23 Cdo 1087/2026

Rubrum

23 Cdo 1087/2026-210 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce T. L., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti žalovanému P. V., o zaplacení 193 535 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 38 C 74/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, č. j. 70 Co 297/2025-178, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 193 535 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že s žalovaným uzavřel (ústní) smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobce zaslal (v několika platbách) na bankovní účet žalovaného částku v celkové výši 193 535 Kč. Dne 20. 12. 2021 žalobce smlouvu o zápůjčce vypověděl a vyzval žalovaného k vrácení zápůjčky, což však žalovaný neučinil. Pro případ, že by se žalobci v řízení nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o zápůjčce, se žalobce shora uvedené částky domáhal z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný uplatněný nárok neuznal a tvrdil, že žalobcem požadovaná částka představovala odměnu za práci žalovaného pro žalobce.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 28. 6. 2024, č. j. 38 C 74/2024-63, žalobu o zaplacení 193 535 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací nato k odvolání žalobce usnesením ze dne 28. 11. 2024, č. j. 70 Co 450/2024-84, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Soud prvního stupně poté (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 26. 5. 2025, č. j. 38 C 74/2024-151, žalobu o zaplacení 193 535 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně).

5. Odvolací soud následně k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, potažmo otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

7. Žalobce namítl, že odvolací soud „nepřípustně ztotožnil fyzickou a právnickou osobu“, jestliže dovodil, že plnění poskytnuté žalovanému z bankovního účtu žalobce představovalo odměnu za práci pro společnost Skanix s.r.o. (jejímž jediným společníkem a jednatelem je žalobce), „aniž by existovala (natož byla prokázána) jakákoli smlouva mezi Skanix s.r.o. a žalovaným“ (viz body 12 až 16 dovolání).

8. Odvolací soud dále podle žalobce nesprávně posoudil otázku rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního, neboť bylo-li v řízení prokázáno, že žalobce žalovanému poskytl částku 193 535 Kč, a žalovaný tvrdil, že tato částka představovala odměnu za práci, bylo na žalovaném, aby prokázal „existenci a obsah závazkového vztahu, z něhož má jeho odměna plynout“. Jelikož se žalovanému v řízení nepodařilo existenci jím tvrzeného právního důvodu plnění prokázat, měl soud uvedenou částku žalobci přisoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Měl-li odvolací soud za to, že „absence prokázání zápůjčky automaticky vede k neúspěchu žalobce, a že žalobce musí prokazovat ‚důvod‘ plateb“, je jeho právní posouzení věci nesprávné (viz body 17 až 23 dovolání).

9. Žalobce dále namítl, že se odvolací soud nezabýval jeho (odvolací) námitkou, že žalovaný žalobci způsobil škodu, neboť neprovedl řádné vyúčtování prací vůči společnosti Skanix s.r.o., čímž měl žalobci znemožnit „poskytované částky přeúčtovat na tuto společnost a zaúčtovat je jako její náklad“. Závěr odvolacího soudu, že výše uvedené (v odvolacím řízení nově uplatněné) tvrzení žalobce o vzniku škody přesáhlo skutkové vymezení žalobou uplatněného nároku, je dle žalobce nesprávný, neboť jím žalobce toliko poukázal na jinou právní kvalifikaci téhož skutku (viz body 24 až 26 dovolání).

10. Konečně podle žalobce soudy nižších stupňů porušily pravidla koncentrace řízení, neboť po zrušujícím usnesení odvolacího soudu soud prvního stupně doplnil dokazování „mimo rámec již proběhlé koncentrace řízení“, přičemž žalobci neumožnil se k důkazům vyjádřit a nezohlednil, že žalovaný mohl tyto důkazy uplatnit již dříve, čímž měl porušit právo žalobce na spravedlivý proces (viz body 27 až 31 dovolání). Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, případně i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení.

11. Ve vyjádření k dovolání žalovaný označil dovolání žalobce za nepřípustné, uvedl, že žalobce svými námitkami brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně zamítl.

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Námitka žalobce, že odvolací soud „nepřípustně ztotožnil fyzickou a právnickou osobu“, jestliže dovodil, že plnění poskytnuté žalovanému z bankovního účtu žalobce představovalo odměnu za práci pro společnost Skanix s.r.o. (viz bod 7 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť žalobce uvedenou námitku staví na tom, že v řízení nebyla prokázána existence smluvního závazkového vztahu mezi žalovaným a společností Skanix s.r.o. (viz bod 13 dovolání). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však vyplývá, že mezi společností Skanix s.r.o., žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalovaný pro uvedenou společnost minimálně v období od listopadu 2020 do května 2021 vyráběl loga a vykonával s tím související činnosti, za což mu náležela odměna (odměna za práci a provize z jednotlivých obchodních případů), která žalovanému byla vyplácena žalobcem z jeho bankovního účtu, přičemž bylo dohodnuto, že fakturace prací bude provedena zpětně (viz bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku a body 19 a 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Žalobce tak ve skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 23 Cdo 748/2025, a ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1636/2025).

17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani žalobcem namítané nesprávné posouzení otázky rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního mezi strany řízení (viz bod 8 odůvodnění shora), neboť poukazuje-li žalobce ve své dovolací argumentaci na to, že bylo na žalovaném, aby v řízení prokázal existenci právního důvodu, na jehož základě mu byla žalobcem plněna částka 193 535 Kč, což se však žalovanému podle názoru žalobce nepodařilo (viz též bod 19 dovolání), ve skutečnosti tím brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a jím učiněným skutkovým zjištěním.

18. Judikatura Nejvyššího soudu je ovšem ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci a ostatně ani sám dovolatel takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž toliko polemizuje s výsledky hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotná skutková zjištění soudů nižších stupňů pak v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 173/2025, a ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 23 Cdo 778/2026).

19. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že na řešení otázky rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního mezi strany řízení napadený rozsudek odvolacího soudu ostatně ani nezávisí, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení procesních břemen žalobcem (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001), jak se patrně domníval žalobce (viz body 22 a 23 dovolání), nýbrž na základě zjištěného skutkového stavu věci, měl-li za prokázané, že částka 193 535 Kč byla žalovanému plněna na základě smlouvy uzavřené stranami řízení a společností Skanix s.r.o. (viz body 10 a 11 odůvodnění napadeného rozsudku a body 25 až 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ovšem vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2043/2025, či ze dne 29. 5. 2026, sp. zn. 23 Cdo 3152/2025).

20. Námitka, jíž žalobce brojil proti závěru odvolacího soudu, že tvrzení žalobce o způsobení škody žalovaným přesáhlo skutkové vymezení žalobou uplatněného procesního nároku a představovalo změnu skutkového základu žaloby (viz bod 9 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

21. Předmětem civilního sporného řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který se skládá ze základu procesního nároku (žalobcem tvrzených právně významných skutečností) a předmětu procesního nároku (žalobního petitu). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, a ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 172/2026, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016). Ve vztahu k totožnosti základu procesního nároku (tj. totožnosti skutkového základu věci) pak platí, že jsou-li skutkové přednesy ve srovnávaných případech stejné, je dána identita základů předmětu sporu, a to i přesto, že na ně lze aplikovat skutkové podstaty dvou nebo více nárokových norem. V procesní nauce a v soudní praxi se tak uplatňuje koncepce „faktické jednoty“, jež nebere v potaz znaky skutkové podstaty nárokové normy, nýbrž základ procesního nároku vymezuje těmi skutečnostmi, které spolu souvisejí natolik, že tvoří jednotný skutkový komplex, či, jinak vyjádřeno, představují stejnou „životní událost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022, a ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2149/2024).

22. V projednávané věci se žalobce žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 5. 12. 2023 domáhal zaplacení částky 193 535 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že s žalovaným uzavřel ústní smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalovanému poskytl zápůjčku v celkové výši 193 535 Kč. Splatnost zápůjčky nebyla ujednána, a žalobce proto žalovaného vyzval k vrácení zápůjčky do 7 dnů ode dne doručení předmětné výzvy žalovanému (tj. do 27. 12. 2021), žalovaný však žalobci ničeho neuhradil; pro případ neprokázání smlouvy o zápůjčce žalobce uplatněný nárok požadoval z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního titulu (viz žalobní tvrzení na č. l. 3 verte spisu). V doplnění odvolání ze dne 30. 7. 2025 žalobce uvedl, že nesplněním povinnosti provést řádné vyúčtování prací společnosti Skanix s.r.o. žalovaný způsobil žalobci škodu, neboť mu tím znemožnil poskytnuté finanční plnění přeúčtovat na uvedenou společnost (viz tvrzení žalobce na č. l. 163 verte a 164 spisu).

23. Ze shora uvedeného je patrné, že žalobce původně vymezil základ procesního nároku tvrzením o uzavření ústní smlouvy o zápůjčce a poskytnutí finančních prostředků žalovanému jako zápůjčky, kterou žalovaný nevrátil, potažmo tvrzením, že žalovanému plnil bez právního důvodu, a až následně v odvolacím řízení uplatněný nárok skutkově odůvodnil novým tvrzením o porušení smluvní povinnosti žalovaným a vzniku škody; žalobce se tak sice nadále domáhal téhož plnění, nicméně na podkladě odlišných skutečností, jež s původně tvrzenými skutečnostmi nesouvisí natolik, aby je bylo lze považovat za součást jedné „životní události“ či „jednotného skutkového komplexu“ (viz bod 21 odůvodnění shora). Jestliže tak za daných okolností odvolací soud uzavřel, že v odvolání uplatněné tvrzení, že žalovaný žalobci způsobil škodu, přesáhlo skutkové vymezení žalobou uplatněného nároku, a proto k němu odvolací soud nemohl přihlížet (viz bod 11 in fine odůvodnění napadeného rozsudku), postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Ani tato námitka žalobce tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

24. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud nerespektoval zásadu koncentrace řízení (viz bod 10 odůvodnění shora), neboť uvedenou námitkou žalobce tvrdí toliko existenci jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však není případ projednávané věci. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025). Na uvedeném ničeho nemění ani tvrzení, že namítanou vadou řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2420/2025, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). V předmětné věci pak uvedenou námitkou žalobce neuplatňuje ani tzv. kvalifikovanou vadu řízení, tj. nejde o případ, kdy nerespektování základního práva nebo záruky mělo přímý vliv na výsledek řízení (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2942/2025), neboť odvolací soud ve svém rušícím usnesení ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 70 Co 450/2024-82, uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování a postupovat mj. i podle § 118a o. s. ř. (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013). Z hlediska ochrany základních práv dovolatele je třeba zdůraznit i tu skutečnost, že se z obsahu spisu nepodává, že by mu jakkoliv zůstala upřena možnost reagovat na tvrzení žalovaného a navržené důkazy.

25. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

26. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (tj. části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.

27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaný, jenž nebyl v dovolacím řízení zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., podal vyjádření k dovolání. Za vyjádření k dovolání podané po 1. 1. 2025 žalovanému náleží podle § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhrada hotových výdajů, jejíž výše podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, aplikovaného per analogiam, činí 450 Kč, a nikoliv 300 Kč, jak stanoví § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, neboť uvedené ustanovení podzákonného předpisu je od 1. 1. 2025 neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2937/2025, a ze dne 12. 5. 2026, sp. zn. 22 Cdo 204/2026).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 24. 6. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu