23 Cdo 602/2026

Plný text

23 Cdo 602/2026-437 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně REMA Systém, a.s., se sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/4, identifikační číslo osoby 64510263, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované TP Vision Europe B.V., se sídlem Prins Bernhardplein 200, 1097 JB Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 53045394, odštěpnému závodu TP Vision Europe, B.V., pobočka Česká republika, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, identifikační číslo osoby 02987031, zastoupené Arthurem Braunem, M. A., evropským usazeným advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o zaplacení 11 531 137,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 108/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. 17 Co 234/2025-403, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění:

1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 23. 2. 2021 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 531 137,27 Kč s příslušenstvím (ve formě úroků z prodlení specifikovaných tamtéž a ve formě nákladů spojených s uplatněním pohledávky), a to jako nedoplatku smluvené ceny za služby poskytnuté žalované na základě smlouvy o zajištění plnění povinností výrobce elektrozařízení uzavřené mezi účastnicemi dne 2. 6. 2015 (dále též jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy se žalobkyně zavázala, že bude zajišťovat pro žalovanou zpětný odběr elektrozařízení z domácností, jejich oddělený sběr a zpracování, dále zpracování výročních zpráv o plnění povinností výrobce za uplynulý kalendářní rok a zasílání těchto zpráv Ministerstvu životního prostředí. Žalovaná se ve Smlouvě zavázala platit žalobkyni za poskytnuté služby recyklační poplatek v cenách dle sazebníku, který byl přílohou smlouvy. Žalobkyně však tvrdila, že žalovaná ve skutečnosti platila ceny nižší než sjednané, a proto se žalobou domáhala doplacení smluvené ceny za období od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2017 (čtvrté čtvrtletí roku 2017) ve výši 4 844 938,01 Kč, za období od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2018 (první čtvrtletí roku 2018) ve výši 2 238 118,25 Kč, za období od 1. 4. 2018 do 30. 6. 2018 (druhé čtvrtletí roku 2018) ve výši 2 347 632,93 Kč a za období od 1. 7. 2018 do 30. 9. 2018 (třetí čtvrtletí roku 2018) ve výši 2 100 448,08 Kč.

2. Žalovaná se žalobě bránila tím, že se žalobkyní měla od počátku sjednané tzv. preferenční ceny, které byly nižší oproti standardnímu sazebníku, přičemž tyto ceny žalovaná uváděla ve čtvrtletních výkazech, na základě nichž žalobkyně vystavovala faktury v odpovídající výši. Takto měly účastnice postupovat po celou dobu trvání smluvního vztahu. Ve vztahu k částkám doúčtovaným žalobkyní za čtvrté čtvrtletí roku 2017 a za první čtvrtletí roku 2018 vznesla žalovaná též námitku promlčení, přičemž vycházela z toho, že promlčecí lhůta započala běžet vždy ode dne podání výkazu žalovanou za příslušné kalendářní čtvrtletí.

3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 4 C 108/2021-329, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2025, č. j. 4 C 108/2021-348, a ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2025, č. j. 4 C 108/2021-368, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastnicemi (výrok II).

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně a žalovaná mezi sebou uzavřely Smlouvu specifikovanou výše a jedinou spornou otázkou mezi nimi bylo, jaké ceny recyklačních poplatků byly mezi nimi sjednány. V tomto směru pak soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byly sjednány tzv. preferované ceny, které byly nižší než standardní ceny žalobkyně. Proto žalobkyně nemá nárok na úhradu doplatku recyklačních poplatků daného rozdílem mezi cenami fakturovanými po celou dobu trvání smluvního vztahu mezi účastnicemi řízení a mezi cenami uvedenými ve standardním ceníku (sazebníku) žalobkyně. Soud prvního stupně také (s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 31 Cdo 3125/2022) přisvědčil žalované v tom, že část žalobou uplatněného nároku (doplatek za čtvrté čtvrtletí roku 2017 a první čtvrtletí roku 2018) byla promlčena.

5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení napadeným rozsudkem potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastnicemi (druhý výrok). Odvolací soud, poté co prošetřil mezinárodní příslušnost českých soudů, konstatoval, že soud prvního stupně provedl podrobné dokazování, z něhož učinil v zásadě správná skutková zjištění. Odvolací soud toliko zopakoval dokazování Smlouvou a dospěl k závěru, že tato Smlouva umožňovala žalobkyni jednostrannou změnu ceny elektronickým oznámením, přičemž žalobkyně prostřednictvím svého zástupce tohoto oprávnění využila a této změny si musela být vědoma, jestliže řadu let akceptovala výkazy s preferenčními cenami, které byly nižší oproti cenám původně sjednaným v souhrnu o desítky milionů. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyní uplatněný nárok na úhradu dodatečně vyúčtovaných nedoplatků je neoprávněný. Nadto se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně i v závěru o promlčení části nároku (viz výše).

6. Rozsudek odvolacího soudu napadla „v celém rozsahu“ žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k závěru o sjednání jiných (nižších) cen (recyklačních poplatků) založen na řešení otázek hmotného práva, které nebyly v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dále namítla, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou, neboť je vnitřně rozporný a je založen na extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry soudu. Dále má žalobkyně za to, že odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty odchýlil od řešení přijatého v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu. Konečně žalobkyně staví své přesvědčení o přípustnosti dovolání na tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, proto, neboť opomněl provést navržené důkazy. Rozsudek odvolacího soudu podle žalobkyně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).

9. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, za splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Dovolání žalobkyně není přípustné v té části, v níž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu a dále proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

13. Podle § 237 o. s. ř. není dovolání přípustné pro vyřešení (podle žalobkyně dosud neřešené) otázky, zda „e-mailová komunikace mezi zaměstnanci smluvních stran obsahující pouhou zmínku o údajné existenci dohodnutých cen představuje právně účinné jednostranné oznámení jedné smluvní strany vůči druhé smluvní straně o změně cen“, neboť prostřednictvím této otázky se žalobkyně snaží zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu, a uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

14. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, či ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1455/2024).

15. Odvolací soud totiž vycházel ze zjištění soudu prvního stupně o průběhu a obsahu e-mailové komunikace mezi zaměstnanci žalobkyně a žalované. Soud prvního stupně (viz odstavec 11 a 25 jeho rozsudku) podrobně popsal průběh a obsah e-mailové komunikace, když uvedl, že mezi zaměstnancem žalobkyně (panem D. V.) a zaměstnankyněmi žalované (paní R. I. a S. S.) probíhala ve dnech 21. 5. 2015 až 8. 7. 2015 e-mailová (elektronická) komunikace, a to mimo jiné ohledně ceníku žalobkyně. Podle těchto skutkových zjištění nejprve zaměstnankyně žalované požadovala po zaměstnanci žalobkyně oficiální ceník recyklačních poplatků žalobkyně. Na to výše jmenovaný zaměstnanec žalobkyně reagoval tím, že od 3. čtvrtletí se mění sazebník recyklačních poplatků a zároveň poslal jeho podobu. Následně zaměstnankyně žalované požádala e-mailem zaměstnance žalobkyně o zaslání ceníku, „který byl dohodnut s TP Vision.“ Na to stejný zaměstnance žalobkyně odpověděl e-mailem, v němž uvedl, „určitě, to asi ty vysoké teploty. V příloze máte ceník skupiny 3 a 4 pro TP Vision a MMD od Q3 2015 a pak změny od roku 2016.“ Dle zjištění soudu prvního stupně byl součástí této e-mailové komunikace ceník účinný od 1. 1. 2016, v němž byly uvedeny ceny, které žalobkyně v průběhu trvání smluvního vztahu účtovala žalované.

16. Z těchto skutkových zjištění ve spojení se skutkovými zjištěními stran obsahu Smlouvy (kterou zopakoval k dokazování) odvolací soud dovodil závěr, že ze strany žalobkyně došlo vůči žalované k jednostrannému oznámení o změně cen (výše recyklačních poplatků), což bylo v souladu s ujednáním obsaženým ve Smlouvě (v jejím bodu 5), přičemž doplnil, že toto ujednání neodporuje dispozitivnímu § 1759 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Navíc odvolací soud dodal, že žalobkyně si musela být změny cen vědoma, jestliže řadu let akceptovala výkazy s nižšími cenami. Naopak odvolací soud nedovodil (na rozdíl od soudu prvního stupně), že by ke změně cen došlo v důsledku dohody smluvních stran.

17. Jestliže má žalobkyně za to, že k takovému jednostrannému oznámení z její strany nedošlo a – jak vyplývá z obsahu dovolání – prosazuje jinou skutkovou verzi [buď že se jednalo o změnu cen v důsledku dohody účastnic řízení, nebo že ke změně cen nedošlo vůbec (ani jednostranným oznámením, ani dohodou stran)], pak – jak uvedeno shora – uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, a dovolání nemůže být pro vyřešení výše uvedené otázky shledáno přípustným.

18. Jestliže žalobkyně v dovolání brojí proti rozsudku odvolacího soudu tím, že je založen na extrémním nesouladu mezi obsahem e-mailů a skutkovými závěry (neboť e-maily hovoří o dohodnutých cenách a odvolací soud dospěl k závěru o jednostranném oznámení o změně cen), zdůrazňuje dovolací soud, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024). Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25).

19. Pod prizmatem uvedených kritérií dovolací soud v žalobkyní označeném závěru odvolacího soudu (o tom, že ze strany žalobkyně došlo vůči žalované k jednostrannému oznámení o změně cen tzv. recyklačních poplatků), neshledává žádný vážný, natož pak extrémní, nesoulad s provedeným dokazováním.

20. V této souvislosti nelze přitakat ani námitce žalobkyně, že by byl rozsudek odvolacího soudu vnitřně rozporný či nepřezkoumatelný, ostatně žalobkyně v dovolání ani nespecifikuje, v čem tento vnitřní rozpor, resp. nepřezkoumatelnost, spatřuje.

21. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka (podle žalobkyně dosud neřešená), zda „je možné dovodit vůli smluvních stran účtovat nižší poplatky, než ty uvedené ve smlouvě (sazebníku, který byl její přílohou), jen z e-mailové komunikace, která měla proběhnout mezi zaměstnanci smluvních stran a která obsahuje pouhou zmínku o údajné dohodě o nižších cenách, aniž by však z této e-mailové komunikace bylo možné zjistit, zda dohoda o ponížení cen byla mezi smluvními stranami skutečně uzavřena, když tato e-mailová komunikace neprokazuje shodný projev vůle smluvních stran o změně výše poplatků a ani z ní nelze určit, kdo a kdy za smluvní strany měl uzavřít dohodu o nižší výši poplatků“, neboť na závěru o existenci dohody o jiných (nižších) cenách (natož pak o tom, co bylo obsahem této dohody nebo kdo tuto dohodu za žalobkyni a žalovanou sjednával či uzavíral) není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu založen. Dovolání totiž není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

22. Rovněž tak nemůže být dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. shledáno přípustným pro vyřešení otázky (znovu podle žalobkyně neřešené), zda „má žalobkyně nárok na doplatek recyklačního poplatku za plnění povinnosti výrobce elektrozařízení, které žalobkyně jakožto provozovatel kolektivního systému zajišťovala pro žalovanou v rozhodném období, a to za situace, kdy nedopatřením byly účtovány recyklační poplatky v nižší výši, než v jaké by dle smlouvy (a sazebníku, který byl její přílohou) uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou měly být účtovány“. Potřebu zodpovězení této otázky žalobkyně staví na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně); k tomu srovnej judikaturu uvedenou výše (bod 14). Budiž zopakováno, že odvolací vycházel ze zjištění, že žalobkyně neúčtovala žalované jiné (nižší) ceny nedopatřením (v důsledku chyby v účtovacím systému žalobkyně), ale že se jednalo o ceny, které byly účtovány v souladu se Smlouvou v důsledku jednostranného oznámení žalobkyně o změně cen (výše recyklačních poplatků).

23. Žalobkyně v dovolání dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, neboť „zde jsou opomenuté důkazy“, přičemž uvádí, že soud prvního stupně, ani soud odvolací nevyhověly návrhu žalobkyně na provedení revizního znaleckého posudku k pravosti e-mailové komunikace z května až července 2015 mezi zaměstnancem žalobkyně a zaměstnankyněmi žalované.

24. Žalobkyně rovněž proti rozsudku odvolacího soudu brojí tvrzením, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, neboť odvolací soud měl dospět k jiným skutkovým zjištěním týkajícím se obsahu e-mailové komunikace než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování.

25. Tyto námitky však nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť případnými vadami řízení se dovolací soud zabývá až tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Tvrzení žalobkyně o procesních pochybeních ve skutečnosti nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva (tj. otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, jež by splňovala předpoklady dovolání vymezené v § 237 o. s. ř.), a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, nebo ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1280/2023).

26. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).

27. Navíc, co se týče námitky žalobkyně stran existence opomenutých důkazů, pak je třeba zdůraznit, že odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) s důkazním návrhem žalobkyně (provedením revizního znaleckého posudku) vypořádal a dospěl k závěru, že je nadbytečný (bod 14 rozsudku odvolacího soudu). O opomenutý důkaz se proto jednat nemohlo.

28. Dovolání nemůže být shledáno přípustným ani pro žalobkyní formulovanou otázku týkající se promlčení části uplatněného nároku. Nejvyšší soud totiž již v minulosti opakovaně vyložil, že obstál-li alespoň jeden důvod, který za všech okolností musel vést k zamítnutí žaloby, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Ani odlišné vyřešení této otázky dovolacím soudem by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak příznivě projevit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání žalobkyně, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

30. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu