22 Cdo 1539/2026

Rubrum

22 Cdo 1539/2026-955 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně L. V., zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, proti žalovanému S. V., zastoupenému JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Libochovicích, Jeronýmova 610, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 12 C 24/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2025, č. j. 12 Co 255/2025-911, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 20 751,50 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Petra Nováka, advokáta se sídlem v Libochovicích, Jeronýmova 610, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) pod sp. zn. 12 C 24/2018 domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“), které zaniklo ke dni 4. 5. 2015 právní mocí rozsudku o rozvodu manželství účastníků.

2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 5. 2025, č. j. 12 C 24/2018-874, z věcí spadajících do zaniklého SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. XY, jehož součástí je dům, v obci a katastrálním území XY, zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY (výrok I), a dále zůstatky na účtech č. XY, č. XY a č. XY (výrok II). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého SJM částku 2 094 456,58 Kč do tří měsíců ode dne právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výrok IV, V a VI).

3. Pokud jde o rozsah SJM, učinila žalobkyně v žalobě předmětem vypořádání následující položky: pozemek parc. č. XY, jehož součástí je dům v obci XY, investice za dobu trvání manželství do zhodnocení pozemku parc. č. XY a pozemku st. parc. č. XY, jehož součástí je budova s č. p. XY v obci XY, investice ve výši 1 600 000 Kč použité z prostředků náležejících do SJM na splacení hypotečního úvěru žalovaného vzniklého při koupi nemovitostí v obci XY , investice za dobu trvání manželství do zhodnocení průmyslového areálu v XY v XY, finanční prostředky na bankovních účtech, další finanční prostředky získané žalovaným z prodeje obchodního podílu ve společnosti XY, s. r. o., IČO XY (dále též „společnost XY“), část prostředků nabytých žalovaným z podnikání během manželství, které byly žalovaným vloženy do společnosti YZ, spol. s r. o. (dále též „společnost YZ“), a pohledávku žalovaného vůči společnosti XY z titulu nevyplaceného podílu na zisku za roky 2004 až 2015. S ohledem na marné uplynutí tříleté lhůty od zániku manželství soud prvního stupně naopak konstatoval, že masa SJM není tvořena obchodním podílem žalovaného ve společnosti XY, výnosy z podnikání žalovaného za trvání manželství (návrhy učiněné žalobkyní dne 24. 11. 2019 a 14. 3. 2020), závazkem v SJM ve výši 1 014 312,71 Kč, který měl vzniknout vůči bratru žalovaného, a movitými věcmi, které si žalobkyně přivlastnila, ze SJM (návrhy učiněné žalovaným dne 14. 8. 2019).

4. Po provedeném dokazování soud prvního přistoupil k vypořádání souboru nemovitostí v obci XY, zůstatků na třech bankovních účtech žalovaného a vnosu ze SJM na výlučný majetek žalovaného (nemovitosti v obci XY). Vyšel ze zjištění, že po rozvodu manželství provedl žalovaný v nemovitosti v obci XY rozsáhlé dokončovací práce. Cena nemovitostí proto byla zjišťována podle aktuální cenové hladiny ovšem podle stavu ke dni zániku SJM (tj. 4. 5. 2015). Hodnota vypořádávané nemovitosti v obci XY byla stanovena znaleckým posudkem ze dne 10. 2. 2025 na částku 4 088 000 Kč. Na bankovních účtech žalovaného č. XY, č. XY a č. XY byly zjištěny zůstatky v celkové výši 44 925,49 Kč. V případě investic z majetku náležejícího do SJM na výlučný majetek žalovaného (nemovitost v obci XY) prokázala žalobkyně svá tvrzení pouze v rozsahu částky 55 987,16 Kč (investice do pořízení nového kotle ve výši 40 987,16 Kč a zahradní bazén ve výši 15 000 Kč). Vypořádací podíl žalobkyně byl proto stanoven částkou 2 094 456,58 Kč.

5. Ohledně zbylých stavebních úprav (mimo nákladů na kotel a zahradní bazén), které by bylo možné považovat za investice na zhodnocení nemovitosti v obci XY, neunesla žalobkyně ani přes výzvu podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále („o. s. ř.“) břemeno tvrzení a důkazní břemeno o uskutečnění investic v době trvání manželství a ani o jejich výši. Z tohoto důvodu soud prvního stupně zamítl návrh žalobkyně na zpracování znaleckého posudku, kterým měla být zjištěna hodnota nemovitosti před uzavřením manželství a ke dni jeho zániku. K obdobnému závěru dospěl soud prvního stupně i v případě žalobkyní tvrzených investic z majetku náležejícího do SJM na nemovitosti v XY v XY. Předmětné nemovitosti byly nabyty žalovaným za jeho výlučný majetek (spoluvlastnický podíl) získaný před uzavřením manželství, a součástí SJM se proto nikdy nestaly. Žalobkyně ani přes opakované výzvy ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesla důkazní břemeno o tom, že prostředky na zhodnocení těchto nemovitostí byly vynaloženy ze SJM. V řízení bylo naopak prokázáno, že do areálu byly investovány prostředky společností XY, tedy majetku, který je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Pokud se jedná o investice z prostředků náležejících do SJM na splacení hypotečního úvěru žalovaného vzniklého při koupi nemovitosti v obci XY, soud prvního stupně uzavřel, že výše hypotečních splátek nepřesáhla výši obvyklých výdajů rodinné domácnosti účastníků, která se nacházela právě zde, a žalovaný proto není povinen nahradit částku odpovídající hypotečním splátkám do společného majetku. Soud prvního stupně dále nepřistoupil k vypořádání finančních prostředků získaných žalovaným z prodeje obchodního podílu společnosti XY v hodnotě cca 20 000 000 Kč. Žalobkyně tuto položku ve lhůtě 3 let nenavrhla k vypořádání (učinila tak až dne 24. 11. 2019). Žalovaný navíc obchodní podíl nabyl za trvání manželství, avšak z vlastních výlučných prostředků. Jelikož se tedy obchodní podíl nikdy nestal součástí SJM, shledal soud prvního stupně nepodstatnou i skutečnost, že žalovaný předmětný obchodní podíl v průběhu manželství úplatně převedl na třetí osoby a že se žalobkyně dovolala relativní neplatnosti tohoto převodu. Pokud se jedná o žalobkyní tvrzené prostředky z podnikání nabyté žalovaným v průběhu manželství, které měl žalovaný vložit do společnosti YZ, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný po zániku manželství nabyl 100% obchodní podíl v této společnosti za cenu 6 000 000 Kč. Částku na koupi obchodního podílu ve společnosti YZ získal půjčkou od společnosti XY, kterou převážně splatil částkou 4 950 000 Kč od své matky, a dále z vyplaceného zisku ze společnosti YZ. Žalobkyně i přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení a důkazní o tom, že prostředky na koupi obchodního podílu žalovaného byly vynaloženy z majetku náležejícího do SJM. Prokázána rovněž nebyla ani pohledávka žalovaného vůči společnosti XY z titulu nevyplaceného podílu na zisku za roky 2004 až 2015. Žalobkyně ani přes výzvu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nekonkretizovala výši pohledávky, ani její právní základ, a soud prvního stupně proto s ohledem na neexistenci nároku žalovaného na výplatu podílu na zisku za dobu trvání manželství k vypořádání této položky nemohl přistoupit.

6. Závěrem soud prvního stupně konstatoval, že důvody pro odklon od obecné zásady rovnosti podílů nebyly shledány. Žalobkyní tvrzený důvod pro disparitu podílů spočívající v účelovém vyvádění majetkových hodnot náležejících do SJM žalovaným na koupi obchodních podílů společnosti XY a YZ, nebyl v řízení prokázán (nadto se jednalo o převody obchodních podílů ve společnostech, jež byly výlučným majetkem žalovaného a nespadaly do masy SJM). Stejně tak započtení splátek hypotéky na výlučný majetek žalovaného (nemovitost v obci XY) nemohlo být důvodem pro disparitní uspořádání podílů účastníků, neboť splátky hypotéky byly započteny na náklady domácnosti účastníků nacházející se právě v této nemovitosti.

7. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 17. 12. 2025, č. j. 12 Co 255/2025-911, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, s jeho konkluzemi o rozsahu SJM předloženému k vypořádání, a dále i s tím, jaké položky ze SJM byly vypořádány a jakým způsobem byly přikázány tomu kterému účastníku.

9. Nad rámec odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (a vzhledem k odvolacím námitkám žalobkyně a žalovaného) doplnil, že soud prvního stupně správně nepřihlížel k majetkovým hodnotám, které byly účastníky navrženy k vypořádání po marném uplynutí tříleté lhůty od zániku manželství. U majetku navrženého účastníky k vypořádání po 4. 5. 2018 nastaly podle § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) účinky zákonné nevyvratitelné domněnky vypořádání. V posuzované věci se tak jedná o veškeré návrhy žalovaného, neboť jeho vyjádření ve věci bylo učiněno až dne 14. 8. 2019, a dále o návrh žalobkyně ze dne 24. 11. 2019 na vypořádání obchodního podílu ve společnosti XY s. r. o. Odvolací soud rovněž přitakal závěrům soudu prvního stupně v případě návrhu žalobkyně na „vypořádání veškeré podnikatelské činnosti žalovaného za trvání manželství“, neboť z obsahu žaloby je jednoznačné, které konkrétní hodnoty žalobkyně žádala vypořádat. Výsledky podnikatelské činnosti žalovaného nebyly v žalobě (resp. ve lhůtě tří let od zániku manželství) vůbec navrženy k vypořádání (stalo se tak až podáním ze dne 14. 3. 2020) a zahrnutí této položky do masy SJM určené k vypořádání s odkazem na to, že návrhem na vypořádání obchodního podílu žalovaného mínila žalobkyně vypořádat i veškerou podnikatelskou činnost žalovaného, by bylo nepřípustným a extenzivním výkladem.

10. Za správné považoval odvolací soud též závěry soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene v případě investic z majetku náležejícího do SJM na výlučný majetek žalovaného (mimo náklady na kotel a zahradní bazén), ohledně kterých nebyla prokázána jejich realizace v době trvání manželství a ani jejich výše. Obdobně soud prvního stupně správně nepřistoupil k vypořádání pohledávky z titulu nevyplaceného podílu na zisku, neboť se jednalo pouze o domnělou pohledávku a nárok na její výplatu nebyl vůbec prokázán (natož pak její výše). Pokud se pak žalobkyně v této souvislosti domáhala zákonného principu valorizace vnosů, zcela pominula, že žádné vnosy, které by bylo možné valorizovat, z její strany prokázány nebyly, a samotný nárůst hodnoty nemovitosti v čase bez souvislosti s vynaloženým vnosem nárok na vypořádání nárůstu hodnoty nezakládá. Ohledně žalobkyní tvrzeného vnosu ze společného majetku SJM (splátky hypotéky) na nemovitost ve výlučném vlastnictví žalovaného bylo soudem prvního stupně dle mínění odvolacího soudu rovněž postupováno správně, pokud nebyl ve vypořádání zohledněn z důvodu, že souhrn hypotečních splátek nedosahoval ani obvyklé výše nákladů na domácnost (tyto byly zjištěny znaleckým posudkem ze dne 10. 2. 2025), která se nacházela právě v označené nemovitosti žalovaného. Rovněž v případě části prostředků nabytých žalovaným z podnikání během manželství, které byly žalovaným vynaloženy na koupi obchodního podílu ve společnosti YZ bylo soudem prvního stupně správně zjištěno, že se o vnos ze společného majetku náležejícího do SJM na výlučný majetek žalovaného nejedná. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil původ finančních prostředků ve výši 6 000 000 Kč určených na koupi obchodního podílu (půjčka po zániku manželství od společnosti XY, kterou žalovaný splatil částkou 4 950 000 Kč od své matky a dále z vyplaceného zisku ze společnosti YZ). Žalobkyně nadto opět ani přes výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že by prostředky určené na koupi obchodního podílu pocházely z majetku v SJM.

11. Konečně pak odvolací soud přisvědčil i závěrům soudu prvního stupně stran návrhu na disparitní vypořádání podílů účastníků. Žalobkyní tvrzené vyvádění hodnot ze SJM na koupi obchodních podílů nebylo prokázáno, nadto se jednalo o převod obchodních podílů, které nikdy netvořily SJM. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu doplnil, že důvodem pro odklon od obecné zásady rovnosti podílů účastníků mohou být pouze mimořádné okolnosti, které by rozhodnutí soudu založené na zachování rovnosti podílů činily rozhodnutím zjevně nevyváženým a nespravedlivým; žádný z takových důvodů však tvrzen a ani prokázán nebyl.

12. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (reprezentované v dovolání označenými rozhodnutími). Ohlašuje uplatnění dovolacího důvodů uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř.

13. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nepřistoupil k tzv. zákonné valorizaci vnosů, když při vypořádání SJM byly soudy povinny zohlednit nárůst či pokles hodnoty majetku, který do manželství vnesl jeden z manželů. Je toho názoru, že v průběhu řízení zcela jasně a konkrétně vnosy vymezila a navrhla k nim důkazy (mezi nimi i ustanovení znalce z oboru ekonomika, jehož úkolem by bylo ohodnotit cenu nemovitosti k datu před provedením investic a k datu zániku manželství účastníků), odvolací soud k nim ale nepřihlédl a postupoval tak v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (toto rozhodnutí je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021 (toto usnesení je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dovolatelka dále poukazuje na to, že v případě tzv. informačního deficitu žalobkyně v části týkající se nákupu obchodního podílu YZ za 6 000 000 Kč žalovaným, měla nastoupit vysvětlovací povinnost žalovaného ohledně původu těchto prostředků. V souvislosti s tvrzeným informačním deficitem dále namítá, že již v žalobě a dalších podáních se zjevně domáhala toho, aby do vypořádání byly zahrnuty výsledky spojené s podnikatelskou činností žalovaného, neboť je nesporné, že žalovaný během manželství nedisponoval jinými finančními prostředky než příjmy z podnikání ve společnosti XY. Dovolatelka je dále přesvědčena, že v žalobě projevila vůli a uvedla alespoň opěrné body pro to, aby soud zahrnul do vypořádání i výsledky podnikatelské činnosti žalovaného. Postup odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) považuje za formalistický, pokud požadoval přesnou specifikaci všech položek a jejich výši ve lhůtě tří let od zániku manželství. Přípustnost dovolání dále žalobkyně spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud nepřistoupil k disparitnímu způsobu vypořádání podílů, ačkoliv pro tento postup byly splněny podmínky. Dle dovolatelky je zřejmé, že žalovaný disponuje majetkem značného rozsahu, který má původ v manželství účastníků. Stejně tak výnosy z podnikání, které dle dovolatelky náleží do SJM, byly použity na další podnikání žalovaného nebo na výlučný majetek žalovaného. V řízení bylo dle mínění dovolatelky rovněž prokázáno, že žalovaný před zánikem manželství účelově převedl obchodní podíl ve společnosti XY. Zachování principu rovnosti podílů účastníků tak žalobkyně vnímá jako nespravedlivé. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14. Žalovaný ve vyjádření k dovolání přisvědčuje věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu a má za to, že dovoláním uplatněné námitky přípustnost dovolání nezakládají. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení vymezených právních otázek – vzdor mínění žalobkyně – od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neodchýlil. K otázce valorizace vnosů 18. Dovolatelka má za to, že v řízení řádně uplatnila vnosy a navrhla jejich valorizaci, odvolací soud však její tvrzení ignoroval a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nepřistoupil k zákonné povinnosti valorizace vnosů.

19. Dovolání žalobkyně není v této části přípustné již jen proto, že na dovolatelkou vymezené otázce není dovoláním dotčený rozsudek založen, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

20. Již v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud konstatoval, že i v řízení o jeho vypořádání, jakož i v řízení o vypořádání SJM, se uplatní zásady dispoziční i projednací (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, a další judikaturu tam uvedenou). Z toho vyšel i v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1447/2019. Uvedený závěr se týká majetku navrženého k vypořádání včetně uplatnění vnosu (jak se podává např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012), pokud však jde o způsob vypořádání společného majetku, soudu není navrženým způsobem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).

21. Z uplatnění zásady dispoziční je zřejmé, že je jen na tom, kdo se domáhá vypořádání tzv. vnosu (nebo jeho valorizace), aby tento nárok v řízení odpovídajícím způsobem uplatnil. Soud nemá povinnost bez příslušného návrhu o vnosu či o jeho valorizaci rozhodovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3323/2022).

22. Dovolatelka opakovaně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, jestliže nebylo přistoupeno k zákonné valorizace uplatněného vnosu ze společného majetku účastníků na výlučný majetek žalovaného, a spojuje s ním důvod přípustnosti dovolání spočívající v odklonu odvolacího soudu od plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (a jde tudíž o aprobované vymezení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. – viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).

23. Dovolatelka v uplatněné argumentaci o potřebě valorizovat vnosy zcela pomíjí skutečnost, že ačkoliv k vypořádání navrhla několik vnosů (vnos z majetku náležejícího do SJM na výlučný majetek žalovaného v XY a v XY v XY, a vnos do společnosti YZ), nebyl žádný z nich (mimo zahradní bazén a náklady na kotel, které byly zohledněny v rámci vypořádacího podílu) žalobkyní prokázán. Žalobkyně byla soudem prvního stupně opakovaně prostřednictvím výzev podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ze dne 15. 10. 2019, 10. 12. 2019, 6. 10. 2020, 1. 6. 2021, 18. 6. 2024 a 25. 4. 2025 vedena k tomu, aby tvrzené vnosy specifikovala a vyčíslila, neboť zcela obecný popis stavebních a dokončovacích prací, či kategorické tvrzení o užití prostředků spadajících do masy SJM na koupi obchodního podílu ve společnosti YZ (ačkoliv byl v řízení současně prokázán původ těchto prostředků), nebyl žalobkyní dostatečně tvrzen a nebyly k němu navrženy odpovídající důkazy. Dovolací námitka žalobkyně o tom, že vnosy byly z její strany dostatečně označeny tak zcela odporuje závěrům nalézacích soudů, které pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene k vypořádání vnosů vůbec (a zcela správně) nemohly přistoupit. Odvolací soud tak nemohl být před řešení otázky valorizace vnosu podle § 742 odst. 2 o. z. v poměrech projednávané věci vůbec postaven, neboť žalobkyně ohledně vnosů jako samostatných nároků v nalézacím řízení, respektive v řízení před odvolacím soudem, neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno, tj. v souladu se shora citovanou judikaturou vnosy neuplatnila tak, aby mohly být předmětem vypořádání SJM, a tudíž ani valorizovány.

24. Odkazuje-li žalobkyně na nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, s jehož konkluzemi by mělo být dovoláním dotčené rozhodnutí v intencích § 237 o. s. ř. poměřováno, sluší se uvést, že Ústavní soud se v odkazované věci zabýval tím, za jakých podmínek by soudy měly při vypořádání SJM zohlednit zvýšení nebo snížení hodnoty výhradního majetku, který jeden z manželů vynaložil na společný majetek s tím, že k valorizaci takto uplatněného vnosu zákon nevyžaduje žádnou předchozí dohodu manželů. Jelikož v posuzované věci nebyl vnos uplatněn způsobem, aby o něm mohlo být rozhodnuto, nemohlo dojít ani k žalobkyni navrhované „zákonné valorizaci vnosu“, tzn. laicky řečeno – kde není vnos, není možná ani jeho valorizace. Ze stejného důvodu nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, neboť aby mohl být za specifických podmínek určen rozsah a výše investic vynaložených na výlučný majetek žalovaného úvahou soudu, musela by být taková investice v řízení skutečně prokázána; k tomuto však v posuzované věci nedošlo. K otázce informačního deficitu žalobkyně a vysvětlovací povinnosti žalovaného 25. Řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů je řízením sporným, jež je ovládáno zásadou projednací; tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je v tomto řízení věcí účastníků řízení. Iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládá jim povinnost označit důkazy k prokázání tvrzení; účastníci mají tedy povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009).

26. Již v usnesení ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Nejvyšší soud formuloval obecné pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech však strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň tzv. opěrné body skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srovnej Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 121 a násl.; též: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 2000). Vysvětlovací povinnost tedy není totožná s důkazním břemenem, její nesplnění se projeví jen v hodnocení důkazů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013). Důkazní břemeno se nastoupením vysvětlovací povinnosti tudíž nijak nemění.

27. V posuzované věci dovolatelka vychází z předpokladu, že nemohla mít dostatek informací o nákupu obchodního podílu žalovaným ve společnosti YZ v hodnotě 6 000 000 Kč, a na žalovaném proto ležela vysvětlovací povinnost stran původu těchto prostředků. Měla za to, že část prostředků, které žalovaný nabyl za trvání manželství podnikáním, vložil do této společnosti.

28. Takové skutkové zjištění však soudy v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení neučinily a dovolatelka tak zakládá přípustnost dovolání a uplatněný dovolací důvod na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšly soudy nižších stupňů. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srovnej např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

29. V projednávané věci bylo soudy nižších stupňů – vzdor mínění žalobkyně – zjištěno, že žalovaný dne 3. 11. 2015 (tj. po zániku manželství) nabyl podíl o velikosti 100 % ve společnosti YZ, s. r. o. za cenu 6 000 000 Kč. Předmětná částka byla uhrazena z účtu společnosti XY dne 2. 11. 2015, přičemž na účet společnosti byla poukázána matkou žalovaného částka 4 950 000 Kč (získaná z hypotečního úvěru). Soudy nižších stupňů tak dospěly ke zjištění, že částku 6 000 000 Kč žalovaný získal půjčkou od společnosti XY, kterou převážně splatil částkou 4 950 000 Kč od své matky, a dále z vyplaceného zisku ze společnosti YZ v celkové hodnotě 1 050 000 Kč (tato skutečnost byla prokázána výpisy z účtu a stvrzenkami). Žalobkyně byla i přes uvedené soudem prvního stupně u jednání konaném dne 18. 6. 2024 poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat, že konkrétní částky na koupi podílu žalovaného ve společnosti YZ byly vynaloženy z prostředků náležejících do SJM. V reakci na výzvu soudu však vyslovila toliko přesvědčení, že mezi žalovaným a společností XY probíhaly účelové přesuny prostředků, a i v době, kdy žalovaný tuto společnost nevlastnil formálně, ovládal ji fakticky prostřednictvím jiných osob, a prostředky náležející společnosti XY je tedy nutné považovat za prostředky patřící do SJM.

30. Na žalobkyni tedy leželo důkazní břemeno o tom, že majetek náležející do SJM byl vynaložen na nákup obchodního podílu ve společnosti YZ, a že s ním žalovaný nakládal. Až pokud by žalobkyně prokázala, že se skutečně jednalo o majetek náležející do SJM, bylo by na žalovaném, aby prokázal, jakým způsobem s takto vymezeným majetkem nakládal. Pokud však bylo prokázáno, že prostředky určené ke koupi podílu nenáležely do SJM, pak nebylo místo pro dokazování, jak s takovým majetkem naložil. V této věci odvolací soud považoval za dostatečně prokázané, že finanční prostředky určené na nákup obchodního podílu pocházely z prostředků společnosti XY, tedy z prostředků společnosti, která nebyla zahrnuta mezi společný majetek účastníků a byla naopak ve výlučném vlastnictví žalovaného. Řízení před soudem prvního stupně tak nemohlo dojít do fáze, kdy by soud mohl vůbec v řízení k uložení vysvětlovací povinnosti přistoupit. K otázce nevypořádání výsledků podnikatelské činnosti žalovaného 31. Praxe dovolacího soudu je jednotná v názoru, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů či společného jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek, nároky či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento závěr učinil Nejvyšší soud za využití předchozí judikatury (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006), když zdůraznil, že předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti „pátrá“ po majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, byl však neudržitelný vzhledem k novější hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a také se zřetelem na uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007).

32. Dovolací soud v současné době vychází z ustálené rozhodovací praxe, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty (případně též investice) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, a ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008).

33. V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ 34. Zákonná tříletá lhůta tedy brání pouze vypořádání majetkových hodnot navržených k vypořádání po jejím uplynutí. Není však překážkou pro uplatnění relevantních skutečností tvrzených ohledně vypořádávaných položek, které byly řádně v zákonné lhůtě uplatněny.

35. Ke shora uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom ze žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Při posouzení toho, zda součást SJM navržená k vypořádání byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné zohledňovat individuální okolnosti každého případu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, a ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3840/2018).

36. V usnesení ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1336/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „nemá-li jeden z manželů kvůli chování (nedostatku součinnosti) druhého ve tříleté lhůtě od zániku SJM objektivně možnost položky navržené k vypořádání blíže specifikovat, postačí, pokud je v uvedené lhůtě označí alespoň obecněji (uvede „opěrné body“ svého tvrzení) a upřesní je v průběhu dalšího řízení.

37. V nyní posuzované věci žalobkyně brojí proti tomu, že soudy obou stupňů nevypořádaly „výsledky veškeré podnikatelské činnosti žalovaného“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že požadavek na vypořádání této pohledávky byl uplatněn až po třech letech od zániku SJM, a tudíž ohledně ní již nastoupila nevyvratitelná domněnka vypořádání podle § 741 o. z. Dovolatelka má za to, že pohledávku k vypořádání uplatnila v žalobě. Toto uplatnění se má podávat z jejích skutkových tvrzení, jež považuje za dostatečná, jednoznačná a srozumitelná, co do identifikace položek, jež žádá vypořádat.

38. V posuzované věci je nezbytné přihlédnout ke skutečnosti, že k zániku společného jmění účastníků došlo 4. 5. 2015, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství. Žalobkyně v žalobě vymezila, jaké položky činí předmětem vypořádání (viz bod 3 tohoto odůvodnění). V žalobním návrhu žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že protiplnění, které žalovaný obdržel za prodej obchodního podílu společnosti XY neodpovídá skutečné hodnotě tohoto obchodního podílu; prodej podílu označila za účelové jednání sledující záměr ponížit majetek náležející do SJM. Následně žalobkyně výslovně uvedla, že předmětem vypořádání činí pohledávku žalovaného vůči společnosti XY z titulu nevyplaceného podílu na zisku za roky 2004 až 2015. V podání ze dne 24. 11. 2019 žalobkyně následně uvedla, že při vypořádání je nutné zohlednit i výnosy z podnikání žalovaného, neboť i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do SJM. Označené podání bylo reakcí žalobkyně na předchozí výzvy soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., která však směřovala k doplnění tvrzení a označení důkazů ve vztahu k tvrzeným vnosům ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného a k označení důkazů stran tvrzení o dalším majetku žalovaného, který měl být dle žalobkyně žalovaným v průběhu manželství zadržován.

39. Dovolací soud v tomto směru nepovažuje za zjevně nepřiměřenou konkluzi soudů nižších stupňů o tom, že žalobkyně ve lhůtě tří let od zániku manželství neučinila předmětem vypořádání další „výsledky podnikatelské činnosti“ žalovaného. Z podání žalobkyně je zjevné, že – pokud se jedná o podnikatelskou činnost žalovaného – vymezila v žalobě položky, které chce vypořádat. Z označení konkrétní položky navržené k vypořádání týkající se podnikatelské činnosti žalovaného, případně z náhledu na způsob jeho podnikání či (nekalých) praktik při nakládání s obchodním podílem, nelze automaticky dovozovat vůli žalobkyně k vypořádání veškeré podnikatelské činnosti žalovaného, resp. k nahrazení kladného rozdílu mezi aktivy a pasivy podnikání žalovaného ke dni zániku SJM do společného majetku. Takový výklad by byl zjevně nepřiměřený. K uvedenému dovolací soud poznamenává, že soudy nižších stupňů jistě nejsou „otrocky“ vázány žalobním návrhem, to však neznamená, že stačí popsat skutkový děj a soud pak bude zkoumat, co žalobkyni přizná. Takovým způsobem by soud za žalobkyni de facto formuloval žalobní návrh a vymezil by místo ní předmět řízení podle toho, co by snad žalobkyně mohla na základě uvedených skutečností žádat. Tím by ovšem porušil zásadu rovnosti účastníků i zásadu dispoziční (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2811/2024).

40. Při řešení otázky včasného uplatnění požadavku na vypořádání „veškeré podnikatelské činnosti žalovaného“ se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž dovolatelka odkazuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3541/2014 a usnesení Nejvyššího soudu z dne 18. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3824/2020), nemohl odchýlit již jen proto, že závěry odkazovaných rozhodnutí do poměrů projednávané věci nedopadají. Jakkoliv všechna dovolatelkou připomenutá rozhodnutí vycházejí z obecného požadavku neposuzovat obsah žalobního žádání přísně formalisticky a za vyhovující znění uplatňovaného práva či ukládané povinnosti považují jejich dostatečné skutkové vymezení, nelze přehlédnout, že judikatorní závěry v odkazovaných věcech byly formulovány se zřetelem na uvedení alespoň tzv. opěrných bodů tvrzení, které by v průběhu řízení byly dále doplněny. V projednávané věci se však nejedná o případ, kdy by žalobkyně ve lhůtě tří let uvedla alespoň základní tvrzení s tím, že v průběhu dalšího řízení by tvrzené skutečnosti dále doplnila, nýbrž se jedná o situaci, kdy žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě pro uplatnění návrhu na vypořádání ve smyslu § 741 o. z. požadavek na vypořádání veškeré podnikatelské činnosti žalovaného neuvedla vůbec. Skutečnost, že soud tento požadavek žalobkyně nevypořádal, tak není důsledkem nespravedlivého postupu soudu spočívající v přepjatém právním formalismu, jak se dovolatelka domnívá, ale toho, že žalobkyně se neřídila zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna). K otázce disparity podílů 41. Žalobkyně má za to, že v dané věci jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť se odvolací soud v řešené věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce naplnění předpokladů pro uplatnění disparity podílů v rámci vypořádání SJM. Důvodem měla být tvrzení žalobkyně, že žalovaný disponuje majetkem značného rozsahu, který má původ v manželství účastníků, výnosy z podnikání žalovaného náležející do SJM byly použity na další podnikání žalovaného nebo na výlučný majetek žalovaného, žalovaný před zánikem manželství účelově převedl obchodní podíl ve společnosti XY s. r. o. na třetí osoby za neodpovídající hodnotu a finanční prostředky určené na koupi obchodního podílu ve společnosti YZ, s. r. o. pocházejí ze SJM.

42. Žalobkyně argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 206/2020, ve kterém se uvádí: „Pro úplnost rozhodnutí a jeho možné praktické dopady pak dovolací soud uvádí, že si je vědom toho, že soudní praxí i odbornou literaturou respektované zdůraznění autonomního výkonu práv manžela-společníka s omezenou možností zásahu druhého manžela v rámci institutu společného jmění manželů může v konkrétních případech vést ke snížení hodnoty majetku ve společném jmění manželů. V takových případech lze však v rámci vypořádání SJM příslušné jednání (při přísném a individuálním posouzení každého případu bez možnosti reálného zobecnění) poměřovat optikou zneužívajícího jednání či jednání vedeného nepoctivým záměrem, jehož primárním úmyslem je vyvedení aktiv ze SJM. Toto vyvedení hodnot ze SJM je pak možné poměřovat v zásadě dvěma způsoby: 1) disparitou podílů – bylo-li by prokázáno, že šlo o jednání účelové, je možné, aby soud nastalý stav kompenzoval disparitou podílů ve prospěch nepodnikajícího manžela, nebo 2) může nepodnikající manžel snahu druhého manžela o znehodnocení SJM kompenzovat uplatněním nároku na náhradu škody, zejména tam, kde nelze uplatnit disparitu podílů vzhledem k tomu, že částka, o kterou byla hodnota SJM snížena, je větší než zbývající majetek, který je předmětem vypořádání“.

43. Protože určení výše disparity vypořádacích podílů je – na základě zohlednění všech okolností – na úvaze soudu, dovolací soud může zpochybnit úvahu soudů rozhodujících v nalézacím řízení o splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě, pokud by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 664/2018). I rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 206/2020, na který dovolatelka odkazuje, stejně jako např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, klade důraz na „individuální posouzení každého případu bez možnosti reálného zobecnění“; je tedy třeba přihlížet ke zvláštním okolnostem každé věci.

44. V této věci soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyní tvrzené vyvádění hodnot žalovaným ze společného majetku nebylo v řízení nijak prokázáno. Pokud se jednalo o dispozice s obchodními podíly, bylo v případě prodeje obchodního podílu XY soudy konstatováno, že žalobkyně tuto položku ve lhůtě tří let od zániku manželství nenavrhla k vypořádání. Současně bylo zjištěno, že žalovaný nabyl obchodní podíl sice za trvání manželství, avšak z vlastních výlučných prostředků; obchodní podíl XY se proto nikdy nestal součástí SJM. V případě obchodního podílu ve společnosti YZ, u kterého žalobkyně tvrdila, že byl nabyt z prostředků majících původ v podnikání žalovaného v průběhu trvání manželství (a tedy spadající do masy SJM), bylo soudy nižších stupňů spolehlivě zjištěno, že částku 6 000 000 Kč na koupi tohoto podílu žalovaný získal půjčkou od společnosti XY, kterou převážně splatil částkou 4 950 000 Kč od své matky a dále z vyplaceného zisku ze společnosti YZ. Pokud pak žalobkyně tvrdila, že žalovaný disponuje majetkem značného rozsahu, který má původ v manželství účastníků, nebyla tato skutečnost v řízení nijak konkrétně rozvedena a ani ohledně ní nebylo vedeno žádné dokazování.

45. Dovolatelka sice s uvedeným skutkovými zjištěními polemizuje, dovolací soud je však jimi vázán. Stejně jako již bylo uvedeno pod bodem 29 odůvodnění tohoto usnesení, současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

46. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Sluší se doplnit, že dovolací soud nespatřuje žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž hodnocení důkazů není založeno ani na libovůli, jež by se zřetelem na rozhodovací praxi Ústavního soudu odůvodňovala zásah dovolacího soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15).

47. Lze proto uzavřít, že námitky dovolatelky nejsou způsobilé zpochybnit závěr odvolacího soudu, že vypořádání na základě parity podílů je spravedlivým uspořádáním poměrů účastníků a okolnosti, které by měly vést k úvaze o disparitě vypořádacích podílů, nebyly splněny. Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu je přitom v souladu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu, a nemůže být proto pro řešení otázky disparitního způsobu vypořádání SJM založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

48. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

49. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 27. 7. 2026 JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu