22 Cdo 3216/2009

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 22 Cdo 3216/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce: Stavební bytové družstvo Domažlice, se sídlem v Domažlicích, Masarykova 486, identifikační číslo osoby 00040088, zastoupené JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem v Klatovech, Domažlická 800, proti žalované N. B., o zaplacení částky 60.656,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 39/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. března 2009, č. j. 13 Co 85/2009–349, takto :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 5.646,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Zdeňka Krále.

Odůvodnění

: Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 6 C 39/2005-301, žalované uložil zaplatit žalobci částku 60.656,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. března 2009, č. j. 13 Co 85/2009-349, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, napadla žalovaná prostřednictvím svého tehdejšího zástupce pro dovolací řízení, JUDr. Václava Vápeníka, následně zemřelého, dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Obsah rozsudků soudů obou stupňů jakož i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Dovolání není přípustné. Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na existenci více důvodů, z nichž i jenom jeden vede k vyhovění žalobě, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4995/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Nalézací soudy založily svá vyhovující rozhodnutí shodně na dvou na sobě nezávislých závěrech, z nichž dovodily aktivní legitimaci žalobce k jím uplatněnému nároku: a) jednak z titulu výkonu funkce správce, kdy žalobce v režimu § 9 odst. 10 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, plní funkci orgánů společenství vlastníků jednotek až do doby zvolení orgánů společenství s tím, že žalobce je oprávněn vymáhat od vlastníků jednotek jimi nezaplacené náklady spojené se správou domu a pozemku; b) jednak s ohledem na skutečnost, že žalobce za žalovanou uhradil náklady za služby, které žalovaná spotřebovala (a které jsou předmětem žaloby), a oprávněně se tak domáhá jejich zaplacení od žalované, neboť za nimi plnil povinnost, která byla uložena žalované. V rámci dovolání však žalovaná zpochybňuje výhradě správnost závěrů nalézacích soudů týkajících se aktivní legitimace žalobce z důvodu uvedeného sub a), s druhým právním názorem pak v dovolání žádnou polemiku nevede a tento závěr nezpochybňuje. Z uvedeného je zřejmě, že dovolání neobsahuje žádné skutečnosti, které by mohly zakládat přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu. Jestliže pak žalovaná v dovolání soudům vytýká, že „nezabývaly tvrzeními a písemnými doklady o započítávání pohledávky žalované oproti předpisům úhrad za předmětné služby“ bez jakéhokoliv bližší specifikace a konkretizace, nelze uvedenou námitkou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o uplatnění vady řízení a tedy dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení však může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního právního významu nevymezila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolatelka dále namítala, že v průběhu řízení rozporovala výši i důvod předepsaných plateb, nicméně odvolací soud uzavřel, že to bylo jen z důvodu nedostatku legitimace žalobce, přičemž odvolací soud poukazoval na skutečnost, že mělo být povinností žalované, aby napadala a prokazovala nesprávnost stanovení žalované částky. Takový postup však odporuje procesním zásadám podle § 101 o. s. ř., podle nichž má žalobce povinnost tvrdit své právo a také povinnost je i prokázat. Uvedená námitka nemůže zakládat přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu již proto, že odvolací soud se dovolatelkou vytýkaného postupu nedopustil. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalovaná nesouhlasila s uplatněným nárokem proto, že namítala nedostatek věcné legitimace na straně žalobce, současně však učinil závěr, že „výše jednotlivých plateb po žalované období byla v řízení před soudem prvního stupně provedenými důkazy prokázána“. Výslovně zdůraznil, že žalobce „přesně specifikoval a také důkazy doložil jak výši tak skladbu předepsaných plateb ve vztahu k bytové jednotce, včetně toho, jak se v průběhu žalovaného období měnily“. Navíc odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, že by mělo být povinnosti žalované, aby napadala a prokazovala nesprávnost stanovení žalované částky. Postupu nalézacích soudů z hlediska rozložení důkazního břemene k tvrzeným skutečnostem, na jejich podkladě žalobce uplatnil svůj nárok, tak nelze nic vytknout, neboť správně vyšly z toho, že správnost výše žalované částky je povinen v řízení prokázat žalobce. Dovolatelka výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 4.405,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, zaokrouhlená podle § 16 odst. 2, snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, celkem 4.705,- Kč. Žalobci dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 941,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 5.646,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 5.646,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 28. června 2011 Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r. předseda senátu