23 Cdo 2730/2025

Plný text

23 Cdo 2730/2025-369 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně AGENTURA PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ - ARES, v.o.s., se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 41/73, identifikační číslo osoby 26330351, insolvenční správkyně dlužnice BOOM TISK, spol. s r.o., se sídlem v Kolíně – Sendražicích, Ovčárecká 516, identifikační číslo osoby 61679488, zastoupené JUDr. Simonou Kasperovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Schwantnerova 899, proti žalovaným 1) J. D. a 2) A. D., oběma zastoupeným Mgr. Gabrielou Beckertovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Kolíně I, Kutnohorská 31, o určení relativní neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 274/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 26 Co 92/2025-350, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2025, č. j. 19 C 274/2024-306, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovaným domáhala, aby bylo určeno, že vůči ní není účinná kupní smlouva, kterou žalovaní jako kupující uzavřeli dne 6. 11. 2020 s dlužníkem R. D., bydlištěm XY, narozeným XY, jako prodávajícím, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva ke stavební parcele p.č. st. XY, jejíž součástí je budova č.p. XY, a pozemkové parcele p.č. XY, obě katastrální území XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, příp. mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Konkrétně dovolatelka uvedla, že se jedná o otázku, zda lze uzavřít, že právní jednání dlužníka není relativně neúčinné vůči věřiteli, pokud dlužník v době tohoto jednání sice vlastní jiný majetek, avšak tento majetek je zatížen zástavním právem a jeho reálná likvidita je sporná.

4. Dovolatelka namítala, že odvolací soud vycházel z předpokladu, že vlastnictví dvou rozestavěných bytových jednotek postačovalo k uspokojení pohledávky žalobkyně, ovšem jeho závěr byl v rozporu s realitou, neboť bytové jednotky byly zatíženy zástavním právem ve prospěch Hypoteční banky, a.s., s nesplaceným závazkem ve výši více než 15 milionů Kč. Dále namítala, že soud nevzal v úvahu ani to, že Hypoteční banka odmítla zřízení dalšího zástavního práva k zajištění postoupené pohledávky, a dále že dlužník nakonec prodal bytové jednotky za kupní cenu 23 743 081 Kč, z čehož po úhradě úvěru obdržel pouze 9 000 000 Kč. Z uvedených skutečností dle dovolatelky vyplývá, že dlužník neměl v době uzavření smlouvy reálně disponibilní majetek, který by umožňoval uspokojení pohledávky žalobkyně. Namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2474/2003), podle kterých musí být majetek dlužníka nejen formálně existující, ale i reálně likvidní a nezatížený tak, aby mohl sloužit k uspokojení věřitele.

5. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud bagatelizoval indicie svědčící o zkracujícím úmyslu dlužníka. Těmito indiciemi dle dovolatelky bylo to, že dlužník nadále užívá převedené nemovitosti jako své vlastní; jeho pokus o odkup pohledávky byl neúspěšný a nelze jej považovat za důkaz dobré víry; dlužník své závazky dosud neuhradil a činí veškeré kroky, aby úhradě zabránil.

6. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby změnil napadené rozhodnutí tak, že určí, že předmětná kupní smlouva je vůči žalobkyni neúčinná.

7. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.

9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022).

13. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1755/2017).

14. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

15. Dovolání v části týkající se druhého okruhu námitek dovolatelky ohledně toho, že odvolací soud bagatelizoval indicie svědčící o zkracujícím úmyslu dlužníka, nesplňuje náležitosti, které zákon a shora citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Dovolatelka v této části dovolání neformulovala žádnou právní otázku, u níž by tvrdila splnění některého z kritérií přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani taková otázka nevyplývá z obsahu této části dovolání.

16. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v této části nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

17. Ve zbývající části dovolací soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

18. Dovolání není přípustné.

19. Dovolatelčina otázka týkající se posouzení relativní neúčinnosti právního jednání v případě, že dlužník vlastní jiný majetek, který je ovšem zatížen zástavním právem a jeho reálná likvidita je sporná, u níž (jak vyplývá z obsahu dovolání) dovolatelka namítala odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu, nezaloží přípustnost dovolání.

20. Nejvyšší soud ve své judikatuře [a to jak v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2474/2003), tak i v poměrech v současnosti účinné právní úpravy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2026, sp. zn. 29 Cdo 867/2025)] vychází z toho, že ke zkrácení uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele (žalobce) nemůže dojít, zmenší-li se sice v důsledku zkoumaného právního jednání majetek dlužníka, avšak dlužník navzdory tomuto právnímu jednání a dalším svým dluhům vlastní takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něj věřitel uspokojil.

21. Jinak řečeno, právní jednání, kterým dlužník převedl svou věc nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, pak (skutečně, reálně) zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele (žalobce) tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku tohoto právního jednání nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel (žalobce) nemůže dosáhnout uspokojení své vykonatelné pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv (nebýt tohoto právního jednání) by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.

22. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) se při posouzení dovolací otázky neodchýlil od shora citovaných závěrů judikatury dovolacího soudu, neboť se náležitě zabýval tím, zda dlužník měl majetek, který postačoval, aby se z něj věřitel uspokojil. Při tomto posouzení rovněž zohlednil relevantní okolnosti spočívající v tom, že jeho majetek - dvě rozestavěné bytové jednotky (jejichž obvyklá cena činila 35 000 000 Kč) byly zatíženy zástavním právem ve prospěch banky zajišťujícím úvěr ve výši 15 292 736,34 Kč a že i po případném uspokojení banky by hodnota majetku stále postačovala k uspokojení pohledávky věřitele za dlužníkem ve výši 5 595 605 Kč. Dovolatelce tak nelze přisvědčit v její argumentaci, že by soudy tyto okolnosti nezohlednily a že by nesprávně aplikovaly výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu.

23. Pokud dovolatelka argumentovala tím, za jakou kupní cenu dlužník později obě bytové jednotky prodal, soudy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2315/2022, či rozsudek ze dne 27. 3. 2026, sp. zn. 29 Cdo 666/2024) uzavřely, že rozhodným okamžikem, k němuž je třeba zkoumat splnění podmínek úmyslného zkracujícího právního jednání dlužníka ve smyslu § 590 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je okamžik účinnosti kupní smlouvy, jejíž relativní neúčinnosti se žalobkyně dovolává, a že je tedy irelevantní, k jakým pozdějším změnám v majetku dlužníka došlo.

24. Pokud pak dovolatelka formulovala dovolací otázku na základě toho, že reálná likvidita majetku dlužníka byla sporná, vycházela z vlastních (v řízení neprokázaných) skutkových tvrzení. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil), kterým je dovolací soud vázán, totiž nevyplývá, že by likvidita majetku dlužníka byla sporná. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého předestírá- li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).

25. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v části nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), ve zbývající části pak není přípustné, neboť dovolatelkou formulovaná otázka nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.

26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu