22 Cdo 5038/2016

Rubrum

22 Cdo 5038/2016 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 3. 2017 Spisová značka:22 Cdo 5038/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:

22. CDO.5038.2016.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení řízení Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 5038/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D., ve věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 104/29, proti žalovaným: 1) J. S. a 2) I. M., oběma zastoupeným JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Na Zderaze 1275/15, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 299/2014, o návrhu žalovaného 1) na „autoremeduru“ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 22 Cdo 5038/2016-215, takto:

Výrok

I. Řízení o návrhu žalovaného 1) na „autoremeduru“ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 5038/2016-215, se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 5038/2016-215, ve vztahu k žalovanému 1) zastavil řízení o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016, č. j. 31 Co 329/2015-139 (výrok I.), a rozhodl, že zástupce žalovaného 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení (separované náklady) 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že žalovaný 1) přes výzvu soudu (č. l. 194 spisu) nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení, když nedoložil plnou moc pro dovolací řízení (§ 241 o. s. ř.). V poučení uvedl, že proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí žalovaný 1) podáním, v němž uvádí, že žalovaný 1) byl při podání dovolání zastoupen, dokládá plnou moc a žádá o autoremeduru vydaného rozhodnutí tak, aby bylo v řízení pokračováno. Jelikož řízení ve věci bylo zahájeno po 1. 1. 2014, projednal Nejvyšší soud „návrh na autoremeduru“ a rozhodl o něm ve shodě s článkem II. bodem 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej § 10a, § 236 odst. 1 o. s. ř.). Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání, návrhu na „autoremeduru“ ani jiného obdobného opravného prostředku proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3110/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2837/2016 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je podle § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. vždy zastavení řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1100/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4948/2014 (obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Řízení o odvolání či jiném opravném prostředku proti rozhodnutí dovolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2001, č. 7, str. 320), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 7, str. 552), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3110/2008 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Protože zde není – jak výše uvedeno – soudu, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o návrhu žalovaného 1) na „autoremeduru“ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 5038/2016-215, Nejvyšší soud řízení o tomto podání žalovaného 1) zastavil (§ 243b, § 104 odst. 1 věta první a § 243f odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Jelikož žalovaný 1) zavinil, že řízení muselo být zastaveno, příslušel by obecně ostatním účastníkům nárok na náhradu nákladů řízení. Nicméně uznatelné náklady ostatním účastníkům v řízení o návrhu na „autoremeduru“ nevznikly, a proto Nejvyšší soud nikomu náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 1. března 2017 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu