který následuje po vzniku důvodu pro změnu. Přitom změnu úhrady oznámí správa domu uživateli písemně (čl. II. bod 2 dohody). Jak vyplynulo z evidence placení nájemného vedené společností I. spol. s r.o., jež je žalovanou pověřena správou předmětného domu, platil žalobce nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu v rozhodném období řádně a včas v souladu s oznámenou mu výší. Z výpovědí svědků V. V. a Ing. R. A. (zaměstnankyně a jednatele uvedené společnosti) bylo zjištěno, že správce bytového fondu žalované informoval nájemce o změně výše nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu oznámením o změně evidenčního listu, která byla nájemcům doručována vhozením do příslušných poštovních schránek. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soudy shodně dovodily, že žalobci a jeho manželce svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu ve smyslu § 703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Základní povinností žalobce jako nájemce, resp. společného nájemce bytu podle § 671 a § 696 obč. zák. je platit řádně a včas nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu podle smlouvy. Žalovaná prokázala, že při oznamování změny výše nájemného a úhrad za služby postupovala v souladu s § 13 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, v tehdy platném znění (v něm se po pronajímateli vyžaduje oznámení zvýšení nájemného nájemcům přede dnem splatnosti, jinak ztrácí na toto zvýšení pronajímatel nárok, aniž by stanovilo formu tohoto oznámení), když prostřednictvím společnosti I. spol. s r.o. řádně a včas oznámila nájemcům (včetně žalobce) zvýšení nájemného. Vznikl jí tedy nárok na zvýšení nájemného. Nebylo prokázáno, že žalobce proti navýšení nájemného podal námitky (ani to netvrdil); zvýšené nájemné platil žalované řádně a včas. Odvolací soud tak uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobce ve smyslu § 451 obč. zák. bezdůvodně neobohatila. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že žalovaná zásadním způsobem porušila ustanovení čl. II. dohody o užívání bytu, tedy i základní zásady smluvního práva a toto porušení potom legitimovaly i soudy obou stupňů. Ačkoliv jedním ze základních principů smluvního práva je zásada rovnosti, soudy obou stupňů tuto zásadu naprosto pominuly, čímž potvrdily stav, kdy si žalovaná jednostranně podle své libovůle zvyšovala nájemné a úhrady za služby spojené s užívání bytu. Má zato, že žalovaná porušila formální postup zvyšování nájemného stanovený § 13 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb., v tehdy platném znění, a § 493 obč. zák. Dále žalobce namítá, že soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř. a ke skutkovým zjištěním dospěl výlučně na základě tvrzení žalované a výpovědí svědků jí navržených, tedy osob zaujatých a nevěrohodných (odvolací soud přitom toto pochybení nenapravil). Za nesprávný považuje závěr soudu, že žalovaná splnila formální náležitosti oznámení zvýšení nájemného podle § 13 odst. 2 vyhlášky, neboť pověřené osoby pouze vhodily příslušný evidenční list do schránky žalobce. Namítá též, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, jelikož ve věci samé nerozhodl vydáním platebního rozkazu, ačkoliv to sám navrhl, a následně nerozhodl rozsudkem pro zmeškání, i když byly splněny zákonné předpoklady pro jeho vydání. Další vada spočívá v tom, že mu nebylo odvolacím soudem řádně doručeno předvolání k jednání a ve věci pak bylo rozhodnuto bez jeho účasti na jednání. Z uvedených důvodů navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Protože odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci vydaný, nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Přípustnost dovolání tak může být dána jen za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je. Žalobce sice v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci a dovozuje, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, zda žalovaná flagrantně porušila ujednání ze smlouvy uzavřené mezi účastníky, avšak z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou námitek žalobce je především výtka vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru), v důsledku čehož pak soudy rozhodovaly na základě vadně zjištěného skutkového stavu věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.), nezakládá - jak bylo výše vyloženo - přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jestliže tedy žalobce ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně s poukazem na to, že soud prvního stupně vycházel při zjištění skutkového stavu věci (který odvolací soud převzal) jednostranně pouze z výpovědí svědků navržených žalovanou, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění předpokladů pro vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalovaná získat na úkor žalobce (§ 451 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají. Spatřuje-li žalobce vadu řízení v tom, že jako účastník řízení navrhl vydání platebního rozkazu a soud prvního stupně o něm nerozhodl a jednal dál ve věci a že odvolací soud žalobci řádně nedoručil předvolání k jednání před odvolacím soudem, uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který taktéž není způsobilý (sám o sobě) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Se zřetelem k výše uvedenému dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání, které není podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 19. dubna 2007 JUDr. Blanka M o u d r á předsedkyně senátu