22 Cdo 2467/2025

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobců a) V. P. a b) V. P., obou zastoupených Mgr. Janou Šurkovskou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Teslova 1129/2b, proti žalovanému P. N., zastoupenému Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, o ochranu vlastnického práva a o vzájemné žalobě o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 262/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočce v Olomouci ze dne 15. 4. 2025, č. j. 69 Co 240/2024-257, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 15. 4. 2025, č. j. 69 Co 240/2024-257, ve výrocích I, III a IV a rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 5. 2024, č. j. 8 C 262/2020-212, ve výrocích II a), III a) a V se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhali uložení žalovanému povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále též jen „pozemek AB“) spočívajících v chůzi a jízdě po tomto pozemku mimo trasu věcného břemene chůze a jízdy vymezenou geometrickým plánem č. 68-38/98 ze dne 12.3.1998, vyhotoveným Geodetickou kanceláří – Novák, IČO 480 00 698, potvrzeným dne 25.3.1998 pod č. 92/98 ing. Bartolomějem Krupanským (dále též jen „GP č. 68-38/98“) a v odkládání věcí, zejména odstavování dopravních prostředků, na celém pozemku. Dále se domáhali (ze třech blíže označených částí pozemku AB): a) odstranění přístupového chodníku vedoucího k pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY (dále též jen „pozemek CD“) a vyklizení všech věcí z této části pozemku AB, doplnění tím vzniklých prohlubní zeminou do úrovně okolního terénu, b) odstranění betonové plochy a chodníku, oplocení předzahrádky, včetně zděné podezdívky a trvalých porostů, doplnění tím vzniklých prohlubní zeminou do úrovně okolního terénu, a c) odstranění záhonů včetně veškeré výsadby a vyklizení veškerých věcí z uvedené části pozemku AB. Žalobu odůvodnili mj. tím, že dohodou o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání a smlouvou o zřízení věcného břemene uzavřenou dne 11. 8. 1998 mezi právními předchůdci účastníků manželi A. a J. N. a manželi Z. a Z. P. (dále též jen „dohoda ze dne 11. 8. 1998“) došlo v rámci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem též ke zřízení věcného břemene chůze a jízdy k části pozemku AB, ve prospěch vlastníků pozemků parc. č. EF a parc. č. st. GH v katastrálním území XY (dále též jen „předmětné věcné břemeno“, „pozemek EF“ a „pozemek GH“); součástí dohody byl GP č. 68-38/98, který předmětné věcné břemeno chůze a jízdy vyznačil. Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky mj. pozemku AB a pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY (dále též jen „pozemek IJ“). Žalovaný je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. GH, parc. č. EF, parc. č. XY, parc. č. st. CD, vše v katastrálním území XY. Žalovaný, jeho rodinní příslušníci a návštěvy neoprávněně zasahují do práv žalobců jako spoluvlastníků pozemku AB, když tento pozemek užívají za účelem odstavování dopravních prostředků (osobních automobilů), aniž by jim pro to svědčil právní titul, a to zejména v prostoru před vraty do budovy č.p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. CD, (vedle předzahrádky) a v prostoru před vraty garáže, která je na pozemku parc. č. XY. Nerespektují hranice předmětného věcného břemene a užívají k chůzi a jízdě i část pozemku AB věcným břemenem chůze a jízdy nezatíženou, a to za účelem přístupu k dalším nemovitostem ve vlastnictví žalovaného – k pozemku parc. č. st. CD a k parc. č. XY, aniž by jim pro takové užívání svědčil právní titul. Žalovaný má na pozemku AB „umístěn přístupový chodník“ na pozemek parc. č. st. CD, aniž by mu k tomu svědčil právní titul, a přes výzvu jej z pozemku žalobců neodstranil. Část pozemku AB užívá neoprávněně jako součást své neoprávněně zbudované předzahrádky, která je ohraničena oplocením se zděnou podezdívkou, na další části pozemku AB (v prostoru před budovou č.p. XY) neoprávněně vybudoval a užívá záhony a vysadil zde trvalé porosty.

2. Žalovaný se vzájemnou žalobou (poté, co usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 16. 4. 2024, č. j. 8 C 262/2020-181, byla připuštěna její změna) domáhal určení svého vlastnického práva k výše uvedeným částem pozemku AB [vymezeným geometrickým plánem pro rozdělení pozemků č. 244-710/2023 vyhotoveným Ing. Marcelem Vojtou (dále též jen „GP č. 244-710/2023“) jako pozemky parc. č. XY, č. XY a č. XY] s odůvodněním, že toto vlastnické právo vydržel, když uvedené části pozemku AB on a jeho předchůdce užívali nepřetržitě od roku 1980, v dobré víře, že takto byl pozemek rozdělen a užívaní bylo odsouhlaseno právními předchůdci žalobců (prarodiči žalobců), toto užívání bylo do roku 2018 tolerováno žalobci samotnými. Žalovaný nabyl držbu svých nemovitostí v místě v roce 2013 od svého otce, na základě darovací smlouvy. Daný stav trval nerušeně od roku 1980, uplynula doba potřebná též k mimořádnému vydržení. Žalobci neuplatnili v této lhůtě právo na vydání věci, žalovaný uplatňuje „zachování faktického stavu, a tudíž právo na určení, že vlastnické právo k daným částem pozemku vydržel“.

3. Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 8 C 262/2020-212 (poté, co bylo jeho usnesením ze dne 31. 5. 2023, č. j. 8 C 262/2020-144, řízení zastaveno v části, v níž se žalobci domáhali odstranění z označené části pozemku AB betonové plochy a chodníku, oplocení předzahrádky, včetně zděné podezdívky a trvalých porostů, doplnění tím vzniklých prohlubní zeminou do úrovně okolního terénu, a v části, v níž se žalovaný vzájemnou žalobou domáhal určení svého vlastnického práva k této části pozemku AB), uložil žalovanému povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců k pozemku AB spočívajících v odkládání věcí, zejména pak odstavování dopravních prostředků, na celém pozemku AB [výrok I b)], zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců k pozemku AB spočívajících v chůzi a jízdě po pozemku AB mimo trasu věcného břemene chůze a jízdy vymezenou geometrickým plánem GP č. 68-38/98, jež bylo zřízeno ve prospěch každého vlastníka pozemku EF a pozemku XY na základě dohody ze dne 11.8.1998 [výrok II a)], a aby žalovaný byl povinen z části pozemku AB (blíže vymezené) odstranit přístupový chodník vedoucí k pozemku CD sestávající ze zámkové dlažby, obrubníků a podkladové vrstvy, vyklidit veškeré věci z této části pozemku a doplnit prohlubně v této části pozemku vzniklé po odstranění přístupového chodníku zeminou do úrovně okolního terénu [výrok III a)] a z části pozemku AB (blíže vymezené) odstranit záhony včetně veškeré výsadby a vyklidit veškeré věci z této části pozemku [výrok III c)]. Dále zamítl vzájemnou žalobu o určení, že žalovaný je výlučným vlastníkem pozemků vymezených z pozemku AB GP č. 244-710/2023 jako pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky V a VI).

4. Na základě odvolání žalobců (podaného proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 69 Co 240/2024-257, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a) a III a) potvrdil (výrok I), ve výroku III c) jej změnil tak, že uložil žalovanému povinnost z části pozemku 13/1 (blíže vymezené) odstranit záhony včetně veškeré výsadby a vyklidit veškeré věci z této části pozemku ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (výroky III a IV).

5. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v minulosti tvořily nemovité věci účastníků (za jejich právních předchůdců) v místě jeden funkční celek, který užívali předci obou účastníků (sourozenci), včetně pozemku AB, od roku 1979 jako rovnodílní spoluvlastníci. Dne 11. 8. 1998 byla uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za účelem rozdělení nemovitostí do dvou samostatných celků. Dle této dohody se tehdejší pozemek parc. č. AB, který sloužil oběma spoluvlastníkům a jejich rodinám (rodině žalovaného a žalobců) k příjezdu a průjezdu na (do té doby) společný dvůr pozemek parc. č. st. XY, rozdělil na pozemek AB, který nabyli právní předchůdci žalobců, a pozemek EF, který nabyli právní předchůdci žalovaného. Součástí dohody ze dne 11. 8. 1998 bylo též zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy váznoucího na geometrickým plánem (GP č. 68-38/98) vymezené části pozemku AB, ve prospěch vlastníků pozemku EF a pozemku GH; tento geometrický plán byl součástí uvedené dohody. Po zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na základě dohody ze dne 11. 8. 1998 se na způsobu užívání pozemku AB nic nezměnilo. Právní předchůdci žalovaného i žalovaný a jeho rodina pozemek AB užívali nadále v nezměněném rozsahu k přístupu, příjezdu a k běžné obslužnosti pozemku CD (domu č. p. XY), jako tomu bylo za doby trvání podílového spoluvlastnictví. Užívali tak části pozemku AB (mimo dohodou ze dne 11. 8. 1998 vymezené věcné břemeno) ke vstupu přes předzahrádku vstupními dveřmi do domu čp. XY a k příjezdu autem vraty na dvůr domu č. p. XY (na pozemek CD). Část pozemku AB představující prostor před vjezdem do domu č. p. XY - dle geometrického plánu GP č. 244-710/2023 pozemek parc. č. AB, užívali do roku 2016 žalovaný i předchůdci žalobců k průjezdu vraty přes pozemek CD (dříve s pozemkem IJ společný dvůr) na pozemek EF (ten byl dříve možný, než došlo k vybudování oplocení mezi pozemky IJ a CD). Společně byl tak užíván průjezd dvorem na veřejnou cestu. Chodník k domu čp. XY je na stejném místě části pozemku AB nejméně 50 let, záhony zřídila matka žalovaného před 30 lety. Žalobci ani jejich předci se o záhony a chodník nestarali, ani tyto části neužívali, pod touto částí pozemku AB však vede plynovodní a kanalizační přípojka žalobců k jejich domu č.p. XY (na pozemku IJ).

6. Po právní stránce přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož byly splněny podmínky (žalovaným uplatňovaného) mimořádného vydržení služebnosti. Tvrzení žalovaného o záměru spoluvlastníků (těch, za nichž došlo k rozdělení nemovitostí), aby k příchodu do domu č. p. XY byl nadále využíván chodník umístěný na části pozemku AB, který vede přímo od silnice nejkratší cestou do domu tak, jak tomu bylo v minulosti, a aby část pozemku AB byla nadále užívána k příjezdu k domu č. p. XY, představují „skutečnosti naplňující podmínky držby práva služebnosti“. Právní předchůdci žalovaného se chopili držby práva chůze a jízdy po pozemku AB ke dni zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání ( 11. 8. 1998) a toto věcné právo vykonávali po dobu delší 20 let. Námitky žalobců, že vzhledem k rodinně právním vztahům mezi účastníky (dědeček žalobců a matka žalovaného byli sourozenci) bylo užívání dotčených částí pozemku AB právními předchůdci žalovaného a žalovaným realizováno na základě společenské úsluhy či výprosy, neshledal důvodnými. Právní předchůdci žalovaného (rodiče) a poté žalovaný „právo služebnosti drželi jako věcné právo pro sebe, fakticky vykonávali jeho obsah s úmyslem mít ho pro sebe, přistupovat ke svým nemovitostem po celou dobu tak, jak tomu bylo za trvání spoluvlastnického vztahu, aniž by do výkonu jejich práva ze strany předchůdců žalobců či žalobců bylo po kvalifikovaně dlouhou dobu jakkoliv zasahováno a současně aniž by k takému počínání byl dán souhlas vlastníků pozemku, z něhož by bylo lze dovozovat výprosu“. Nešlo ze strany předchůdců žalovaného a žalovaného o pouhé užívání cizí věci, ale o výkon práva věcného břemene. Ohledně dotčených částí pozemku AB bylo právními předchůdci žalovaného a žalovaným dáváno najevo, že „jsou jejich“. Bylo tak dáno najevo vlastníkovi pozemku AB výkonem práva za účelem přístupu do domu č. p. XY přes chodník a příjezdu vraty do garáže domu č. p. XY způsobem rovnajícím se výkonu práva chůze a jízdy, které bylo věcným břemenem dohodou spoluvlastníků (na jiných částech pozemku) zřízeno, že i v této části pozemku AB jde o výkon práva věcného břemene. Vlastníci pozemku AB držbu realizovanou právními předchůdci žalovaného a žalovaným trpěli celou kvalifikovanou vydržecí dobu. Žalovaný tak užívá nad rámec smluvně zřízeného věcného břemene pouze ty části pozemku AB, které jsou předmětem mimořádného vydržení, a to k přístupu do domu č. p. XY a k příjezdu vozidlem k bráně garáže tohoto domu. Dohodou ze dne 11. 8. 1998 zřízené věcné břemeno nemělo zabránit vlastníkům domu č. p. XY (právním předchůdcům žalovaného a jejich nástupcům) užívat geometricky oddělenou část domu, jako tomu bylo za jejich podílového spoluvlastnictví, tj. zabránit ve vstupu přes předzahrádku vstupními dveřmi do domu a nadále užívat příjezd autem přes část pozemku AB vraty na dvůr domu, tj. na pozemek CD. „Důkazem této skutečnosti je doba, po kterou právní předchůdci žalovaného a žalovaný právo chůze a jízdy po pozemku AB nad rámec zřízeného věcného břemene vykonávali, počínaje dohodou ze dne 11. 8. 1998“. Zohlednil též, že ke vstupu a vjezdu do domu č. p. XY není přístup z obecní cesty. Není zde proto neoprávněných zásahů, jimž by bylo třeba zabránit negatorní žalobou. Žalovaný není povinen ani odstranit přístupový chodník, neboť by tím nastala „situace, která by významně ovlivnila výkon práva žalovaného, neboť by stezka vedoucí k domu bez této opory terénu byla nepochybně ztížena“. Chodník vedoucí ke vstupním dveřím domu byl za použití stavebního materiálu také upraven „historicky“, ještě za doby podílového spoluvlastnictví právních předchůdců účastníků. Opodstatněným naopak shledal uložení povinnosti žalovanému vyklizení části pozemku AB, kde se nachází záhon a jeho výsadba, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že tato část pozemku byla využívána za účelem přístupu či příjezdu k domu č. p. XY.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výrokům I, III a IV, podali žalobci (dále též jen „dovolatelé“) dovolání. Mají za to, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené. Tyto otázky vymezili následujícím způsobem: 1) zda žalovaný a jeho právní předchůdci mohli vykonávat držbu práva služebnosti stezky a cesty vedoucí k mimořádnému vydržení tohoto práva, pokud se sami považovali za vlastníky dotčené části pozemku, a nikoliv za oprávněné ze služebnosti stezky a cesty. 2) zda byla dána vlastníkovi pozemku náležitě najevo vůle držet právo služebnosti stezky a cesty k části jeho pozemku, pokud se žalovaný označil za vlastníka (celého) pozemku, nikoliv za oprávněného ze služebnosti stezky a cesty k dotčené části pozemku. Namítají, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně namítal držbu práva vlastnického k dotčeným částem pozemku AB, na nichž se nachází chodník vedoucí na pozemek CD, vjezd do garáže u domu č.p. XY a boční vstup do předzahrádky. Z tohoto titulu žalovaný též podal vzájemnou žalobu o určení svého vlastnického práva k dotčeným částem pozemku AB z důvodu mimořádného vydržení. Není přitom možné vydržet služebnost stezky a cesty, a to ani mimořádně, pokud se sám držitel domnívá, že vykonával v rozhodné době držbu vlastnického práva, nikoliv držbu práva služebnosti stezky a cesty. Není-li držitel přesvědčen, že vykonává právo služebnosti stezky a cesty, chybí držba tohoto práva a vydržecí doba vůbec nemůže počít běžet. Namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu o existenci držby práva služebnosti stezky a cesty na straně žalovaného a jeho právních předchůdců. Jestliže se žalovaný i jeho právní předchůdci považovali za vlastníky, a nikoliv za oprávněné ze služebnosti stezky a cesty, ve vztahu k dotčeným částem pozemku AB, (užívaným k přístupu a příjezdu na pozemek CD nad rámec smluvního věcného břemene chůze a jízdy), nemohli dát najevo žalobcům a jejich právním předchůdcům ani vůli držet právo služebnosti stezky a cesty. Odvolací soud se odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 882/2001, ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, či jeho usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. 22 Cdo 3750/2023, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013. 3) zda žalovanému a jeho právním předchůdcům lze vytýkat držbu v nepoctivém úmyslu, pokud si byli od počátku vědomi, že užívají k příchodu a příjezdu na pozemek v jejich vlastnictví část cizího pozemku, ke které si (narozdíl od jiných částí daného pozemku) smluvně nezřídili věcné břemeno chůze a jízdy. Nepoctivý úmysl na straně žalovaného shledávají dovolatelé v tom, že se žalovaný snaží proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Odvolací soud se odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 210/2024. 4) zda odvolací soud (případně soud prvního stupně) porušil interpretační pravidla, když dohodu ze dne 11. 8. 1998 vyložil v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením a dovodil z ní jiný rozsah služebnosti, než jaký plyne z jejího textu. Nesouhlasí se závěrem soudu (potažmo soudu prvního stupně), že úmyslem spoluvlastníků při uzavření dohody ze dne 11. 8. 1998 nebylo sjednaným věcným břemenem zabránit vlastníkům domu č.p. XY (právním předchůdcům žalovaného a jejich právním nástupcům) užívat geometricky oddělenou část domu, jako tomu bylo za jejich podílového spoluvlastnictví, tj. zabránit ve vstupu přes předzahrádku vstupními dveřmi do domu a nadále užívat příjezd autem přes část pozemku AB vraty na dvůr domu č.p. XY, tj. na pozemek CD. Úmysl (vůle stran) je zachycen v dohodě ze dne 11. 8. 1998 jednoznačně a po dobu více než 20 let nebyl její obsah zpochybňován. To, že si strany i následně (dlouhodobě) umožňovaly vzájemné užívání svých pozemků k zajištění snazší obslužnosti obou osamostatněných objektů, není samo o sobě důkazem toho, že by snad vůle stran byla odlišná od toho, jak byla projevena v rámci předmětné dohody. Soudy obsah dohody z 11. 8. 1998 vykládají v rozporu s jazykovým vyjádřením. Odvolací soud se odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1467/2024, uveřejněném pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 5) zda mělo být vyhověno žalobě na ochranu vlastnického práva v případě, že žalovaný v průběhu soudního řízení upustil od neoprávněných zásahů do vlastnického práva, avšak je zde důvodná obava, že se toto jednání bude v budoucnu opakovat. 6) zda je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné, pokud jeho odůvodnění zcela postrádá úvahu o konkrétní odvolací námitce a odvolací soud nezdůvodní, proč se touto námitkou nezabýval, ač byl vázán rozsahem odvolání. Namítají, že se v řízení domáhali také ochrany před neoprávněnými zásahy, které žalovaný realizoval chůzí po části pozemku AB směrem k brance vedoucí do zahrady žalovaného na pozemku parc. č. XY. Ač žalovaný v průběhu soudního řízení přestal užívat tuto část pozemku AB k příchodu k brance na pozemek parc. č. XY, branka zůstala v tomto prostoru nadále instalovaná, a proto hrozí riziko, že se bude neoprávněné užívání této části pozemku AB v budoucnu opakovat. Odvolací soud v té souvislosti nevypořádal námitku dovolatelů týkající se nepřezkoumatelnosti závěru soudu prvního stupně o mimořádném vydržení služebnosti stezky a cesty (též) k uvedené části pozemku AB, kterou žalovaný užíval k příchodu brankou na pozemek parc. č. XY, jakož současně námitku o porušení zásady koncentrace řízení ohledně tvrzení doplňovaných žalovaným v souvislosti s jeho změnou vzájemné žaloby. Dle dovolatelů žalovaný neuvedl do uplynutí koncentrační lhůty k části pozemku AB, kde se nachází vjezd do vrat garáže u domu č.p. XY a boční vstup do předzahrádky (vymezeno GP č. 244-710/2023 jako parcela č. XY), žádná tvrzení a nenavrhl žádné důkazy, která by mohla vést soud k závěru o mimořádném vydržení práva služebnosti cesty k této části pozemku. Odvolací soud se odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3111/2023. 7) zda je možné dovodit vznik výprosy, přestože ke sjednání výprosy nedošlo mezi účastníky (blízkými příbuznými) výslovně, avšak účastníci si v rámci dobrých rodinných vztahů navzájem umožňovali užívání svých nemovitých věcí. Namítají, že ke vzniku výprosy nebylo třeba, aby byla vůle stran projevena (k jejímu sjednání došlo) výslovně (jak dovodil odvolací soud), a to zvlášť v situaci, kdy se jednalo o blízké příbuzné. Ke vzniku výprosy stačilo konkludentní jednání stran, kdy si vzájemně umožňovali užívání svých nemovitostí. K užívání pozemku AB docházelo i po zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nad rámec sjednaného věcného břemene, dělo se tak však v rámci společenské úsluhy, kdy mezi právními předchůdci žalobců a žalovaného existovaly úzké rodinné vazby a dobré vztahy. Obě rodiny si vzájemně umožňovaly užívání svých pozemků. Tato otázka hmotného práva nebyla dle dovolatelů v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Dovolatelé proto navrhli, aby byly rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně (v napadeném rozsahu) zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

10. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (je založen) na hmotněprávní otázce (vytčené dovolateli) předpokladů mimořádného vydržení věcného práva k věci cizí (služebnosti stezky a cesty). Při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; proto je dovolání přípustné a je též opodstatněné.

11. Mimořádné vydržení je namístě vždy posoudit dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“) neboť mimořádné vydržení nebylo v době od 1. 1. 1951 do 31. 12. 2013 možné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1082/2019; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 1800/20; a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1386/2025).

12. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

13. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní (§ 989 odst. 2 o. z.).

14. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

15. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

16. Jedním z předpokladů vydržení (řádného i mimořádného) je držba. Držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli (animus possidendi; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017, a judikaturu v tomto rozhodnutí citovanou). Podstata nakládání s věcí nebo výkonu práva (corpus) není ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí či výkonu jiného drženého práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).

17. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva.

18. Držbu jiného věcného práva než práva vlastnického (v dané věci práva odpovídajícího věcnému břemenu – služebnosti) nelze ztotožnit s užíváním cizí věci; je totiž třeba, aby držitelská vůle vykonávat právo jako osoba, které takové právo náleží, byla dána najevo i navenek a aby jiné osoby v souladu s takovým právem plnily (§ 989 odst. 2 o. z.).

19. Přes cizí pozemek lze přitom přecházet (či přejíždět) na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 933/2016). Je třeba, aby dal vlastníkovi pozemku najevo, že pozemek užívá právě z titulu věcného břemene a aby vlastník užívání svého pozemku z takového (byť domnělého) právního titulu trpěl. Jen takové jednání lze totiž obecně považovat za výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni.

20. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) vycházel při svém závěru o mimořádném vydržení služebnosti (stezky a cesty) ve vztahu k dotčeným částem pozemku AB, ohledně předpokladů držby práva ze služebnosti, jen ze zjištění, že po zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a zřízení věcného břemene chůze a jízdy váznoucího na jiných částech pozemku AB, na základě dohody ze dne 11. 8. 1998, se - v souladu se „záměrem“ spoluvlastníků - na dosavadním způsobu užívání pozemku AB ničeho nezměnilo, a že tak právní předchůdci žalovaného i žalovaný tento pozemek - včetně dotčených částí - užívali nadále v nezměněném rozsahu k přístupu, příjezdu a k běžné obslužnosti pozemku CD (domu č. p. XY). V tom spatřoval „skutečnosti naplňující podmínky držby práva služebnosti“. Současně již jen zohlednil, že ohledně dotčených částí pozemku AB bylo právními předchůdci žalovaného a žalovaným dáváno najevo, že „jsou jejich“, a bez dalšího uzavřel, že právní předchůdci žalovaného se chopili držby práva chůze a jízdy po pozemku AB ke dni zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání (11. 8. 1998) a toto věcné právo vykonávali po dobu delší 20 let.

21. Uvedené však pro takový právní závěr nepostačuje. Jestliže žalovaný a jejich právní předchůdci měli dávat najevo, že dotčené části pozemku AB jsou „jejich“, projevovali tím držbu vlastnického práva k nim, nikoliv držbu práva ze služebnosti, jež by na nich měla váznout. Ostatně žalovaný v řízení uplatnil vzájemnou žalobou právě tvrzené vydržení vlastnického práva k nim a jeho otec A. N. jako svědek vypověděl (dle skutkových zjištění soudů), že si myslel (do vytyčení hranic pozemků v roce 2017), že dotčené části pozemku nacházející se vpravo od dohodou ze dne 11. 8. 1998 zřízeného věcného břemene byly jeho vlastnictvím.

22. Držba vlastnického práva přitom není držbou práva ze služebnosti a k vydržení služebnosti nevede.

23. Sám žalovaný vypověděl jen tolik, že neřešili, kdo jak užívá pozemek AB, protože on a jeho otec používali pozemky žalobců a předchůdci žalobců používali pozemky žalovaných, nikdy s tím nebyl problém, protože vztahy byly dobré. To ale svědčí spíše o výprose, nežli o držbě práva ze služebnosti. Soudy rovněž v uvedeném směru nezhodnotily okolnost, že dohodou ze dne 11. 8. 1998 bylo zřízeno právě a jen věcné břemeno chůze a jízdy mimo dotčené části pozemku AB, že GP č. 68-38/98 jej vymezující byl součástí dohody a tehdejším (spolu)vlastníkům nemovitostí byl znám; není pak zřejmé, v jakém smyslu by taková okolnost měla založit chopení se držby práva odpovídajícího věcnému břemeni (práva ze služebnosti) právním předchůdcům žalovaného i ve vztahu k dalším (dotčeným) částem pozemku AB.

24. Rovněž závěr, že „dohodou ze dne 11. 8. 1998 zřízené věcné břemeno nemělo zabránit vlastníkům domu č. p. XY (právním předchůdcům žalovaného a jejich nástupcům) užívat geometricky oddělenou část domu, jako tomu bylo za jejich podílového spoluvlastnictví, tj. zabránit ve vstupu přes předzahrádku vstupními dveřmi do domu a nadále užívat příjezd autem přes část pozemku AB vraty na dvůr domu č. p. XY, tj. na pozemek CD“, nevypovídá nic o tom, zda se právní předchůdci žalovaného chopili držby práva odpovídajícího věcnému břemeni (práva ze služebnosti) ve vztahu k dalším (dotčeným) částem pozemku AB a zda své užívání oni a žalovaný nerealizovali na základě jiného právního titulu (zvláště při zohlednění tehdejších blízkých a příbuzenských vztahů). To platí též o době, po níž byla chůze a jízda po pozemku AB nad rámec dohodou zřízeného věcného břemene realizována.

25. Jinými slovy řečeno, jen z toho, že předchůdci žalovaného pokračovali v užívání dotčených částí pozemku AB k chůzi a jízdě (mimo dohodou vymezený rozsah pozemku, na němž sjednané věcné břemeno chůze a jízdy vázlo) i po uzavření dohody ze dne 11. 8. 1998 stejně, jako tomu bylo v době před jejím uzavřením (za existujícího spoluvlastnictví k celku nemovitostí), kdy recipročně právní předchůdci žalobců zase užívali některé jim dohodou přikázané pozemky, a že zde byl (blíže neidentifikovaný) „záměr“, aby se tak dělo, a jinak „nikdo nic neřešil“, závěr o chopení se držby práva odpovídajícího věcnému břemeni (práva ze služebnosti) právními předchůdci žalovaného učinit nelze. Odvolací soud (a soud prvního stupně) se nezabýval zkoumáním, zda ze strany žalovaného a jeho právních předchůdců byla (v souvislosti s uzavřením dohody ze dne 11. 8. 1998) - jak uvedeno výše - založena a trvala držitelská vůle vykonávat právo jako osoba, které takové právo náleží, jež byla současně dána najevo i navenek, a zda žalobci a jejich právní předchůdci v souladu s takovým právem též plnili.

26. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně) je proto neúplné, a tudíž nesprávné.

27. Již je z uvedeného důvodu napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelé použili opodstatněně.

28. Není-li přitom za stávajícího stavu možno učinit závěr o samotné držbě práva ze služebnosti, je nadbytečné zabývat se otázkou nikoli nepoctivého úmyslu při chopení se držby jako dalšího předpokladu mimořádného vydržení. Jen pro úplnost proto dovolací soud dodává, že o nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Nepoctivý úmysl brání vydržení jen za předpokladu, že existoval při uchopení držby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

29. Na dalších dovolateli předkládaných otázkách uvedených výše pod body 4) – 7) napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí:

30. Odvolací soud nedovodil existenci předmětné služebnosti z výkladu dohody ze dne 11. 8. 1998 (nedovodil z ní její rozsah vztahující se též k dotčeným částem pozemku AB); závěr o existenci této služebnosti učinil na základě aplikace institutu jejího mimořádného vydržení dle § 1095 o. z.

31. Žaloba pak byla též ve vztahu k části pozemku AB nacházející se před brankou vedoucí na pozemek parc. č. XY zamítnuta pro závěr o mimořádném vydržení výše uvedené služebnosti (srov. bod 62. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil), tedy z důvodu, že pro vydrženou služebnost zde není neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců, nikoliv z důvodu, že žalovaný měl v průběhu soudního řízení v této části upustit od neoprávněných zásahů do vlastnického práva. Úvaha odvolacího soudu je zde seznatelná, vychází z výše uvedených skutkových zjištění a jejich právního hodnocení výše popsaným způsobem. S námitkou porušení zásady koncentrace řízení ohledně tvrzení doplňovaných žalovaným v souvislosti s jeho změnou vzájemné žaloby se soudy v odůvodnění svých rozsudků vypořádaly (srov. bod 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud aproboval). Rozsudek odvolacího soudu proto v uvedených namítaných směrech není nepřezkoumatelný.

32. Rovněž na otázce možných forem sjednání výprosy rozsudek odvolacího soudu nezávisí, když soudy učinily závěr o mimořádném vydržení služebnosti. Jen pro úplnost tak dovolací soud dodává, že možnost konkludentního uzavření výprosy (§ 2189 a násl. o. z.) byla dovolacím soudem dovozena v jeho rozsudku ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněném pod č. 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

33. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v výroku I, včetně závislých výroků III a IV o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí (zčásti) též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v dotčených výrocích II a), III a) a V a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

34. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

35. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení