22 Cdo 1937/2025

Rubrum

22 Cdo 1937/2025-307 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. K., proti žalované S. D., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 154/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 2. 2025, č. j. 15 Co 9/2025-290, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 710,70 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Ladislava Novotného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) z věcí patřících do společného jmění manželů přikázal do vlastnictví žalované zůstatek na účtu č. XY vedeném u ČSOB, a. s. ve výši 66 435,39 Kč, (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 12 078,60 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 15 Co 9/2025-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), zastavil řízení o odvolání žalované (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

II. Dovolání žalobce a vyjádření žalované

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

4. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva týkající se zásady volného hodnocení důkazů, kdy došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz dále uvedený dovolací důvod), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1491/17)“, a dále, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva týkající se rozložení důkazního břemene ohledně nezařazení příslušných hodnot do společného jmění manželů (viz dále uvedený dovolací důvod), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 3070/2021).“ 5. K první vymezené právní otázce uvádí, že nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná inkasovala za prodej pozemků ve svém výlučném vlastnictví v letech 2006 až 2015 v součtu částku 7 403 934 Kč, zpochybňuje závěr, že z pohybů na účtech č. XY a č. XY bylo prokázáno, že se na nich nacházejí pouze výlučné prostředky žalované získané za prodej jejích pozemků ve výlučném vlastnictví a nenacházejí se zde žádné prostředky náležející do společného jmění manželů. Podle dovolatele toto tvrzení z provedených důkazů nevyplývá. Kupní ceny za prodej pozemků žalované byly v letech 2006 až 2015 poukazovány na společně užívaný účet žalované č. XY vedený u ČSOB, následný „ osud peněz“ utržených za prodej pozemků však nebyl žalovanou nijak „dokladován“ a nebyla prokázána „souvislost těchto peněz s prostředky, které žalovaná dokladovala v letech 2021 až 2022“. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013.

6. K druhé vymezené právní otázce uvádí, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nesprávně posuzoval zisk z majetku žalované podle § 709 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) neboť uvažoval pouze o úrocích z úložek na účtech žalované v letech 2021 až 2022 (v jednom případě od r. 2019). Tvrdí, že pokud byly správné úvahy soudu o tom, že sporné prostředky mají původ v kupních cenách, které utržila žalovaná za prodej svých pozemků, potom by nikoli nevýznamnou část těchto sporných prostředků měl představovat i zisk v podobě úroků z vkladů kupních cen na účtech za celou předchozí dobu od jejich uložení.

7. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí buď změnil a uvedl jak, nebo zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

11. Dovolání žalobce není přípustné.

III. A K otázce procesního práva týkající se zásady volného hodnocení důkazů

12. Dovolatel namítá rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 205/2013 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1491/17.

13. V označeném nálezu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17, Ústavní soud vysvětlil, že mu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Může (a musí) tak ale učinit, pokud dospěje k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013, na který dovolatel poukazuje, uzavřel, že za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká- li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

14. Namítá-li dovolatel extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci odvolacím soudem, zpochybňuje jeho právní posouzení věci prostřednictvím skutkových námitek, zejména že nebylo prokázáno, že na účtech žalované č. XY u Trinity bank a. s. a č. XY u FIO bank a. s. se nacházejí pouze výlučné prostředky žalované získané za prodej jejích pozemků ve výlučném vlastnictví a nenacházejí se zde žádné prostředky náležející do společného jmění manželů.

15. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy v řízení. Naopak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ze skutkových zjištění v posuzované věci vyplynulo, že v roce 2006 došlo ke zúžení společného jmění účastníků a žalovaná od roku 2006 do roku 2015 prodávala pozemky ve svém výlučném vlastnictví, přičemž kupní ceny byly zaplaceny na účet žalované č. XY, vedený u ČSOB, a. s. (viz podrobně bod 10 rozsudku soudu prvního stupně). Následně žalovaná začala takto získané finanční prostředky převádět na různé jiné účty, přičemž soud prvního stupně v bodě 11 a 12 svého rozhodnutí opět velmi podrobně popsal, kdy a jaké převody peněz probíhaly mezi jednotlivými účty žalované a jakého byly převáděné finanční prostředky původu. Ve vztahu k těmto prokázaným transakcím uzavřel, že na obou výše označených účtech žalované se vždy nacházely pouze a jenom výlučné prostředky žalované. Soud prvního stupně ve svých úvahách přihlédl i k tomu, že transakce na účtech žalované v letech 2006 až 2015 probíhaly v době, kdy ještě manželství účastníků fungovalo, a že spor o vypořádání společného jmění manželů není zúčtovacím sporem ani auditem hospodaření manželů za trvání manželství a je namístě vedle prokazování tvrzených skutečností zohlednit i situaci, že určité skutečnosti již prostě prokázat není možné, a to s ohledem na dlouhou dobu, před kterou k nim mělo během mnohaletého manželství dojít. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními a závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Odvolací námitky žalobce odvolací soud vypořádal ve svém odůvodnění, přičemž doplnil, že žalovaná prokázala, že za trvání manželství disponovala nadstandardními finančními prostředky, které sice přerozdělovala na neobvyklé množství účtů, přesto z dokazování vyplynulo, že se na všech účtech nacházely jen její prostředky pocházející z prodeje jejích nemovitostí, a soud nezjistil, že by na účty, mezi nimiž probíhaly převody, byly poukázány nějaké společné prostředky; žalobce v tomto směru nic konkrétního v řízení netvrdil, ani netvrdil, že by účastníci kromě příjmu z pracovního poměru či příjmu ze starobního důchodu disponovali dalšími společnými prostředky vyšších hodnot, o nichž by se dalo říct, že se smísily s výlučnými prostředky žalované (viz bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že hodnotící úvahy soudu nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zde proto není dán.

III. B K otázce rozložení důkazního břemene ohledně nezařazení příslušných hodnot do společného jmění manželů:

16. Dovolatel namítá rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu v otázce rozložení důkazního břemene ohledně nezařazení příslušných hodnot do společného jmění manželů.

17. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, který byl uveřejněn pod č. 48/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na který odkazuje dovolatel, mimo jiné uvedl, že prokáže-li se v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění uvedené zejména v § 709 odst. 1 a 3 o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených.

18. Ani tato námitka žalobce přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť se míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem. V poměrech projednávané věci vzal totiž soud prvního stupně za prokázané, že na účtech žalované č. XY a č. XY (ale i na dalších jejích účtech) se nacházejí pouze výlučné prostředky žalované mající původ v prodeji pozemků v jejím výlučném vlastnictví. Současně soud prvního stupně při vypořádání společného jmění manželů zohlednil žalobcem uplatněný nárok na výnos z výlučného majetku žalované ve smyslu § 709 odst. 2 o. z. (viz bod 14 rozsudku). S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil.

19. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu (viz důvod dovolání), že při posuzování zisku z majetku žalované podle § 709 odst. 2 o. z., vycházel nesprávně pouze z úroků z úložek na účtech žalované v letech 2021-2022 (v jednom případě od r. 2019), zatímco měl zohlednit i zisk v podobě úroků z vkladů kupních cen (za pozemky ve vlastnictví žalované) na účtech za celou předchozí dobu od jejich uložení, pak opět ve vztahu k této výtce žádnou relevantní právní otázku nevymezuje a jeho námitky zůstávají především v rovině skutkové, které však sami o sobě nemohou založit přípustnost dovolání.

IV. Závěr a náklady řízení

20. Z výše uvedeného se podává, že dovolání žalobce není přípustné a Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 23. 6. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu