22 Cdo 1837/2026

Rubrum

22 Cdo 1837/2026-774 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) J. K. a b) P. K., zastoupených JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Fischerova 770/12, proti žalované obci XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Velká Michalská 194/8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 213/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2026, č. j. 21 Co 827/2025-747, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení v částce 5 984,66 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 7 C 213/2020-682, určil, že žalobce b) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na pozemku parc. č. XY o výměře 168 m2, vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY na základě v tomto výroku specifikovaného geometrického plánu, vše v k. ú. XY (výrok I), a že žalobkyně a) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na tomtéž pozemku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).

2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2026, č. j. 21 Co 827/2025-747, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že každý z žalobců je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na pozemku parc. č. XY, o výměře 167 m2, vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY na základě v tomto výroku specifikovaného geometrického plánu, vše v k. ú. XY [výrok I písm. A)], a určil, že žalobci a) a b) mají výše specifikovaný pozemek ve společném jmění manželů [výrok I písm. B)]. Dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku V (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

3. Proti výroku I písm. B a výroku III rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť při řešení otázky, zda změna žaloby v projednávané věci ještě představovala tentýž nárok, anebo již šlo o nový nárok nepřípustně uplatněný až v odvolacím řízení, dospěl k nesprávnému závěru, že změna žaloby v tomto případě nepředstavovala nový nárok, nýbrž pouze zpřesnění již dříve uplatněného požadavku. Žalovaná uvedla, že nešlo jen o doplnění eventuálního petitu či technické zpřesnění žalobního návrhu, nýbrž o zcela nový návrh učiněný na základě nového geometrického plánu, s novým parcelním číslem, odlišnou výměrou i odlišným právním režimem tvrzeného vlastnictví. Namítla rozpor napadeného rozsudku s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3140/2019, které dle jejího názoru nelze vykládat tak široce, že by v odvolacím řízení bylo přípustné jakékoliv rozšíření či změna žalobního návrhu, které je formálně označeno jako eventuální petit, dále s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2962/2007, podle kterého o takto uplatněném novém nároku jednal odvolací soud nepřípustně jako soud první a jediné instance, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 260/2006, ve kterém je změna návrhu směřující k jinému určení práva kvalifikován jako nový návrh nepřípustně uplatněný v odvolacím řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvedli, že odvolací soud na základě požadavku na změnu žaloby nepřipustil nový nárok, ale rozhodoval o téže sporné části pozemku, mezi týmiž účastníky, na základě téhož skutkového základu a téhož tvrzeného způsobu nabytí vlastnického práva vydržením. Nový geometrický plán pouze přesněji individualizoval tutéž část zemského povrchu a vyjádření vlastnictví jako společného jmění manželů odpovídalo právnímu režimu, který vyplývá ze zákona. Navrhli odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí, a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Žalovaná namítá, že odvolacím soudem připuštěná změna žaloby představovala nový nárok nepřípustně uplatněný až v odvolacím řízení.

9. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při řešení otázky přípustnosti změny žaloby v odvolacím řízení v projednávané věci neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

10. Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.

11. Podle § 95 odst. 2 věty první o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

12. Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

13. Podle § 216 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok.

14. Z § 211 o. s. ř. tedy vyplývá, že v odvolacím řízení může být přiměřeně použit též § 95 o. s. ř. o změně žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Užití § 95 o. s. ř. v odvolacím řízení však významně modifikuje § 216 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok.

15. Z uvedeného lze dovodit, že § 95 o. s. ř. sice může být v odvolacím řízení přiměřeně použit, avšak odvolací soud nemůže připustit takovou změnu žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, která by představovala uplatnění nového nároku, tj. nároku, který nemá žádnou skutkovou souvislost s nárokem uplatněným před soudem prvního stupně. Připuštění změny žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, kterým byl uplatněn nový nárok, by ve svých důsledcích znamenalo, že dosavadní výsledky řízení a rozhodnutí by byly zmařeny, neboť odvolací soud by jednal a rozhodoval o novém nároku jako soud prvního a jediného (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) stupně, popřípadě že by musel – v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení – vždy rozsudek soudu prvního stupně zrušit, aby mohlo dojít k projednání tohoto nového nároku před soudem prvního stupně [k tomu srovnej Drápal, L. § 216 Zvláštní ustanovení o odvolacím řízení. In: Drápal, L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1739, marg. č. 3; v rozhodovací praxi pak shodně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2962/2007 (dostupný stejně jako všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), citovaný rovněž žalovanou v dovolání].

16. Ve věcech, v nichž je odvolací řízení založeno na systému neúplné apelace, ovlivňuje možnost připustit žalobcem navrženou změnu žaloby též § 205a odst. 1 o. s. ř. Kdyby žalobce navrhl takovou změnu žaloby, u níž skutkový stav věci nelze zjistit na základě skutečností a důkazů, známých již z řízení před soudem prvního stupně, nemůže být taková žaloba úspěšná už proto, že nové skutečnosti a důkazy není možné v odvolacím řízení uplatnit, přičemž dosavadní výsledky řízení před soudem prvního stupně vyhovění žalobě neodůvodňují. Vzhledem k tomu, že není v souladu s účelem občanského soudního řízení, vyjádřeným zejména v § 1 o. s. ř., aby byla připuštěna změna žaloby, která by musela být – pro nemožnost přihlédnutí k novým skutečnostem a důkazům – bez dalšího zamítnuta, nemůže odvolací soud takovou změnu žaloby připustit (srovnej opět Drápal, L. § 216 Zvláštní ustanovení o odvolacím řízení. In: Drápal, L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1739, marg. č. 3; v rozhodovací praxi shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 260/2006, rovněž uvedený žalovanou v rámci dovolání).

17. K možnostem uplatnění více eventuálních petitů v rámci řízení o žalobě na určení vlastnického práva se ve své rozhodovací praxi podrobně vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3140/2019, namítaným též žalovanou v rámci projednávaného dovolání. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud neshledal důvody, proč by v řízení o žalobě na určení vlastnického práva neměla být přípustná možnost uplatnění více eventuálních petitů, přičemž eventuální petit je rozhodovací praxí napříč oblastí věcných práv akceptován nejen v případech dvou či více eventuálních petitů směřujících k vydání deklaratorního rozhodnutí (např. určení vlastnického práva k nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, eventuálně ve společném jmění manželů), ale dokonce i v případech, kdy se v rámci řízení o podané žalobě na určení, která svou povahou vede k vydání deklaratorního rozhodnutí, žalobce v rámci stejného řízení in eventum domáhá vydání konstitutivního rozhodnutí (např. žaloba na určení existence věcného břemene, eventuálně zřízení takového věcného břemene rozhodnutím soudu). S odkazem na procesněprávní teorii i svou ustálenou rozhodovací praxi zde Nejvyšší soud rovněž obecně připomenul, že eventuálnímu petitu je možné vyhovět jednak v případě, kdy důvodem pro zamítnutí primárního petitu je nemožnost plnění, ale i v případě, kdy je primární petit shledán nedůvodným.

18. V projednávané věci dovolací soud, stejně jako soud odvolací, v kontextu výše uvedených závěrů rozhodovací praxe neshledává důvody, pro které by změna žaloby v podobě rozšíření o eventuální žalobní petit neměla být v odvolacím řízení připuštěna.

19. Žalobci se v projednávané věci žalobou podanou u soudu prvního stupně domáhali určení, že jsou vlastníky sporné části pozemku, a to původní žalobou pouze obecně bez bližší specifikace, zda má být pozemek v jejich podílovém spoluvlastnictví, anebo ve společném jmění manželů. Následně upřesnili žalobní petit tak, že každý z žalobců má být vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na sporné části pozemku a předložili geometrický plán označující spornou část pozemku jako pozemek parc. č. XY o výměře 168 m2. Následnou změnou žaloby připuštěnou soudem prvního stupně doplnili svůj žalobní návrh též o eventuální petit, a sice určení, že vlastníkem celé sporné části pozemku je žalobce b). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování následně určil, že žalobci jsou vlastníky sporné části pozemku v podílovém spoluvlastnictví, a to tak, že každému z žalobců náleží spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2. Z hlediska právního posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce b) nabyl celou spornou část pozemku do svého výlučného vlastnictví na základě řádného vydržení podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) a následně již jako vlastník převedl 1/2 sporné části pozemku na žalobkyni a) na základě darovací smlouvy. Vzhledem k vyhovění primárnímu petitu se soud prvního stupně již nezabýval petitem eventuálním.

20. S ohledem na další vývoj soudního řízení a provedené dokazování žalobci v průběhu odvolacího řízení navrhli změnu žaloby, a to doplněním o další eventuální žalobní petit, a sice, že žalobci jsou vlastníky sporné části pozemku ve společném jmění manželů. Doložili rovněž novou verzi geometrického plánu označující spornou část pozemku jako pozemek parc. č. XY o výměře 167 m2. Odvolací soud změnu žaloby připustil a následně rozhodl tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky sporné části pozemku ve společném jmění manželů na základě řádného vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák., neboť k vydržení došlo za trvání manželství. Odvolací soud tak vyhověl sekundárnímu petitu, přičemž primární petit (kterému původně vyhověl soud prvního stupně) v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně zamítl; o třetí možnosti [výlučném vlastnictví žalobce b)] s ohledem na vyhovění sekundárnímu petitu již nerozhodoval.

21. V projednávané věci je zřejmé, že se ani v případě změny žaloby doplněním o další eventuální petit učiněné až v průběhu odvolacího řízení, nejednalo o nový nárok uplatněný v rozporu s § 216 odst. 2 o. s. ř. Naopak šlo stále o tentýž žalobní požadavek na určení vlastnictví žalobců k téže sporné části pozemku žalované, vymezený na základě těch samých skutkových tvrzení a v řízení provedených důkazů.

22. Nelze přisvědčit argumentaci žalované, že pouze na základě skutečnosti, že žalobci v odvolacím řízení soudu předložili aktualizovaný geometrický plán, který označoval oddělenou spornou část pozemku žalované jiným parcelním číslem a zpřesnil uváděnou výměru o 1 m2 oproti geometrickému plánu, z nějž vycházel soud prvního stupně, by se snad jednalo o uplatnění úplně jiného nároku. Dovolací soud v tomto směru zcela souhlasí s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 24. 3. 2026, č. j. 21 Co 827/2025-745, kterým odvolací soud připustil změnu žaloby, tedy že se jedná pouze o opravené grafické zobrazení a jiné číselné označení oddělovaného pozemku tak, jak byl již dříve slovně vymezen v původním žalobním petitu, tj. tak jak o něm rozhodoval již soud prvního stupně. Dovolací soud současně připomíná, že ani nebylo povinností žalobců (z hlediska povinných náležitostí žaloby ve smyslu § 79 o. s. ř.) předkládat vůbec žádný geometrický plán – bylo naopak následně povinností soudu zajistit geometrický plán a učinit jej nedílnou součástí rozsudku poté, co dospěl k závěru, že návrhu na určení vlastnictví ke sporné části pozemku bylo třeba vyhovět, a to z toho důvodu, aby rozsudek soudu mohl následně být způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva ke sporné části pozemku do katastru nemovitostí (k tomu podrobněji srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2026, sp. zn. 22 Cdo 1071/2026). Navíc výměra pozemku deklarovaná žalobcům odvolacím soudem je dokonce o 1 m2 menší, než výměra dle rozsudku soudu prvního stupně, což je do důsledku vzato ku prospěchu žalované.

23. Co se pak týče konkrétního znění eventuálního petitu, dovolací soud uzavírá, že z dosavadního průběhu řízení je zřejmé, že žalobci se po celou dobu domáhali stále téhož žalobního nároku, přičemž si pouze nebyli jisti právním hodnocením, ke kterému se nakonec soud prvního stupně či následně odvolací soud přikloní, a to co do způsobu a rozsahu, ve kterém bude žalobnímu nároku případně vyhověno. Na to v průběhu řízení před soudy obou stupňů reagovali postupnými změnami žaloby spočívajícími v přidávání eventuálních petitů zohledňujících jednotlivé do úvahy připadající právní režimy vlastnictví [podílové spoluvlastnictví, společné jmění manželů, výlučné vlastnictví žalobce b)] tak, aby obsáhli veškeré do úvahy připadající možnosti, aby soudy mohly jejich žalobnímu požadavku vyhovět. Žalobní nárok tedy zůstal po celou dobu řízení stejný, měnila se pouze jeho právní kvalifikace. Pokud by žalobci takovou změnu žaloby neprovedli, vystavovali by se riziku, že soudy – ačkoliv by dospěly k závěru, že vlastnické právo žalobců dáno je – by s ohledem na nevhodnou formulaci žalobního petitu musely žalobu zamítnout.

24. Závěrem pak dovolací soud pouze poznamenává, že mu z dovolání žalované není zřejmé, čeho by mělo být v případě dovoláním požadovaného zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dosaženo ve prospěch žalované. Žalovaná totiž podaným dovolání brojí pouze proti připuštění změny žaloby zohledňující technickou podobu (číselné označení a přesnou výměru sporné části pozemku dle geometrického plánu) a právní kvalifikaci určovaného vlastnictví žalobců ke sporné části pozemku (podílové spoluvlastnictví vs. společné jmění manželů), avšak vlastnické právo žalobců jako takové (např. z hlediska případného nesplnění zákonných podmínek vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) vůbec nijak nerozporuje.

25. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 26. 8. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu