32 Cdo 4566/2014

Rubrum

32 Cdo 4566/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Ing. Ludmily Kamlenkové, se sídlem v Praze 8, Vřesová 676/2, PSČ 181 00, správkyně konkursní podstaty úpadce GASTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 43002960, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) JUDr. I. B., zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, 2) Ing. JUDr. M. V., zastoupenému JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem, se sídlem v Táboře, 9. května 1282/6, PSČ 390 02, a 3) ALDAS PLUS s. r. o., se sídlem v Benecku, Štěpanická Lhota 12, PSČ 514 01, identifikační číslo osoby 27522776, o zaplacení částek 1 168 579 Kč a 361 424 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 78/2010, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2014, č. j. 11 Cmo 96/2013-457, 11 Cmo 99/2013, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.). Druhý žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek v té části výroku pod bodem I písm. a), jíž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2013, č. j. 19 Cm 78/2010-387, v nákladovém výroku pod bodem IV tak, že druhému žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává, a napadl jej též ve výroku pod bodem II, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným tak, že tito účastníci nemají na jejich náhradu navzájem právo. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, jež jsou stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na jeho webových stránkách). Má-li být pak dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“). Sdělením, že přípustnost odvozuje od ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatel těmto požadavkům nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud dle jeho argumentace odchýlit, nikterak nespecifikuje (srov. důvody již citovaného R 4/2014, popř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 356/2014). Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení z 16. září 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Nad rámec toho lze poznamenat, že pokud dovolatel svou argumentaci zakládá též na námitce, že závěr soudu je v rozporu s provedeným dokazováním, neboť popírá, že by s žalobkyní o sporném nároku jednal nebo že by byl vyzýván k jeho „vydání“ (tj. k vyplacení vybraného nájemného), pak zpochybňuje skutkové závěry, na nichž odvolací soud založil (jako na primárním důvodu) aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. a podle kterých oba žalovaní uzavřeli smlouvu o nájmu, přestože věděli, že žalobce zapsal nemovitost do soupisu konkursní podstaty, a následně ubezpečovali správce, že vybrané nájemné zaplatí, což však neučinili ani na výzvu správce. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nejvyšší soud proto dovolání ze shora uvedených důvodů podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. listopadu 2014 JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu