22 Cdo 3891/2013

Plný text

22 Cdo 3891/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 8, proti žalovanému D. K., zastoupenému Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 26, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 16/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. června 2013, č. j. 11 Co 222/2013-223, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Josefa Hlaváče. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Rokycanech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2013, č. j. 6 C 16/2010-195, určil existenci věcného břemene bezplatného a doživotního užívání budovy postavené na st. parc. č. 1676 a pozemků st. parc. č. 1676 a parc. č. 201/7, vše zapsáno na LV č. 1815 pro obec a katastrální území R., pro oprávněného J. S. (žalobce). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. června 2013, č. j. 11 Co 222/2013-223, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak. Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ - č. C 7753). Dovolací soud je oprávněn učinit úvahu o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 819/2009, usnesení ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007). V dané věci není závěr o tom, že konkrétní dohoda o zrušení věcného břemene bydlení uzavřená osobami vysokého věku, které neměly jinak zajištěné bydlení (o které v důsledku této dohody přišly) a kterým nebylo zřejmé, co vlastně podepisují (viz skutkové zjištění o nedostatku jejich vůle zrušit břemeno) je neplatná a je v rozporu s dobrými mravy, zjevně nepřiměřený. Ostatně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) jsou i lichevní smlouvy, tedy takové, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, Soubor č. C 1829, a řadu dalších rozhodnutí). Je nepochybné, že sem patří i zneužití důvěřivosti seniorů a jejich jiných, pro vysoký věk obvyklých slabostí. V souladu se zásadou „nemo turpitudinem suam allegans auditur“ se účastník nemůže dovolávat skutečností, které by jinak svědčily v jeho prospěch, pokud jsou tyto skutečnosti důsledkem jeho protiprávního jednání, případně takového jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn.

II. ÚS 42/94, a řadu dalších rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu). Proto účastník, který jednal v rozporu s dobrými mravy, ani ten, kdo měl z takového jednání objektivně prospěch, se nemůže dovolat dobré víry osoby, která byla tímto jednáním poškozena a která z něj nechce být vázána. Kdyby tomu bylo jinak, nebylo by možno prohlásit lichevní smlouvy za neplatné (viz výše). Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. března 2014 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu