23 Cdo 618/2026

Rubrum

23 Cdo 618/2026-187 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. Š., zastoupené opatrovníkem Lukášem Štorkem, nar. dne 1. 4. 1980, bytem v Praze, Betáňská 930/19, zastoupeným Mgr. Filipem Kábrtem, advokátem se sídlem v Praze, U Železné lávky 568/10, proti žalovanému R. G., zastoupenému JUDr. Evou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Mukařově, Pomněnková 523, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 301/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2025, č. j. 12 Co 199/2025-157, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 12. 2024, č. j. 19 C 301/2023-105, ve výroku I určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parcelního čísla XY, jehož součástí je stavba bez č. p. – garáž, a dále jednotky č. XY, vymezené v budově č. p. XY, stojící na pozemku parcelního čísla XY, a s ní spojeného podílu o velikosti 331/10000 na pozemku parcelního čísla XY a na společných částech budovy č. p. XY, nacházejících se v obci a katastrálním území XY – dále též jen „předmětné nemovitosti“. Dále ve výroku II uvedeného rozsudku soudu prvního stupně žalovanému uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu v Litoměřicích náklady vynaložené státem v tomto řízení a ve výroku III rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení žalobkyně.

2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Oba soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť poté, co shledaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení, dospěly k závěru, že darovací smlouva ze dne 2. 2. 2022 (sepsaná formou notářského zápisu), kterou žalobkyně bezúplatně převedla své vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovaného (svého vnuka), je absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), protože ke dni podpisu této smlouvy se žalobkyně nacházela ve stadiu středně těžké demence a měla zcela vymizelé rozpoznávací i volní schopnosti potřebné k právnímu jednání, a nebyla tudíž schopna chápat smysl a účel převodu svého majetku. Oba soudy v tomto ohledu vyšly z odborných závěrů znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Ilonou Diváckou, MBA, LL.M., přičemž uzavřely, že nebylo třeba provádět další důkazy navržené žalovaným (výslechem laických svědků – osob blízkých žalobkyni či notáře, jenž sepsal darovací smlouvu), neboť se jednalo o specifickou situaci, kdy žalobkyně byla po poměrně dlouhé období před posuzovaným právním jednáním pravidelně vyšetřovaná na odborném lékařském pracovišti, a to v souvislosti s postupujícím duševním onemocněním (Alzheimerovou chorobou), přičemž znalkyni tak bylo možno předložit vysoce odborné závěry obsahující (mimo jiné) i přesné výsledky specializovaných lékařských testů a vyšetření.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl „v celém rozsahu“ žalovaný dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

6. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Proto ani dovolání žalovaného nemůže být podle uvedeného ustanovení shledáno přípustným v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a dále proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III.

8. Dovolací soud se nato zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř., a to z pohledu otázek formulovaných dovolatelem takto: a) zda je soud při posouzení neplatnosti právního jednání podle § 581 věty druhé o. z. oprávněn učinit skutkový závěr o neschopnosti právně jednat výlučně na základě zdravotnické dokumentace a znaleckého posudku a současně odmítnout jako nadbytečné důkazy navržené k prokázání konkrétních projevů vůle a funkční soběstačnosti jednající osoby v době právního jednání, aniž by tím porušil pravidla dokazování (§ 120 a § 132 o. s. ř.) a požadavek na řádné vypořádání důkazních návrhů v odůvodnění (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), b) zda pro aplikaci § 581 věty druhé o. z. postačí, uzavře-li soud na základě diagnózy a obecného popisu typických projevů onemocnění, že jednající osoba v rozhodné době obecně hůře rozpoznává následky svého jednání, anebo zda musí soud pro závěr o absolutní neplatnosti prokázat a právně vyložit, že duševní porucha v rozhodném okamžiku činila osobu neschopnou učinit posuzované právní jednání – tj. že byla neschopna porozumět jeho podstatným právním následkům a ovládnout jednání v rozsahu vyžadovaném povahou dispozice (posouzení neschopnosti právně jednat in concreto), c) jaký důkazní standard je třeba uplatnit při posouzení podmínek § 581 věty druhé o. z. a zda lze závěr o neschopnosti právně jednat v rozhodném okamžiku založit pouze na znaleckém posudku a zdravotnické dokumentaci, pokud jiné relevantní důkazy (zejména k projevům vůle a funkční soběstačnosti v rozhodné době) vyvolávají rozumné pochybnosti.

9. Je zřejmé, že dovolatelem položené otázky se co do svého obsahu podstatně překrývají. Ze všech těchto otázek vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) založil svůj závěr o neschopnosti žalobkyně výše uvedeným způsobem právně jednat ve smyslu § 581 věty druhé o. z. toliko na závěrech znaleckého posudku a neprovedl další důkazy navržené žalovaným k osobním poměrům žalobkyně a její schopnosti posoudit následky svého jednání, resp. své jednání ovládnout, a to v běžných každodenních situacích, resp. konkrétně při činění posuzovaného právního jednání. Dovolatel v tomto postupu odvolacího soudu spatřuje odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak od závěrů obsažených v rozsudcích ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, a ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018.

10. Dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (tedy ani od dovolatelem uvedených rozhodnutí), jestliže pro potřeby náležitého posouzení duševní poruchy žalobkyně jako smluvní strany vyšel za daného (výše popsaného) stavu toliko z obsahu zdravotnické dokumentace, a především pak ze závěrů znaleckého posudku.

11. Dovolatelem citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, resp. ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012, vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v nyní posuzované věci. Ve věci řešené prvně zmíněným rozsudkem byla důkazní situace ohledně duševní poruchy převodce rozporná, nebylo postaveno najisto, zda povaha duševní poruchy je neměnná, a znalci připustili, že psychický stav převodce se mohl v průběhu času měnit. Nejvyšší soud pak v poměrech tam projednávané věci konstatoval, že odvolací soud učinil závěr o jednání v duševní poruše (nesprávně) pouze na základě pravděpodobnosti, a nikoliv na základě skutkového stavu zjištěného bez pochybností. Ve druhém z uvedených rozsudků dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k důkazu provedený znalecký posudek nemůže co do přesvědčivosti obstát jako (relevantní) důkazní prostředek, neboť ze žádné z lékařských zpráv, z nichž znalkyně vycházela, nevyplývala žádná okolnost či dílčí závěr, který by naznačoval výrazný defekt v chování, resp. zdravotním stavu posuzované osoby, jenž by mohl zakládat úvahy o existenci duševní poruchy, pro kterou by tato osoba nebyla schopna činit dlouhodobě právní úkony (právní jednání), avšak znalkyně bez relevantního skutkového podkladu přesto dospěla k jednoznačnému závěru, že při podpisu smluv byly rozpoznávací a ovládací schopnosti u posuzované osoby podstatnou měrou sníženy. V rozsudku ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, pak Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy soudy nižších stupňů vycházely především ze znaleckého posudku, v němž se znalec vyjadřoval k otázkám právním a nijak nespecifikoval duševní poruchu, kterou měla posuzovaná trpět. Konečně v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018, zhodnotil Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů (které neshledaly dostatečné důvody pro dovození neplatnosti dotčeného právního jednání) jako věcně nesprávné naopak proto, že před odbornými závěry soudního znalce stran problematiky tzv. světlých chvilek u posuzované osoby nelogicky „favorizovaly“ zjištění učiněná z výslechů svědků.

12. K požadavku na zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod., který byl obsažen například v dovolatelem uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009 (a v navazující judikatuře), navíc Nejvyšší soud později doplnil, že „připomenuté závěry pochopitelně nelze aplikovat na obdobně vyzařující případy mechanicky, neboť každý z nich je stran skutkového základu jedinečný, provázený (charakterizovaný) celou řadou odlišných okolností, k nimž je třeba rovněž z hlediska procesního postupu soudu v řízení pečlivě přihlížet“ (viz již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018).

13. V nyní posuzované věci soud prvního stupně i soud odvolací vycházely z písemného znaleckého posudku, jakož i z výslechu znalkyně, založeného na výsledcích odborného vyšetření žalobkyně a na lékařských zprávách opatřených při dlouhodobém sledování zdravotního stavu žalobkyně na odborném pracovišti (kognitivního centra FN Motol), přičemž z těchto podkladů znalkyně učinila závěr, že v době posuzovaného právního jednání (tedy ke dni 2. 2. 2022) se žalobkyně nacházela ve stadiu středně těžké demence a měla zcela vymizelé rozpoznávací i volní schopnosti potřebné k právnímu jednání, tudíž nebyla schopna chápat smysl a účel převodu svého majetku.

14. Za této situace zjištěné skutkové okolnosti týkající se existence duševní poruchy (konkrétně znalkyní specifikovaného a diagnostikovaného neurodegenerativního onemocnění Alzheimerovou chorobou) včetně jejích konkrétních projevů v každodenním životě žalobkyně (viz i skutková zjištění popsaná v odstavcích 6 a následujících rozsudku soudu prvního stupně) neopodstatňují úvahu, že by se odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) odchýlil od zmíněné rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud právě s přihlédnutím ke specifickým poměrům této věci procesně postupoval tak, že z důvodu nadbytečnosti a hospodárnosti řízení při takto zjištěném skutkovém stavu již neprovedl další dokazování (k tomu srov. obdobně též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2004/2018, či ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2403/2023, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. II. ÚS 3313/23). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnil, proč provedení dalších, žalovaným navržených, důkazů považoval za nadbytečné, a k námitkám žalovaného se rovněž pečlivě zabýval rozborem přesvědčivosti v řízení podaného znaleckého posudku.

15. Zmiňuje-li dovolatel problematiku důkazního standardu potřebného pro vyslovení neplatnosti právního jednání podle § 581 věty druhé o. z., pak ani v tomto ohledu se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (či judikatury Ústavního soudu prezentované dovolatelem citovaným nálezem ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13) především proto, že jeho skutkový závěr stran jednání žalobkyně v duševní poruše není založen pouze na tzv. pravděpodobnostním úsudku, přičemž z ničeho nevyplývá, že by odvolací soud (či soud prvního stupně) měl o skutkovém stavu věci jakékoliv (rozumné) pochybnosti. Navíc i v dovolatelem (v této souvislosti citovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 873/2018, bylo při reflexi zmíněného nálezu Ústavního soudu uzavřeno, že judikatura dovolacího soudu nebyla nikdy postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (nyní § 581 o. z.) lze přistoupit toliko na základě stoprocentně zjištěného skutku.

16. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 7. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu