23 Cdo 2108/2025

Plný text

23 Cdo 2108/2025-327 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GEOSAN THÉTA a.s., sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/152, identifikační číslo osoby 28232216, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 2 142 241,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 125/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 28 Co 446/2024-275, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 993,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 6. 2024, č. j. 31 C 125/2020-171, zamítl žalobu, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 2 142 241,33 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně jako zhotovitel domáhala doplacení částky 2 142 241,33 Kč z titulu neuhrazené ceny díla spočívajícího v nápravě starých ekologických zátěží podle realizační smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 19. 2. 2016 v rozsahu dle projektové dokumentace a nabídky žalobkyně. Žalovaná jako objednatel proti ceně díla započetla svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty z důvodu prodlení žalobkyně s notifikací existence vyšší moci. Žalobkyně nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty rozporovala, neboť podle ní nebyl vznik smluvní pokuty spojen s notifikací existence vyšší moci, nýbrž toliko s prodlením s předáním díla, které však bylo způsobeno vyšší mocí, což v souladu s realizační smlouvou uzavřenou mezi účastnicemi dne 19. 2. 2016 představuje liberační důvod.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 2 142 241,33 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).

4. V projednávané věci se jedná již o druhý rozsudek odvolacího soudu, neboť první byl společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1042/2023, z důvodu, že soudy nižších stupňů při výkladu sporného ujednání účastníků (tj. ujednání o okolnosti rozhodné pro vznik smluvní pokuty z důvodu prodlení) v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nedodržely postup stanovený zákonnými interpretačními pravidly pro právní jednání podle § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“).

5. Odvolací soud dokazování provedené soudem prvního stupně zopakoval a doplnil a dospěl k následujícím závěrům. Mezi stranami bylo nadále sporné, zda smluvní ujednání, že smluvní strany nebudou v prodlení se splněním svých smluvních závazků, pokud by takové nesplnění bylo způsobeno okolnostmi vyšší moci, a že strany mají povinnost oznámit si existenci okolnosti vyšší moci neprodleně, nejpozději však do pěti dnů, zakotvuje oznámení existence vyšší moci ve sjednané lhůtě jako podmínku pro prodloužení termínu dokončení díla. Odvolací soud odkázal na vůli smluvních stran, jakož i na celkové jednání smluvních stran a jejich zavedenou praxi, a dospěl k závěru, že vznik smluvní pokuty byl navázán pouze na prodlení žalobkyně se splněním termínu díla, nikoliv na oznámení liberačního důvodu do pěti dnů. Dále odvolací soud posuzoval, zda průtahy v notifikačním řízení, na jehož základě odbor odpadu Ministerstva životního prostředí povolí přepravu vytavených solí přes státní hranice (dále jen „notifikační řízení“), představují vyšší moc. Povinnost zajistit notifikační řízení měla společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., která je nabyvatelem ve smyslu Směrnice FNM ČR a MŽP pro přípravu a realizaci zakázek řešících ekologické závazky při privatizaci č. 3/2004, (dále jen „Směrnice č. 3/2004“). Odvolací soud dospěl k závěru, že postavení společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. (dále také „nabyvatel“), jako poddodavatele (subdodavatele) žalobkyně se neprokázalo, a to i s odkazem na její postavení plynoucí ze Směrnice č. 3/2004 a její jednostranné prohlášení ze dne 22. 6. 2015, v němž na sebe převzala povinnost zajistit notifikační řízení. Zároveň bylo prokázáno, že společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. jednala samostatně a ve svém zájmu. Průtahy v notifikačním řízení tak nepředstavují okolnost na straně žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že prodlení žalobkyně se splněním smluvních závazků bylo způsobené vyšší mocí (průtahy v notifikačním řízení), žalované tudíž nárok na smluvní pokutu nevznikl, a proto je žaloba na doplacení ceny díla, jakož i na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu částečného zaplacení smluvní pokuty, důvodná.

6. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalovaná dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to konkrétně: (i) Zda za situace, kdy třetí osoba vykonává pro zhotovitele činnosti vyplývající z předmětu smlouvy o dílo, a to na základě spolupráce se zhotovitelem, tedy s jeho vědomím a svolením, se jedná v takovém případě o poddodavatele zhotovitele, za jehož činnosti odpovídá sám zhotovitel podle § 1935 o. z. (ii) Zda je při výkladu obsahu uzavřené smlouvy významné zjištění o skutečné vůli smluvních stran. (iii) Zda je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, jestliže odvolací soud nedá účastníkům příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů a odlišnému právnímu posouzení věci.

7. Žalovaná namítla nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.

10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

13. Dovolání není přípustné.

14. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá, neboť nepředstavuje otázku neřešenou a odvolací soud se při jejím řešení od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

15. Dovolatelka v odůvodnění k otázce (i) namítá, že společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., byla poddodavatelem žalobkyně ve smyslu § 2589 o. z. Jestliže tak nastaly průtahy v řízení, které měla společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., zajistit, jedná se o okolnost na straně zhotovitele, a nikoliv o vyšší moc podle ujednání 20.1 a násl. realizační smlouvy.

16. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [vydané za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“), která je však vzhledem k obsahově totožné právní úpravě § 538 obch. zák. a § 2589 o. z. použitelná i za aktuálně účinné právní úpravy, k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 23 Cdo 3482/2024] vyplývá, že zhotovitel díla může pověřit jeho provedením jinou osobu, jestliže ze smlouvy nebo z povahy díla nevyplývá něco jiného. Při provádění díla jinou osobou však má stejnou odpovědnost, jako by dílo prováděl sám (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 50/2001, uveřejněný pod č. 15/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1479/2005, či ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1866/2008).

17. Jestliže se zhotovitel dostal do prodlení v důsledku prodlení svého subdodavatele, nejde o nezaviněné porušení povinnosti, neboť zhotovitel, který svěřil provedení díla subdodavateli, nese stejnou odpovědnost, jako by dílo prováděl sám (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 50/2001, uveřejněný pod č. 15/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Účelem § 538 obch. zák. (podle účinné právní úpravy pak § 2589 o. z.) je chránit objednatele před tím, že odpovědnost jeho zhotovitele bude menší, jestliže bude provádět dílo pomocí subdodavatelů, než bude-li je provádět sám, a že objednatel bude muset uplatňovat případná práva z odpovědnosti vůči subdodavatelům, vůči kterým není ve smluvním vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 50/2001, uveřejněný pod č. 15/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud na základě konkrétních skutkových zjištění (která přezkumu dovolacího soudu nepodléhají, srov. § 241a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v projednávané věci nebylo prokázáno subdodavatelské postavení společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. Dle skutkových zjištění soudů v projednávané věci nebylo zajištění notifikačního řízení nabyvatelem (společností Kovohutě Příbram nástupnická, a.s.) důsledkem jeho pověření ze strany žalobkyně jako zhotovitele dle její svobodné vůle ve smyslu § 2589 o. z., nýbrž realizací pravomoci nabyvatele podle směrnice č. 3/2004. Odvolací soud se proto od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že případné pochybení nabyvatele nemůže jít k tíži zhotovitele, který jej touto činností nepověřil (nenechal jej provést dílo ve smyslu § 2589 o. z.), jestliže takové pověření ze skutkových zjištění nevyplývá (a naopak vyplývá, že nebylo v moci žalobkyně ovlivnit, že notifikační řízení provede nabyvatel, viz bod 61 napadeného rozsudku).

20. Jinak řečeno, jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že v projednávané věci žalobkyně jako zhotovitel nepověřila společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., zajištěním notifikačního řízení, nýbrž společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., na sebe tuto povinnost ve svém zájmu jednostranně přebrala s ohledem na své postavení nabyvatele a žalobkyně toto nemohla ovlivnit, a tedy vůči žalobkyni není společnost Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., v subdodavatelském postavení ve smyslu § 2589 o. z., nijak se od shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dovolatelkou předestřené otázky neodchýlil.

21. Pokud dovolatelka namítá, že ze skutkových zjištění vyplývá subdodavatelský vztah mezi žalobkyní a společností Kovohutě Příbram nástupnická, a.s., pak rozporuje skutkové závěry odvolacího soudu. Skutkové závěry odvolacího soudu však nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Otázka (ii) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.

23. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i od závazného právního názoru v rozsudku vydaném Nejvyšším soudem v projednávané věci, neboť při výkladu sporného smluvního ujednání nezjišťoval skutečnou vůli smluvních stran.

24. Nejvyšší soud vyložil, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), jíž je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně i rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v projednávané věci dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1042/2023).

25. Odvolací soud v projednávané věci dostál shora uvedeným závěrům dovolacího soudu při výkladu sporného smluvního ujednání. Za účelem výkladu sporného smluvního ujednání zjišťoval skutečnou vůli stran, v potaz vzal rovněž zavedenou praxi stran, přičemž v této souvislosti odkázal na konkrétní skutková zjištění (zejm. body 31 a 65 napadeného rozhodnutí) a dospěl k závěru, že vůlí stran nebylo sankcionovat porušení oznamovací povinnosti smluvní pokutou, jelikož tu strany v této souvislosti zamýšlely sjednat pouze pro prodlení se splněním termínu provedení díla, nebylo-li toto prodlení způsobeno okolnostmi vyšší moci.

26. K tomu lze doplnit, že samotný výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).

27. Odlišný názor dovolatelky na to, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pak představuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jak zmíněno již shora, skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. Otázkou (iii), kterou dovolatelka namítá, že odvolací soud jí nedal možnost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů a odlišnému právnímu hodnocení věci, kvůli čemuž je jeho rozhodnutí překvapivé, ve skutečnosti neformuluje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitku vady řízení, tedy vady v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.

29. Dovolatelka v souvislosti s překvapivostí napadeného rozhodnutí rozporuje závěr odvolacího soudu o uplatnění smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy a odkazuje přitom na nesoulad takového závěru s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Na takové otázce však napadené rozhodnutí (výlučně) nezávisí, neboť ani její odlišné posouzení by na výsledku projednávané věci ničeho nezměnilo, jestliže se dovolatelce zároveň nepodařilo dovoláním zpochybnit závěr o povaze průtahů notifikačního řízení jako vyšší moci a o tom, že smluvní pokuta nebyla spojena s povinností oznámit existenci překážky vyšší moci do pěti dnů. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).

30. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

31. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.

32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu