23 Cdo 848/2026

Rubrum

23 Cdo 848/2026-137 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně FINEMO.CZ SE, se sídlem v Praze 5, Smíchov, Ostrovského 253/3, identifikační číslo osoby 05253683, zastoupené JUDr. Tomášem Sejkorou, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svornosti 192/23, proti žalovaným 1) K. L. a 2) M. L., oběma zastoupeným Mgr. Janem Odstrčilem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Masarykova 753, o určení neexistence pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, in eventum o určení platnosti smlouvy o úvěru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 19/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2025, č. j. 8 Co 122/2025-115, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 790 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 129 667,65 Kč ze smlouvy o úvěru č. R200127EL ze dne 10. 2. 2020 neexistuje, eventuálně určení platnosti této smlouvy. Uváděla, že smlouvu o úvěru uzavřela se zůstavitelkou, matkou žalovaných, a poskytla jí na jejím základě spotřebitelský úvěr ve výši 535 106 Kč. Zůstavitelka v souvislosti s prodejem svého bytu splatila dluh ze smlouvy částkou 664 783,65 Kč a dne 9. 7. 2022 zemřela. Řízení o pozůstalosti bylo usnesením ze dne 17. 10. 2023 zastaveno, neboť nezanechala žádný majetek. Žalovaní se poté v řízení vedeném před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/SU/3335/2023 domáhali určení neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru a neplatnosti smlouvy o produktu Renta z nemovitosti. Finanční arbitr ve výzvě ze dne 16. 12. 2024 žalobkyni sdělil, že podle jeho předběžného právního posouzení návrhu žalovaných s největší pravděpodobností vyhoví. Žalobkyně měla za to, že úvěrová smlouva je platná a že žalovaným pohledávka na vydání částky 129 667,65 Kč jako bezdůvodného obohacení nesvědčí.

2. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 17 C 19/2025-84, zamítl žalobu o určení, že pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 129 667,65 Kč ze smlouvy o úvěru blíže specifikované v žalobě neexistuje, neboť uvedená smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a zůstavitelkou je platná (výrok I), zamítl i (eventuální) žalobu o určení, že uvedená smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a zůstavitelkou je platná (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok III).

3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného rozhodnutí), změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III napadeného rozhodnutí).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobkyně soud prvního stupně i odvolací soud dále zatížily svá rozhodnutí jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

5. Žalobkyně v první řadě namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil její naléhavý právní zájem na určení neexistence pohledávky z bezdůvodného obohacení, eventuálně na určení platnosti úvěrové smlouvy, jestliže dospěl k závěru, že požadované určení nemůže plnit preventivní funkci ani vytvořit pevný právní základ pro vztahy účastníků. Podle dovolatelky představuje určovací žaloba jediný dostupný prostředek ochrany jejího právního postavení, neboť je způsobilá odstranit nejistotu vyvolanou řízením před finančním arbitrem, chránit její vlastnické právo a předejít kolizi více současně probíhajících a navazujících řízení, zejména řízení podle části páté občanského soudního řádu, řízení ve správním soudnictví, obnoveného řízení o pozůstalosti a případného sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jejichž výsledky by mohly být vzájemně rozporné. Žalobkyně současně poukazovala na riziko, že jí finanční arbitr uloží povinnost vydat bezdůvodné obohacení osobám, které nebyly určeny jako dědicové zůstavitelky, a že ani po případném zrušení takového rozhodnutí by s ohledem na majetkové poměry žalovaných nemusela být schopna poskytnuté plnění získat zpět. Rozhodnutí soudu o existenci pohledávky by podle ní rovněž umožnilo její následné projednání v řízení o pozůstalosti. Na podporu tvrzení o preventivní funkci požadovaného určení žalobkyně poukazovala také na § 9 písm. b) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, a dovozovala, že finanční arbitr by byl rozhodnutím soudu o pohledávce nebo o platnosti úvěrové smlouvy vázán. Na preventivním účinku požadovaného určení podle ní nic nemění, že určovací rozsudek nevytváří překážku věci pravomocně rozsouzené pro případný následný spor o plnění. Formální absence této překážky totiž nevylučuje, aby určovací rozsudek materiálně předešel dalším sporům a vytvořil pevný právní základ pro vztahy účastníků. Odvolací soud se podle žalobkyně při posouzení naléhavého právního zájmu odchýlil zejména od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, jakož i od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3655/2021.

6. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud nesprávně poměřoval účinnost určovací žaloby se žalobou na plnění, kterou může podat pouze protistrana. Zdůraznila, že sama žalobou na plnění nedisponuje, neboť by v případném právním vztahu z bezdůvodného obohacení vystupovala jako osoba obohacená, nikoli jako osoba ochuzená. Při posuzování naléhavého právního zájmu přitom podle žalobkyně není rozhodné, zda žalobu na plnění může podat žalovaný, nýbrž zda takovým prostředkem ochrany disponuje samotný žalobce. Podle žalobkyně se tím odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000.

7. Odvolací soud podle žalobkyně rovněž pochybil, jestliže primární a eventuální petit posoudil souběžně, ačkoli se měl eventuálním petitem zabývat teprve poté, co dospěl k závěru, že primárnímu petitu nelze vyhovět. Žalobkyně zdůraznila, že naléhavý právní zájem na určení neexistence pohledávky dovozovala zejména z nejistoty svého právního postavení, zatímco naléhavý právní zájem na určení platnosti úvěrové smlouvy dovozovala zejména ze zájmu na ochraně veřejného pořádku, dobrých mravů, rovnosti a legitimních zájmů třetích osob. Odvolací soud se tak měl v otázce přípustnosti uplatnění eventuálního petitu v určovací žalobě a v otázce pořadí a způsobu projednání požadavků uplatněných primárním a eventuálním petitem odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3140/2019.

8. Žalobkyně dále vytkla soudům nižších stupňů, že jí neposkytly poučení podle § 118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti zakládající naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přestože soud prvního stupně žalobu pro nedostatek tohoto právního zájmu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Tím měly řízení zatížit jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000.

9. Konečně žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť se soudy podle ní nevypořádaly s její argumentací týkající se kolize více současně probíhajících a navazujících řízení, ochrany jejího vlastnického práva a odlišného hlediska naléhavého právního zájmu u primárního a eventuálního petitu. Podle žalobkyně se odvolací soud omezil na obecné závěry o naléhavém právním zájmu a na konstatování správnosti závěrů soudu prvního stupně, aniž reagoval na konkrétní odvolací námitky. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2449/20, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14, ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 390/23, a ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 595/22.

10. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry soudů nižších stupňů. Zdůraznili, že spor již probíhá před finančním arbitrem, kde žalobkyně může uplatnit svou obranu a následně využít námitky i žalobu podle části páté občanského soudního řádu. Určovací žaloba podle nich nemůže spor konečně vyřešit ani založit vykonatelný titul, a nedostatek naléhavého právního zájmu proto dopadá na oba petity. Ostatní dovolací námitky označili za nedůvodné a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

12. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolatelka nejprve spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud v otázce posouzení naléhavého právního zájmu podle § 80 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčena, že má naléhavý právní zájem na určení neexistence pohledávky z bezdůvodného obohacení, eventuálně na určení platnosti úvěrové smlouvy, neboť pouze rozhodnutím v tomto řízení lze postavit právní vztahy účastníků najisto, předejít kolizi dalších řízení a ochránit její vlastnické právo.

16. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu má žaloba o určení podle § 80 o. s. ř. především preventivní povahu; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod číslem 12/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod číslem 21/1997 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3503/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 671/2023, a ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 984/2024, či rovněž dovolatelkou označená rozhodnutí, a to rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3655/2021).

17. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení zpravidla není dán, má-li žalobce k dispozici jiný právní prostředek, jehož pomocí může své právo hájit účinněji. Prostřednictvím určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení, v němž je lze posoudit jako předběžné otázky, ani otázky, které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; taková určovací žaloba neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2387/2022). Pro závěr, zda je na určení právního vztahu nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, či ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1760/2020).

18. V nyní projednávané věci odvolací soud posuzoval, zda požadované určení může objektivně odstranit nejistotu právního postavení žalobkyně, zda vytvoří pevný právní základ pro vztahy účastníků a zda předejde jejich dalším sporům, jakož i to, zda má žalobkyně k dispozici jiný účinný prostředek ochrany. Vycházel přitom ze stavu v době svého rozhodování, kdy již bylo před finančním arbitrem vedeno řízení sp. zn. FA/SR/SU/3335/2023, v němž se žalovaní domáhali určení neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy a v němž finanční arbitr žalobkyni výzvou ze dne 16. 12. 2024 seznámil se svým předběžným právním posouzením věci. Odvolací soud zohlednil, že žalobkyně je účastnicí tohoto řízení a může v něm uplatnit námitky proti tvrzené neplatnosti úvěrové smlouvy, z níž žalovaní dovozují vznik pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Skončí-li řízení před finančním arbitrem po vyčerpání námitek pravomocně v její neprospěch, může se žalobkyně domáhat nového projednání věci soukromého práva žalobou podle části páté občanského soudního řádu (srov. body 10 a 11 napadeného rozsudku). Takové řízení nepředstavuje pouhý přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, nýbrž nové projednání soukromoprávní věci, o níž správní orgán pravomocně rozhodl, a to v rozsahu vymezeném tímto rozhodnutím a podanou žalobou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021, uveřejněné pod číslem 53/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19. Za těchto okolností lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že samostatná určovací žaloba nepředchází vzniku sporu mezi účastníky, nýbrž zčásti duplicitně otevírá otázku, která již je předmětem zákonem upraveného řízení, a zčásti směřuje k posouzení právních následků, jež mohou být řešeny v případném řízení o plnění. Eventuálním petitem požadované určení platnosti úvěrové smlouvy se týká otázky řešené v řízení před finančním arbitrem a případně následně v řízení podle části páté občanského soudního řádu. Primárním petitem požadované určení neexistence pohledávky se pak týká právních následků tvrzené neplatnosti této smlouvy, které mohou být posouzeny v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, bude-li takový nárok uplatněn. Závěr odvolacího soudu, že požadované určení nevytvoří konkrétní právní rámec, který by byl zárukou odvrácení dalších sporů účastníků, proto odpovídá judikatorním hlediskům vymezeným výše.

20. Jestliže odvolací soud za těchto okolností uzavřel, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované výše. Tato námitka žalobkyně tak přípustnost jejího dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

21. Žalobkyně dále považuje dovolání za přípustné, neboť odvolací soud se podle ní odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, neboť preventivní povahu určovací žaloby poměřoval se žalobou na plnění, kterou může podat pouze protistrana a kterou žalobkyně sama nemá k dispozici.

22. V projednávané věci odvolací soud výslovně vyšel ze závěru, že žalobkyně žalobu o splnění povinnosti k dispozici nemá, neboť by v případném vztahu z bezdůvodného obohacení vystupovala jako osoba obohacená, nikoli jako osoba ochuzená. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu však nezaložil výlučně na možnosti žalovaných uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalobou na plnění. Zohlednil rovněž, že žalobkyně je účastnicí již probíhajícího řízení před finančním arbitrem, v němž může uplatnit námitky proti tvrzené neplatnosti úvěrové smlouvy, a že proti případnému nepříznivému pravomocnému nálezu se může po vyčerpání námitek domáhat nového projednání věci žalobou podle části páté občanského soudního řádu (srov. body 10 a 11 napadeného rozsudku).

23. Jestliže odvolací soud za uvedených okolností uzavřel, že samostatná určovací žaloba nepředstavuje nezbytný ani účinnější prostředek ochrany právního postavení žalobkyně, neodchýlil se od závěrů rozsudku sp. zn. 20 Cdo 450/2000. Ani tato námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

24. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatelky, podle níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při rozhodování o žalobě s eventuálním petitem tím, že primární a eventuální petit posoudil souběžně, ačkoli se měl eventuálním petitem zabývat teprve poté, co dospěl k závěru, že primárnímu petitu nelze vyhovět.

25. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2053/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3708/2023) o žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, ve vztahu k eventuálnímu petitu vyložil, že se soud může zabývat a rozhodovat o druhém neboli eventuálním (pomocném) petitu až poté, kdy je zjištěna a prokázána neodůvodněnost nebo nemožnost plnění nároku uvedeného v prvním petitu (srov. A. Winterová a kol. Civilní právo procesní. Linde Praha a. s., 1999, s. 328). Pokud soud prvního stupně vyhoví tzv. primárnímu petitu, pak již nerozhoduje o eventuálním petitu, o němž přichází v úvahu rozhodnout až tehdy, dospěje-li soud k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2550/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3487/2024).

26. Obdobně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1737/2017, shrnul, že smyslem žaloby s eventuálním petitem a cílem, se kterým je taková žaloba podávána, je, aby soud v nalézacím řízení na základě zjištěného skutkového stavu postavil najisto, zda lze požadavku uplatněnému tzv. primárním petitem vyhovět, kdy až pro případ zjištění učiněného nalézacím soudem, že tomuto požadavku vyhovět nelze, je žalobním eventuálním petitem uplatněn požadavek jiný. Soud rozhoduje o požadavku uplatněném tzv. eventuálním petitem až v případě, dojde-li k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne. Pokud je naopak v řízení zjištěna možnost přiznat plnění uplatněné primárním petitem, soud žalobě v tomto petitu vyhoví a požadavkem uplatněným eventuálním petitem se již nezabývá (viz již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3487/2024). Uplatnění eventuálního petitu je přitom obecně přípustné také v případě určovací žaloby (srov. dovolatelkou označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3140/2019).

27. V nyní projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že primárnímu petitu nelze pro nedostatek naléhavého právního zájmu vyhovět, čímž byl splněn předpoklad pro posouzení eventuálního petitu. Za této situace se zabýval rovněž dovolatelkou tvrzeným o důvodem naléhavého právního zájmu na určení požadovaném eventuálním petitem a uvedl, že jej nemůže založit obecný poukaz na ochranu veřejného pořádku ani na zájmy třetích osob smlouvy (srov. bod 10 napadeného rozsudku). Přípustnost eventuálního petitu v určovací žalobě tedy nezpochybnil, nýbrž pouze uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem ani na určení platnosti úvěrové smlouvy. Okolnost, že odvolací soud důvody nedostatku naléhavého právního zájmu na obou požadovaných určeních posoudil zčásti společně, neznamená, že by pominul subsidiární povahu eventuálního petitu. Z citované judikatury nevyplývá požadavek, aby společné právní otázky byly posuzovány v oddělených částech odůvodnění. Odvolací soud se proto od shora citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil.

28. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatelky, že jí soudy nižších stupňů neposkytly poučení podle § 118a o. s. ř. Uvedenou námitkou dovolatelka tvrdí toliko existenci jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).

29. Dovolatelkou označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, nadto není přiléhavý. V uvedené věci soud žalobce nepoučil o povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti zakládající naléhavý právní zájem, přestože taková tvrzení chyběla. V nyní projednávané věci dovolatelka okolnosti, z nichž dovozovala naléhavý právní zájem na požadovaných určeních, obsáhle vylíčila. Soudy žalobu nezamítly pro nedostatek tvrzení či důkazních návrhů, nýbrž proto, že z dovolatelkou tvrzených okolností naléhavý právní zájem po právní stránce nevyplývá. Za této situace nebyl dán důvod k postupu podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.; samotný jiný právní názor soudu na dostatečně objasněný skutkový stav poučovací povinnost soudu nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2617/2013).

30. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, jíž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku, když namítá, že se odvolací soud řádně nevypořádal s její argumentací týkající se kolize současně probíhajících a navazujících řízení, ochrany jejího vlastnického práva a odlišného naléhavého právního zájmu u primárního a eventuálního petitu. Ani uvedenou námitkou totiž dovolatelka dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím opět poukazuje na možnou vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou nejsou námitky dovolatelky proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (viz judikatura uvedená v bodě 28 shora).

31. Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2420/2025, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).

32. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, jestliže vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Nejvyšší soud má za to, že v projednávané věci představuje odůvodnění napadeného rozsudku dostatečnou oporu k tomu, aby dovolatelka měla možnost proti němu v dovolání formulovat své námitky, což ostatně také učinila.

33. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

34. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (tj. výroku II napadeného rozsudku, jímž byl změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně a výroku III napadeného rozhodnutí) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.

35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost nahradit úspěšným žalovaným náklady dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden společný úkon právní služby, jímž bylo vyjádření k dovolání, podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném v době učinění úkonu, ve výši celkem 11 340 Kč, z toho 6 300 Kč za zastupování prvního žalovaného a 5 040 Kč za zastupování druhého žalovaného. Dále náklady sestávají z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Náklady dovolacího řízení žalovaných tak činí celkem 11 790 Kč.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu