23 Cdo 308/2026

Plný text

23 Cdo 308/2026-428 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. S., zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované DER Touristik CZ a.s., sídlem v Praze 4, Babákova 2390/2, identifikační číslo osoby 45312974, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, Větrná 848/16, o zaplacení 97 101,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 454/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2025, č. j. 14 Co 206/2025-397, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 3. 2025, č. j. 18 C 454/2021-365 (již druhým v projednávané věci), zamítl žalobu o zaplacení celkově částky 97 101,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o vrácení nevyčerpané části záloh žalobkyni (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 97 101,50 Kč s příslušenstvím, která se skládala z částky 12 142,50 Kč z titulu nároku na slevu ze zájezdu, částky 50 000 Kč z titulu náhrady újmy za narušení dovolené a částky 34 959 Kč z titulu náhrady škody ve formě ušlého výdělku.

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 78 349,50 Kč s příslušenstvím (první výrok), ohledně částky 18 752 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 18 752 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (třetí výrok), o náhradě nákladů řízení vůči státu (čtvrtý výrok), o vrácení nevyčerpané části zálohy žalobkyni (pátý výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (šestý výrok).

4. Odvolací soud zopakoval dokazování a dospěl k následujícím závěrům. Žalobkyně uplatňuje výše uvedené nároky, neboť byla v průběhu dovolené (v období od 24. 8. 2019 do 4. 9. 2019) pořádané žalovanou poštípána štěnicemi. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že k poštípání žalobkyně štěnicemi došlo. Žalobkyni tak podle § 2537 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a § 2540 o. z. přiznal nárok na slevu ve výši 100 % ceny zájezdu za celé dva dny, tj. za období od vytknutí vady pořadateli zájezdu do výměny pokoje. Dále žalobkyni přiznal podle § 2543 odst. 1 o. z. přiměřené zadostiučinění za narušení dovolené ve výši 100 % ceny zájezdu, tj. po zaokrouhlení 16 000 Kč. Ve vztahu k původně požadované výši náhrady újmy za narušení dovolené (50 000 Kč) odvolací soud uzavřel, že je taková výše nepřiměřená, a odkázal na svou rozhodovací praxi v obdobných věcech. Ohledně požadované náhrady škody ve formě ušlého výdělku za období pracovní neschopnosti žalobkyně od 16. 9. 2019 do 19. 12. 2019 odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi pracovní neschopností a poštípáním štěnicemi.

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení dvou otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jedná o (i) otázku posouzení příčinné souvislosti ve vztahu k nároku na ušlý zisk, přičemž odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže striktně trval na prokázání jediné příčiny pracovní neschopnosti žalobkyně, a o (ii) otázku posouzení výše přiměřeného zadostiučinění za narušení dovolené, přičemž odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nepřihlédl ke specifickým okolnostem projednávané věci a při stanovení výše náhrady se omezil pouze na porovnání s cenou zájezdu.

6. Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.

9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

12. Předně dovolací soud podotýká, že dovolání posoudil podle svého obsahu a dospěl k závěru, že ve skutečnosti směřuje toliko proti prvnímu výroku odvolacího soudu, neboť ve vztahu k druhému až šestému výroku postrádá dovolání jakékoliv odůvodnění. Proti druhému výroku odvolacího soudu by ostatně dovolání nebylo subjektivně přípustné. K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změní či zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Jelikož žalobkyně byla v odvolacím řízení v rozsahu druhého výroku procesně úspěšná, nebyla žalobkyni napadeným rozsudkem odvolacího soudu v této části způsobena žádná újma na právech, kterou by bylo možno v dovolacím řízení napravit. Rovněž proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

13. Dovolání není nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v projednávané věci jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy.

14. Dovolání však není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou položených otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

15. Otázkou (i) dovolatelka rozporuje závěr odvolacího soudu o neprokázání příčinné souvislosti mezi poštípáním štěnicemi a pracovní neschopností dovolatelky.

16. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že zjišťuje- li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní jednání škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, jde o posouzení otázky existence příčinné souvislosti, jež je otázkou skutkovou. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněný pod číslem 36/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Dovolatelka svou otázkou nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu o neprokázání příčinné souvislosti mezi poštípáním štěnicemi v průběhu zájezdu a zdravotními problémy, jež s časovým odstupem po návratu ze zájezdu zapříčinily pracovní neschopnost dovolatelky. Zkoumat, zda je závěr odvolacího soudu o neprokázání příčiny vzniku těchto zdravotních problémů žalobkyně v souzené věci správný, by tedy znamenalo podrobit dovolacímu přezkumu správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, včetně hodnocení provedeného odborného a znaleckého dokazování o příčinách zdravotních problémů dovolatelky po návratu ze zájezdu. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, který žalobkyni v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil o její povinnosti prokázat tvrzenou příčinnou souvislost, načež odvolací soud podrobně uvedl, z jakých důvodů považoval s ohledem na závěry znaleckého zkoumání příčinu zdravotních problémů dovolatelky vzniklých s časovým odstupem po návratu ze zájezdu za neprokázanou (bod 81 napadeného rozsudku). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014).

18. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1267/2020, uveřejněný pod č. 59/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není pro projednávanou věc přiléhavý. Předmětem odkazovaného řízení bylo v souladu s výše uvedenými závěry rozhodovací praxe právní posouzení toho, jaké okolnosti byly způsobilé vyloučit vztah příčiny a následku (nevyužití možnosti odstoupit od smlouvy o zájezdu jako okolnost přerušující příčinnou souvislost mezi vynaloženými náklady na nevyužitý zájezd a tvrzeným porušením zákonné povinnosti pořadatele). Dovolatelka však svojí otázkou v projednávané věci nenamítá nesprávné právní posouzení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, nýbrž toliko tvrdí, že v řízení prokázala, že zdravotní problémy, jež s odstupem času po návratu ze zájezdu způsobily její pracovní neschopnost, byly důsledkem poštípání štěnicemi na zájezdu.

19. Otázkou (ii) pak dovolatelka rozporuje přiznanou výši přiměřeného zadostiučinění jako způsobu odčinění jí způsobené nemajetkové újmy za narušení dovolené.

20. Dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého při zohlednění, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je nárokem, jenž podléhá volné úvaze soudu, nemůže přípustnost dovolání založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií, přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k jejich aplikaci na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4685/2018, ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 27/2022, nebo ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3936/2023).

21. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že při posuzování důvodnosti nároku za narušení dovolené, eventuálně jeho výše, může být vodítkem tzv. frankfurtská tabulka slev, kterou již v roce 1985 vydala 24. komora Zemského soudu ve Frankfurtu. Označuje nečastější nedostatky při plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy a má pouze orientační charakter při přiznávání slev ze zájezdu. Je použitelná zejména v situaci, kdy se cestovní kancelář se zákazníkem, který uplatnil nároky vyplývající z porušení cestovní smlouvy, vyrovnává mimosoudně (tabulka je k dispozici na webových stránkách Evropského spotřebitelského centra při České obchodní inspekci) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015, uveřejněný pod č. 58/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho rozsudek ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2263/2019).

22. Odvolací soud v projednávané věci při určení výše přiměřeného zadostiučinění za narušení dovolené jednak odkázal na tzv. frankfurtskou tabulku slev, jednak (v rozporu s argumentací dovolatelky) přihlédl i ke konkrétním okolnostem projednávané věci (nepříjemné fyzické i psychické projevy intenzivního pokousání štěnicemi, estetické hledisko četných kousanců na odhalených částech těla apod.) a dovolatelce přiznal přiměřené zadostiučinění ve vyšší výši právě s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci (bod 72 napadeného rozsudku), nikoli že by tedy (jak uvádí dovolatelka) určil výši přiměřeného zadostiučinění pouze s přihlédnutím k ceně zájezdu.

23. V poměrech projednávané věci tak lze uzavřít, že z hlediska posouzení případné zjevné nepřiměřenosti přiznaného zadostiučinění vzhledem k aplikaci zákonem stanovených podmínek a kritérií pro vznik a výši tohoto práva se odvolací soud od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, když úvahu odvolacího soudu o výsledné výši přiměřeného zadostiučinění nelze hodnotit jako zcela zjevně nepřiměřenou (k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006, ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011, nebo ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019).

24. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu