23 Cdo 1828/2025

Rubrum

23 Cdo 1828/2025-338 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. F., zastoupeného JUDr. Michaelem Zvárou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Laurinova 3099/5, proti žalovanému R. M., zastoupenému Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 1419/22, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 198/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 12 Co 291/2024-318, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaného bytu (s podílem na společných částech domu a pozemcích) v obci XY (dále jen „byt“), který daroval žalovanému. Namítal neplatnost darovací smlouvy z důvodu, že v době jejího uzavření trpěl těžkými depresemi a stařeckou demencí, které mu bránily posoudit důsledky svého jednání a vytvořit si o něm vlastní úsudek, z důvodu, že k darování došlo pod nátlakem žalovaného a jeho matky, tedy nikoliv zcela svobodně, a že vůle žalobce nebyla prosta omylu. Současně namítal neplatnost darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a pro naplnění znaků lichevní smlouvy, neboť jednání žalovaného a jeho matky považoval za podvodné, když zneužili jeho tísně, věku, důvěřivosti a zdravotního stavu.

2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 9 C 198/2020-282, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem bytu (výrok pod bodem I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 44 797 Kč (výrok pod bodem II) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na náhradu nákladů řízení částku 18 423,69 Kč (výrok pod bodem III).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně a) ve výroku pod bodem I potvrdil, b) ve výroku pod bodem II změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 22 398,50 Kč a c) ve výroku pod bodem III změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích na náhradu nákladů řízení částku 9 212 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4 107 Kč (výrok II).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce [výslovně ve výroku I a), tj. ve výroku, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby na určení] včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně měl za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky: - výkladu právního jednání podle § 556 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zkoumání skutečné vůle smluvních stran, kterým smluvní strany činí vnitřní pohnutku jedné z nich předpokladem účinnosti právního jednání (dále jen „první otázka“). Odvolací soud podle žalobce nesprávně nepovažoval žalobcovu pohnutku v podobě jeho zájmu na zajištění osobní péče ze strany matky žalovaného za podmínku darovací smlouvy (tj. za součást smlouvy), ale pouze jako právně irelevantní „motiv v pohnutce“. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněným pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „R 4/2019“ a „Sb. rozh. obč.“, rozsudky ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 26 Cdo 178/2025) neposuzoval skutečný úmysl smluvních stran. Odvolací soud podle žalobce upřednostnil objektivní projev vůle před subjektivním projevem vůle podle § 556 odst. 1 o. z., který byl oběma smluvním stranám znám. S poukazem na učiněná skutková zjištění má žalobce za to, že jeho skutečnou vůlí bylo darovat byt a mít poskytnutou péči ze strany matky žalovaného, což bylo žalovanému i jeho matce známo. Bez této péče by k darování nepřistoupil. Péče ze strany matky žalovaného tak nebyla jen právně irelevantní vnitřní pohnutkou žalobce, ale představovala dle skutečné vůle smluvních stran podmínku daného právního jednání (jako součást smluvního ujednání). - zda je možné se dovolat omylu podle § 583 o. z. v případě, kdy se vnitřní pohnutka jedné ze smluvních stran stala předpokladem účinnosti právního jednání smluvních stran (resp. součástí smluvního ujednání) a tato pohnutka jedné ze smluvních stran se v budoucnu ukáže být jako rozporná s objektivní skutečností (dále jen „druhá otázka“). Tuto otázku žalobce považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odkazoval na rakouskou judikaturu k omylu v pohnutce a „omylu ohledně budoucnosti“ a předválečnou československou doktrínu a judikaturu. Měl za to, že odvolací soud tuto otázku nesprávně posoudil v návaznosti na to, že nesprávně dovodil, že pohnutka žalobce nebyla sjednána jako podmínka smlouvy. Opětovně tvrdil, že přistoupil k darování ve prospěch žalovaného s tím, že mu ze strany matky žalovaného bude poskytována péče a uvedená pohnutka (jako součást právního jednání) byla zcela zásadní pro tvorbu jeho vůle darovat byt žalovanému. Vzhledem k tomu, že se později ukázala představa žalobce (vnitřní pohnutka) ohledně péče ze strany matky žalovaného jako rozporná se skutečností, jednal žalobce v rozhodném omylu v pohnutce, která se stala součástí smlouvy. - zda je jedním z předpokladů pro možnost dovolat se relativní neplatnosti právního jednání pro omyl podle § 583 o. z. skutečnost, že daná osoba byla protiprávně ovlivněna jednáním druhé smluvní strany či osob jednajících v její prospěch (dále jen „třetí otázka“). Odvolacímu soudu žalobce vytýká, že nesprávně vázal možnost dovolat se relativní neplatnosti právního jednání ze strany žalobce z důvodu omylu podle § 583 o. z. na protiprávní jednání druhé smluvní strany. Odchýlil se tak podle něj od judikatury dovolacího soudu, podle níž se vyvolání omylu posuzuje výlučně objektivně a není třeba, aby bylo druhou stranou zaviněno nebo bylo způsobeno úmyslně (odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 499/2024, ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017, ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněný pod číslem 98/2022 Sb. rozh. obč., též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3121/2021, a ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 581/2024).

5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. První otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, která vychází z premisy, že při výkladu smluv je podle § 556 odst. 1 o. z. třeba předně vycházet ze společného úmyslu stran (srov. kromě žalobcem zmíněného R 4/2019 a dalších jím citovaných rozhodnutí též například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, a ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 381/2022). Odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu zkoumal skutečný úmysl stran za užití zákonných interpretačních pravidel, avšak oproti přesvědčení žalobce nedospěl na základě hodnocení provedených důkazů k závěru, že žalobce daroval byt žalovanému pod podmínkou budoucí trvalé péče ze strany matky žalovaného, tj. nezjistil, že společným úmyslem stran bylo vázat darování bytu na takovou podmínku. Naopak vyšel z toho, že zájem žalobce na zajištění osobní péče byl jen pohnutkou, která jej vedla k uzavření darovací smlouvy, avšak nebyla součástí smluvního ujednání a nepodmiňovala účinnost darování. Namítá-li žalobce, že odvolací soud provedl výklad darovací smlouvy v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu, neboť nezjišťoval skutečný úmysl smluvních stran, a nepovažoval žalobcovu pohnutku v podobě jeho zájmu na zajištění osobní péče ze strany matky žalovaného za podmínku darovací smlouvy (součást smlouvy), ve skutečnosti tím nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutkový závěr o zjištěném úmyslu stran a hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). Samotný výsledek výkladu smlouvy, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, pak dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).

9. Přípustnost dovolání nezaloží ani druhá otázka, neboť při její formulaci žalobce vychází z předpokladu, že vnitřní pohnutka, spočívající v zájmu žalobce na zajištění osobní péče ze strany matky žalovaného, byla sjednána jako předpoklad účinnosti darovací smlouvy (byla součástí smluvního ujednání). K takovému zjištění však odvolací soud nedospěl, jak bylo uvedeno výše. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).

10. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

11. Třetí otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo, odvolací soud tuto otázku neřešil a pro jeho rozhodnutí nebyla určující. Argumentuje-li žalobce tím, že odvolací soud podmínil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu možnost žalobce dovolat se neplatnosti smlouvy pro omyl podle §?583 o.?z. existencí protiprávního jednání druhé strany, patrně přehlíží, že odvolací soud v posuzované věci vůbec nedovodil existenci omylu žalobce. Uzavřel, že žalobce zjevně nejednal v omylu, že jeho jednání bylo omylu prosté, když věděl, s kým smlouvu uzavírá, co je její podstatou, pohnutka žalobce smlouvu uzavřít vycházela z jeho zájmu na zajištění osobní péče ze strany matky žalovaného, která v rozhodné době skutečně probíhala, pohnutka tak nevycházela z žádné předstírané skutečnosti a nebyla ani vyvolána žádným lstivým (podvodným) jednáním ze strany matky žalovaného, které nebylo v řízení prokázáno. Závěry odvolacího soudu o tom, že „právo chrání projevy vůle člověka pouze před takovými neoprávněnými zásahy do formování vůle jednajícího, které jsou založeny na protiprávním jednání a které cíleně směřují proti základním právům a právem chráněným zájmům jednajícího“, na které žalobce v dovolání odkazuje jako na nesprávné posouzení podmínek aplikace § 583 o. z., odvolací soud v napadeném rozhodnutí neučinil ve vztahu k aplikaci § 583 o. z., nýbrž ve vztahu k možné aplikaci § 587 o. z., tj. v rámci posouzení případné neplatnosti darovací smlouvy pro bezprávnou výhružku. Oproti přesvědčení žalobce tedy odvolací soud nevycházel ze závěru, že podmínkou možnosti dovolat se neplatnosti právního jednání pro omyl podle § 583 o. z. je existence protiprávního jednání druhé strany, ale ze závěru, že žalobce při uzavření smlouvy nejednal v omylu (o rozhodující okolnosti ve smyslu § 583 o. z.).

12. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 7. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu