22 Cdo 1864/2023-445

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce statutárního města Brna, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupeného Mgr. Janem Hrabou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a, proti žalované CZECHCITY a.s., IČO 26976960, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 74/10, zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 65/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 15 Co 202/2021-387, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 15 Co 202/2021-387, se ruší a věc se Krajskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 61 C 65/2019-336, určil, že žalobce je vlastníkem vozovek, parkovišť a chodníků o konkrétní výměře jako součásti konkrétních pozemků v katastrálním území XY, vyznačených v přiloženém geometrickém plánu č. 950-331/2018 vypracovaném MapKart s.r.o., IČO 25572822 (výrok I) a vozovek a chodníků o konkrétní výměře jako součásti konkrétních pozemků v katastrálním území XY (výrok II), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povrchy předmětných pozemků tvoří ucelený areál sloužící k přístupu k veřejnosti přístupným objektům umístěným na těchto pozemcích, a mají tak charakter veřejně přístupné účelové komunikace, což existenci samostatné stavby na ní stojící vylučuje. Odstraněním těchto staveb by došlo k znehodnocení nejen samotných pozemků, ale i k negativním dopadům na hospodářské využití objektů, k nimž komunikace slouží jako přístupové, a k narušení či zániku funkční souvislosti celého areálu. Nepovažoval proto ani za nutné zabývat se tím, zda všechny plochy byly zdokumentovány jako úpravy původního zpracování povrchu, či zda došlo ke změně dispozice cesty nebo zpevněné plochy, na které se dříve nacházela budova. Vybudování komunikací, které by byly ve vlastnictví nájemce, nebylo sjednáno ani v nájemní smlouvě s právním předchůdcem žalované, povrch byl upravován v souvislosti s podmínkami stanovenými nájemní smlouvou ve prospěch žalobce. Kupní smlouvu o převodu povrchů označil za nepříliš věrohodnou a rovněž za neurčitou.

3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem 8. 11. 2022, sp. zn. 15 Co 202/2021-387, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že pro úvahu, zda zpevněné plochy vybudované na pozemku mají charakter samostatné věci či jsou součástí pozemku, je rozhodující, zda byly vybudovány na pozemku s charakterem účelové (případně místní) komunikace. Za podstatné považoval, jak jsou dané plochy stavebně vybudovány, nikoli jaký druh komunikace představují. Zabýval se proto tím, zda lze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba. Uvedl, že proti znaleckému posudku, který má náležitosti dle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neměli účastníci námitky, avšak otázka na určení jasné hranice mezi pozemkem a stavbou je otázkou skutkovou. Znalec sice mohl určit mimo jiné i to, zda hranice mezi dopravní stavbou a zemským povrchem je vizuálně patrná, a za tím účelem provést sondy, posouzení, zda je hranice jasná, však přísluší soudu. Podle názoru odvolacího soudu jasná hranice z fotografií nevyplývá, neboť „podloží pod zpevněnými plochami je promíchané“, není patrné (natož jasné), kde začíná štěrk (štěrkopísek) a kde hlína. Přestože jde tedy o dopravní stavby z hlediska veřejného práva, o samostatné stavby v občanskoprávním smyslu nejde.

4. Dodal, že jde o hraniční případ, proto zohlednil i to, že v době výstavby nemohl nikdo vzhledem k tehdy aktuální judikatuře předpokládat, že komunikace pokrytá živičným povrchem by měla být ve vlastnictví stavebníka (odlišného od vlastníka pozemku). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 22 Cdo 1238/2020 a uvedl, že v dané věci jistě úmyslem pronajímatele a nájemce nebylo, aby zpevněné plochy na komunikacích vlastnil stavebník, neboť šlo o veřejné pozemky a město se o jejich údržbu po celou dobu staralo. Odlišné vlastnictví by tak bylo jednoznačně v rozporu s potřebou hospodářské a právní praxe. Otázku platnosti kupní smlouvy o převodu zpevněných ploch označil za právně nevýznamnou, stejně jako nedostatečná tvrzení o tom, které ze zpevněných ploch byly vybudovány nově a u kterých šlo jen o opravu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

6. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky samostatnosti staveb a zpevněných ploch v občanskoprávním smyslu a při posouzení otázky, zda je mezi předmětnými stavbami a zpevněnými plochami a „zemskou plání“ jasná hranice (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, 22 Cdo 4051/2015, 22 Cdo 1238/2020, 22 Cdo 4003/2009 a 22 Cdo 2178/2012 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18) a že nesprávně právně posoudil právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to za jakých podmínek je možné považovat hranici mezi stavbami a zpevněnými plochami a „zemskou plání“ za jasnou.

7. Uvedla, že u předmětných staveb se nejedná o zpracování pozemku pouhým navrstvením přírodních materiálů, sporné stavby byly ze stavebně-technického hlediska zpracovány zásadně odlišně, než tomu bylo v judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud odkázal. Odvolací soud se nevypořádal ani s tím, že znalec zjistil a z hlediska stavebně-technického popsal vizuálně patrnou (zřetelnou) hranici mezi stavbami a povrchem, a zřetelnou hranici označil za nedostatečně jasnou. Z judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1121/2008) přitom plyne, že je třeba vyjít z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18, nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že tento nález lze považovat za ojedinělé a vybočující rozhodnutí, nikoli za obecné vodítko pro obdobné případy. Požadavek odvolacího soudu na míru přesnosti a jasnosti hranice mezi „zemskou plání“ a komunikací jde podle názoru dovolatelky nad rámec určený ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 a 22 Cdo 4051/2015), podle které postačí, že je hranice zjevná (zřejmá). Za odbornou otázku označila dovolatelka také posouzení možnosti „promíchávání“ materiálů uvnitř stavby komunikace. Nahrazení „odborného skutkového zjištění znalce“ vlastní úvahou soudu je dle dovolatelky v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18.

8. Úvahu o potřebě právní a hospodářské praxe opřel odvolací soud dle názoru dovolatelky o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které na projednávanou věc nedopadá, neboť řeší vlastnictví a možnost převodu rozestavěné stavby. Odvolací soud navíc vyšel z neprokázaných předpokladů o tom, co bylo úmyslem pronajímatele, a o údržbě komunikací ze strany žalobce. Odvolacímu soudu dále vytýká, že odvolací námitku ohledně posouzení všech staveb jako veřejně přístupných účelových komunikací označil za nedůvodnou, přestože kumulaci všech zákonných znaků veřejně přístupné účelové komunikace řádně nezkoumal a žalobce je u většiny ani netvrdil. Otázku posouzení veřejně přístupné účelové komunikace tak vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4003/2009 a 22 Cdo 2178/2012).

9. Dodává, že tvrzení o vybudování předmětných zpevněných ploch v letech 1992-1993 nebylo nesporné, jak odvolací soud uvedl. V odůvodnění zároveň odvolací soud uvádí, že zpevněné plochy vznikly v 50. letech minulého století, v 70. letech byly rozšířeny a upraveny a v roce 1992 jen opravovány a modernizovány. To činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Odvolací soud rovněž vycházel z fotografií, které neodpovídají fotografiím v příloze znaleckého posudku, nejde tedy o fotografie v originále protokolu o zkoušce. Žalovaná vznesla námitku proti jejich pravosti a správnosti, postup odvolacího soudu považuje za rozporný s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/1999. Přestože žaloba neobsahovala dostatečná tvrzení tak, aby bylo jasné, které povrchy byly vybudovány zcela nově a u kterých šlo o opravu původních živičných povrchů, a sám žalobce tvrdil, že vybudoval „naprostou většinu“ a že „naprostá většina“ přestavuje veřejně přístupné účelové komunikace, odvolací soud rozhodl o všech površích, a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

10. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, neboť otázka podmínek pro posouzení stavby jako samostatné věci byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Jednou z podmínek pro vyslovení závěru o samostatnosti stavby je zjistitelnost, kde končí pozemek a začíná stavba. Odvolací soud dospěl k závěru, že hranice mezi dopravními stavbami a „zemskou plání“ není jasná, a zohlednil dále kritérium právní a hospodářské praxe a obecné (ne)účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektům na něm se nacházejícím. Otázka, zda je mezi stavbami (zpevněnými plochami) a „zemskou plání“ jasná hranice a za jakých podmínek lze takovou hranici považovat za jasnou, není otázkou právní, ale skutkovou, skutkový přezkum dovolacím soudem však není přípustný. Adjektivum „jasná“ vyjadřuje nepochybnou určitelnost, kde končí právní panství vlastníka pozemku a začíná právní panství vlastníka stavby, není-li součástí pozemku. Poukazuje také na to, že žalovaná označuje tuto otázku za dosud neřešenou, zároveň však namítá, že jasnost hranice byla posouzena „zcela mimo rámec určený ustálenou judikaturou NS“, přípustnost dovolání tak co do jednotlivých podmínek vzájemně vylučuje. Podrobně se vyjadřuje k rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která v dovolání odkazuje žalovaná. Dodává, že „promícháním“ vrstev má odvolací soud na mysli stav, kdy výsledkem vtlačování vrstvy stavebního materiálu do zemního pláště došlo k jejich promísení. Nejde o odborný závěr, i podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2280/18 postačí pouhé vizuální posouzení.

III. Přípustnost dovolání

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

14. Otázka posouzení znaků veřejně přístupné účelové komunikace přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Povahu komunikací považoval za právně nerozhodnou a závěr o tom, že všechny zpevněné povrchy jsou součástí pozemku ve vlastnictví žalobce, neopíral ani o zjištění, které z těchto ploch byly vybudovány nově a u kterých šlo jen o opravu původního povrchu. Dovolací soud pro úplnost dodává, že soud sice může posoudit otázku, zda jde o veřejnou účelovou komunikaci, jako otázku předběžnou, pokud ovšem o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož rozhodnutí by v takovém případě bylo třeba vycházet (§ 135 odst. 2 o. s. ř.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007).

15. Dovolání žalované je přesto přípustné a rovněž důvodné, neboť otázku samostatnosti staveb posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

16. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z toho, že k vybudování zpevněných ploch došlo v letech 1992-1993, zda jde osamostatnou věc je proto třeba posoudit podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“].

17. Podle § 119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

18. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

19. Podle § 120 odst. 2 obč. zák. stavba není součástí pozemku.

20. Podle § 3054 o. z. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba.

21. Obecné vymezení pojmu „stavba“ neobsahoval ani zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a neobsahuje ho ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle ustálené rozhodovací praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, str. 203), nebo ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 12, str. 318)] při vymezení obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 5, str. 162), ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008, nebo jeho usnesení ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz].

22. V rozsudku ze dne 27. 10. 2020, č. j. 22 Cdo 1238/2020, se Nejvyšší soudu vyjádřil ke kritériím pro stavby obecně. Musí jít o výsledek stavební činnosti člověka, který má materiální podstatu. Stavba je samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku, musí být vůči okolnímu pozemku vymezitelná, má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu. Některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných.

23. Stejné obecné typické znaky stavby v občanskoprávním smyslu uvádí i současná odborná literatura, která při jejich formulaci zdůrazňuje následující typické znaky: 1) jedná se o výsledek stavební činnost člověka, 2) má materiální povahu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemž některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných {k tomu blíže KRÁLÍK, Michal. § 1083 [Užití cizí věci pro stavbu na vlastním pozemku a nároky s tím spojené]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 300 a tam uvedená literatura}.

24. V rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, Nejvyšší soud uvedl, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.

25. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, dostupným na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), parkovišti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II).

26. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené nebo nedostatečně odůvodněné. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).

27. Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidla soudy neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje posoudit zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zde působí nějaký technologický pojící prvek apod.) a zda a jak je spojena se zemí pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3316/2022).

28. Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že sporné zpevněné povrchy nejsou samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu, na zjištění, že části spodní vrstvy stavebních materiálů (štěrk a štěrkopísek) jsou promíchány s materiálem zemského povrchu (hlínou), a hranice mezi pozemkem a stavbou tak není jasná.

29. Vymezitelnost stavby vůči okolnímu povrchu je pouze jedním ze znaků stavby. Možnost rozeznat, kde končí pozemek a kde začíná stavba, se přitom netýká jen té části pozemku, který je stavbou zastavěn, ale i okolních, nezastavěných částí pozemku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2853/2019, k odlišení vzletové a přistávací dráhy letiště od travnatých ploch okolního terénu). Zda je mezi pozemkem a stavbou jasná hranice, tedy zda lze rozeznat, kde končí pozemek a kde začíná stavba, je otázkou skutkovou. Hranice mezi stavbou a pozemkem by měla být relativně ostrá, pro účely vymezení stavby se však i nikoli milimetrové vymezení jeví jako dostatečné [viz Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III (§ 419 až 654). 1. vydání Praha: Leges, 2014, s. 264]. Nelze vyloučit ani navrstvení materiálu, který se součástí pozemku stane, v rámci přípravy pozemku pro umístění samotné stavby. Zřetelnost hranice stavby nelze proto bez dalšího dovozovat jen z nepravidelného proniknutí stavebního materiálu do zemského povrchu pod stavbou.

30. Pokud tedy odvolací soud vyšel pouze ze zjištění, že materiál nejspodnější z více vrstev zpevněné plochy je smísen s materiálem zemského povrchu, a nevzal v úvahu vymezitelnost stavby vůči okolí i v jejích dalších částech ani zjištěné stavebně-technické provedení a nezabýval se ani funkcí zpevněných ploch a pozemků, na kterých jsou umístěny, nevzal v potaz všechna právně významná kritéria, což prozatím neumožňuje učinit závěr o tom, že zpevnění povrchů se stalo součástí pozemků.

31. Další důvody, kterými odvolací soud podpořil svůj závěr o tom, že předmětné zpevněné povrchy představují součást pozemku, vycházejí ze skutečností, které po provedeném dokazování nebo z nesporného tvrzení účastníků nezjistil ani soud prvního stupně ani odvolací soud (soustavná údržba ploch ze strany žalobce, úmysl smluvních stran nájemní smlouvy o pronájmu pozemků a legitimní očekávání vlastníka pozemků a zhotovitele). Rozpor odlišného vlastnictví pozemku a stavby s potřebou právní a hospodářské praxe navíc odvolací soud opřel o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, který se však týká posouzení samostatnosti stavby v průběhu jejího zhotovování, nikoli stavby dokončené, a podle kterého může potřebě právní a hospodářské praxe odpovídat posouzení rozestavěné stavby jako samostatné jak u stavby zhotovované na cizím pozemku, tak u stavby zhotovované na pozemku zhotovitele. Ani tyto úvahy odvolacího soudu proto pro nedostatečnost v dovolacím přezkumu neobstojí.

V. Závěr

32. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení, důvody pro změnu rozsudku odvolacího soudu dovolací soud neshledal. Nejvyšší soud se proto dalšími dovolacími námitkami pro nadbytečnost nezabýval, a aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

33. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání V. Závěr