33 Cdo 517/2026

Rubrum

33 Cdo 517/2026-308 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně V. O., zastoupené doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, o 49 135 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 33/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2025, č. j. 70 Co 280/2025-263, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 49 135 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 20. 11. 2024 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované placením pojistného žalobkyní dle neplatné pojistné smlouvy č. 1420918651.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2025, č. j. 29 C 33/2025-231, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2025, č. j. 70 Co 280/2025-263, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu.

5. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které jsou v rozhodovací praxi odvolacích soudů řešeny rozdílně, případně mají být posouzeny jinak, a to a) „Je soud povinen z úřední povinnosti přezkoumat, zda smluvní dokumentace obsahuje smluvní ujednání o nákladové konstrukci a poplatcích, včetně situace, kdy jsou klíčové parametry ekonomických důsledků sjednány inkorporací pojistných podmínek, sazebníků či jiných dokumentů, a v závislosti na tomto vymezení (tj. zda jde o „ujednání“, nebo o „absenci ujednání“) posoudit dopad Směrnice a vyvodit z něj odpovídající účinky, zejména restituční?“, b) „Lze konstatovat promlčení nároku podle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jestliže soud (z důvodu „hospodárnosti“) rezignuje na meritorní posouzení tvrzené neplatnosti a netransparentnosti smluvní dokumentace, a tím přezkoumatelně nevyjasní (i) zda uplatněný nárok je právně založen na existujících, avšak netransparentních (případně zneužívajících) smluvních ujednáních ve smyslu Směrnice, nebo zda jde o případ „absence ujednání“, a (ii) zda jsou dány okolnosti rozhodné pro právní kvalifikaci nároku z hlediska délky objektivní promlčecí doby (zejména pro posouzení úmyslnosti bezdůvodného obohacení) a z hlediska případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy?“, c) „Brání zásada efektivity ochrany poskytované Směrnicí tomu, aby byla na spotřebitelský nárok na restituci plnění, odvozený od netransparentních (případně zneužívajících) smluvních ujednání, mechanicky aplikována objektivní promlčecí lhůta podle § 107 odst. 2 obč. zák. tak, že běží od jednotlivých plateb pojistného, aniž by soud zohlednil, zda spotřebitel měl reálnou možnost seznat skutkové okolnosti rozhodné pro uplatnění jeho práv a tato práva účinně uplatnit před uplynutím lhůty, a aniž by soud předtím přezkoumatelně vyjasnil, zda posuzovaný nárok spadá do režimu Směrnice (tj. zda jde o „ujednání“, nikoliv o „absenci“)?“ a d) „Tvrdí-li žalobce a dokládá-li v řízení, že pojistitel nejpozději v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu k obsahu pojistné smlouvy a k absenci klíčových informací v pojistné smlouvě či pojistných podmínkách, musel vědět, že typové pojistné smlouvy se stejným nebo obdobným konceptem pojistných podmínek jsou zatíženy systémovou právní vadou a že v důsledku toho inkasuje plnění, které mu nenáleží, je soud povinen přezkoumatelně posoudit, zda uplatnění námitky promlčení za těchto okolností neodporuje dobrým mravům a zda je vůbec namístě k ní přihlédnout, a lze bez takového posouzení založit rozhodnutí na tříleté objektivní promlčecí lhůtě podle § 107 odst. 2 obč. zák.?“. Současně mají být posouzeny jinak ve světle judikatury Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“). Dále v rámci argumentace vztahující se k jednotlivým otázkám poukázala na řadu rozhodnutí SDEU, Ústavního a Nejvyššího soudu. Namítla, že odvolací soud se řádně nevypořádal s návrhem na vznesení předběžné otázky. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. je zamítl.

7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

10. Ač dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Dovolací soud proto s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje a dovolatelkou ohlášený rozsah dovolání toliko vyjadřuje akcesorickou povahu rozhodnutí o nákladech řízení. Ostatně podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

11. Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání z § 237 o. s. ř. s tím, že jí předestřené právní otázky jsou v rozhodovací praxi odvolacích soudů řešeny rozdílně, případně mají být posouzeny jinak, přehlíží, že tato formulace významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) předpokladu přípustnosti dovolání, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. požadavku, aby dovolacím soudem již vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak. V této části je tak dovolání vadné.

12. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

13. V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že dovolatelkou namítaná neplatnost pojistné smlouvy vyplývala (mohla by vyplývat) z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (z absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vady projevu) a (proto) nebyla (nemohla být) důsledkem porušení unijních pravidel [zneužívajícím ujednáním ve smyslu generální klauzule dle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13“)]. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka dovoláním řádně, včetně vymezení předpokladů přípustnosti, nenapadla a není tak otevřen dovolacímu přezkumu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

14. Otázky a), b) a c) dovolatelka vystavěla na předpokladu, že neplatnost pojistné smlouvy je (může být) následkem zneužívající povahy ujednání. Tento předpoklad není naplněn, uzavřel-li odvolací soud, že namítaná neplatnost pojistné smlouvy vyplývala (mohla vyplývat) z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv a důsledkem porušení unijních pravidel být nemohla. Otázky a), b) i c) se míjejí s posouzením odvolacího soudu a na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Namítá-li dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, že „soud musí nejprve přezkoumatelně určit, zda konkrétní smluvní ujednání existuje a jaký je jeho obsah, včetně ujednání inkorporovaných prostřednictvím pojistných podmínek, sazebníků či dalších dokumentů“, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025, že „soud musí nejprve přezkoumatelně vyjasnit, zda sporný mechanismus představuje existující smluvní ujednání, nebo absenci ujednání, a teprve poté na tom založit další právní režim včetně úvah o promlčení“, přehlíží, že odvolací soud jednoznačný závěr, že neplatnost pojistné smlouvy nemohla být následkem existence zneužívajících ujednání, učinil. Přiléhavými nejsou ani odkazy na rozsudky SDEU ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, ze dne 14. 6. 2012, Banco Espa?ol de Crédito, C-618/10, a ze dne 14. 3. 2013, Aziz, C-415/11, neboť odvolací soud se zneužívající povahou ujednání, jež mohla způsobit neplatnost pojistné smlouvy, s negativním závěrem, zabýval. Seznatelný není význam odkazu v souvislosti s otázkou b) na nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou (skutečné) vědomosti oprávněného, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil, ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák., s níž předestřená otázka nesouvisí a odvolací soud své rozhodnutí na uplynutí subjektivní promlčecí lhůty nezaložil. Nebyl-li procesně regulérně zpochybněn závěr odvolacího soudu, že neplatnost pojistné smlouvy nemohla být důsledkem porušení unijních pravidel, nejsou přiléhavými ani odkazy na rozsudky SDEU ze dne 21. 12. 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C?154/15, C?307/15 a C?308/15, ze dne 15. 6. 2023, Bank M. (Důsledky zrušení smlouvy), C?520/21, ze dne 10. 6. 2021, BNP Paribas Personal Finance, C?776/19 až C?782/19, ze dne 25. 4. 2024, Banco Santander (Počátek běhu promlčecí lhůty), C?561/21, a ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C?679/18.

15. Prostřednictvím otázky d) dovolatelka zpochybňuje skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud, zakládá-li ji na vědomosti žalované o neplatnosti pojistné smlouvy, ač odvolací soud takové skutkové zjištění vyloučil s tím, že rozhodnutí, od nichž dovolatelka odvozovala vědomost žalované o neplatnosti pojistné smlouvy se týkaly jiných pojistných produktů, a že obecně neplatí, že každou smlouvu o životním pojištění soudy shledají neplatnou. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Neměl-li odvolací soud za prokázanou vědomost žalované o neplatnosti pojistné smlouvy, nelze jeho závěr, že nebyly zjištěny okolnosti odůvodňující rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, považovat za neodůvodněný či nepřiměřený ve smyslu dovolatelkou odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2012, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, ani za rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002. Přihlédl-li k ní, nepostupoval v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3245/2010.

16. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a vytýká-li odvolacímu soudu, že řádně neodůvodnil nepředložení předběžné otázky SDEU, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na nesprávné právní posouzení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Řečeno jinak, není namítána otázka správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu pro to, aby dovolatelka měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí.

17. Dovolací soud neshledal důvod pro předložení předběžné otázky SDEU, neboť dovolatelka nepředložila právní otázku, pro jejíž řešení by bylo dovolání přípustným, a zodpovězení předběžné otázky by na rozhodnutí dovolacího soudu nemohlo mít vliv.

18. K podání ze dne 13. 7. 2026, kterým dovolatelka doplňovala dovolání po uplynutí dovolací lhůty, Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlížel (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). V této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvedl, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání jen dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k upřesňování dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o novou námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno kompletní v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).

19. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. z části pro vady a z části pro nepřípustnost.

20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaná, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., k tomuto dovolání podala vyjádření. Té je za vyjádření k dovolání podané po 1. 1. 2025 nutno přiznat na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 20. 8. 2026 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu