23 Cdo 601/2026

Rubrum

23 Cdo 601/2026-226 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUSTITIA TENDER PARTNERS, s.r.o., se sídlem v Praze, Půtova 1219/3, identifikační číslo osoby 01551825, zastoupené JUDr. Barborou Kociánovou, advokátkou se sídlem v Praze, Půtova 1219/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo nám. 671/24, o zaplacení částky 18.150 Kč s příslušenstvím a částky 89.298 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 251/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2025, č. j. 68 Co 112/2025-210, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 27. 9. 2022 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 18.150 Kč s příslušenstvím jakožto smluvené ceny za provedenou činnost pro žalovaného a dále zaplacení 89.298 Kč s příslušenstvím coby smluvní pokuty, a to na podkladě rámcové dohody uzavřené mezi účastníky řízení dne 27. 3. 2018, v níž si ujednali, že žalobkyně žalovanému bude poskytovat služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy, a dále na podkladě realizační smlouvy ze dne 24. 1. 2019, v níž si účastníci sjednali, že žalobkyně pro žalovaného provede zadavatelské činnosti při zadávání veřejné zakázky s názvem „Stavba č. 42820 Hostivařská spojka a č. 42674 Obchvatová komunikace Dolní Měcholupy; projektová a inženýrská činnost“. Žalovaná částka 18.150 Kč představuje odměnu žalobkyně vyúčtovanou za 3. čtvrtletí roku 2019, kterou měl žalovaný zaplatit do 20. 12. 2019, což však neučinil. Částka 89.298 Kč je pak smluvní pokutou vyčíslenou v souladu s čl. IX. (bodem 9.3) rámcové dohody za 984 kalendářních dnů prodlení. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 27 C 251/2022-112, uložil žalovanému povinnost, aby žalobkyni zaplatil částku 18.150 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 89.298 Kč s příslušenstvím (výrok II), a konečně žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady řízení ve výši 35.173 Kč (výrok III). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalovanému, aby žalobkyni nahradil náklady odvolacího řízení ve výši 6.170 Kč (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Žalovaný v dovolání sice konkrétně neuvedl, v jakém rozsahu svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, avšak z obsahu dovolání nepochybně vyplývá, že brojí toliko proti jeho prvnímu výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V převážné části dovolání žalovaný brojí proti postupu a závěrům soudu prvního stupně (v celé části III a IV), přičemž specifikuje, z jakých důvodů proti tomuto rozsudku podal odvolání. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 18.150 Kč se jednalo o námitku překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, absence postupu podle § 118a o. s. ř. ve vztahu k žalovanému, neprovedení znaleckého posudku stran časové náročnosti žalobkyní vyúčtované činnosti a z toho vyplývající námitka o neprokázání výše nároku žalobkyně. Ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 89.298 Kč se jednalo o námitku, že soud prvního stupně neprovedl její moderaci, ačkoliv to žalovaný navrhoval, dále že soud prvního stupně nezjišťoval funkci sjednané smluvní pokuty a ani nevzal v potaz judikaturu, podle níž je požadavek na úhradu smluvní pokuty mnohonásobně převyšující výši plnění v hlavním závazkovém vztahu v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku. Konečně (v části V dovolání) žalovaný namítl, že soud prvního stupně zabránil účasti žalovaného na soudním jednání dne 17. 12. 2024, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Až v části VI dovolání žalovaný vznáší konkrétní výhrady proti rozhodnutí odvolacího soudu, namítaje, že odvolací soud sice potvrdil, že rozsudek soudu prvního stupně je zatížen závažnou procesní vadou, ale že v takovém případě měl podle žalovaného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Tím, že odvolací soud sám provedl dokazování v rámci jednání před odvolacím soudem dne 21. 8. 2025, odňal žalovanému možnost podat řádný opravný prostředek proti rozsudku, a tím podle přesvědčení žalovaného porušil jeho právo na spravedlivý proces. Následně žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jeho závěr je v rozporu s průběhem daného řízení a „shora označenou judikaturou Nejvyššího soudu“, přičemž z dalšího textu dovolání vyplývá, že žalovaný má za nesprávné, že při řešení otázky přiměřenosti vyúčtovaného časového rozsahu činnosti žalobkyně pro žalovaného postupoval odvolací soud v rozporu s § 127 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o otázku odbornou, a dále v rozporu s § 132 o. s. ř., neboť „přiměřenost účtovaných hodin konstatoval bez komplexního hodnocení celkového rozsahu hodin účtovaných žalobkyní žalovanému za 3. čtvrtletí 2019, jenž byl žalovaným sporován“. Podle § 238 odst. 1 písm. c) platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Ač jde o omezení, jež nemá oporu v jazykovém výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které hodnotový census váže k slovnímu spojení „peněžité plnění“, jež je významově jiné (širší) než pojmy „nárok“ nebo „samostatný skutkový základ nároku“, lze však toto (další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má řídit) v občanském soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena), za použití výkladu e ratione legis. Závěr, že peněžité plnění, které ve svém souhrnu převyšuje 50.000 Kč, se skládá z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, z nichž některé (nebo všechny) samostatně nepřevyšují 50.000 Kč, může dovolací soud přijmout jen ve vazbě na předmět řízení v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na obsah dovolání samotného. Vedle toho, že dovolatel napadne rozhodnutí odvolacího soudu v jiném (hodnotově menším) rozsahu [v porovnání s předmětem řízení (o peněžitém plnění) v době vydání onoho rozhodnutí], bude pro posouzení přípustnosti dovolání ve vazbě na hodnotový census podstatné, zda tím, jak dovolatel v dovolání konkrétně vymezí dovolací důvod, předestře Nejvyššímu soudu právní otázky, jejichž řešení je těmto nárokům společné. Jinými slovy řečeno, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného) – viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí, na která je v něm odkazováno; proti tomuto rozsudku směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 417/24. Žalobkyně v tomto řízení uplatňovala dva nároky, a to jednak nárok na zaplacení smluvené odměny za provedené práce pro žalovaného ve výši 18.150 Kč a jednak smluvní pokutu ve výši 89.298 Kč za porušení smlouvy žalovaným (prodlení s úhradou žalobkyní vyúčtované částky). Součet těchto nároků také tvořil předmět řízení v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto požadované částky představují nároky se samostatným skutkovým základem, neboť každý z nich je odvozen od odlišných skutkových tvrzení (první představuje smluvenou odměnu žalobkyně za práce provedené pro žalovaného, druhý je smluvní pokutou za porušení smlouvy). Z výše reprodukovaného obsahu dovolání podaného žalovaným vyplývá, že první námitka vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu (spočívajícímu v tom, že procesní pochybení soudu prvního stupně, který žalovanému upřel účast u jednání dne 17. 12. 2024, měl odvolací soud napravit tím, že při odvolacím jednání předložil advokátovi žalovaného k nahlédnutí listiny, jimiž soud prvního stupně provedl důkaz při jednání dne 17. 12. 2024, a účastníkům sdělil, že ze žádné z listin soud prvního stupně nečerpal takové zjištění, které by odvolací soud hodnotil jako významné pro rozhodnutí o věci samé) je společná pro oba žalobou uplatněné nároky. Druhá námitka (stran způsobu prokázání výše nároku) se však již týká toliko nároku prvního (přiměřenosti výše účtovaného časového rozsahu činnosti žalobkyně pro žalovaného). Jelikož tato druhá námitka směřuje výlučně proti rozhodnutí o nároku na zaplacení smluvené ceny za provedenou činnost žalobkyně pro žalovaného, který nepřevyšuje 50.000 Kč a současně nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, není dovolání pro řešení druhé otázky objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Námitka první, která je společná pro oba žalobou uplatněné nároky (a limit uvedený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se zde tudíž neuplatní), pak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť jejím prostřednictvím je namítána toliko vada řízení, jež neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem) a k níž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v daném případě není. Sama o sobě by přípustnost dovolání mohla zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovala tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal. Co se týče nároku na zaplacení smluvní pokuty, žalovaný – jak uvedeno výše – v podstatné části dovolání snáší důvody, pro které nesouhlasí s odmítnutím moderace (snížení) smluvní pokuty soudem prvního stupně, přičemž je třeba zdůraznit, že dovoláním nelze napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž toliko (pravomocné) rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Nicméně i pro případ, že by dovolatelem formulované námitky směřovaly vůči posouzení provedenému soudem odvolacím, dovolací soud konstatuje, že by dovolání nebylo ani tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při úvaze o možnosti moderace žalobou nárokované smluvní pokuty neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Předně, odvolací soud se (v odstavci 19 rozsudku) zabýval hledisky rozhodnými pro případnou moderaci smluvní pokuty ve smyslu závěrů uvedených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tedy i žalovaným v dovolání zdůrazněnou funkcí smluvní pokuty. Jestliže dovolatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že požadavek na úhradu smluvní pokuty mnohonásobně převyšuje výši smluvní pokutou utvrzeného plnění, přičemž žalovaný tvrdí, že fakturu neuhradil nikoliv z důvodu své laxnosti, nýbrž z důvodu nesouhlasu s účtovanou částkou, nelze ani z tohoto důvodu shledat dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se nezpronevěřil dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, vyšel-li ze zjištěné funkce posuzované smluvní pokuty (částečně preventivní a částečně sankční) a zároveň uzavřel, že jí byl chráněn zájem žalobkyně na včasné úhradě odměny za práci vykonanou pro žalovaného (tedy smluvní pokutou utvrzeného plnění), přičemž výsledná výše smluvní pokuty je důsledkem prodlení žalovaného s úhradou odměny žalobkyně za provedenou práci pro žalovaného v délce 984 dní. V tomto ohledu je možno připomenout rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci. Dlužník nemůže být zvýhodňován při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty jen v důsledku toho, že byl v prodlení se splněním své smluvní pokutou utvrzené povinnosti po delší dobu. Plní-li smluvní pokuta po celou dobu prodlení dlužníka svou funkci a nelze-li její výši posoudit i s ohledem na okolnosti nastalé v průběhu celého prodlení dlužníka jako neodpovídající zájmům věřitele narušeným prodlením, jež měly být smluvní pokutou chráněny, pak nelze učinit závěr o nepřiměřenosti takové smluvní pokuty (celkové výše uplatněného nároku na smluvní pokutu) – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, či ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 730/2024). Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu