22 Cdo 337/2026-261

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, proti žalované V. B., zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 86/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 62 Co 220/2025-196, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, č. j. 62 Co 220/2025-196, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, č. j. 25 C 86/2023-157, vypořádal zaniklé společné jmění manželů, účastníků řízení, tak, že ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalované přikázal bytovou jednotku č. XY, nacházející se v budově č. p. XY, XY, XY, bytový dům, která je součástí pozemku parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, se spoluvlastnickým podílem o velikosti XY na společných částech bytového domu a na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY (bytová jednotka) a č. XY (pozemky) pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY – dále „bytová jednotka“ (výrok I). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádací podíl zaniklého společného jmění manželů částku 1 986 832 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 10. 2025, č. j. 62 Co 220/2025-196, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích I a II potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Se zřetelem na obsah a rozsah (dále reprodukované) dovolací argumentace žalobce shledává Nejvyšší soud relevantními dále uvedené skutkové závěry, jež odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) posoudil podle § 741 a § 742 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“ nebo „zákon 89/2012 Sb.“).

4. Společné jmění manželů – účastníků řízení – zaniklo dnem nabytí právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 9. 2020, č. j. 18 C 385/2019-68, tj. ke dni 28. 10. 2020. V nalézacím řízení bylo zjištěno, že na základě kupní smlouvy ze dne 29. 10. 2012 Městská část Praha 11 v rámci privatizace bytového fondu prodala bytovou jednotku účastníkům řízení do jejich společného jmění za částku 385 396 Kč. Kupní cenu uhradil žalobce ze svého účtu; jednalo se o finanční prostředky, které za tím účelem oběma účastníkům daroval jejich syn (celkem byly z jeho strany poskytnuty finanční prostředky ve výši 400 000 Kč). V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce dříve poskytl synovi půjčku 680 000 Kč na nákup automobilu a že by syn účastníků zasláním částky 400 000 Kč na účet žalobce splácel část této půjčky. Darování nemalých finančních prostředků bylo v rodině účastníků běžné a částka 400 000 Kč byla žalobci ze strany jejich syna připsána na účet pouhé tři dny před úhradou kupní ceny za bytovou jednotku. V návaznosti na toto zjištění odvolací soud k námitce žalobce doplnil, že obsah svědecké výpovědi syna účastníků o tom, že se v případě částky 400 000 Kč jednalo o dar účastníkům za účelem koupě bytové jednotky, byl podpořen řadou dalších důkazů. Ve shodě se zjištěním soudu prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že bytová jednotka byla zakoupena ze společných prostředků účastníků a nejednalo se tak o tvrzený vnos žalobce ve výši 385 396 Kč. Soudy nižších stupňů rovněž vyšly z nesporného tvrzení účastníků, že aktuální hodnota bytové jednotky činí 3 800 000 Kč.

5. Bytovou jednotku soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalované s odůvodněním, že oba účastníci disponují dostatkem finančních prostředků pro úhradu vypořádacího podílu druhému z manželů. Žalovaná však v bytě bydlí a na její straně je dána větší potřeba stabilního bydlení. Žalobce má naopak zajištěny jiné možnosti bydlení. Dále uvedl, že žalobci nelze přiznat větší zásluhu na získání bytové jednotky jen proto, že koupi bytové jednotky vyřizoval a že od roku 2020 na základě dohody účastníků hradil platby spojené s užíváním bytu. Odvolací soud dále doplnil, že soud prvního stupně své závěry v tomto směru dostatečně odůvodnil; vyšel přitom z kritérií účelného využití bytové jednotky a jejího faktického užívání. Ve vztahu k výši podílů na vypořádání společného jmění odvolací soud připomněl, že obecným východiskem pro vypořádání společného jmění je rovnost vypořádacích podílů a disparita podílu je výjimkou, která musí být opodstatněna konkrétními okolnostmi. Za zcela správný proto shledal závěr soudu prvního stupně, který oběma účastníkům stanovil stejné podíly při vypořádání, neboť výkon podnikatelské činnosti žalobce byl vyvážen osobní péčí žalované o rodinnou domácnost a její členy. Z uvedených důvodů odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně žalované uložil vyplatit žalobci na vypořádání 1 900 000 Kč představující polovinu hodnoty bytové jednotky, a dále 86 832 Kč jako podíl na žalobcem zaplacených nákladech v souvislosti s jejím užíváním.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

7. Dovolatel klade otázku, zda lze při vypořádání společného jmění manželů považovat za správný postup soudu, který určí hodnotu bytové jednotky podle prohlášení účastníků řízení učiněném při prvním jednání ve věci samé, a nikoli podle obvyklé ceny ke dni rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění. Dle mínění dovolatele se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Soudy nižších stupňů vyšly ze shodného prohlášení účastníků o tom, že hodnota bytové jednotky činí 3 800 000 Kč, v průběhu řízení však ceny na trhu nemovitostí vzrostly a současná hodnota bytové jednotky nyní dle dovolatele dosahuje téměř 7 000 000 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto pro žalobce překvapivé; soudy nižších stupňů měly povinnost samy zjistit hodnotu bytové jednotky ke dni rozhodnutí o vypořádání.

8. Přípustnost dovolání dále žalobce spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá nesprávný závěr soudů obou stupňů stran stejné výše vypořádacího podílu obou účastníků (ve vztahu k bytové jednotce). Dovolacího soudu se táže, zda lze při vypořádání společného jmění zohlednit jako zásluhovost podle § 742 odst. 1 o. z. jednání jednoho z manželů před uzavřením manželství, které vedlo ke vzniku a udržení nájemního práva představujícího nezbytný předpoklad následné privatizace bytu, a zda taková zásluhovost může odůvodnit závěr o nerovnosti vypořádacích podílů. Dle jeho mínění může být vypořádací podíl modifikován rovněž soudem, přičemž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi dané věci; rozhodnutí soudu přitom musí směřovat ke spravedlivému výsledku (dovolatel odkazuje na rozpor dovoláním dotčeného rozsudku se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Dovolatel připomíná, že o bytovou jednotku pečoval, hradil veškeré náklady, a především mu svědčí převážná zásluha na nabytí bytové jednotky do společného jmění manželů; bytovou jednotku užíval jako nájemce již v době před uzavřením manželství.

9. Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, neboť ignoroval argumentaci žalobce ohledně splnění předpokladů pro použití disparity podílů při vypořádání společného jmění účastníků a věc posoudil spíše „pocitově a prakticky“.

10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložit vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, že provedením vkladu vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch žalované hrozí žalobci závažná újma, neboť s ohledem na dosavadní chování žalované a syna účastníků řízení lze očekávat převod bytové jednotky na třetí osoby.

11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčuje věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu a má za to, že dovoláním uplatněné námitky přípustnost dovolání nezakládají. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, stejně jako nedůvodný návrh žalobce na odklad vykonatelnosti dovoláním dotčeného rozsudku.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

13. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

15. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení žádné z dovoláním vymezených právních otázek – vzdor mínění žalobce – od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.

16. Vzhledem k tomu, že k zániku společného jmění účastníků došlo po 1. 1. 2014, dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění manželů podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). K otázce posouzení okamžiku rozhodného pro určení hodnoty bytové jednotky 17. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že na posuzovanou věc nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, podle kterého při vypořádání společného jmění manželů zaniklého podle zákona č. 89/2012 Sb. Se zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu. Podle názoru dovolatele není možné vycházet ze shodně tvrzené ceny věci, jestliže je obvyklá cena věci ke dni rozhodnutí soudu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů podstatně odlišná (vyšší).

18. Pro účely vypořádání společného jmění manželů zaniklého po 1. 1. 2014 Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, podrobně vyložil, že až vypořádáním společného jmění manželů dochází k nabytí výlučného vlastnického práva k věci jedním z bývalých manželů, tedy až od tohoto okamžiku nabývá ten z manželů, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého z bývalých manželů. Skutečnost, že majetkové společenství subjektů zaniklého společného jmění manželů trvá až do jeho vypořádání, se ostatně projevuje i v tom, že je při vypořádání zaniklého společného jmění manželů třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu. Tento závěr vyplývá již z § 492 odst. 1 věty druhé o. z., podle kterého se cena věci určí jako cena obvyklá, ledaže je něco jiného ujednáno nebo stanoveno zákonem. Uvedené závěry mohou být korigovány ve specifických případech a s přihlédnutím k individuálním okolnostem může požadavku spravedlivého řešení více odpovídat potřeba zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku společného jmění manželů.

19. O právě popsanou situaci v poměrech projednávané věci zjevně nejde, neboť zjištěný skutkový stav ohledně ceny bytové jednotky byl soudy nižších stupňů založen na shodném tvrzení účastníků o tom, že její cena činí 3 800 000 Kč, a nikoliv na určení obvyklé ceny nemovitosti (stanovené např. znaleckým posudkem). Shodné tvrzení účastníků o ceně bytové jednotky je patrné z protokolu o jednání ze dne 26. 6. 2024, při němž žalobce prostřednictvím svého zástupce učinil návrh, aby „hodnota předmětného bytu byla určena na kompromisní částce 3 800 000 Kč“ (viz č. l. 55 až 56 spisu), a současně z vyjádření zástupce žalované ze dne 25. 7. 2024, kterým žalovaná částku 3 800 000 Kč akceptovala (viz č. l. 61 spisu). Z obsahu spisu se rovněž podává, že do skončení odvolacího řízení se účastníci k ceně bytové jednotky dále již nevyjadřovali a částku 3 800 000 Kč žádným způsobem nekorigovali; ostatně ani sám dovolatel nečiní tuto skutečnost spornou.

20. Základním smyslem vypořádání společného jmění je spravedlivé a zásadně rovné rozdělení součástí tvořících společné jmění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Za tímto účelem je nezbytné náležitě zjistit skutkový stav věci; zpravidla se tak děje prostřednictvím dokazování. Občanský soudní řád nicméně stanoví, že některé skutečnosti dokazování nepodléhají. Jedná se o skutečnosti známé soudu z úřední činnosti, o tzv. notoriety či o skutečnosti, na nichž se účastníci řízení shodli podle § 120 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2913/2015). Zejména pro oblast sporného řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční a projednací, zákon počítá s tím, že skutková zjištění soudu mohou mít svůj původ též v nesporných tvrzeních účastníků, kteří tím projevují – v zájmu hospodárnosti řízení – snahu omezit dokazování jen na ty skutečnosti, které jsou mezi nimi sporné (k tomu srovnej Bureš, J. In: Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád: komentář I, II, Praha: 1. vydání. C. H. Beck, 2009, s. 859–874). Jde o tvrzení, kterými účastníci plní v řízení povinnost tvrzení, uloženou jim v § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

21. V usnesení ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011, Nejvyšší soud uvedl, že zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní, přičemž skutková zjištění mohou být předmětem shodných tvrzení účastníků řízení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněného pod číslem 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním. Z uvedeného vyplývá, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 386/12 (tento nález je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), rovněž uzavřel, že § 120 odst. 3 o. s. ř. (dříve 120 odst. 4 o. s. ř.) soudu umožňuje, aby vzal shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění. Jedná se o oprávnění, nikoliv o povinnost soudu, který i tato tvrzení může učinit předmětem dokazování. Institut shodného tvrzení účastníků má podobný účel jako institut dokazování, kterým je zjištění či ověření tvrzených skutečností.

22. V projednávané věci byla skutková otázka ceny bytové jednotky mezi stranami nesporná, a tudíž nespornému tvrzení o právně významné skutečnost lze v poměrech projednávané věci přiznat v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o. s. ř. primární důkazní význam. Vzal-li proto odvolací soud podle § 120 odst. 3 o. s. ř. ze skutkových tvrzení účastníků za nesporné, že cena bytové jednotky činí 3 800 000 Kč, na čemž se nic v průběhu nalézacího (a ani odvolacího) řízení nezměnilo, pak z uvedeného rezultujícímu závěru odvolacího soudu o tom, že hodnota bytové jednotky činí právě 3 800 000 Kč a žalovaná je z tohoto důvodu povinna zaplatit žalobci (ve vztahu ke sporné bytové jednotce) na vypořádacím podílu částku 1 900 000 Kč, nelze nic vytknout, a to ani z pohledu dostatečnosti a srozumitelnosti jeho odůvodnění.

23. Odvolací soud současně nepostupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, jak se dovolatel domnívá, neboť ten byl při posouzení významu ceny nemovité věci založen na hodnocení nesouměřitelných skutkových okolností (zjištění obvyklé ceny nemovitosti na základě znaleckého posudku ke dni rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění). Pokud účastníci netvrdili, že hodnota bytové jednotky je k okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu jiná, a informace o tom, že částka 3 800 000 Kč aktuální hodnotě bytové jednotky neodpovídá, nevyšla v řízení ani jinak najevo, neměl odvolací soud žádný důvod se účastníků dotazovat, zda s hodnotou bytové jednotky nadále souhlasí a provádět ve vztahu k této skutečnosti další dokazování. Naopak je zřejmé, že v projednávané věci se odvolací soud v případě posouzení nesporného tvrzení účastníků výše uvedeným konkluzím rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak nezpronevěřil.

24. Přiléhavost postrádá též námitka dovolatele, že odvolací soud, respektive soud prvního stupně, měl s ohledem na časový odstup mezi prohlášením o hodnotě bytové jednotky a rozhodnutím ve věci samé, povinnost sám zjistit, zda nedošlo ke změně skutkových okolností významných pro cenu bytové jednotky. K tomu lze uvést, že soud nemůže ze své iniciativy vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. I při ocenění věci znaleckým posudkem se předpokládá, že posudek je třeba obvykle aktualizovat po více než dvou letech od jeho pořízení, a kratší časový rozdíl je třeba zohlednit v případě specifických okolností případu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1805/2021). Shodné tvrzení účastníků o ceně bytové jednotky bylo učiněno v průběhu měsíců června a července 2024. Ani s ohledem na plynutí času tak odvolací soud neměl povinnost zjišťovat, zda nesporné tvrzení o ceně nechtějí účastníci revidovat.

25. Rovněž doprovodná námitka dovolatele o překvapivosti rozhodnutí soudů nižších stupňů postrádá opodstatnění. Svůj argument dovolatel opírá o to, že byť souhlasil s hodnotou bytové jednotky, neočekával, že soud prvního stupně bude o žalobě rozhodovat po delším časovém odstupu, a že v mezidobí dozná trh s nemovitostmi zásadních změn.

26. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srovnej odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015; obdobně nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tudíž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). O takový případ však v projednávané věci nejde. Návrh na určení ceny bytové jednotky částkou 3 800 000 Kč vnesl do řízení právě žalobce, přičemž si musel být vědom toho, že žalovaná akceptací navrhované ceny přivodila stav, že konkrétní právně významná skutečnost byla zjištěna na základě shodného prohlášení účastníků. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak nemohlo být pro žalobce nepředvídatelné (překvapivé). Rovněž v odvolacím řízení žalobce nijak nenamítal, že trh s nemovitostmi doznal výrazných změn, a nelze proto setrvat na ceně nemovitosti určené shodným prohlášení účastníků řízení. Z pohledu právě provedeného výkladu nelze dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu považovat v rozsahu vytčeném dovolatelem za rozhodnutí překvapivé, jež by založilo přípustnost dovolání či znamenalo vadu řízení, pro niž by rozsudek odvolacího soudu neměl obstát.

27. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi dlouhodobě vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). S námitkou o nesprávně určené ceně bytové jednotky přichází dovolatel až v dovolacím řízení (mohl ji přitom uplatnit již v řízení nalézacím). Nelze s ní proto ani spojit – pro jeho absenci – obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., tj. že je dovolacímu soudu předložena k řešení otázka, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). K otázce posouzení podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání zaniklého společného jmění manželů 28. Dovolatel je toho názoru, že odklon od principu rovnosti podílů je v poměrech projednávané věci naplněn zejména tím, že o získání bytové jednotky a užívacího práva (na základě nájemní smlouvy) se zasloužil výhradně žalobce již v roce 1986, tj. před uzavřením manželství. Argumentuje tím, že od této doby o bytovou jednotku pečoval a hradil veškeré náklady, a má tedy za to, že závěry soudů nižších stupňů o neopodstatněnosti jeho návrhu na disparitu podílů v poměru 75 % ku 25 % v jeho prospěch jsou nespravedlivé a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. V intencích názoru o odklonu odvolacího soudu od judikatury dovolacího soudu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, z nichž zmiňuje tezi o odklonu od principu rovnosti vypořádacího podílu a jeho modifikaci soudem v případě specifických okolností dané věci.

29. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů (k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, a rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011). Soudní odklon od principu rovnosti podílů je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Určení výše disparity vypořádacích podílů je pak na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Dovolací soud je přitom oprávněn přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, nebo usnesení ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2757/16).

30. Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou podle judikatury být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti. Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě např. za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Přiznání většího podílu při vypořádání společného jmění manželů jednomu z nich však nelze odůvodnit pouze většími zásluhami na získání majetku jedním z manželů, aniž by současně nebyl zohledněn přínos druhého manžela při péči o rodinu a obstarávání společné domácnosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ (k tomu srovnej rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, nebo ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011).

31. V případě vymezené právní otázky vztahující se k nesplnění podmínek pro disparitní způsob vypořádání bytové jednotky odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně přiměřeně odůvodnil svůj závěr, dle kterého ve věci nelze shledat důvody pro odklon od zásady rovnosti podílů účastníků při vypořádání společného jmění manželů. Vhodně přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, dle kterého je disparitu podílu nutno považovat za výjimku z obecného pravidla o rovnosti podílů účastníků a jako taková musí být vždy odůvodněna individuálními okolnostmi dané věci. Samotná okolnost, že jeden z manželů užíval bytovou jednotku před uzavřením manželství, což následně vedlo k privatizaci bytu a nabytí nemovité věci do společného jmění účastníků, automaticky nemůže – vzdor mínění žalobce – postačovat pro závěr o změně poměru vypořádacího podílu při vypořádání společného jmění. Soudy nižších stupňů na základě skutkových zjištění dospěly k závěru, že žalovaná po celou dobu manželství pečovala o společného syna účastníků, matku žalobce, jakož i celou domácnost a nemovitosti žalobce. Současně v řízení nebyly tvrzeny a ani prokázány žádné negativní okolnosti v jednání žalované, které by dále měly vést k úvahám o disparitě vypořádacího podílu. Chování žalované a její osobní péči o celé rodinné společenství proto soudy nižších stupňů zhodnotily stejně jako výkon podnikatelské činnosti žalobce a odůvodnily tím závěr, dle kterého je v dané věci přiléhavé vypořádat zaniklé společné jmění účastníků rovným dílem. Hmotněprávní posouzení věci v otázce výše vypořádacího podílu tak zcela odpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, které byly převzaty odvolacím soudem.

32. Dospěl-li odvolací soud za této situace – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěru, že konkrétní okolnosti případu nevykazují žádnou výjimečnost, jež by odůvodňovala odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění účastníků, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou, jež by vyžadovala zásah ze strany dovolacího soudu. Odvolací soud se rovněž nemohl dostat do kolize s konkluzemi učiněnými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007. Dovolatel v nich připomíná obecná východiska pro úvahy vedoucí k disparitě vypořádacího podílu. Předně jde o závěr učiněný v rozsudku ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že vypořádací podíly manželů nemusí být totožné a mohou být naopak modifikovány vlastní dohodou manželů nebo soudem v rámci řízení o vypořádání společného jmění. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, poté musí být odklon od rovnosti vypořádacích podílů opodstatněn konkrétními okolnostmi dané věci a je současně nutné striktně trvat na řádném odůvodnění takto učiněného závěru. Soudy nižších stupňů – byť na označená rozhodnutí neodkazují – však naopak z výše uvedených konkluzí nepřímo vychází, a to úvahami, zda vůbec a dále i z jakých důvodů nebylo přistoupeno k odklonu od rovnosti podílů při vypořádání zaniklého společného jmění účastníků. Odvolací soud se tedy od otázky posouzení podmínek vedoucích k disparitě vypořádacích podílů od ustálené judikatury Nejvyššího soudu – způsobem, jak tvrdí dovolatel – neodchýlil, a dovolání žalobce proto není ani pro řešení této otázky přípustné. K námitce porušení zásady volného hodnocení důkazů 33. Dovolací výtkou, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalobce, dovolatel vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde. Ostatně dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu vytýkaným procesním pochybením zcela jistě netrpí, pokud v bodě 10 a 11 odůvodnění rekapituluje úvahy soudu prvního stupně vedoucí k vypořádání společného jmění účastníků rovným dílem, a jestliže tento postup dále hodnotí v bodě 32 a 33 odůvodnění. Skutečnost, že dovolatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí, neznamená, že tvrzenými vadami bylo řízení skutečně zatíženo.

34. Nelze rovněž přehlédnout, že Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srov. článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Odvolací soud v poměrech projednávané věci dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně (se zřetelem na povahu otázek ve věci řešených), a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.

35. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že dovolatel sice v rámci bodu 10 textu dovolání uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i „při posouzení kritérií, komu nemovitost do vlastnictví přikázat, mají-li oba (spolu)vlastníci o získání výlučného vlastnictví zájem“, nicméně v daném směru aspekt zásluhovosti o získání bytové jednotky a citové vazby k ní coby relevantních kritérií promítl do právní otázky dotýkající se potřeby disparitního vypořádání společného jmění účastníků řízení (viz výklad výše).

36. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobce není pro žádnou z předestřených právních otázek přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

37. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017).

38. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

K otázce posouzení okamžiku rozhodného pro určení hodnoty bytové jednotky K otázce posouzení podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání zaniklého společného jmění manželů K námitce porušení zásady volného hodnocení důkazů Poučení: