29 Odo 433/2002

Rubrum

29 Odo 433/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně O. z. p. z. b., p. a s. , proti žalovanému J. M., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce A. Ch., o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 217/2000, o odvolání a dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, č. j. 13 Cmo 217/2001-22, takto:

Výrok

I. Řízení o „odvolání“ žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, č. j. 13 Cmo 217/2001-22, se zastavuje.

II. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

Usnesením ze dne 11. dubna 2002, č. j. 13 Cmo 217/2001-22, Vrchní soud v Praze - odkazuje na ustanovení § 53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - mimo jiné uložil žalovanému pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč (bod III. výroku), uváděje, že ten v odvolání učinil hrubě urážlivý výrok vůči soudci JUDr. P. F. Žalovaný podal proti výše označenému výroku usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., s tím že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/) a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). Konkrétně dovolatel namítá, že každý má právo na spravedlivý, to jest dvouinstanční, proces a na soudní ochranu spočívající zde v přezkumu pořádkového opatření, na ochranu dle článku 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Dovolatel má za to, že byla porušena jeho rovnost před zákonem, když o pokutě rozhodl orgán (soud) proti jehož rozhodnutí se nelze řádně odvolat. Navíc - pokračuje dovolatel - rozhodovali soudci zjevně osobně dotčení a tudíž nikoliv nestranní, nýbrž podjatí (totiž soudci téhož soudu jako JUDr. F., kterého měl hrubě urazit, spojení s ním přátelskými, kolegiálními svazky i notoricky známou tzv. soudcovskou solidaritou. Tvrzení, že urazil či mohl urazit jmenovaného soudce označuje dovolatel za nesmyslné, s tím, že skutečnost, kterou o jmenovaném uvedl, je notoricky známa a způsobila, že ten již nevede senát Vrchního soudu v Praze. Dovolatel uzavírá, že bude-li soud aplikovat citovaná ustanovení občanského soudního řádu v souladu s Listinou i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněnou pod číslem 209/1992 Sb.), jež mají přednost před zákonem, musí dojít k závěru, že požadované rozhodnutí má zásadní význam po právní stránce, když otrockou aplikací ustanovení § 53 a § 201 a násl. o. s. ř. by byla porušena nejen výše uváděná práva, ale i povinnosti soudů dle základních ustanovení občanského soudního řádu, jakož i článek 96 Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“). Ve stejném rozsahu a se stejnou argumentací jmenovaný - odkazuje na ustanovení § 210a o. s. ř. - napadl usnesení odvolacího soudu i odvoláním. Proto požaduje, aby usnesení odvolacího soudu bylo v napadené části zrušeno. V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení i pro řízení o „odvolání“ uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001. Nejvyšší soud se Nejprve zabýval podaným „odvoláním“. Již v usnesení ze dne 26. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 15, ročník 1998, pod číslem 102, Nejvyšší soud vysvětlil, že také usnesení, kterým odvolací soud v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně uložil účastníku řízení pořádkovou pokutu, je usnesením odvolacího soudu. Také odvolacímu soudu totiž přísluší právo přijmout v řízení o podaném odvolání nezbytná procesní opatření, včetně práva rozhodnout o pořádkovém opatření, kterým je také pořádková pokuta (srov. § 53 o. s. ř. a společnou rubriku k ustanovením § 53 a § 54 o. s. ř.). Podle ustanovení § 10 odst. 2 o. s. ř. o odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud. Ustanovení § 9 odst. 4 o. s. ř. určuje, že Nejvyšší soud rozhoduje jako soud prvního stupně, stanoví-li tak zvláštní právní předpis. Dle ustanovení § 10a o. s. ř. o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud. Z ustanovení § 201 o. s. ř. se pak podává, že účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Odvolání není opravným prostředkem, jejž by bylo možno podat proti rozhodnutí vrchního soudu (srov. § 201 o. s. ř.), který je soudem odvolacím (§ 10 odst. 2 o. s. ř.). Tomu koresponduje i skutečnost, že Nejvyšší soud - ve shodě s tím, jak soustavu soudů vymezuje Ústava (srov. článek 91) - může být jen soudem prvního stupně nebo soudem dovolacím (srov. § 9 odst. 4 a § 10a o. s. ř.). Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí vrchního soudu jako soudu odvolacího tedy občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je pak neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, takže Nejvyšší soud řízení o podaném odvolání, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud uložil žalovanému pořádkovou pokutu, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o pořádkové pokutě není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani dle ustanovení § 237 o. s. ř. Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž usnesení o pořádkové pokutě není. Nadto nejde ani o měnící (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) ani o potvrzující (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu. Výše uvedená ustanovení občanského soudního řádu ani z nich plynoucí výklad o nedostatku funkční příslušnosti soudu k projednání odvolání a o nepřípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud (oproti mínění žalovaného) neshledává rozporným s ústavním pořádkem České republiky, včetně mezinárodních smluv, které mají (dle článku 10 Ústavy) přednost před zákonem. Právo na odvolací nebo dovolací přezkum soudního rozhodnutí o pořádkovém opatření (právo na projednání takové věci ve dvou instancích) z těchto norem neplyne. Opačný výklad by - absurdně - znemožňoval přijetí pořádkových opatření v řízení před Nejvyšším (ale i před Ústavním) soudem (prostě proto, že nad těmito soudy již žádný soud, který by byť i jen teoreticky bylo lze pokládat za soud odvolací, nestojí). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. června 2002 JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r. předseda senátu