23 Cdo 2869/2025-1034

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Stavební společnosti Chomutov s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Chomutově, Tovární 5427, identifikační číslo osoby 25402153, proti žalovanému F. P. (dříve podnikajícímu pod identifikačním číslem 10201122), zastoupenému Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, o zaplacení 2 264 282,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 60/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 78/2021-891, 4 Cmo 81/2021, takto:

Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 78/2021-891, 4 Cmo 81/2021, se zrušuje ve výroku III a v částech výroku I, kterými byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021, č. j. 48 Cm 60/2007-843 - ve výroku pod bodem II co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 2 264 282,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 30. 12. 2005 do zaplacení, - ve výroku pod bodem III - a ve výroku pod bodem IV ve spojení s výrokem pod bodem III usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. 48 Cm 60/2007-837, a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném zaplacení částky 2 386 852,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 15. 11. 2005 do zaplacení, a to jako doplatku ceny díla, který vyúčtovala žalované konečnou fakturou ze dne 29. 12. 2005 na základě smlouvy o dílo ze dne 10. 10. 2003, č. 03033. Žalovaný odmítl doplatek ceny díla podle konečné faktury zaplatit z důvodu vad díla, které bránily jeho užívání. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu částečně zpět ohledně částky 122 570 Kč s příslušenstvím.

2. V řízení bylo rozhodováno nejprve rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2010, č. j. 48 Cm 60/2007-104, který byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, č. j. 4 Cmo 273/2010-145. Poté Krajský soud v Praze rozhodl (svým druhým) rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, č. j. 48 Cm 60/2007-188, který byl také zrušen (druhým) usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č. j. 4 Cmo 100/2012-248. Krajský soud v Praze následně rozhodl (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 48 Cm 60/2007-488, který byl zrušen (třetím) usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 25/2016-567, v němž odvolací soud s odkazem na svá předchozí zrušující usnesení dovodil, že podle smluvních ujednání bylo vystavení konečné faktury vázáno (jen) na předání a převzetí díla, k němuž došlo. Skutečnost, že dílo mělo vady, znamenala, že nebylo řádně ukončené a dále trvala povinnost žalobkyně dílo řádně provést, avšak obsah závazku se změnil tak, že odpovídal nárokům objednatele vzniklým z vadného plnění, a žalovaný tak nemusel platit cenu díla ve výši, jež se rovnala slevě z ceny díla, jejíž výši bude třeba v řízení řádně zjistit. Dovolání žalovaného podané proti (třetímu) zrušujícímu usnesení odvolacího soudu bylo (při výše zjištěném dovoláním relevantně nezpochybněném obsahu smlouvy, který vázal vystavení konečné faktury jen na předání a převzetí díla) odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1776/2017. Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. I. ÚS 187/18, byla odmítnuta ústavní stížnost žalovaného.

3. Krajský soud v Praze při vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným v (třetím) zrušujícím usnesení poté (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 19. 3. 2021, č. j. 48 Cm 60/2007-843, zastavil řízení co do části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 122 570 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2 264 282,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z uvedené částky od 15. 11. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem II), zavázal žalovaného k zaplacení náhrady nákladů řízení žalobkyni ve výši 974 850 Kč (výrok pod bodem III) a státu ve výši, jež bude vyčíslena samostatným usnesením. Usnesením ze dne 1. 4. 2021, č. j. 48 Cm 60/2007-837, Krajský soud v Praze rozhodl o vrácení části zálohy na znalecký posudek ve výši 2 472 Kč žalobkyni (výrok usnesení pod bodem I), zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 48 Cm 60/2007-674, kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit zálohu na znalecký posudek ve výši 15 000 Kč (výrok usnesení pod bodem II) a určil výši nákladů řízení státu podle výroku pod bodem IV rozsudku ze dne 19. 3. 2021 částkou 75 066 Kč (výrok usnesení pod bodem III).

4. Vrchní soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 3. 2021, č. j. 48 Cm 60/2007-843, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 1. 4. 2021, č. j. 48 Cm 60/2007-837, potvrdil v části výroku pod bodem II, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 264 282,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z uvedené částky od 30. 12. 2005 do zaplacení, a ve výroku pod body III a IV (tj. včetně výroku pod bodem III usnesení ze dne 19. 3. 2021, č. j. 48 Cm 60/2007-843, kterým byla určena výše náhrady nákladů řízení státu), změnil jej v další části výroku pod bodem II, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 2 264 282,10 Kč od 15. 11. 2005 do 29. 12. 2005, tak, že se v uvedeném rozsahu žaloba zamítá, usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 2021, č. j. 48 Cm 60/2007-837, dále potvrdil ve výroku pod bodem I (výrok I). Odvolací soud dále konstatoval, že podaným odvoláním žalovaného zůstal nedotčen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, a usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 4. 2021, č. j. 48 Cm 60/2007-837, ve výroku pod bodem II (výrok II) a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 21 392,80 Kč (výrok III).

5. Odvolací soud (po částečném zopakování dokazování) odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Vycházel zejména z těchto zjištění: Žalobkyně se zavázala na základě smlouvy o dílo ze dne 10. 10. 2003 pro žalovaného jako objednatele provést dílo „Opravy objektu LUDMILA v Roztokách u Křivoklátu po povodních v srpnu 2002 včetně realizační dokumentace“, a to dle stavebního povolení uděleného Obecním úřadem Křivoklát – stavební odbor ze dne 6. 2. 2003, č. j. 330 –1/2003 – 31, podrobné specifikace v rozpočtech opravy restaurační části a přístavby ubytovací části ze dne 4. 4. 2003. Cena díla činila 13 528 104 Kč (včetně daně z přidané hodnoty – dále jen „DPH“). Žalovaný zaplatil v průběhu realizace díla zálohově a k dílčí fakturaci žalobkyně (ve smyslu čl. VI odst. 6.1 a 6.2 smlouvy) žalobkyni částku 10 880 998 Kč. V čl. VI odst. 6.3 smlouvy bylo dohodnuto, že dokončené dílo objednatel převezme a zhotovitel vyúčtuje konečnou fakturou. V čl. IX odst. 9.3 smlouvy bylo uvedeno, že „dílo se považuje za dokončené, pokud vykazuje pouze vady a nedodělky, které nebrání trvalému a bezpečnému užívání“. Pro případ prodlení žalovaného s platební povinností byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky. Smluvním předpokladem provedení díla zhotovitelem bylo dle čl. IX uzavřené smlouvy kumulativní splnění dvou skutečností: 1) dokončení díla pouze s takovými závadami a nedodělky, které nebrání trvalému a bezpečnému užívání (odst. 9.3) a 2) jeho protokolární přejímka (odst. 9.2). Dílo bylo jako celek žalobkyní dokončeno a žalovanému předáno „v dobré kvalitě“ ve dnech 21. 6. 2004 (restaurační část a sociální zařízení) a 27. 4. 2005 (ubytovací část) oboustranně podepsanými předávacími protokoly. Vady restaurační části a sociálního zařízení nebyly žalovaným notifikovány, resp. s ohledem na vydané kolaudační rozhodnutí z 23. 7. 2004 nebyly takové povahy, aby uvedenou část díla nebylo možné považovat ve smyslu uzavřené smlouvy za dokončenou. Ve vztahu k ubytovací části žalovaný notifikoval vady díla opakovaně přípisy ze dne 18. 10. 2005, 24. 11. 2005 a ze dne 22. 12. 2005 a žádal jejich odstranění. Šlo o vady (neodstraněné žalobkyní ani do dne vydání napadeného rozhodnutí), pro které bylo zahájené kolaudační řízení v uvedené části díla přerušeno (odchylky stavební realizace od dokumentace skutečného provedení v oblasti požárního zabezpečení – zejména nedostatky požárních dělících stěn v půdním prostoru a provedení únikového schodiště), a tyto vady (při nemožnosti kolaudace) bránily trvalému a bezpečnému užívání díla žalovaným. Žalobkyně poté vyúčtovala žalovanému doplatek ceny díla ve výši 2 386 852,10 Kč včetně DPH konečnou fakturou č. 952005 ze dne 15. 12. 2005 se splatností 29. 12. 2005.

6. Odvolací soud neměl výhrady stran přezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v podstatných ohledech se ztotožnil rovněž s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud dovodil, že právní titul uplatněného nároku představuje platná smlouva o dílo obsahující podstatné náležitosti podle § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obch. zák.“). S ohledem na dispozitivní úpravu tohoto smluvního typu měl odvolací soud pro identifikaci vzájemných práv a povinností účastníků smlouvy o dílo za určující obsah uzavřené smlouvy.

7. Odvolací soud vyšel z toho, že předpoklady pro vznik práva žalobce na doplatek dohodnuté ceny díla byly v souladu s dispozitivním ustanovením § 548 odst. 1 obch. zák. v čl. VI odst. 6.3 smlouvy upraveny takto: „Dokončené dílo objednatel převezme a zhotovitel vyúčtuje konečnou fakturou…“. Vymíněná hmotněprávní skutečnost v podobě protokolární přejímky pro vystavení konečné faktury žalobce č. 952005 splněna byla. Absentoval-li (jako v posuzovaném případě) též požadavek dokončeného díla ve smyslu čl. IX odst. 9.3 smlouvy, pak odvolací soud (z hlediska vzniku práva na doplatek ceny díla) odkázal na podle něj „určitý nejednotný přístup rozhodovací praxe“ dovolacího soudu. Měl za to, že podle prvního přístupu vycházejícího z aplikace § 324 odst. 3 obch. zák. právo na zaplacení předaného díla vůbec nevznikne (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Podle druhého přístupu ukládajícího v případě vad díla podle § 564 obch. zák. aplikovat kromě § 324 odst. 3 obch. zák. přiměřeně též § 439 odst. 4 obch. zák. nevzniká zhotoviteli právo na doplatek dohodnuté ceny díla pouze v rozsahu odpovídající jeho případnému nároku na slevu z ceny díla z důvodu vytčených neodstraněných vad (odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 373/9, ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 33 Cdo 894/98, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 309/2004). Odvolací soud poté dovodil s ohledem na specialitu právní úpravy práv z odpovědnosti za vady v kupní smlouvě (§ 422 a násl. obch. zák.) přiměřeně použitelnou na vady díla (§ 564 obch. zák.), že je třeba „zákonné zádržné“ části dohodnuté ceny díla odpovídající neodstraněným vadám (§ 439 odst. 4 obch. zák.), aplikovat přednostně před obecnou úpravou obsaženou v § 324 odst. 3 obch. zák. s tím, že uvedený právní názor byl již vyjádřen v dřívějších kasačních rozhodnutích. S odkazem na znalecký posudek č. 162/2019, vypracovaný dne 20. 2. 2020 Znaleckým ústavem stavebním s. r. o. měl odvolací soud za dostatečně prokázanou přiměřenou slevu z ceny díla v maximální výši 122 570 Kč včetně DPH, ohledně níž však již vzala žalobkyně žalobu zpět. Zbývající část doplatku dohodnuté ceny díla ve výši 2 264 282,10 Kč (po odpočtu přiměřené slevy) se podle odvolacího soudu splatností faktury č. 952005 stala splatným nárokem.

8. V úkonech žalobkyně spočívajících v uplatnění nároku na doplatek dohodnuté ceny díla účtovaného konečnou fakturou č. 952005 odvolací soud neshledal žádné relevantní skutečnosti umožňující aplikaci § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a § 265 obch. zák., a to ani ve vztahu k úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z dlužné částky, která je hluboko pod kritickou hranicí korektivu dobrých mravů 0,5 % denně podle rozhodovací praxe Ústavního soudu. Věcnému posouzení důvodnosti obrany žalovaného [spočívající v uplatnění (započtení) vzájemné pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 39 015 052 Kč (podle čl. VII odst. 7.2 smlouvy), částky 1 300 000 Kč za vadnou projektovou dokumentaci, částky 1 000 000 Kč za opravy vad vynaložené žalovaným a částky 4 000 000 Kč za ušlý zisk žalovaného v důsledku nemožnosti užívání ubytovací části] podle odvolacího soudu bránilo její opožděné uplatnění (prvně až v závěrečném návrhu ze dne 18. 3. 2021 a následně v odvolání), tj. uplatnění po poučení podle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu, kterého se účastníkům dostalo na jednání soudu prvního stupně dne 19. 2. 2021.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním (v němž napadené rozhodnutí nesprávně označoval jako „usnesení“), a to (s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání) pouze v rozsahu té části jeho výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ve věci samé ohledně povinnosti žalovaného k zaplacení částky 2 264 282,10 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo aby napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Namítal nesprávné právní posouzení věci ohledně „7 právních otázek a jedné skutečnosti“.

10. Podle žalovaného se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1319/2005, ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, a ze dne 31. 7. 2013, č. j. 32 Cdo 2944/2011) tím, že neaplikoval korektiv dobrých mravů, resp. že neposoudil jednání žalobkyně (zhotovení vadného díla, zakrytí vadnosti, vymožení protokolu o předání díla „pod zástěrkou“ kolaudačního řízení a žalování doplatku ceny díla za těchto okolností) jako rozporné s pravidly poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák., tj. při řešení otázky, zda „je vůbec možno vědomě podvodnému jednání přiznat právní účinky“ (dále jen „první otázka“).

11. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017) při aplikaci pravidel výkladu právních úkonů podle § 266 obch. zák. ve vztahu k výkladu ujednání smlouvy o dílo o „předání díla“ a „splatnosti ceny díla“, resp. „dokončenosti díla a tudíž oprávněnosti fakturace“. Má za to, že odvolací soud smluvní ujednání vyložil v rozporu s vůlí stran vyjádřenou ve smlouvě a při výkladu tuto vůli pominul. Zdůrazňuje, že bezpochyby neměl zájem na předání díla, které nebylo dokončeno a které pro vady nelze užívat a jehož užívání je dokonce životu nebezpečné (dále jen „druhá otázka“).

12. Žalovaný dále poukazuje na podle něj rozdílné posuzování aktu převzetí díla protokolem (a jeho vlivu na vznik práva na zaplacení ceny díla) v judikatuře Nejvyššího soudu. Tvrdí rozpornost (jím citovaných) závěrů vyjádřených v rozsudcích ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001 a ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 333/2001, se závěry vyjádřenými (a též v dovolání citovanými) v rozsudku ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002. Má za to, že v nyní posuzované věci byl vznik nároku na zaplacení (doplatku) ceny díla stanoven smlouvou tak, že objednatel mohl převzít a zhotovitel mohl účtovat (konečnou fakturou) pouze dokončené dílo. Dílo však dokončeno nebylo (pro vady, které bránily jeho trvalému a bezpečnému užívání) a nevznikla tak povinnost uhradit doplatek ceny díla. Podle smlouvy nebyl vznik práva na zaplacení doplatku ceny díla striktně vázán na existenci předávacího protokolu, ale na dokončení díla. V této souvislosti má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil hodnocení ustanovení smlouvy pro vznik nároku na doplatek ceny díla (dále jen „třetí otázka“).

13. Žalovaný vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem v otázce vzniku nároku na úroky z prodlení se zaplacením doplatku ceny díla. Tvrdí, že „nebylo aplikováno obecné právní pravidlo, natož zákonná úprava, kdy na úrok z prodlení má žalobce právo pouze tehdy, když byl sám v souladu s právem a své povinnosti (s)plnil“, že žalobkyně je stále v prodlení a že „praxe nejen dovolacího soudu je jiná“ (dále jen „čtvrtá otázka“).

14. Podle žalovaného se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soud při posouzení přípustnosti „procesní obrany výpočtu příslušenství“, jestliže soud prvního stupně rozhodl o „dokončení“ díla poskytnutím slevy a nevypořádal se s námitkou žalovaného, že „jde o cela novou skutečnost zakládající nové následky a o této skutečnosti v době provedení koncentrace řízení nebylo jasno ani známo“. Má za to, že mu nebylo dáno „řádné poučení o koncentraci řízení, které by reflektovalo, že dochází během jednání k zásadní změně vnímání skutečnosti“, a že tak nebyl poskytnut stranám odpovídající prostor k reakci (cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014), a namítá existenci zásadní vady řízení (dále jen „pátá otázka“).

15. Žalovaný též namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval jeho obsáhlou argumentací ohledně stanovení přiměřené slevy z ceny díla, ač „rozhodovací praxe Nejvyššího soudu říká, že je třeba se řádně vypořádat s tvrzeními stran“. Odvolací soud podle něj převzal jen závěry parciálního znaleckého posudku, který se zabýval hlavně požárně technickou částí díla. Nebyly však řešeny neodstranitelné vady, které našel jiný znalec, a nebyl řešen seznam všech závad, které žalobce současně v dovolání vyjmenovává a zpochybňuje, zda je skutečně adekvátní takovému seznamu vad sleva ve výši cca 100 000 Kč (dále jen „šestá otázka“).

16. Žalovaný dále s poukazem na „formalistické hodnocení důkazů, důraz na znalecké posudky, i když je situace dostatečně jasná, aby ji mohl posoudit naprostý stavební laik“ a na délku sporu formuluje otázku, „zda lze za této situace dosáhnout spravedlivého procesu rozhodnutím o žalobcově nároku na úroky cca 4x převyšující žalovanou sumu a žalované odmítnout se zabývat přiznáním jakéhokoli nároku vyplývajícího ze smlouvy, kterou přitom soud zná, formálním postupem a z formálních důvodů“ (dále jen „sedmá otázka“).

17. Žalovaný v dovolání rovněž navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, s odůvodněním, že jeho okamžitý výkon by jej dostal do velmi tíživé situace, a to zejména s ohledem na fakt, že soudní řízení trvá již více než 15 let a příslušenství z tohoto důvodu několikanásobně přesáhlo původní jistinu dluhu a že dovolatel dosáhl velmi vysokého věku, trpí různými nemocemi, přičemž potenciálně nedůvodný výkon rozhodnutí představuje významné riziko závažné újmy na jeho právech.

18. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí zejména z důvodu, že podle ní žalovaný neformuluje žádnou právní otázku, která byla posouzena odvolacím soudem odlišně od dosavadní judikaturní praxe. Žalobkyně též poukazuje na to, že žalovaný v souvislosti s uvedenou pohledávkou po vydání napadeného rozhodnutí vstoupil do insolvenčního řízení s návrhem na povolení oddlužení, kterému bylo vyhověno. Zdůrazňuje, že žaloby o popření uvedené vykonatelné pohledávky byly zamítnuty, o přihlášené pohledávce již nebylo žádných pochyb a stala se v celém rozsahu procesně uzavřenou a nevratitelnou. Usnesením ze dne 18. 8. 2025 pak Krajský soud v Praze vzal na vědomí splnění oddlužení, zprostil funkce insolvenčního správce a osvobodil dlužníka od placení pohledávek (tedy i pohledávky žalobkyně) v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Žalobkyně tak ztratila možnost dalšího výkonu či vymáhání pohledávky. Případné zrušení předchozích rozsudků by podle ní žalovanému poskytlo neoprávněnou výhodu, vstoupil-li žalovaný dobrovolně do insolvenčního řízení a tím předmětnou pohledávku fakticky uznal.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].

20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

22. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (dosud judikaturně neřešená) má být dovolacím soudem vyřešena nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (již opakovaně judikaturně řešená) je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována vzájemně rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má nyní odklonit. Pouhé vymezení dovolacího důvodu nepostačuje. Dovolatel tedy musí v dovolání (pro každý jím uváděný dovolací důvod) vyjádřit i svůj názor na vztah řešení určité právní otázky přijatého odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí k judikatuře dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je totiž odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).

23. Těmto požadavkům žalovaný nedostál ve vztahu ke čtvrté otázce, uvedl-li bez bližší konkretizace jen, že „praxe nejen dovolacího soudu je jiná“. Z obsahu dovolání není patrné, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu (vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této existující rozhodovací praxe) se měl podle žalovaného odvolací soud při řešení dané otázky odchýlit.

24. Stejně tak nebyl v dovolání řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k sedmé otázce, u níž vůbec není zřejmé, jaký má být vztah judikatury Nejvyššího soudu k jejímu řešení. Odkazoval-li žalovaný v rámci této otázky na možnost dosažení spravedlivého procesu, nevymezil ani v tomto ohledu žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Námitka, jejíž podstatou je tvrzení o případném porušení práva na spravedlivý proces (resp. obecně některého ze základních práva a svobod) může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit v tomto směru předpoklady přípustnosti dovolání a právní otázku, na jejímž řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a to tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod (srov. již výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, z judikatury Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 138/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1648/2020).

25. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit první otázka, neboť při její formulaci žalovaný vychází z vlastního skutkového závěru o „vědomě podvodném jednání žalobkyně“ zakrýváním skutečnosti existence vadného díla a vymožením potvrzujícího protokolu o převzetí díla „pod zástěrkou“ kolaudačního řízení. Taková skutková zjištění však odvolací soud neučinil a při svém právním posouzení otázky případného porušení dobrých mravů či zásad poctivého obchodného styku z nich nevycházel. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 729/2024).

26. Stejně tak není dovolání přípustné pro řešení druhé otázky zpochybňující postup odvolacího soudu při výkladu smlouvy dílo. V rámci této otázky žalovaný v dovolání namítá, že při výkladu smlouvy odvolací soud nepřihlížel k vyjádřené vůli stran, tj. k tomu, že žalovaný zjevně neměl „zájem na předání díla, jež pro vady nelze užívat a jehož užívání je dokonce životu nebezpečné“. Odvolací soud se však od žalovaným citované rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, neboť (oproti přesvědčení žalovaného) k takové vůli žalovaného při uzavření smlouvy přihlížel, uzavřel-li v rámci výkladu smlouvy, že smluvním předpokladem provedení díla žalobkyní bylo kumulativní splnění dvou skutečností, a to dokončení díla pouze s takovými závadami a nedodělky, které nebrání trvalému a bezpečnému užívání a též jeho protokolární přejímka (srov. odstavec 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Stejně tak lze (i přes určitou obsahovou nejednoznačnost) z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodit, že odvolací soud i ve vztahu k předpokladům pro vznik práva žalobkyně na doplatek ceny díla vyložil smluvní ujednání článku VI odst. 6.3 smlouvy, podle kterého „dokončené dílo objednatel převezme a zhotovitel vyúčtuje konečnou fakturou…“ tak, že jeho obsahem byla „vymíněná hmotněprávní skutečnost v podobě protokolární přejímky“ a „též požadavek dokončeného díla ve smyslu čl. 9.3 smlouvy“ (srov. odstavec 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí), tj. vyložil i toto ujednání ve spojení s článkem IX odst. 9.3 smlouvy, podle kterého se dílo „považuje za dokončené, pokud vykazuje pouze vady a nedodělky, které nebrání trvalému a bezpečnému užívání“. Uzavřel-li odvolací soud následně při takto učiněném výkladu smlouvy, tj. při takto ujednaných předpokladech pro vznik práva na zaplacení doplatku ceny díla, které obsahovaly též požadavek na dokončení díla, s poukazem na údajný „nejednotný přístup rozhodovací praxe“, že absence dokončení díla zakládá žalovanému právo na „zákonné zádržné“ části dohodnuté ceny díla odpovídající neodstraněným vadám podle (§ 439 odst. 4 obch. zák.), již nešlo o posouzení otázky výkladu obsahu smlouvy, nýbrž o posouzení právní otázky vzniku práva na zaplacení doplatku ceny díla.

27. Právní posouzení vzniku práva žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla žalovaný v dovolání zpochybnil prostřednictvím třetí otázky, jež zakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nelze přitom přisvědčit žalovanému (ani odvolacímu soudu) v názoru, že při řešení této otázky je rozhodovací praxe dovolacího soudu vzájemně rozdílná, resp. že ohledně řešení této otázky panuje nejednotný přístup v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jak bude podrobněji vysvětleno níže).

IV. Důvodnost dovolání

28. Podle § 324 odst. 3 obch. zák. jestliže dlužník poskytne vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením.

29. Podle § 548 odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo ze zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.

30. Podle § 554 odst. 1 obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.

31. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že podle § 548 odst. 1 obch. zák. je vznik nároku na zaplacení ceny díla vázán na okamžik provedení díla, tj. pokud ze smlouvy nevyplývá něco jiného (není-li podle smlouvy právo na zaplacení ceny díla vázáno na jiný okamžik, než provedení díla jeho řádným ukončením a předáním), vzniká nárok na cenu díla jeho provedením. Má-li předané dílo vady, je zřejmé, že zhotovitel nesplnil svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním. Dílo, které je vadné, totiž nelze ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je objednatel převezme. Pokud mezi účastníky není sjednáno jinak, zhotoviteli v takovém případě právo na zaplacení ceny díla nevznikne (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1119/2003, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Odo 724/2006, ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 14/2008, ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1160/2010, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2552/2010, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4100/2016, ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3043/2020).

32. V rozporu s výše uvedeným pak nejsou další judikaturní závěry, podle kterých určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla svěřuje § 548 odst. 1 obch. zák. v prvé řadě smlouvě. Teprve tehdy, nevyplývá-li ze smlouvy nebo obchodního zákoníku něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Obchodní zákoník tak umožňuje stranám smlouvy o dílo dohodnout okamžik vzniku práva na zaplacení ceny nikoli pouze ve vazbě na provedení díla, nýbrž např. ve vazbě na předání předmětu díla. Na rozdíl od provedení díla, které zahrnuje jeho řádné ukončení a předání předmětu díla objednateli v místě stanoveném § 554 obch. zák., pouhé předání předmětu díla v sobě nezahrnuje jeho řádné ukončení, tj. ke vzniku nároku na zaplacení ceny ve vazbě na předání předmětu díla není podstatné, zda bylo dílo řádně (bez vad) ukončeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002). Je-li právo na zaplacení ceny díla sjednáno ve smlouvě ve vazbě (pouze) na předání předmětu díla, může zhotovitel požadovat zaplacení ceny díla, bylo-li objednatelem převzato, i v případě, že má dílo vady. Avšak pro objednatele, který převzal vadné dílo (jemuž bylo plněno vadně ve smyslu § 324 odst. 3 obch. zák.), platí podle § 564 obch. zák. přiměřeně úprava pro kupní smlouvu, tj. má obdobné nároky, jaké má kupující při dodání vadného zboží. Objednatel má tedy podle § 439 odst. 4 obch. zák. právo nezaplatit příslušnou část ceny díla v rozsahu (v úvahu připadající) přiměřené slevy, a to do té doby, než budou vady odstraněny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1998, sp zn. 2 Cdon 373/97, ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 33 Cdo 894/98, ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 309/2004, na které také poukazoval odvolací soud).

33. Chybný názor odvolacího soudu (a též žalovaného) o údajném nejednotném (rozdílném) přístupu rozhodovací praxe ohledně otázky vzniku (a rozsahu) práva zhotovitele na zaplacení ceny díla v případě převzetí vadného díla objednatelem zjevně vyplývá z nedostatečného zohlednění skutkových odlišností v jednotlivých výše zmiňovaných rozhodnutích, které spočívaly v tom, zda a jak byl ve smlouvě sjednán vznik práva na zaplacení ceny díla. Podle uvedených judikaturních závěrů tam, kde vznik tohoto práva není sjednán (příp. je smluvně sjednán shodně s ustanovením § 548 odst. 1 věty druhé obch. zák. tak, že závisí na předání a převzetí řádně ukončeného díla), předáním vadného (řádně neukončeného) díla právo na zaplacení ceny díla zhotoviteli v souladu s § 548 odst. 1 věty druhé obch. zák. nevzniká. Oproti tomu v případech, kdy je podle smluvních ujednání právo na zaplacení ceny díla vázáno pouze na předání a převzetí díla (bez ohledu na to, zda dílo bude mít vady) právo na zaplacení ceny díla vzniká předáním a převzetím díla (v souladu s jiným smluvním ujednáním podle § 548 odst. 1 věty první obch. zák.), avšak objednatel nemusí do doby odstranění vad zaplatit takovou část ceny díla, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny (§ 439 odst. 4 obch. zák.).

34. Z výše uvedené judikatury též vyplývá, že ustanovení § 548 odst. 1 a § 554 obch. zák. mají dispozitivní charakter. To znamená, že strany se mohou ve svých smluvních ujednáních od těchto ustanovení odchýlit, a učiní-li tak, má taková dohoda účastníků přednost před zákonnou úpravou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1477/2006, ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2810/2013, a ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2847/2019). Jinak řečeno tam, kde si strany sjednaly jiné podmínky pro vznik práva na zaplacení ceny díla (resp. pro jeho provedení) vzniká právo na zaplacení ceny díla naplněním těchto smluvních požadavků.

35. V nyní projednávané věci odvolací soud vyšel z výkladu smlouvy, podle kterého byla v článku VI odst. 6.3 smlouvy o dílo obsažena smluvní úprava předpokladů pro vznik práva žalobkyně na doplatek dohodnuté ceny díla (zaplacení předchozí větší části ceny díla bylo upravenou formou záloh a na základě dílčích faktur vystavených podle skutečně provedených prací – článek VI odst. 6.1 a 6.2 smlouvy) tak, že „dokončené dílo objednatel převezme a zhotovitel vyúčtuje konečnou fakturou …“. Předpokládalo se tedy vystavení konečné faktury žalobkyní, pro které bylo podle závěrů odvolacího soudu vymíněnou podmínkou protokolární předání díla a dalším požadavkem bylo dokončení díla ve smyslu článku IX odst. 9.3 smlouvy (tj. dílo vykazující pouze takové závady a nedodělky, které nebrání trvalému a bezpečnému užívání stavby). Odvolací soud tedy v napadeném rozsudku (odlišně od závěrů vyslovených v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 26. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 25/2016-567, podle nichž bylo vystavení konečné faktury vázáno jen na předání a převzetí díla) při výkladu smlouvy zohlednil i skutečnost, že nebylo v čl. VI odst. 6.3 smlouvy předpokládáno pouze převzetí (jakéhokoliv – i vadného) díla, nýbrž výslovně převzetí „dokončeného díla“ ve smyslu čl. IX odst. 9.3 smlouvy. Takový výklad přitom nebyl v rozporu s výkladovými pravidly upravenými v § 266 obch. zák. a s judikaturou dovolacího soudu, jak bylo uvedeno již výše v odstavci 26.

36. Bylo-li tedy smluvně sjednáno právo na zaplacení doplatku ceny díla na základě konečné faktury vystavené žalobkyní poté, co žalovaný převezme „dokončené dílo“ (tj. dílo, které bude podle smluvního ujednání vykazovat pouze vady a nedodělky, které nebrání jeho trvalému a bezpečnému užívání), odvolací soud pochybil (postupoval v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu), nerespektoval-li tyto smluvní požadavky pro vznik práva na zaplacení ceny díla a spojil-li (i s ohledem na údajný nejednotný přístup v rozhodovací praxi) s absencí požadavku „dokončeného díla“ (ve smyslu smluvního ujednání čl. IX odst. 9.3) pouze vznik práva žalovaného na „zákonné zádržné“ ve smyslu § 439 odst. 4 ve spojení s § 564 obch. zák. V situaci, kdy žalovaný převzal dílo, které (v době převzetí žalovaným i v době vydání napadeného rozhodnutí) vykazovalo vady, které brání jeho trvalému a bezpečnému užívání, nebyl naplněn smluvní požadavek převzetí „dokončeného díla“ žalovaným (tj. převzetí díla vykazujícího pouze závady a nedodělky, které nebrání jeho trvalému a bezpečnému užívání), žalobkyně nebyla oprávněna vystavit konečnou fakturu a nevzniklo jí právo na zaplacení doplatku ceny díla, který touto fakturou vyúčtovala žalovanému (poté, co požadoval odstranění uvedených vad díla).

37. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-i dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

38. Žalovaný namítl v dovolání vady řízení prostřednictvím páté a šesté otázky. Vzhledem k odlišnému právnímu názoru dovolacího soudu na řešení otázky vzniku práva žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla již je nadbytečné posouzení těchto případných vad řízení. Žalovaným uplatněná „procesní obrana výpočtu příslušenství“, námitka započtení a též jeho námitky ohledně nezohlednění argumentace k výši přiměřené slevy z ceny díla mohly být relevantními jen za situace existence práva žalobkyně na zaplacení doplatku ceny díla (včetně úroků z prodlení) a práva žalovaného nezaplatit pouze tu část ceny díla odpovídající jeho možnému nároku na slevu z ceny díla.

39. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou (k odlišnému výkladu smlouvy, který učinil odvolací soud až v napadeném rozhodnutí, neměli účastníci možnost se v odvolacím řízení vyjádřit) Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k dosavadní délce řízení a k tomu, že soud prvního stupně svým (v pořadí již čtvrtým) rozsudkem rozhodoval výlučně při vázanosti právním názorem vysloveným odvolacím soudem ve (třetím) zrušujícím usnesení, Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by bylo namístě zrušit též (čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

40. Pouze pro úplnost lze dodat k vyjádření žalobkyně, v němž poukazovala na podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení žalovaným po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu a na další průběh insolvenčního řízení, že podle § 243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

41. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.

42. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.

43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).