22 Cdo 1071/2026

Rubrum

22 Cdo 1071/2026-1031 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) J. M. a b) J. M., zastoupených Mgr. Janem Hrudkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 5, proti žalovaným 1) V. Ch. a 2) L. Ch., zastoupeným JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Jiřího z Poděbrad 1573/18, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 25 C 4/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2025, č. j. 30 Co 111/2020-934, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, č. j. 25 C 4/2014-467, určil, že žalobci jsou vlastníky části pozemku označeného jako parc. č. st. XY v k. ú. XY, přičemž tato část je vymezena jako plocha vymezená věcným břemenem o výměře 30 m2 v geometrickém plánu č. 256-188/2012 blíže specifikovaném v tomto výroku, a to každý z žalobců v rozsahu ideální poloviny pozemku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Po zrušení předchozího rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19. 3. 2021, č. j. 30 Co 111/2020-636, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2023, č. j. 22 Cdo 1903/2022-728, odvolací soud k odvolání žalovaných novým rozsudkem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 30 Co 111/2020-934, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, každý v rozsahu ideální 1/2, pozemku parc. č. XY o výměře 47 m2, vymezeného v geometrickém plánu č. 445-2025111/2025 blíže specifikovaném v tomto výroku, vzniklého z pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále jen „sporná část pozemku“) – (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž předložili celkem 7 právních otázek, které odvolací soud měl řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, případně se jedná o otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené. 1) Zda musí soud v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci zapsané do katastru nemovitostí při posuzování dobré víry nabyvatele od neoprávněného vždy provést tzv. třístupňový test. Odvolací soud třístupňový test neprovedl, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. 2) Zda je v řízení o určení vlastnického práva geometrický plán vymezující část nemovité věci, jež je předmětem určení vlastnictví, součástí petitu žaloby, a zda může případně soud zaměnit předložený geometrický plán za jiný bez návrhu žalobce; tuto otázku považují žalobci za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Odvolací soud podle žalobců nesprávně z vlastní iniciativy učinil součástí napadeného rozsudku jiný geometrický plán než geometrický plán původně předložený žalobci, aniž by byla současně ze strany žalobců navržena změna petitu žaloby zahrnující nový geometrický plán. 3) Zda je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu týkajícího se dokazování. Žalobci mají za to, že tato otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně. Odvolací soud podle nich nerespektoval právní názor dovolacího soudu vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se se všemi důkazy nevypořádal, což zároveň zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž chybějící skutková zjištění vedla k nesprávnému právnímu posouzení věci. Uvedená pochybení zakládají rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí jako vadu řízení. 4) Zda může odvolací soud podle § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci připustit nový důkaz z důvodu, že jím má být vyvrácena dobrá víra nabyvatele od neoprávněného. Tato otázka je podle žalobců v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že zákonné důvody prolomení principu neúplné apelace nelze rozšiřovat. Odvolací soud rovněž zatížil řízení vadou, neboť žalovaným nezaslal vyjádření žalobců, ve kterém žalobci na tento nový důkaz poukazují; jako vadu řízení pak žalovaní napadají rovněž závěry, které odvolací soud z tohoto důkazu dovodil. 5) Zda je možné věc správně právně posoudit, pokud skutková zjištění z podstatné části chybí, případně byly opomenuty důkazy, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se odvolací soud v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí nevypořádal se všemi důkazy. 6) Kdo je pasivně legitimován v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud před vyhlášením rozhodnutí je předmětná nemovitost prodána a již došlo k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, avšak ke dni vyhlášení rozhodnutí nebylo vkladové řízení ještě ukončeno a vlastnické právo na nového vlastníka bylo zapsáno až po vyhlášení rozhodnutí, ale před vyhotovením jeho písemného znění. Jak má soud postupovat v případě, že se před rozhodnutím dozví o probíhajícím vkladovém řízení. Žalovaní mají za to, že tato otázka řešená ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu by měla být nadále rozhodována jinak. Správný postup v takovém případě by podle žalovaných měl spočívat v odročení jednání, případně přerušení řízení. 7) Zda je soud v řízení o určení vlastnického práva povinen zkoumat, zda výkon práva není v rozporu s dobrými mravy, pokud to žalovaní opakovaně namítali. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba na určení vlastnického práva ke sporné části pozemku zamítá.

4. Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.

5. Dovolání z části není přípustné a z části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Byť žalovaní dovolacímu soudu předkládají v dovolání značné množství otázek, na jejichž řešení je (více či méně) napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je dovolací soud nucen již úvodem poznamenat, že ani jedna z předkládaných námitek nikterak nezpochybňuje stěžejní závěr napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle kterého žalovaní nebyli v dobré víře, že spolu s nemovitostmi nabytými na základě kupní smlouvy nabývají i spornou část pozemku od tzv. nevlastníka, ani konkrétní důvody, pro které odvolací soud nedostatek dobré víry žalovaných shledal (viz odůvodnění odvolacího soudu v bodě 33 napadeného rozsudku). Žalovaní v žádné z předkládaných otázek ani náznakem nezpochybňují závěr o nedostatku jejich dobré víry ohledně nabytí sporné části pozemku od nevlastníka a v návaznosti na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu – z hlediska řádného vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. jako obligatorní náležitosti dovolání – nepředkládají žádné argumenty, které by snad měly vést k odlišnému právnímu posouzení otázky dobré víry žalovaných. Stěžejní závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry žalovaných tedy dovoláním řádně zpochybněn nebyl, a již proto dovolání žalovaných není přípustné.

9. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani žádná z žalovanými konkrétně předkládaných otázek, ke kterým se dovolací soud – s ohledem na nezpochybnění základního závěru o nedostatku dobré víry žalovaných – vyjádří ke každé z nich pouze ve stručnosti.

10. Žalovaní namítají, že odvolací soud při posuzování dobré víry nabyvatele od neoprávněného neprovedl tzv. třístupňový test, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu.

11. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud od namítané rozhodovací praxe neodchýlil.

12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází v případech tzv. dobrověrného nabyvatelství z obecně formulovaných východisek uvedených např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020 (toto i všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz): „Ustanovení § 984 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu osobou oprávněnou není, protože jí uvedené právo nesvědčí. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo (v daném případě vlastnické právo) za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit nebo převést. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018) a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou k převodu práva i podle skutečného právního stavu jakožto vlastník věci) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019). V této souvislosti dovolací soud uvádí, že ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem.“ 13. Potud je tedy nabyvatel vlastnického práva k nemovité věci od neoprávněného v dobré víře chráněn materiální publicitou a na základě výše uvedené rozhodovací praxe se stává vlastníkem, přestože převodce nebyl skutečným vlastníkem dané nemovité věci a k jejímu převodu nebyl ve skutečnosti oprávněn. Naopak v případě, že nabyvatel v dobré víře nebyl – jako tomu bylo podle (dovoláním nezpochybněných) závěrů odvolacího soudu v případě žalovaných – je chráněn skutečný vlastník předmětné nemovité věci, tedy žalobci. Posuzování dobré víry je v případech nabývání nemovitosti od neoprávněného prováděno vždy a podle závěru o existenci či naopak neexistenci dobré víry je následně vždy spojeno se závěrem, čí vlastnické právo bude chráněno, zda skutečného vlastníka v případě nedostatku dobré víry nabyvatele, anebo tzv. dobrověrného nabyvatele. Tzv. třístupňový test je tak v úvaze o dobré víře implicitně zahrnut, byť se v rozhodování obecných soudů většinou neuvádí výslovně. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje podrobnou úvahu o dobré víře žalovaných, v níž byl obsažen i tzv. třístupňový test, přičemž na základě závěru o nedostatku dobré víry žalovaných jakožto nabyvatelů, bylo nutné dát přednost ochraně vlastnického práva žalobců coby skutečných vlastníků sporné části pozemku.

14. Žalovaní dále namítají, že odvolací soud nesprávně učinil součástí napadeného rozsudku jiný geometrický plán než geometrický plán původně předložený žalobci, aniž by byla současně ze strany žalobců navržena změna petitu žaloby; otázku, zda je geometrický plán součástí žalobního petitu považují za v rozhodovací praxi dosud neřešenou.

15. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se nejedná o právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a současně ani odvolací soud nepochybil, pokud učinil součástí napadeného rozsudku nový geometrický plán odpovídající rozhodnutí soudu o vlastnictví sporné části pozemku, naopak tím zcela dostál své povinnosti.

16. V prvé řadě je podstatné uvést, že žalobci vůbec nebyli povinni soudu geometrický plán předkládat – takovou povinnost žalobcům občanský soudní řád neukládá, a to ani v případě určení vlastnického práva k části pozemku, která není zakreslena v katastru nemovitostí jako samostatná parcela, ale je součástí jiné parcely a je tedy nutné ji nějak konkrétně vymezit. Ve smyslu § 79 o. s. ř. bylo povinností žalobců mimo obecných náležitostí návrhu na zahájení řízení v projednávané věci pouze uvést, čeho se podanou žalobou domáhají – tedy určení svého vlastnictví ke sporné části pozemku, nebyli povinni nechat si vyhotovit geometrický plán.

17. Zajistit geometrický plán a učinit jej nedílnou součástí rozsudku bylo naopak povinností soudu poté, co dospěl k závěru, že návrhu na určení vlastnictví ke sporné části pozemku je třeba vyhovět, a to z toho důvodu, aby rozsudek soudu mohl následně být způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva ke sporné části pozemku do katastru nemovitostí. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se k tomuto obecně podává, že „určuje-li soud rozsudkem vlastnické právo k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, postupuje správně, odkáže-li v rozsudku na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. Jedině geometrický plán totiž umožňuje uvedení stavu zobrazeného v katastrálních operátech (mapách) do souladu se stavem zjištěným v soudním řízení (srov. § 19 odst. 1 katastrálního zákona, podle něhož je geometrický plán neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru, je-li třeba předmět zápisu zobrazit do katastrální mapy)“ – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009 (uveřejněný pod č. C 7325 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Jinými slovy řečeno, geometrický plán je pouze technickým podkladem a znázorněním pro účely zápisu do katastru nemovitostí, který je povinen soud po tyto účely učinit součástí rozsudku o určení vlastnictví.

18. Žalovaní dále předložili námitky týkající se vázanosti odvolacího soudu právním názorem dovolacího soudu.

19. Dovolání je v této části zatíženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

20. Žalovaní k tomuto uvádějí, že otázka vázanosti soudu právním názorem dovolacího soudu (konkrétně týkající se otázky dokazování) je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, k čemuž v rámci úvodního vymezení této právní otázky vyjmenovali konkrétní tři spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu. V dalším textu dovolání nicméně uvádějí, že se odvolací soud odchýlil od způsobu, kterým Nejvyšší soud danou právní otázku řeší, k čemuž uvádějí ta samá tři rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z hlediska vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak nepřípustně směšují dva různé předpoklady přípustnosti dovolání, a to, že se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně že rozhodovací praxe v řešení této otázky není konzistentní a danou právní otázku řeší ve svých rozhodnutích rozdílně. Oba předpoklady najednou splněny být nemohou. Mimo to, dovolatelé ani konkrétně neuvádějí, v čem přesně má být judikatura dovolacího soudu rozporná, případně jak a čím konkrétně se odvolací soud měl od této judikatury odchýlit. Dále k tomuto namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí bez jakékoliv bližší argumentace, a dále, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož se nezabýval všemi relevantními skutkovými okolnostmi a nevypořádal se se všemi důkazy – kterými konkrétně ale neuvádějí. Otázka, zda je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, proto postrádá řádné vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Vázanost právním názorem dovolacího soudu navíc vyplývá přímo ze zákona (viz § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

21. A pokud snad dovolatelé tímto zmatečným způsobem chtěli vyjádřit, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2023, č. j. 22 Cdo 1903/2022-728, pak dovolací soud uvádí, že odvolací soud tento závazný právní názor plně respektoval.

22. Odvolací soud měl dle pokynu dovolacího soudu projednávanou věc posoudit z hlediska dobré víry žalovaných, což učinil a doplnil v tomto směru i dokazování, přičemž dospěl k závěru, že žalovaní v době uzavření kupní smlouvy v dobré víře nebyli. Dovolací soud ale ve svém předchozím kasačním rozhodnutí nevyslovil závazný právní názor ohledně existence či neexistence dobré víry žalovaných, nýbrž pouze uložil odvolacímu soudu, aby se otázkou jejich dobré víry zabýval. To odvolací soud učinil, byť s výsledkem, který vyzněl v neprospěch žalovaných. To ovšem neznamená, že by snad ze strany odvolacího soudu nebyl respektován závazný právní názor dovolacího soudu.

23. Žalovaní dále překládají otázku, zda odvolací soud může podle § 205a o. s. ř. v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci připustit nový důkaz, kterým má být vyvrácena dobrá víra nabyvatele.

24. I v této části je dovolání zatíženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

25. Předložená právní otázka je podle žalovaných v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, k čemuž žalovaní v úvodu vymezení této otázky vyjmenovali tři spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu. Již však neuvádějí, jak a v čem konkrétně je tato otázka Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, ani jak by podle dovolatelů měla být daná právní otázka řešena správně, případně v čem spočívá pochybení odvolacího soudu v návaznosti na tuto otázku; dovolání k této otázce neobsahuje žádnou právní argumentaci. Takové vymezení přípustnosti dovolání je proto zcela nedostatečné. Žalovaní následně v dovolání obecně konstatují, že z uvedené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že zákonné důvody prolomení principu neúplné apelace nelze rozšiřovat, což by ale směřovalo spíše k prvnímu z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a sice, že se odvolací soud při řešení dané právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud nový důkaz připustil, nikoliv že by snad tato rozhodovací praxe dovolacího soudu měla být rozporná. Opět tedy uvádějí k té samé právní otázce dva různé předpoklady přípustnosti dovolání vážící se k rozhodovací praxi dovolacího soudu, které si vzájemně odporují. Dále argumentují rovněž vadami řízení týkajícími se nezaslání vyjádření žalobců, v němž bylo na nový důkaz odkazováno, případně vyvozením nesprávných právních závěrů z tohoto důkazu. Vady řízení by nicméně bylo možné (v případě jejich opodstatněnosti) zohlednit v rámci rozhodnutí o dovolání pouze za předpokladu, že by bylo dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě nebylo.

26. Dále žalovaní předkládají otázku, zda je možné věc správně právně posoudit, pokud skutková zjištění z podstatné části chybí, neboť byly opomenuty některé důkazy. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s v dovolání uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

27. Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Právní otázka týkající se opomenutých důkazů by sice mohla být i v rámci dovolacího řízení z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. relevantní jako otázka procesního práva, nicméně žalovaní v dovolání vůbec neuvádějí, o jaký konkrétní důkaz by se v daném případě mělo jednat, a jaká zásadní skutková zjištění (odvolacím soudem nezohledněná) by z něj měla v jejich prospěch plynout. Dovolací soud přitom není oprávněn podrobit přezkumu celé provedené dokazování a dovozovat z něj vlastní (jiné) skutkové závěry. Pokud tedy snad dovolatelé měli za to, že některý jimi navržený důkaz byl odvolacím soudem opomenut, měli by být schopni jej jednoznačně označit. Bez toho se jedná o pouhé povšechné vyjádření nesouhlasu se skutkovými závěry obecných soudů plynoucích z provedeného dokazování a následnou obecnou nesouhlasnou polemiku nad právními závěry, k nimž obecné soudy na základě toho dospěly. Bez konkrétní argumentace nicméně dovolací soud nemůže správnost postupu nalézacích soudů přezkoumat, neboť dovolací řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku nemá být bezbřehým přezkumem, kde procesní aktivitu dovolatele nahrazuje soud.

28. Žalovaní dále předkládají otázku, kdo je pasivně legitimován v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí ke dni vyhlášení rozhodnutí, pokud před vyhlášením rozhodnutí je předmětná nemovitost prodána a již došlo k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, avšak ke dni vyhlášení rozhodnutí nebylo vkladové řízení ještě ukončeno a vlastnické právo na nového vlastníka bylo zapsáno až po vyhlášení rozhodnutí, ale před vyhotovením jeho písemného znění. Žalovaní mají za to, že tato otázka řešená ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu by měla být nadále rozhodována jinak.

29. Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Respektive, dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se změna předmětné rozhodovací praxe v této otázce měla – pro žalované pozitivně – promítnout do poměrů projednávané věci.

30. Jestliže v projednávané věci sice došlo k prodeji nemovitostí žalovaných na třetí osoby, ale v době vyhlášení napadeného rozhodnutí vkladové řízení dosud nebylo skončeno a žalovaní tudíž byli stále zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci dotčených nemovitostí, rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu správně, pokud pasivní legitimaci žalovaných dovozoval ze stále ještě trvajícího zápisu jejich vlastnictví v katastru nemovitostí.

31. Pokud by snad mělo být vyhověno požadavku žalovaných na změnu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím způsobem, že by v případě prodeje nemovitostí, ale dosud neukončeného vkladového řízení, nebylo možné rozhodnout ve věci samé a řízení by bylo muselo být přerušeno za účelem vyřešení procesního nástupnictví, žalovaní by již nebyli v řízení pasivně legitimováni a v řízení by na straně žalované dále vystupovali již noví vlastníci. Takový postup by nicméně nemohl mít pozitivní dopad na výsledek řízení pro samotné žalované, jejichž případný úspěch v řízení o věci samé je podmíněn závěrem soudu o tom, že v době nabytí předmětných nemovitostí byli v dobré víře, že spolu se skutečně kupovanými nemovitostmi nabývají i spornou část pozemku, a jsou tudíž jejími vlastníky na základě dobrověrného nabyvatelství ve smyslu § 984 o. z. Oproti tomu noví vlastníci by v řízení úspěšní být pravděpodobně nemohli, neboť i pro ně platí princip materiální publicity, přičemž v katastru nemovitostí je v důsledku probíhajícího soudního řízení vyznačena poznámka o sporné hranici pozemku. Jinými slovy, pokračování v řízení s právními nástupci žalovaných by žalovaným nemohlo přinést úspěch ve věci ve smyslu deklarování jejich vlastnického práva ke sporné části pozemku na základě dobrověrného nabytí od neoprávněného.

32. Nakonec žalovaní namítají, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí nezkoumal, zda není výkon práva žalobců prostřednictvím podané žaloby v rozporu s dobrými mravy.

33. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Odhlédne-li dovolací soud od skutečnosti, že vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. se v této otázce omezuje na pouhou zmínku dvou spisových značek rozhodnutí Nejvyššího soudu bez jakékoliv bližší právní argumentace, a v konkrétnějších souvislostech je pak pouhou nesouhlasnou polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů v projednávané věci, je z rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) zřejmé, že podání žaloby soudy v žádném případě nepovažovaly za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Byť to odvolací soud neuvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně, z jeho rozhodnutí je zřejmé, že žaloba nebyla považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy a současně v řízení nevyšla najevo ani žádná skutečnost, pro kterou by tomu tak snad mělo být. S tímto závěrem dovolací soud souhlasí.

34. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání žalovaných zčásti nepřípustným a zčásti trpí vadami, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

35. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu