22 Cdo 950/2026

Rubrum

22 Cdo 950/2026-135 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Romanem Sulánským, advokátem se sídlem v Hrádku, Pod Tratí 275, proti žalovaným 1) L. K., 2) T. K. a 3) J. K., všem zastoupeným Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2018/10, o zdržení se imisí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 195/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2025, č. j. 68 Co 176/2025-113, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2025, č. j. 9 C 195/2022-88, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovaným uložena společná a nerozdílná povinnost zdržet se obtěžování žalobce zastíněním z pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, pronikajícím na pozemky p. č. XY a XY v katastrálním území XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2025, č. j. 68 Co 176/2025-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která převzal jako správná a úplná, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Uzavřel, že žalobcem tvrzené imise stíněním nepřesahují míru přiměřenou místním poměrům, a nepředstavují tak neoprávněný zásah do jeho vlastnického práva. Vycházel přitom ze zjištění, že živý plot žalovaných je v době rozhodování udržován ve výšce odpovídající obvyklým poměrům (přibližně do 2 metrů), a že ani z hlediska budoucího nelze dovozovat hrozbu nepřípustného zásahu, jestliže žalovaní jeho výšku v průběhu řízení dobrovolně snížili a zdůvodnili okolnosti, pro které živý plot po určitý čas neudržovali (omezený přístup z důvodu výstavby garáže).

4. Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalobce, že by bylo možno žalobě vyhovět s ohledem na dřívější stav porostu. Zdůraznil, že v případě, kdy žalovaný v průběhu řízení splní to, co je žalobou požadováno, je na žalobci, aby procesně reagoval (zejména zpětvzetím žaloby), jinak nelze žalobě vyhovět.

5. K odkazu žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1554/2018) odvolací soud uvedl, že její závěry na projednávanou věc nedopadají, neboť se vztahují k odlišné procesní situaci; nadto soud prvního stupně dostatečně vymezil kritéria přiměřenosti posuzované imise.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí podle jeho názoru závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména při posouzení zdržovacího nároku, otázky hrozby opakování zásahu a požadavků na odůvodnění rozhodnutí.

7. Dovolatel namítá především nesprávné právní posouzení zdržovacího nároku. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v situaci, kdy žalovaní v průběhu řízení snížili výšku tújového plotu, nelze žalobě vyhovět a žalobce měl žalobu vzít zpět. Uvádí, že zdržovací nároky mají preventivní povahu a směřují nejen proti trvajícímu zásahu, ale i proti jeho opakování, přičemž pouhé odstranění závadného stavu v průběhu řízení nevylučuje důvodnost žaloby; odvolací soud se tak podle něj odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).

8. Dále dovolatel brojí proti závěru o neexistenci hrozby budoucího zásahu. Tvrdí, že odvolací soud založil tento závěr na neprokázaných skutečnostech (údajném dobrovolném snížení plotu a důvodech jeho dřívější neúdržby), aniž byly tyto okolnosti dokazovány. Poukazuje, že při zdržovacím nároku postačí hrozba opakování zásahu a že k ní mělo být přihlédnuto i s ohledem na předchozí chování žalovaných.

9. Konečně dovolatel namítá, že soudy se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu i tím, že nevymezily přípustnou míru zásahu (výšku porostu) pro budoucnost; rozhodnutí tak neplní funkci exekučního titulu a neposkytuje účinnou ochranu právům žalobce (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1554/2018).

10. Dovolatel současně namítá vady řízení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Vytýká soudům nižších stupňů, že neprovedly navržené důkazy (zejména znalecký posudek a výslech účastníků) a že jejich skutkové závěry jsou nedostatečné. Odvolacímu soudu pak vytýká, že převzal skutková zjištění bez doplnění dokazování a učinil vlastní skutkové závěry, aniž by důkazy zopakoval.

11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

13. Dovolání není přípustné.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K právnímu posouzení zdržovacího nároku a hrozby budoucího zásahu 16. Dovolatel staví přípustnost dovolání na otázce, zda je možné zamítnout zdržovací žalobu v případě, že je dána budoucí hrozba zásahu imisemi a dovozuje rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem dovolacího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011.

17. Podle citovaného rozhodnutí mají zdržovací nároky preventivní povahu, protože směřují jak proti závadnému jednání, které rušitel již započal a dosud v něm pokračuje, tak proti jednání, u něhož vzhledem k soustavnosti hrozí, že v něm pokračováno bude. Současně mohou směřovat proti jednání, u nějž je důvodná obava, že k němu dojde, i když nepůjde o soustavné jednání. Zdržovacím nárokem, který obecně směřuje do budoucna, má být zabráněno nejen v pokračování protiprávního stavu, ale i v opakování protiprávního jednání, jež bylo jeho příčinou.

18. Otázka, zda hrozí opakování závadného jednání v budoucnu, závisí na individuálním posouzení každého případu a odvíjí se od posouzení skutkových zjištění, která není dovolací soud oprávněn jakkoli přezkoumávat.

19. Odvolací soud se tím, zda žalobou vymezené závadné jednání žalovaných spočívající ve stínění živým plotem ve výšce nad 2 metry v budoucnu hrozí, zabýval. Vzal přitom v úvahu skutečnost, že žalovaní výšku plotu dobrovolně snížili v průběhu řízení a také vysvětlili, z jakých důvodů plot po určitou dobu nemohli udržovat. Úvahy odvolacího soudu, že opakování konkrétních zásahů do vlastnického práva vymezených v žalobě nehrozí, nepovažuje dovolací soud ani za nepřiměřené ani nedostatečně odůvodněné. K přípustné míře zásahu do budoucna 20. Dovolatel dále namítá, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, když v odůvodnění svých rozhodnutí nevymezily přípustnou míru zásahu do vlastnického práva žalobce (zejména maximální výšku porostu) tak, aby bylo možné rozhodnutí v budoucnu vykonat. Odvolací soud se však od uvedené judikatury ve svém rozhodnutí neodchýlil.

21. Uvedená judikatura se týká situací, kdy soud žalobě na ochranu proti imisím vyhoví a ukládá žalovanému povinnost zdržet se určitého zásahu. V takovém případě je nezbytné, aby soud v odůvodnění (případně i ve výroku) vymezil konkrétní parametry přípustného chování, tedy jaká míra obtěžování je ještě přiměřená místním poměrům, a to zejména s ohledem na vykonatelnost rozhodnutí. Smyslem tohoto požadavku je zabránit tomu, aby v případném vykonávacím řízení bylo nutno znovu v podstatě opakovat nalézací řízení.

22. V projednávané věci však soudy nižších stupňů žalobu na ochranu proti imisím zamítly, neboť dospěly k závěru, že ke dni rozhodnutí nedochází k imisím stíněním v míře nepřiměřené místním poměrům a že žalobce není v obvyklém užívání svého pozemku podstatně omezen (a takové omezení jeho vlastnického práva nehrozí ani do budoucna). Za této situace nevznikla potřeba formulovat povinnost žalovaných do budoucna ani konkretizovat přípustnou míru zásahu, neboť soud žádnou povinnost neukládal. Požadavek dovolatele, aby soud i v případě zamítnutí žaloby stanovil konkrétní limity budoucího chování žalovaných, proto nemá oporu v judikatuře dovolacího soudu. Není ani zřejmé, jak by mohla přípustná míra stínění vymezená v odůvodnění zamítavého rozsudku přispět k tomu, aby rozsudek plnil funkci exekučního titulu ve vztahu ke zdržovacímu nároku.

23. Za těchto okolností nelze dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naopak jeho závěr, že v případě zamítavého rozhodnutí není třeba konkretizovat přípustnou míru zásahu, je s touto judikaturou v souladu. Námitka dovolatele proto není způsobilá založit přípustnost dovolání. K vadám řízení 24. Námitka dovolatele, že odvolací soud opomenul důkazy, včetně účastnického výslechu a znaleckého posudku, je svým obsahem námitkou vad řízení, neboť dovolatel žádnou zobecnitelnou otázku procesního práva ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu neformuluje. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 9-11) je nadto jasně a srozumitelně uvedeno, proč odvolací soud považoval neprovedení těchto důkazů za správné.

25. Dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 6. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu