27 Co 273/2025 - 286

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Anonymizováno] [adresa][Anonymizováno] sídlem [adresa] [Anonymizováno] [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č.j. 16 C 312/2024-212 ze dne 17.7.2025 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 37 607 Kč; jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku výroku II. a ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14 689 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č.j. 16 C 312/2024-212 ze dne 17.7.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem „stavby účelové komunikace nacházející se na pozemcích parc. č. [Anonymizováno] evidovaných na LV č. [hodnota] vedeném v Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] pro k.ú. [adresa], obec [adresa] v rozsahu, v jakém se nachází na těchto pozemcích“ (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované plnou náhradu nákladů řízení ve výši 52 296,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

2. Soud prvního stupně zjistil, že [adresa] vydal dne 11.7.1997 stavební povolení na základě žádosti [Anonymizováno] o vydání stavebního povolení na stavbu souboru obytných objektů na pozemcích parc.č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] v lokalitě [jméno FO], územní rozhodnutí o umístění této stavby bylo vydáno dne 6.6.1997. Následně [adresa] dne 10.9.1999 vydal kolaudační rozhodnutí a povolil užívání na základě návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí stavebníka, a to [právnická osoba] [adresa], stavby objektů řadových rodinných domů 1–10, včetně komunikace, parkovacích ploch a sadových úprav umístěné na pozemcích tam uvedených. V dokumentaci pro územní řízení je v čl. 4 uvedeno řešení dopravy prostřednictvím podrobně popsaných komunikací navazujících na stávající obslužné komunikace v obci. Dne 17.11.1997 byla uzavřena smlouva o uzavření budoucí smlouvy o převodu části majetku mezi obcí [adresa] a [adresa], kdy bylo uvedeno, že obec a družstvo se dohodli, že družstvo převede bezúplatně po dokončení výstavby a kolaudaci ze svého vlastnictví do vlastnictví obce místní komunikace, chodníky, zelené pásy přiléhající k těmto komunikacím a veřejné části kanalizačních a vodovodních přípojek. Obec se zavazuje, že tyto komunikace, zelené pásy a veřejné části přípojek do svého vlastnictví převezme. Dále se obec a družstvo dohodli, že smlouvu o bezúplatném převedení a převzetí majetku uzavřou nejpozději do 30 dnů poté, co nabude právní moci rozhodnutí o kolaudaci staveb. Dne 1.9.1999 [právnická osoba] [adresa] odevzdalo obci [adresa] a tato převzala komunikace v obytném souboru [adresa]. Za [právnická osoba] [adresa] zápis o odevzdání a převzetí stavby podepsal předseda Ing. [jméno FO], místopředseda Ing. [jméno FO] a člen představenstva Dr. [jméno FO], za obec [adresa], tedy přejímající organizaci, podepsal uvedený zápis [jméno FO], starosta obce. Součástí předávacího zápisu, odevzdání a převzetí stavby je i obrazová příloha s vyznačením jednotlivých komunikací.

3. Dále soud prvního stupně zjistil, že na [právnická osoba] [adresa] byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3.3.2006 prohlášen konkurs. V rámci zpeněžení konkurzní podstaty [právnická osoba] [adresa] byla provedena dražba. Předmět dražby byl specifikován v bodě 3 dražební vyhlášky, a to jako: „Soubor níže specifikovaných nemovitostí – pozemku parc. č. [Anonymizováno] výměře 5983 m – orná půda, pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 432 m – orná půda a pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 621 m – ostatní plocha, tak, jak jsou zapsány na LV č. [hodnota] pro obec [adresa], k.ú. [adresa].“ Předmět dražby byl popsán tak, že se jedná „o pozemky v k.ú. [adresa] v části obce zastavěné novou nízkopodlažní zástavbou. [jméno FO] pozemcích jsou umístěny místní komunikace a chodníky.“ [jméno FO] základě uvedené dražby vydražila předmětné pozemky společnost REALIS-[právnická osoba]., jak vyplývá z potvrzení o nabytí vlastnictví v dražbě dobrovolné, opakované. [jméno FO] základě kupní smlouvy ze dne 17.8.2015 nabyla předmětné pozemky od společnosti [právnická osoba]. žalobkyně. Obec [adresa] vede pasport komunikací a obce [adresa], tento podklad je v písemné podobě i v tabelární části zpracován roku 2017, kde v seznamu místních komunikací jsou uvedeny i [adresa], což jsou geografické názvy předmětných komunikací. Charakter předmětných komunikací jsou místní komunikace.

4. Proběhlo řízení o vydání společného souhlasu na základě žádosti stavebníka Ing. [jméno FO], bytem Květnové náměstí 1739, Praha, dále jen stavebník, který požádal o vydání společného souhlasu, územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru novostavby rodinného domu na pozemku čp. [Anonymizováno] v k.ú. [adresa]. Tento pozemek přímo sousedí s pozemkem parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalobkyně, na kterém se nachází předmětná komunikace. [právnická osoba] [adresa] na žádost stavebníka vydal rozhodnutí – společný územní souhlas a souhlas s provedením stavebního záměru, přičemž žalobkyně nebyla vyrozuměna o probíhajícím řízení, ani o vydání společného souhlasu a neměla možnost se řízení o umístění a povolení stavebního záměru účastnit. Žalobkyně napadla společný souhlas správní žalobou. Krajský soud v Praze rozhodl v této věci rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 43 A 18/2020–63 ze dne 27. 9. 2022, a to tak, že žalobu zamítl, když mimo jiné uvedl, že žalobkyně nijak neprokázala ani své tvrzení o tom, že je vlastnicí komunikace nacházející se na pozemku parc. č. [Anonymizováno] z toho důvodu, že stavba je součástí pozemku. Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 5 As 79/2022–34 mimo jiné uvedl totéž. Soud prvního stupně pro nadbytečnost nepřipustil žalobkyní navržený důkaz odborným posudkem k posouzení skutečné skladby předmětné komunikace, chodníků a parkovacích stání.

5. Na tomto skutkovém základě pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že na požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem, nicméně požadované určení není věcně opodstatněné, neboť předmětné komunikace nejsou součástí uvedených pozemků, ale samostatnou věcí, jejímž vlastníkem je od 1.9.1999 žalovaná.

6. Uzavřel, že předmětné komunikace na shora uvedených pozemcích vznikly výstavbou při stavbě v lokalitě [jméno FO]. [Anonymizováno] se před výstavbou předmětných komunikací dohodlo s obcí [adresa] a uzavřeli smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o převodu části majetku v tom směru, že družstvo převede bezúplatně po dokončení výstavby a kolaudaci staveb ze svého vlastnictví do vlastnictví obce místní komunikace, chodníky, zelené pásy přiléhající k těmto komunikacím, následně po dokončení výstavby a kolaudaci došlo k odevzdání předmětných komunikací do vlastnictví obce, o čemž svědčí zápis o odevzdání a převzetí stavby. Za těchto okolností pak již není podle soudu prvního stupně rozhodné, co bylo obsahem znaleckého posudku, který měl být součástí dražební vyhlášky, kterou měly být vydraženy předmětné pozemky, na kterých se předmětné komunikace nacházejí. Podle soudu prvního stupně místní komunikace draženy nebyly. Z § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikací, je podle soudu prvního stupně zřejmé, že vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Toto muselo být zřejmé i každému, kdo se do dražby konané dne 25.5.2007 přihlásil. Podle soudu prvního stupně z provedených důkazů vyplývá, že se jedná o místní komunikaci. Žalovaná řádně uvedené místní komunikace nabyla a vede i pasport komunikací. Stejně tak žalovaná provádí i základní údržbu a další povinnosti, které ze zákona vlastníků místních komunikací nálež. O tom, že se jedná o místní komunikace, dále svědčí i dokumentace pro územní řízení, průvodní zprávy pro výstavbu obytného souboru [jméno FO], průvodní zprávy stavby novostavba rodinného domu [adresa] a stejně tak i územní plán obce [adresa]. Charakter komunikace dále vyplývá i ze samotné podoby komunikace, to znamená ze samotného vizuálního ohledání na základě fotografií z Google Maps. Uvedené komunikace jsou zcela napojeny na rastr komunikací obce [adresa], jsou zcela běžně a normálně průjezdné, slouží k dopravní obslužnosti jednotlivých komunikací i vzájemnému propojení jednotlivých částí obce a v ničem se neliší od jiných komunikací, které jsou v obci [adresa]. S ohledem na tyto skutečnosti byl shledán nadbytečným i důkaz provedením odborného posudku, tedy posouzením skutečné skladby předmětné komunikace, chodníků a parkovacích stání.

7. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že vlastnictví předmětné komunikace vydržela. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 612/2019, kde Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že místní komunikace je veřejným statkem, není způsobilým předmětem držby, takže neumožňuje, a to s ohledem na povahu obecného užívání, vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 a násl. o.z.

8. Za nevýznamnou považoval soud prvního stupně otázku provázanosti osob žalobkyně a předchozího vlastníka pozemků. Pokud jde o argument, že uvedené pozemky byly vydraženy za částku 2 360 000 Kč, soud prvního stupně uzavřel, že ani to jako vnitřní pohnutka právního předchůdce žalobkyně nemá význam pro posouzení věci, pokud žalovaná doložila vlastnické právo k předmětným komunikacím, stejně tak vlastnické právo předmětným komunikacím žalované vyplývá i ze zákona. Skutečnost, že předmětné komunikace jsou komunikacemi místními ve vlastnictví žalované ostatně potvrdily i Krajský soud v Praze a Nevyšší správní soud ve řízení ve správním soudnictví, přičemž soud prvního stupně neměl důvod se od jejich závěrů odchýlit.

9. Na tomto základě soud prvního stupně žalobu zamítl a podle výsledku rozhodl i o náhradě nákladů řízení, které podrobně vyčíslil.

10. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, a to v celém rozsahu. Žalobkyně namítá, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že vlastníkem předmětných komunikací je žalovaná obec, a to za situace, kdy žalovaná nepředložila žádný platný nabývací titul, na jehož základě by ke komunikacím vlastnické právo nabyla. Z předložené smlouvy o smlouvě budoucí podle žalobkyně nebylo prokázáno, že byla platně uzavřena, neboť byla doložena pouze v kopii, chybí podpis místopředsedy družstva v souladu se zápisem v rejstříku, a navíc nebyla předložena vlastní realizační smlouva o převodu majetku. Zápis o odevzdání a převzetí stavby, na nějž soud odkázal, není podle žalobkyně způsobilým nabývacím titulem a ani neodkazuje na konkrétní smlouvu, z níž by vzniklo vlastnické právo žalované; podle žalobkyně mohl sloužit nanejvýš jako protokol o předání komunikace k údržbě. Skutečnost, že žalovaná komunikaci spravovala a zajišťovala její údržbu, proto podle žalobkyně svědčí pouze o výkonu správy, nikoli o existenci vlastnického práva obce.

11. Žalobkyně dále poukazuje na znalecký posudek zpracovaný pro účely dražby dotčených pozemků, z něhož výslovně vyplývá, že součástí ocenění byly i komunikace, chodníky a obrubníky. Ačkoli žalovaná tvrdila, že tento posudek nebyl při dražbě použit, podle žalobkyně to neprokázala. Žalobkyně zdůrazňuje, že dražební vyhláška z roku 2007 hovoří o místních komunikacích umístěných „na pozemcích,“ a setrvává na tom, že tyto komunikace nejsou samostatnou věcí v právním smyslu, ale jen součástí dražených pozemků. Upozorňuje rovněž, že cena, za kterou byl předmět dražby vydražen, neodpovídá ceně „holého“ vlastnictví pozemků zatížených veřejnou komunikací a prakticky jinak nevyužitelných. Z toho dovozuje, že účastníci dražby – včetně jejího právního předchůdce – museli vycházet z předpokladu, že draží pozemky včetně komunikací.

12. Odvolatelka dále akcentuje, že tvrzený model, podle něhož měla žalovaná nabýt vlastnické právo pouze ke komunikaci bez pozemků pod ní, je zcela netypický, nelogický a v rozporu s péčí řádného hospodáře (pro obec nevýhodný). V běžné developerské praxi se obec stává vlastníkem pozemků s komunikací právě proto, aby vedle nákladů na údržbu a opravy nemusela hradit vlastníkovi pozemku náhradu za užívání pozemku či bezdůvodné obohacení. Naopak v nyní tvrzeném režimu by žalovaná měla pouze povinnosti (údržba, opravy, případné nájemné nebo bezdůvodné obohacení), aniž by nabyla vlastnictví pozemků. Žalovaná přitom neuvedla žádný rozumný důvod, proč by takové pro ni nevýhodné uspořádání mělo být uskutečněno.

13. Dále namítá, že soud prvního stupně bez odpovídajícího dokazování přijal závěr, že komunikace jsou místními komunikacemi, a nikoli komunikacemi účelovými. Tento závěr podle žalobkyně opřel toliko o fotodokumentaci z aplikace Google Maps, tedy o vlastní vizuální posouzení, a o část pasportu komunikací, který je neúplný, pochází již z roku 2007 (soud jej navíc nesprávně datoval rokem 2017) a neodpovídá požadavkům na pasportizaci vyplývajícím ze zákona o pozemních komunikacích a souvisejících předpisů. Ze spisu podle žalobkyně nevyplývá ani žádné rozhodnutí příslušného silničního správního úřadu o zařazení dotčených komunikací do kategorie místních komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb.

14. Žalobkyně rovněž soudu vytýká, že otázku vlastnického práva ke komunikaci do značné míry převzal z rozhodnutí správních soudů – rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 43 A 18/2020-63 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 279/2022-34 – vydaných v řízení o přezkumu společného souhlasu podle stavebních předpisů. V těchto řízeních však byla otázka vlastnictví komunikace řešena jen okrajově a nebyla pro výsledek rozhodující. Správní soudy pouze konstatovaly, že ani vlastník komunikace nemusí být nutně účastníkem daného řízení. Rozhodování o vlastnickém právu náleží podle žalobkyně výlučně civilním soudům, a soud prvního stupně proto pochybil, když rezignoval na vlastní podrobné posouzení a v odůvodnění svého rozsudku převzal úvahy správních soudů na úkor vlastních skutkových zjištění. Další zásadní výtkou je otázka vydržení, kdy soud lapidárně uvedl, že veřejnou komunikaci jako veřejný statek nelze vydržet, aniž by se blíže zabýval příslušnou judikaturou. Žalobkyně přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 921/2017, v němž byla přípustnost vydržení veřejně přístupné komunikace výslovně připuštěna.

15. Za neúplné zjištění skutkového stavu považuje žalobkyně to, že soud zamítl její návrh na provedení důkazu odborným posudkem, který měl posoudit skutečnou skladbu předmětné komunikace, chodníků a parkovacích stání, zejména podkladní vrstvy. Poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 1118/2005), podle níž je pro posouzení, zda jde o samostatnou stavbu, rozhodující skutečná skladba a podklad konstrukce. Jestliže podklad tvoří pouze štěrk či hlinitopísčitá směs, nelze hovořit o pevném základu samostatné stavby. Klíčová je tedy otázka, zda komunikace má samostatný pevný základ, a pokud nikoli, není možné ji právně oddělit od pozemku. Soud však tento důkazní návrh odmítl, aniž by uvedl přesvědčivé důvody, a tím podle žalobkyně neobjasnil zásadní skutečnosti nutné pro právní posouzení věci. Podle její argumentace pak ani ustanovení zákona o pozemních komunikacích, zejména § 9 a § 3, nemohou vést k závěru, že by se vlastníkem pozemku včetně neoddělitelné komunikace stala obec namísto vlastníka pozemku; v případě změny kategorie či třídy komunikace vyžadující změnu vlastnických vztahů je nezbytné majetkové vypořádání podle § 3 odst. 3 zákona, jak připouští i judikatura Nejvyššího správního soudu (usnesení č. j. 9 As 15/2012-27).

16. Jako další vadu žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Soud se podle ní nijak nevypořádal s některými jí předloženými důkazy, zejména se znaleckým posudkem pro účely dražby, který oceňuje pozemky včetně komunikací a příslušenství, a v odůvodnění je zcela pomíjí. Odůvodnění podle ní neodpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje jasné vymezení, které skutečnosti měl soud za prokázané, z jakých důkazů vycházel a proč jiné důkazy neprovedl či k nim nepřihlédl. Rozsudek je podle žalobkyně vnitřně nekonzistentní a nepřehledný, obsahuje duplicity a zjevné chyby, například opakované chybné uvedení roku zpracování pasportu komunikací.

17. V závěru odvolání žalobkyně brojí i proti výroku o náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že žalovaná jako obec je veřejnoprávní korporací, u níž judikatura Ústavního soudu presumuje neúčelnost nákladů na externí právní zastoupení, pokud neprokáže, že nedisponuje potřebným odborným aparátem nebo že jde o natolik složitou agendu, že vyžaduje zastoupení advokátem. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu. Nadto napadá i konkrétní výši přiznaných nákladů, když namítá, že soud uznal osm úkonů právní služby, ačkoli některé úkony (např. rozdělené vyjádření k žalobě) měly být posouzeny jako jediný úkon, případně o úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu vůbec nešlo (např. pouhé založení důkazů do spisu). 18. [jméno FO] základě všech těchto námitek žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí změnil.

19. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně je skutkově i právně správný, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně nikdy vlastnické právo k těmto stavbám nenabyla. Předně zdůrazňuje, že vlastnické právo k předmětným komunikacím nabyla žalovaná od [právnická osoba] [adresa] na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 17.11.1997 a následného zápisu o odevzdání a převzetí stavby ze dne 1.9.1999. Z článků 1 a 2 smlouvy o smlouvě budoucí podle žalované výslovně plyne, že družstvo na svých pozemcích realizovalo výstavbu obytných domů a v této souvislosti i sítí místních komunikací, přičemž se zavázalo po dokončení výstavby a kolaudaci bezúplatně převést místní komunikace, chodníky, zelené pásy a části přípojek do vlastnictví obce; obec se naopak zavázala tyto stavby do svého vlastnictví převzít. K dokončení výstavby a kolaudaci došlo a zápis o odevzdání a převzetí stavby, podepsaný předsedou, místopředsedou a členem představenstva družstva, podle žalované dokládá faktický převod díla jako celku na žalovanou, nikoli pouhé „předání k údržbě“, jak tvrdí žalobkyně. Skutečnost, že na smlouvě o smlouvě budoucí chybí podpis místopředsedy družstva, sama o sobě nečiní právní jednání neplatným. Žalovaná dále argumentuje, že její vlastnické právo se projevovalo dlouhodobým výkonem správy a údržby předmětných komunikací, což odpovídá povinnostem vlastníka místních komunikací. Oproti tomu žalobkyně sama přiznala, že do předmětných komunikací nikdy neinvestovala, neprováděla jejich údržbu ani s nimi nijak nenakládala; její tvrzení, že se jako vlastník nechovala proto, že obec komunikaci spravovala, proto žalovaná považuje za liché a v přímém rozporu s potřebnými atributy vlastnického práva a případné držby.

20. Ve vztahu k dražbě pozemků žalovaná odmítá závěry žalobkyně dovozované ze znaleckého posudku č. 1661/0071/06, podle něhož měly být jako součást ocenění zahrnuty i komunikace, chodníky a obrubníky. Uvádí, že tento posudek nebyl podkladem pro dražbu konanou dne 25.5.2007, jak vyplývá z dražební vyhlášky; tím byl jiný znalecký posudek téže znalkyně, č. 1669/0079/06, který stanovil zjištěnou cenu předmětu dražby (pouze pozemků) částkou 617 150 Kč. Uvádí, že částka z posudku č. 1661/0071/06 (11 273 020 Kč) je několikanásobně vyšší, je zřejmé, že jde o odlišný dokument. Z toho dovozuje, že předmětem dražby byly pouze pozemky, nikoli stavba komunikace, která již tehdy náležela žalované. Potvrzení o nabytí vlastnictví společností REALIS-INVEST podle žalované také zmiňuje výlučně pozemky, nikoli komunikace.

21. V rovině hmotněprávního režimu stavby žalovaná zdůrazňuje, že předmětné komunikace jsou samostatnými stavbami, nikoli pouhým zpracováním povrchu pozemku. Odkazuje také na § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, který výslovně stanoví, že vlastníkem místních komunikací je obec a že stavba místní komunikace není součástí pozemku. Argumentaci žalobkyně založenou na zásadě superficies solo cedit a na úpravě součásti věci v občanském zákoníku považuje za nepřípadnou s ohledem na speciální povahu zákona o pozemních komunikacích. Připomíná rovněž vývoj judikatury Nejvyššího soudu, který v minulosti od názoru na „pouhé zpracování povrchu“ ustoupil a dnes konstantně připouští, že místní komunikace je samostatnou věcí v právním smyslu; námitky žalobkyně o nutnosti posuzovat vrstvu podloží a skladbu konstrukce proto označuje za neopodstatněné.

22. Žalovaná rovněž trvá na závěru, že předmětné komunikace jsou místními komunikacemi, nikoli komunikacemi účelovými. Připomíná definice zákona a zdůrazňuje, že z fotografií a plánů průběhu stavby je zjevné, že tyto ulice propojují významnou část obce [adresa] a slouží běžné místní dopravě obyvatel, nikoli pouze spojení jednotlivých nemovitostí s vnějším komunikačním systémem. [jméno FO] podporu tohoto závěru odkazuje na projektovou dokumentaci z roku 1997, dále na následné projektové dokumentace, územní plán obce, zápis o předání stavby a pasport komunikací. Námitky žalobkyně vůči úplnosti či formální kvalitě pasportu označuje za obecné a nepodložené a dovozuje, že pasport odpovídá faktickému stavu a podporuje závěr o povaze sporných staveb jako místních komunikací ve vlastnictví obce.

23. Námitku žalobkyně ohledně vydržení komunikací žalovaná odmítá s odkazem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 612/2019, které podle ní představuje aktuální rozhodovací praxi a koriguje závěry staršího rozsudku sp. zn. 22 Cdo 921/2017. Především však zdůrazňuje, že žalobkyně nemohla být držitelkou předmětných komunikací ve smyslu § 1089 a násl. občanského zákoníku, neboť nikdy nevykonávala jejich správu a údržbu ani jinak neprojevovala navenek vůli s nimi nakládat jako s vlastními; všechny tyto činnosti vykonávala žalovaná.

24. Žalovaná dále argumentuje tím, že žalobkyně spekuluje s pozemky a snaží se získat dodatečné finanční prostředky buď na stavebnících, nebo na obcích, a že výkonu takového práva by nemělo požívat právní ochrany. Pokud jde o stavební řízení [jméno FO], které se v průběhu řízení také zmiňovalo, tak žalobkyně podala ústavní stížnost, která byla pod sp. zn. III. ÚS 3157/2024 odmítnuta. Dále zdůraznila personální propojení mezi dražebníkem, tedy předchůdcem žalobkyně, a žalobkyní. Žalobkyně také podala proti žalované další žalobu pod sp. zn. 34 C 298/2025, jejím předmětem je platba za užívání předmětných pozemků, na nichž jsou umístěny komunikace.

25. Ve vztahu k nákladům řízení žalovaná setrvává na názoru, že jí byly přiznány po právu a v odpovídající výši. Rozlišuje svou situaci od statutárních měst s rozsáhlým odborným aparátem, na něž cílí judikatura zdůrazňující presumpci neúčelnosti externího zastoupení. Uvádí, že obec [adresa] má přibližně 3 200 obyvatel, obecní úřad o sedmi zaměstnancích bez právního odboru a bez zaměstnance s právnickým vzděláním, jde o obec I. typu bez rozšířené působnosti. V takových podmínkách by podle žalované bylo v rozporu s péčí řádného hospodáře nevzít si v právně a skutkově komplexní věci právního zástupce. Odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozuje, že je třeba zkoumat reálné personální vybavení konkrétního subjektu a rozlišit, zda jde o legitimní využití práva na právní pomoc, či o pouhé formální navýšení nákladů. Současně polemizuje s tvrzením žalobkyně, že některé úkony právní služby měly být považovány za neúčelné či duplicitní.

26. Na základě těchto argumentů žalovaná navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.

27. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není ve věci samé opodstatněné.

28. V první řadě je nutné zdůraznit, že odvolací soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně za zcela nepřiléhavou, proto zde není žádný důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nepřezkoumatelnost rozsudku může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami. V daném případě ale z napadeného rozsudku jasně vyplývá, jak a proč bylo rozhodnuto, tomu také odpovídá schopnost žalobkyně proti tomu obsáhle formulovat své odvolací námitky, tedy nejen rozsah odvolání, ale i odvolací důvody a odvolací návrh. Soud prvního stupně se s podstatnými argumenty žalobkyně vypořádal, žalobkyně pouze se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí (polemizuje s nimi). K přezkumu věcné správnosti rozhodných závěrů soudu prvního stupně ale slouží právě odvolací řízení, jak bude dále rozvedeno.

29. Z procesního pohledu tak odvolací soud ve spolupráci se žalobkyní upřesnil (vyjasnil), že předmětem požadovaného určení bylo od počátku vlastnictví stavby komunikace jako součásti vymezených pozemků, které žalobkyni již patří, nikoli určení vlastnického práva žalobkyně ke stavbě jako samostatné věci, která se na uvedených pozemcích jen nachází. Taková tvrzení totiž žalobkyně uplatnila v podané žalobě i v podaném odvolání, jakkoli samotný text navrženého a soudem prvního stupně nekriticky převzatého výroku (včetně nadbytečné právní kvalifikace dané komunikace jako „účelové“), umožňuje teoreticky i opačný výklad. To by však představovalo jinou žalobu (jiné určení), kterého se žalobkyně nedomáhala. Z hlediska právního posouzení věci lze ale zcela souhlasit se soudem prvního stupně, že i na takovém pozitivním určení (s ohledem na právní zásadu superficies solo cedit) má žalobkyně podle § 80 o.s.ř. naléhavý právní zájem, jakkoli se takové určení nemůže nijak promítnout v jiném zápisu katastru nemovitostí, jak je obvykle u určovacích žalob potřebné. Jinak totiž nelze dosáhnout ze strany vlastníka pozemku potřebného autoritativního určení, že stavba, která se do katastru nemovitostí nezapisuje, není samostatnou věcí podle předchozích právních předpisů a že jako taková sdílí osud pozemku, jehož je součástí, není-li podána opačná žaloba ze strany domnělého vlastníka samostatné stavby. O tom ani nebyl mezi účastníky spor, proto není potřebné tento směr argumentace podrobněji rozvíjet.

30. Z obsahu spisu k věci samé vyplývá, že rozhodné skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné. Odvolací soud pro zjednodušení zcela odkazuje na dokazování provedené před soudem prvního stupně a zejména na jeho jednotlivé skutkové závěry z konkrétních provedených důkazů (viz výše), aniž by vše opakoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Odůvodnění soudu prvního stupně odpovídá obsahu spisu. Zcela správný byl i procesní postup, který k vydání rozsudku vedl.

31. Pokud jde o námitku neúplného dokazování (při absenci znaleckého posudku ke skladbě uvedené komunikace), ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že takové dokazování by bylo nadbytečné. Závěry soudu prvního stupně nestojí „jen“ na vizuálním obrazu komunikace z aplikace Google maps. Není totiž důvod se domnívat, že by skladba komunikace neodpovídala předloženým dokumentům ze stavebního řízení, kde se jasně hovoří o zamýšlené výstavbě „místní komunikace“ navazující na dosavadní obslužné komunikace, přičemž v podloží měla být (a podle fotografií i skutečně byla) uložena kanalizace o průměru 300 mm, dále kabeláž v pískovém loži, v chráničkách, dále stožáry svítidel atd.). Takto vzniklá a také zkolaudovaná „vozovka“ s asfaltovým povrchem a zámkovou dlažbou neměla mít a nemá žádná hmotnostní omezení, je způsobilá k provozu všech vozidel a i podle aktuálních snímků popisovaných soudem prvního stupně (z Google street view) nevykazuje žádné deformace povrchu ani po 30 letech provozu. To vše ve vzájemné souvislosti podle názoru odvolacího soudu vylučuje, že by v rámci výstavby a následné kolaudace „místní komunikace“ nedošlo ke standardnímu stavebnímu vrstvení externích stavebních materiálů nad zemní plání (založení tělesa vozovky a hutnění štěrků různé frakce s finálními vrstvami asfaltového betonu a asfaltu, popř. dlažby), to vše k zajištění potřebné a léty prověřené únosnosti, odvodnění a ochrany tam uložených inženýrských sítí. Kontrolní vrty do komunikace skutečně nejsou pro posouzení věci za dané situace potřebné, jak uzavřel i soud prvního stupně. Jinými slovy, není třeba přibírat znalce „na všechno,“ lze-li smysluplně učinit potřebný skutkový závěr z jiných důkazů. Racionální je též úvaha soudu prvního stupně o tom, že průběh dražby i následné chování žalobkyně a žalované uvedené závěry potvrzuje. Zatímco žalovaná komunikaci převzala jako samostatnou stavbu bez pozemků (od stavebníka, ihned po kolaudaci), jak bylo předem domluveno, a tuto komunikaci následně desetiletí udržovala (jako nový vlastník), zařadila ji i do územního plánu a pasportu komunikací jako místní komunikaci (lhostejno, zda v roce 2007 nebo 2017, jak nesprávně s překlepem uvedl soud prvního stupně), žalobkyně nedělala nic, jako vlastník se nechovala vůbec, a na své údajné vlastnické právo ke stavbě komunikace si vzpomněla až mnohem později, v souvislosti se stavebními řízeními v oblasti. Tomu ostatně soudy nepřisvědčily ani ve správním soudnictví, jak také zjistil soud prvního stupně. V tomto směru nejde o nekritické přebírání jejich závěrů, jak žalobkyně tvrdí, ale o stejné logické závěry civilních soudů.

32. Ze stavebních dokumentů lze také uzavřít, že stavba sama musela být uskutečněna až za účinnosti zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, tedy po datu 1.4.2007, nikoli dříve. O tom svědčí právě stavební povolení a kolaudace, neboť obojí proběhlo až po uvedeném datu. Samotné bezúplatné „odevzdání a převzetí“ již hotové stavby (podepsané za původního vlastníka všemi potřebnými osobami) je datované dnem 1.9.1999. Případné vady předchozí smlouvy o smlouvě budoucí nemají žádný význam, pokud byla jasně a řádně vyjádřena pozdější vůle komunikaci žalované takto bezúplatně převést (předat). O předání a převzetí jen za účelem prosté správy a údržby komunikací z obsahu dokumentu nevyplývá nic, jde jen o další účelovou konstrukci žalobkyně, navíc ve zjevném rozporu s jejím vlastním tvrzením, že se o samostatnou věc nejedná.

33. Žalobkyni lze přisvědčit jen v tom, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval existencí rozhodnutí silničního správního úřadu o zařazení sporné pozemní komunikace do kategorie místních komunikací, takže závěry soudu prvního stupně o vlastnickém právu žalované z tohoto důvodu („ze zákona“) jsou předčasné. K dotazu odvolacího soudu žalovaná v tomto směru uvedla, že takové historické rozhodnutí k dispozici skutečně nemá a nemůže ho předložit. To však samo o sobě neznamená, že nebylo nikdy vydáno (neexistuje), zejména pokud se všechny dotčené subjekty chovaly tak, jako by k takovému zařazení došlo, a pokud byla řada relevantních dokumentů po prokázaném požáru městského úřadu (v listopadu 1997) ztracena. Podle tohoto závěru ostatně postupoval i dražebník (viz níže). Odvolací soud nicméně nepovažoval za nutné doplnit k této otázce dokazování, neboť pro posouzení věci postačuje i jen samostatný charakter stavby, který je zjevný (viz výše). Pro právní posouzení v rovině soukromého práva (podle obsahu požadovaného určení – viz výše) navíc není ani tak podstatné, zda vlastníkem sporné komunikace je z toho či onoho důvodu žalovaná (zda má či nemá potřebný nabývací titul, jak žalobkyně zdůrazňuje), ale zda vlastníkem této komunikace (jako součásti pozemku) je žalobkyně, tedy zda má potřebný titul žalobkyně. Nic jiného totiž není předmětem požadovaného určení.

34. Pokud jde o kupní smlouvu, z níž své vlastnické právo k pozemkům dovozuje žalobkyně, není o sporné komunikaci jako součásti předmětu koupě (pozemků) žádná zmínka. Naopak, v předchozí dražbě, na jejímž základě získal vlastnické právo k vymezeným (a později na žalobkyni převáděným) pozemkům právní předchůdce žalobkyně, ve svém předmětu spornou komunikaci jednoznačně neměla, žalobkyně v tomto směru neuvádí pravdu. Z provedených důkazů vyplývá, že dražbě skutečně předcházely dva různé posudky – ze stejného data, ale s různým pořadovým číslem ([Anonymizováno], viz výše) a s různými závěry. Zatímco první posudek, ve spise založený, oceňoval i sporné pozemní komunikace (v ulicích [adresa]) celkovou výslednou cenou 11 273 020 Kč (z toho samotné pozemky činily jen „617 146 Kč,“ zbytek tvořily komunikace), podkladem dražby jistě nebyl, druhý posudek (zjevně opravený, už bez komunikací), jakkoli soudu nebyl předložen a žalovaná ho k dispozici také nemá, podkladem dražby byl. V dražební vyhlášce je totiž uvedeno nejen jiné číslo posudku („1669“, nikoli „1661“), ale zejména měl tento posudek vycházet jen z celkové zjištěné ceny „617 150 Kč,“ zjevně jen za pozemky bez komunikací, jak to odpovídá předchozímu dílčímu ocenění samotných pozemků (už v posudku č. „1661“). Z této ceny pak bylo určeno i nejnižší podání 600 000 Kč, což prvnímu posudku vůbec neodpovídá. V obsahu vyhlášky je v tomto směru dále explicitně uvedeno, že předmětem dražby jsou (označené) „pozemky“ v k.ú. [adresa], nic víc, a že „na pozemcích jsou umístěny místní komunikace a chodníky.“ Tomu odpovídá i následné potvrzení o nabytí vlastnictví v dražbě. Význam tohoto vyjádření se tedy žalobkyně snaží jen překroutit ve svůj prospěch a snaží se účelově dovodit, že předmětem dražby byly i komunikace. Objektivně ale tomu tak nebylo. Spekulace žalobkyně o tom, zda mělo či nemělo ekonomický smysl kupovat jen „holé vlastnictví“ a za kolik, nemá žádný význam, stejně jako podobné úvahy žalobkyně, proč by žalovaná neměla chtít být vlastníkem komunikací bez pozemků, zda to odpovídá péči řádného hospodáře či nikoli apod. Nic z těchto spekulací není třeba skutkově řešit, takže se tím soud prvního stupně správně nezabýval.

35. Proto nepřipadá v úvahu ani tvrzené vydržení, neboť žalobkyně ani její předchůdce v první řadě nemohli být v dobré víře, že koupili (vydražili) něco víc než jen pozemky, ani se nechopili potřebné držby komunikací. Právní panství nad komunikacemi po celou dobu vykonávala naopak žalovaná (viz výše). Navíc není pochyb ani o tom, co akcentoval soud prvního stupně, že uvedené komunikace byly a jsou z tohoto důvodu předmětem veřejného užívání.

36. Podle § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od 1.1.2014). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

37. Žalobkyně se dovolává vydržení stavby „jako součásti pozemků,“ a to na základě dražby svého předchůdce z roku 2007, resp. kupní smlouvy z roku 2015. V tomto směru se tedy žalobkyně dovolává skutečností a právních následků (vydržení), které měly nastat uplynutím vydržecí doby až po 31.12.2013, proto je třeba v otázce vydržení postupovat podle nových právních předpisů, tedy podle o.z. Naproti tomu vznik stavby komunikace v občanskoprávním smyslu (jako statického výsledku stavební činnosti) je třeba posuzovat podle předchozích předpisů, stejně jako vnik, změnu nebo zánik vlastnického práva k této stavbě podle právních skutečností nastalých do 31.12.2013.

38. Pokud nebylo pozitivně prokázáno již tehdejší zařazení sporné komunikace do kategorie místních komunikací v podobě příslušného rozhodnutí silničního správního úřadu podle § 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění do 31.12.1997 (ale i v pozdějším znění), nelze se opřít o ustanovení § 9 téhož zákona, že vlastníkem místních komunikací (jako samostatné věci) je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí, jak to učinil soud prvního stupně. Zbývá proto posouzení občanskoprávní, bez uvedené veřejnoprávní souvislosti.

39. V právní úpravě účinné od 1.1.2014 je zahrnuta i historická zásada, že povrch ustupuje půdě (superficies solo cedit). Stavba jako taková proto nově (až na výjimky, mezi něž ovšem podle § 509 o.z. patří i liniové stavby) nemůže být samostatnou věcí v právním smyslu, nemůže samostatně někomu patřit, ale obvykle je buď součástí pozemku, jako jeho povrchové ztvárnění, vlastnost (srov. § 506 o.z. a také např. § 1084 odst. 1 o.z.), nebo součástí práva stavby (srov. § 1242 o.z.). To však platí pro stavby nově vzniklé, popř. pro stavby, u kterých k takovému splynutí došlo k 1.1.2014 (viz § 3054 o.z.) nebo u nichž bylo právo stavby zřízeno vždy od 1.1.2014 dále, což není tento případ. Jinak se naopak počítá s tím, že odlišný samostatný vlastnický režim stavby a pozemku (stavby na pozemku alespoň částečně odlišného vlastníka) může z minulosti přetrvat (viz § 3055 o.z. a násl., zejména § 3061 o.z.).

40. S účinností do 31.12.2013 totiž podle § 119 odst. 2 a § 120 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále též jen „obč. zák.“) naopak platilo, že stavba spojená se zemí pevným základem (aby vůbec byla nemovitostí) „není součástí pozemku.“ Tím byl umožněn oddělený a tím i odlišný vlastnický režim stavby a pozemku, což se projevilo zejména při vzniku nové věci (stavby) výstavbou, jako v tomto případě.

41. Pozemní komunikace, chodníky, přistávací dráhy a různé další stavby postrádající první nadzemní podlaží, byly v soudní praxi řešeny opakovaně s tím, že může (a nemusí) jít o samostatné věci (stavby). K tomu lze odkázat např. na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2853/2019, 22 Cdo 1864/2023 a na řadu dalších. V daném případě ale rozhodně nejde o situaci, kdy nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1118/2005), jako třeba u některých tenisových kurtů či některých parkovišť. Horizontálně je stavba jasně vymezená, je rozlišena její asfaltová a její dlažební část, ojedinělé travnaté pásy jsou od zbytku oddělené obrubníky, vše podle projektové dokumentace, kolaudace i předložených fotografií. Přesná vertikální skladba skutečně nebyla zjištěna, již z dosavadních důkazů je ale jisté, že podle projektové dokumentace byla zamýšlena a následně kolaudována samostatná stavba místní komunikace, obsahující i další liniové stavby inženýrských sítí ve standardním loži (až 1 metr u kabelů), a že i podle způsobu provedení a letitého užívání (bez deformací) musí mít odpovídající výšku a strukturu takové stavby nad zemní plání. Musely být dovezeny externí [právnická osoba], vše je spojené v jednom funkčním celku liniové stavby (viz výše). Detaily materiálů a provedení jednotlivých vrstev, použití geotextilie, všech možných pojiv apod. není třeba podle názoru odvolacího soudu „pitvat.“ 42. Otázka převodu vlastnického práva ke komunikaci na žalovanou není pro posouzení věci podstatná, byť se zde jasně nabízí úvaha, že zápis o odevzdání a převzetí stavby ze dne 1.9.1999 obsahově vyhovuje smlouvě darovací podle tehdejší úpravy § 628 obč. zák., i bez vkladu, pokud se taková stavba do katastru nemovitostí nezapisovala. O předání nemovitostí jen ke správě nebo údržbě nebylo navenek projeveno nic. Naopak, převod odpovídá předchozímu záměru a následnému chování všech zúčastněných subjektů, což vůli převést vlastnické právo potvrzuje.

43. Ve vztahu k vlastnickému právu žalobkyně lze uvést, že žalobkyně komunikace podle obsahu smlouvy nekoupila, její předchůdce je ani nevydražil. Komunikace totiž nebyly ani předmětem dražby, ani předmětem smlouvy, ať už samostatně, nebo explicitně jako součást pozemků. Ze shora popsaných důvodů (charakteru stavby) ani nemohly být součástí pozemků. Podle domnělého vlastnického práva žalobkyně také nikdo ze zúčastněných nepostupoval, tehdy o tom nebyla žádná pochybnost, žalobkyně se pouze nyní snaží obsah listin a jejich posouzení zpětně překroutit ve svůj prospěch.

44. Sama žalobkyně se také tehdy žádné držby komunikací (spolu s pozemky) neujala. Tím je dáno i právní posouzení věci podle aktuální právní úpravy vydržení. Nová právní úprava účinná od 1.1.2014 totiž podmínky vydržení významně změnila, nicméně držba sama, jako právní panství nad věcí, se vyžaduje stále. Komunikace byly ve skutečnosti z vůle žalované ve veřejném užívání, jak uvedl soud prvního stupně, což skutečně vydržení vylučuje. Navíc došlo ke zpřísnění podmínek řádného vydržení, kde vydržení vlastnického práva je na základě putativního důvodu zcela vyloučeno (viz § 1089 a násl. o.z). Pro nově zavedené mimořádné vydržení dosud neuplynula vydržecí doba 20 let (viz § 1095 o.z.). Tato úprava se přitom použije i na držbu předchůdců zahájenou do 31.12.2013. Otázka vydržení je tedy zcela nepřípadná.

45. S ohledem na shora uvedené není třeba řešit ani případný výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Určení vlastnického práva obecně není výkonem tohoto práva a už proto nemůže být nemravné. Žalobkyni ale především takové právo nesvědčí, nemůže ho tedy nemravně vykonávat. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (ve věci samé) jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, byť částečně z jiných důvodů.

46. Převážně správné je i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně správně postupoval § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. a přiznal náhradu nákladů řízení zcela úspěšné žalované. Věcně správně tedy bylo rozhodnuto o tom, že, kdo, komu, kde a v jaké lhůtě má plnou náhradu nákladů řízení poskytnout (viz též § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.) a v tomto rozsahu byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrzen.

47. Odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pouze celkovou výši náhrady nákladů řízení. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že žalované náhrada nákladů nepřísluší vůbec, pokud neprokáže, že nedisponuje potřebným odborným aparátem nebo že jde o natolik složitou agendu, že vyžaduje zastoupení advokátem. Předmětný spor s ohledem na množství argumentace zastoupení advokátem vyžaduje, navíc žalovaná není tím typem obce, který standardně disponuje potřebným právním aparátem, na které dopadá žalobkyní citovaná judikatura Ústavního soudu.

48. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale nepovažuje odvolací soud za účelné (viz § 137 o.s.ř.) všechny přiznané úkony a zcela se ztotožňuje s touto částí odvolací argumentace žalobkyně. Podání ve věci samé podle § 11 advokátního tarifu není spojeno jen s označením důkazů k předchozím tvrzením (viz sdělení ze dne 24.6.2025). Neúčelné je i prosté dělení argumentace do dvou a více podání, ať již jde o skutečné pozdější doplnění, nebo prohloubení, popř. jen opakování jinými slovy. Přiznání náhrady za taková „podání“ by představovalo jen neúčelné navyšování nákladů. To je třeba odlišit od povinné reakce na přímou výzvu soudu, popř. na novou argumentaci protistrany. O tyto případy ale u podání ze dne 11.2.2025 nejde, na rozdíl od dalších podání žalované, o nichž má žalobkyně rovněž „pochybnosti,“ nicméně odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně za účelné považuje. Ve zbytku je odůvodnění soudu prvního stupně zcela správné, proto odvolací soud zcela odkazuje na správné rozlišení úkonů realizovaných v roce 2024 a 2025, z nichž bylo pouze nutné odečíst dva shora popsané úkony. Odměna advokáta podle § 7 a 9 odst. 4 advokátního tarifu a s ní související náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu tak náleží jen v rozsahu 6 (2+4) a nikoli 8 (2+6) úkonů právní služby, jak uvedl soud prvního stupně. Celkové náklady žalované před soudem prvního stupně tak činily 37 607 Kč52 296,20 Kč (2x 3 100 Kč + 2x 300 Kč + 4x 5 620 Kč + 4x 450 Kč + DPH 21 % z uvedených částek).

49. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. podle stejných výpočetních postupů, pouze s tím rozdílem, že se podle doby úkonu aplikují nové (zvýšené) sazby stanovené podle advokátního tarifu ve znění od 1.1.2025. Odměna advokáta náleží za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 5 620 Kč a 2x režijní paušál po 450 Kč. Celkem tak náklady žalované v odvolacím řízení činily 14 689 Kč (2x 5 620 Kč + 2x 450 Kč +DPH). O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření náhrady nákladů odvolacího řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

Poučení