21 Cdo 942/2026

Rubrum

21 Cdo 942/2026-289 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v exekuční věci oprávněného R. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, U Červeného mlýna č. 570/3, proti povinné M. V. D. W., zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru č. 142/88, pro 1 000 000 Kč, soudním prodejem zástavy, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 78 EXE 545/2019, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2025, č. j. 12 Co 217/2024-228, opravenému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2025, č. j. 12 Co 217/2024-264, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 11. 2025, č. j. 12 Co 217/2024-228, opraveným usnesením téhož soudu ze dne 18. 12. 2025, č. j. 12 Co 217/2024-264, změnil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2024, č. j. 78 EXE 545/2019-170, tak, že návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Marcelem Kubisem, Exekutorský úřad Šumperk, pod sp. zn. 139 EX 19400/19, se zamítá. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní právo není promlčeno a že jeho uplatnění (exekucí) není v rozporu s dobrými mravy, resp. nepředstavuje zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 občanského zákoníku.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání povinná. Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně „od rozhodnutí 29 Cdo 1053/2009“. Dále namítla, že uplatnění nároku oprávněného je natolik rozporné s dobrými mravy, že mu nelze přiznat soudní ochranu, poukázala na „judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3689/2019 a 33 Cdo 4358/2015“, dále na „rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5014/2009“. Navrhla, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.

4. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

7. Dovolatelka v podaném dovolání nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku, která by přípustnost dovolání zakládala.

8. Pakliže dovolatelka namítá rozpor s „rozhodnutím 29 Cdo 1053/2009“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1053/2009, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 142/2011 Sb. rozh. obč.), přehlíží, že uvedený rozsudek řeší jinou skutkovou a právní situaci, než byla zjištěna v této věci. Podle výše uvedeného rozsudku platí, že „… uzná-li osobní dlužník vůči svému věřiteli co do důvodu a výše již promlčenou zajištěnou pohledávku, nemá to bez dalšího za následek uznání promlčeného zástavního práva, které pohledávku zajišťuje …“. Dále zde Nejvyšší soud vyslovil závěr, že „… jsou-li v době uznání závazku promlčeny jak uznávaný závazek (zajištěná pohledávka) tak i zástavní právo, které uznávaný závazek zajišťuje, nemá uznání závazku (zajištěné pohledávky) samo o sobě žádný vliv na již promlčené zástavní právo …“.

9. Uvedený rozsudek řeší situaci, kdy k uznání dluhu obligačním dlužníkem došlo tehdy, kdy již jím uznaný dluh byl promlčen; takový závěr však odvolací soud neučinil (srovnej závěry odvolacího soudu v bodě 24 a 27 jeho odůvodnění ve vztahu ke splatnosti dluhu a datům jednotlivých uznávacích prohlášení obligačního dlužníka pana Š.). Rozhodnutí odvolacího soudu tak na řešení otázky, probírané ve výše uvedeném rozhodnutí, nezávisí.

10. Dovolatelka tak svoji námitku (a judikaturu, na níž odkazuje) směřuje k otázce, kterou se však odvolací soud nezabýval; skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

11. Rozhodnutí odvolacího soudu je naopak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, apod.).

12. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

13. K problematice uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužití práva se Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně, z jeho judikatury lze poukázat na následující závěry.

14. Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 16/1998 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

15. Právní úprava obsažená v ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vychází – jak vyplývá z důvodové zprávy k občanskému zákoníku – ze dvou základních pravidel, a to z pravidla neminem laedit, qui suo iure utitur (kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a z pravidla mal enim iure nostra uti non debemus (nemáme však zneužívat svoje právo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva.

16. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 101/2016 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, který byl uveřejněn pod publikačním číslem 91/2003 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2128/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).

17. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013).

18. Z recentních rozhodnutí potom srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2346/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1103/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2787/2022.

19. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod publikačním číslem 7/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). O takový případ se v projednávané věci nejedná.

20. Odvolací soud se námitkou velmi podrobně a pečlivě zabýval (srovnej bod 29 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), jeho úvahy nejsou zcela zjevně nepřiměřené zjištěným okolnostem.

21. Námitky dovolatelky [že „… oprávněný jim žádné informace (o tom, zda je dluh splácen) nepodal …“, že „… dlužník jim sděloval, že dluh je splácen …“, že „… (zástavní věřitel) proti obligačnímu dlužníku dluh nikdy nevymáhal …“, že „… mu půjčoval i další finanční prostředky …“, že „… dlužník povinným uváděl, že dluh splácí …“] brojí proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a dovolatelka v nich předkládá vlastní skutkové hodnocení; správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod publikačním číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

22. Ani tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.

23. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

24. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (87 a násl. exekučního řádu).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu