23 Cdo 2846/2025

Rubrum

23 Cdo 2846/2025-300 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce města Slaný, se sídlem ve Slaném, Velvarská 136/1, identifikační číslo osoby 00234877, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalované KOMA – Industry s.r.o., se sídlem v Ostravě, Vítkovice, Ruská 514/41, identifikační číslo osoby 64617912, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o zaplacení 12 767 261,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 263/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2025, č. j. 15 Co 65/2025-269, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 60 343 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 12 767 261,40 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že dne 21. 1. 2011 byla mezi žalovanou (jako zhotovitelem) a žalobcem (jako objednatelem) uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla výstavba parkovacího domu. Cenu díla (sjednanou ve výši 86 084 833,35 Kč) žalobce hradil postupně a měla být mimo jiné hrazena každoročními platbami ve výši 12 767 261,40 Kč. Žalobce uhradil žalované v souvislosti s výstavbou parkovacího domu celkem 49 783 049,15 Kč. Vzhledem ke sporu o platnost smlouvy (žalobce měl smlouvu za neplatnou pro absenci jejího odsouhlasení zastupitelstvem) uzavřeli účastníci dne 31. 10. 2014 tzv. mezitímní dohodu se zřízením práva pachtu, ze které vyplývalo, že účastníci si byli vědomi rizika neplatnosti smlouvy, a sjednali proto předmětnou dohodu s tím, že do 1 roku dojde k uzavření dohody o narovnání. Uzavření mezitímní dohody bylo žalovanou podmíněno tím, že žalobce zaplatí částku 12 767 261,40 Kč, což bylo v mezitímní dohodě ujednáno a žalobce tuto částku žalované zaplatil dne 7. 11. 2014. K uzavření dohody o narovnání nedošlo a v jiném soudním řízení (v němž se žalovaná domáhala zaplacení doplatku ceny díla, resp. peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení žalobce výstavbou díla při případné neplatnosti smlouvy o dílo) byla smlouva o dílo shledána absolutně neplatnou a bylo zjištěno, že žalobce zaplatil žalované za výstavbu parkovacího domu více, než byla jeho skutečná hodnota (vzhledem k vadám). Žalobce v řízení požadoval zaplacení výše uvedené částky, kterou žalované zaplatil platbou ze dne 7. 11. 2014 již nad rámec hodnoty plnění žalobcem získaného vystavěním parkovacího domu. Žalovaná v řízení mimo jiné namítla promlčení žalobou uplatněného nároku.

2. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 27 C 263/2023-231, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 12 767 261,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 360 967,20 Kč (výrok pod bodem II).

3. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 120 686 Kč (výrok II).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (výslovně v celém rozsahu) včasným dovoláním, v němž navrhl jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to konkrétně: a) zda dohoda účastníků, uzavřená za účelem dočasné úpravy jejich práv a povinností do doby sjednání dohody o narovnání, může představovat samostatný právní důvod plnění, jestliže původní smlouva o dílo je absolutně neplatná, z tohoto důvodu je uzavřena právě tato mezitímní dohoda upravující výši plnění a jeho splatnost a k uzavření dohody o narovnání nakonec nedošlo. b) zda se na promlčení práva na vydání plnění poskytnutého za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), za situace uzavření absolutně neplatné smlouvy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a následného uzavření (již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb.) mezitímní dohody z důvodu této neplatnosti, která upravuje práva účastníků do uzavření dohody o narovnání, použijí ustanovení o promlčení obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, případně v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), anebo v zákoně č. 89/2012 Sb. c) zda došlo k nabytí vědomosti o bezdůvodném obohacení, o osobě povinné k jeho vydání a o přibližné výši obohacení již na základě znaleckého posudku zpracovaného na základě zadání žalobce za situace, kdy se v dané věci vedl soudní spor, soud v dané věci účastníkům sdělil předběžný právní názor, že smlouva je platná, a výší bezdůvodného obohacení se proto zabývat nebude, a současně byly zpracovány odlišné znalecké posudky na základě zadání druhého účastníka a soudu uvádějící zcela odlišné závěry.

5. Žalobce ve vztahu k otázkám a) a b) namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení, aplikoval-li (na rozdíl od soudu prvního stupně) úpravu promlčení obsaženou v obchodním zákoníku a nikoliv úpravu promlčení obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb. Měl za to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil žalobcem tvrzené skutkové okolnosti ohledně důvodu poskytnutí platby ze dne 7. 11. 2014, podle kterých žalobce (jeho zastupitelé) na základě právního stanoviska advokátních kanceláří, které konstatovaly absolutní neplatnost smlouvy o dílo, rozhodl již neplatit další splátku ceny na absolutně neplatnou smlouvu a přistoupil k uzavření mezitímní dohody, jejímž účelem bylo umožnit realizaci úprav technologické části parkovacího domu a upravit práva a povinnosti do doby uzavření dohody o narovnání. Platba částky 12 767 261,40 Kč požadované žalovanou podle žalobce byla zálohou na vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého dodáním díla na základě absolutně neplatné smlouvy o dílo, jejíž neplatnosti si strany byly vědomy. Žalobce též vytýkal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že uvedená platba byla plněním na základě absolutně neplatné smlouvy o dílo, který odvolací soud učinil z mezitímní dohody, podle níž částka 12 767 261,40 Kč představovala další část finančního plnění za výstavbu parkovacího domu, a z označení variabilního symbolu na uvedené platbě žalobce odpovídajícího dříve žalovanou vystavené faktuře k zaplacení ceny díla (její splátky) podle smlouvy o dílo (dodatku č. 7), která měla být uhrazena právě v uvedené výši do 31. 3. 2014. Vyjádřil přesvědčení, že ze smlouvy o dílo účastníkům nikdy nemohla vzniknout žádná práva a povinnosti pro její absolutní neplatnost (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2931/2021), a ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. se tak podle něj nemohlo uplatnit.

6. Ve vztahu k otázkám a) a b) měl žalobce též za to, že odvolací soud pochybil, změnil-li závěr soudu prvního stupně (o právu rozhodném), aniž provedl důkazy, které soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost.

7. Ve vztahu k otázce c) žalobce tvrdil, že soud prvního stupně nesprávně stanovil okamžik počátku běhu subjektivní lhůty při jejím posuzování podle zákona č. 89/2012 Sb. a že dospěl k nesprávnému zjištění, že nejpozději k 28. 7. 2016 (kdy byl žalobcem předložen v jiném soudním řízení znalecký posudek, podle kterého hodnota parkovacího domu nedosahovala výše žalobcem uhrazených prostředků) již žalobce znal skutkové okolnosti, z nichž bylo lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení (neplatnost smlouvy o dílo) a minimálně orientačně (přibližně) i jeho rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši obohacení žalované v penězích. Namítal, že platnost smlouvy o dílo byla v uvedené době v jiném soudním řízení sporná a sporné bylo též to, zda hodnota parkovacího domu převyšuje žalobkyní zaplacené prostředky, neboť tam předložené znalecké posudky se významně lišily. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002) a Ústavního soudu (nálezy ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, či usnesení ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 412/24) zdůraznil, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je nutné prokázat skutečnou (nikoliv jen předpokládanou) vědomost ochuzeného o tom, že došlo na jeho úkor k získaní bezdůvodného obohacení, a kdo jej získal. Domníval se, že tuto vědomost o okolnostech rozhodných k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty měl až k okamžiku vydání rozhodnutí odvolacího soudu v jiném soudním řízení (ke dni 9. 3. 2022). Do té doby nemohla být pro spornost otázky platnosti smlouvy o dílo postavena najisto otázka vzniku bezdůvodného obohacení žalované, v řízení se hovořilo jen o bezdůvodném obohacení žalobce.

8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Žalobce podle ní v dovolání zejména zpochybnil skutkové závěry odvolacího soudu a neuvedl žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“ a „R 4/2014“)]. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (tj. jaký je vztah judikatury Nejvyššího soudu k řešení konkrétní právní otázky), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017).

13. Žalobce v dovolání formuloval tři otázky, přičemž v jeho úvodu pouze obecně konstatoval, že přípustnost dovolání spatřuje pro řešení otázek hmotného práva, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, aniž v této části dovolání jakkoliv blíže konkretizoval, který z takto uvedených (vzájemně se vylučujících) dvou předpokladů přípustnosti dovolání má za naplněný ve vztahu k jednotlivým prezentovaným otázkám. Z dalšího obsahu dovolání je zřejmé, že řešení otázky c) žalobce považuje za rozporné s jím citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z argumentace k otázkám a) a b) však jasně nevyplývá, který z avizovaných předpokladů přípustnosti dovolání považuje žalobce za naplněný ve vztahu k nim.

14. Měl-li snad žalobce za to, že se odvolací soud při řešení otázek a) a b) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2931/2021, z nějž v dovolání citoval, pak taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud nepostupoval v rozporu se závěry výše uvedeného rozhodnutí, podle kterých působí absolutní neplatnost právního úkonu ze zákona, bez dalšího a od počátku, takže právní následky takového neplatného právního úkonu nenastanou, tj. subjektivní práva a povinnosti podle něj nevzniknou. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevycházel ze závěru, že by neplatná smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky založila vznik tam dohodnutých subjektivních práv a povinností mezi nimi, posuzoval-li nárok žalobce jako nárok na vrácení bezdůvodného obohacení právě z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o dílo.

15. Odvolací soud se též neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky, jakou právní úpravou se řídí právo na vydání bezdůvodného obohacení (a jeho promlčení) vzešlé na základě neplatně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 21. 1. 2011. V rozsudku ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2929/2016, uveřejněném pod číslem 74/2018 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud vyšel ze závěru, že dosavadními právními předpisy se řídí bezdůvodné obohacení, které mělo vzniknout na základě plnění z absolutně neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013. V rozsudku ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1524/2024, pak Nejvyšší soud uzavřel, že vzešlo-li právo na vydání bezdůvodného obohacení z právního stavu vzniklého za účinnosti obchodního zákoníku a zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (§ 3028 odst. 1 a 3 o. z.), podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (§ 3036 o. z.). Dovodil-li v nyní posuzované věci odvolací soud, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzešlého z právního poměru (závazkového vztahu mezi žalovanou jako podnikatelkou při její podnikatelské činnosti a žalobcem jako samosprávnou územní jednotkou týkajícího se zabezpečování veřejných potřeb) založeného absolutně neplatnou smlouvou uzavřenou mezi účastníky do 31. 12. 2013 se řídí při aplikaci § 3028 odst. 3 o. z. ustanoveními § 394 odst. 2 a § 397 obch. zák., nepostupoval v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

16. Otázky a) a b) nadto žalobce zakládá na vlastních skutkových závěrech o obsahu a účelu mezitímní dohody a účelu platby ze dne 7. 11. 2014. V posuzované věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že částka 12 767 261,40 Kč byla žalobcem zaplacena žalované dne 7. 11. 2014 jako další část finančního plnění za výstavbu parkovacího domu, tedy šlo o plnění učiněné v souvislosti se smlouvou o dílo uzavřenou za dříve platné právní úpravy bez ohledu na to, zda byla platná či nikoliv. V dohodě bylo deklarováno, že mezi smluvními stranami je platnost smlouvy o dílo sporná a stejně tak je sporná i výše celkového plnění, kterého se mělo žalované dostat od žalobkyně za výstavbu parkovacího domu. Podle odvolacího soudu tedy uvedená mezitímní dohoda pouze dočasně upravovala jejich vztah, tj. již existující právní poměr založený mezi nimi dříve v souvislosti s uzavřením smlouvy o dílo (ať již platné či neplatné), a to z důvodu spornosti otázek platnosti smlouvy o dílo a rozsahu práva žalované na plnění za výstavbu parkovacího domu.

17. Při formulaci otázek a) a b) však žalobce v dovolání vychází z vlastního skutkového závěru, podle kterého byla mezitímní dohoda sepsána z důvodu (oběma stranám zřejmé) neplatnosti smlouvy o dílo, a podle kterého platba částky 12 767 261,40 Kč požadované žalovanou byla zálohou na vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého dodáním díla na základě absolutně neplatné smlouvy o dílo. Ve skutečnosti tím nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).

18. Uplatnil-li žalobce v rámci argumentace k otázkám a) a b) námitku neprovedení některých důkazů, namítl tím vadu řízení, tj. vadu v činnosti nebo opomenutí odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobce o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (tj. otázku, kterou by odvolací soud řešil z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci). Přípustnost dovolání tudíž taková námitka založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015).

19. Otázkou c) žalobce zpochybňoval správnost závěrů učiněných odvolacím soudem „pouze nad rámec“ pro případ, mělo-li být správné právní posouzení promlčení práva žalobce podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb. Jestliže však obstál důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (posouzení podle právní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku, neboť prostřednictvím výše uvedených otázek nebyla správnost takového právního posouzení relevantně zpochybněna), nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ani otázka c). Ani případné odlišné vyřešení této otázky by se totiž nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).

20. Pouze pro úplnost lze k otázce c) dodat, že odkazy žalobce na jím uvedenou judikaturu jsou nepřiléhavé, neboť v dovolání uvedená rozhodnutí se vztahují k výkladu § 107 odst. 1 obč. zák. a žalobce nijak nereflektuje, že právní úprava promlčení v § 619 odst. 2 a § 621 o. z. je odlišná od dřívější právní úpravy promlčení obsažené v § 107 odst. 2 obč. zák. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 619 odst. 2 a § 621 o. z. je přitom ustálena v závěru, že podle § 619 o. z. subjektivní promlčecí lhůta nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci počne běžet, jakmile se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen jen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní též při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech (včetně § 620 až § 628). Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti. Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 621 o. z.) je tak rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sb. rozh. obč., dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020, ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, a ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022).

21. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobce avizoval, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalobce se zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 22. 7. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu