23 Cdo 967/2026

Rubrum

23 Cdo 967/2026-568 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká republika – Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje, se sídlem v Ústí nad Labem, Horova 1340/10, identifikační číslo osoby 70886300, proti žalované AMP Chomutov a.s., se sídlem v Chomutově, Pražská 720/31, identifikační číslo osoby 25402188, zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, o zaplacení částky 438.580,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 554/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2025, č. j. 17 Co 171/2025-539, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2025, č. j. 17 C 554/2014-511, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28.760 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku 9.800 Kč (výrok I), zatímco ohledně zaplacení částky 409.820,24 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2025, č. j. 17 Co 171/2025-539, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 312.031,36 Kč s příslušenstvím, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 312.031,36 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (první výrok). Ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí, čtvrtý a pátý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly v projednávaném kontextu vyřešeny, a sice „výkladu smluvní doložky o klimatických podmínkách ve stavebnictví v konfliktu mezi povinností zhotovitele postupovat s péčí řádného odborníka (lege artis) a striktním dodržením termínu“ a posouzení platnosti a určitosti „ujednání o smluvní pokutě, která je vázána na kumulativní splnění dvou odlišných povinností zhotovitele – řádné dokončení díla a jeho předání objednateli“. Současně dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť má za to, že potvrdil nárok žalobkyně na smluvní pokutu ve výši, jež nereflektuje východiska a kritéria posuzování přiměřenosti smluvní pokuty přijatá v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022.

4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního a čtvrtého výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné, a proto by mělo být odmítnuto.

6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

10. Dovolání není přípustné.

11. Dovolací soud připomíná, že přípustnost dovolání nemůže založit polemika dovolatelky s právním posouzením věci, jež se zakládá toliko na nesouhlasu se závěry odvolacího soudu v otázce výkladu smluvních ujednání. Nejvyšší soud totiž vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené) cestou jeho výkladu, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tím spíše pak platí, že výsledek výkladu právního jednání není (nemůže být) ani řešením otázky hmotného práva dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu téhož ustanovení. Přípustnost dovolání – pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – by mohl založit toliko postup, jímž odvolací soud k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Tak tomu však v poměrech řešené věci není, třebaže odvolací soud v odstavci 23 napadeného rozhodnutí odkázal na výkladová pravidla § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ačkoliv měl – s ohledem na datum uzavření předmětné smlouvy o dílo a přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 věty první o. z. – odkázat na výkladová pravidla upravená v § 35 odst. 2, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a jde-li o obchodní závazkový vztah též v § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.), (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019).

12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že § 266 odst. 1 obch. zák., podle něhož se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005).

13. V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, Nejvyšší soud uvedl, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

14. Těmto požadavkům ustálené rozhodovací praxe odvolací soud dostál, pakliže výklad smluvní doložky, podle níž „termíny plnění díla jsou závislé na klimatických podmínkách v souvislosti s technologickými postupy pro provádění díla dle příslušných norem“, založil na zjišťování shodné vůle smluvních stran, z níž vyplynulo, že za nevhodné klimatické podmínky považovaly takové podmínky, jak se běžně ve stavebnictví postupuje, tedy když teplota klesne pod 0 °C, nikoliv pod 5 °C (srov. odstavec 24 napadeného rozhodnutí). Tento závěr podporují rovněž vnější okolnosti, zejména postup samotné žalované při provádění díla a skutečnost, že na časové ose průběhu stavby původně označila tomuto výkladu odpovídající počet klimaticky nevhodných dnů pro provádění prací. Nelze přitom přisvědčit námitce dovolatelky, že tímto výkladem odvolací soud „zcela pominul technologickou realitu“ a „[nutil] zhotovitele k porušování technologické kázně a k vědomému vytváření potenciálních vad díla“, neboť závěr odvolacího soudu o tom, co je běžným postupem ve stavebnictví, je v souladu s vyjádřením znalce, že „velká většina stavebního materiálu umožňuje určité přípravky a jiná zimní opatření pro práce na teplotu nižší než 5 °C“, přičemž hraniční teplotou je právě 0 °C. Z tohoto důvodu neobstojí ani dovolací námitka, že se tato klauzule stala „nadbytečnou, neboť vždy je možné učinit taková opatření, aby stavební práce mohly být prováděny i v mrazech“, jelikož odvolací soud pro určení délky prodlení považoval za nevhodné klimatické dny právě ty, kdy teploty klesly pod 0 °C. Na závěru o nepřípustnosti dovolání konečně nemůže ničeho změnit ani námitka dovolatelky, že to byla žalobkyně, kdo „jako zadavatel veřejné zakázky vypracoval návrh smlouvy, a proto by jakákoliv nejasnost v doložce o počasí měla být vykládána k jeho tíži“. Ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. lze totiž aplikovat pouze v tom případě, že projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, tedy podle úmyslu jednající osoby (a nelze jej vyložit ani podle odstavce 2). Kombinovat postupy podle ustanovení § 266 odst. 1 a podle ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. je z povahy věci vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011).

15. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že „ujednání o smluvní pokutě, která je vázána na kumulativní splnění dvou odlišných povinností zhotovitele – řádné dokončení díla a jeho předání objednateli – je neurčité, a tedy neplatné, pokud smlouva o dílo nestanoví pro obě tyto fáze plnění jasné a určité časové termíny, nebo pokud tyto termíny vzájemně časově kolidují“. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž stojí na závěru, že právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný – a tím neurčitý – zůstává jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4710/2010, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2301/2011, či usnesení ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2169/2006, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2729/2011). V poměrech věci zde vedené však odvolací soud vycházel ze závěrů svého předchozího kasačního usnesení ze dne 7. 6. 2017, č. j. 17 Co 399/2017-148, v němž nepřisvědčil názoru žalované, že dotčené smluvní ujednání je neurčité, neboť jakékoliv pochybnosti o předpokladech zakládajících nárok na smluvní pokutu lze překlenout právě jeho výkladem. Rovněž v tomto případě přitom dovolací soud neshledal jakoukoliv odchylku od výše uvedených pravidel výkladu právního jednání, když odvolací soud akcentoval zejména gramatická a systematická hlediska.

16. Namítá-li závěrem dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pakliže nereflektoval východiska a kritéria posuzování přiměřenosti smluvní pokuty přijatá v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, pak ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka totiž přehlíží, že v projednávané věci se jedná o nárok ze smlouvy o dílo uzavřené před 31. 12. 2013, na níž je třeba aplikovat režim obchodního zákoníku a subsidiárně občanského zákoníku (obč. zák.). Dovolací soud přitom přijal závěr, že rozhodnutí, kterým velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu korigoval své závěry o moderaci smluvní pokuty, se týkají zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; na poměry regulované dosavadními právními předpisy (zákony č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) nedopadají (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2466/2023, nebo usnesení ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1728/2024, ze dne 3. 7. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3529/2024, a ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2058/2025). Přípustnost dovolání tedy nelze založit odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu, jež na projednávaný případ není ratione temporis aplikovatelné.

17. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že ačkoliv dovolání směřuje výslovně do prvního a čtvrtého výroku napadeného rozhodnutí, z jeho obsahu se podávají námitky toliko do prvního výroku ve věci samé. Nejvyšší soud se proto čtvrtým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

18. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu