24 Cdo 1674/2026

Plný text

24 Cdo 1674/2026-132 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, proti žalované E.R.O.C. s.r.o., se sídlem v Praze 5, Petřínská č. 489/5, IČO 63672332, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická č. 1090/14, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 297/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2026, č. j. 68 Co 223/2025-104, takto: Dovolání žalobce se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Obvodní soud pro Prahu 7 částečným rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. 15 C 297/2024-68, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo rozhodnuto, že a) žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy, peněžní částky ve výši 1 638 526,65 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 21. 3. 2013, č.j. 42 Sd 153/2013-91, žalobci; b) žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy, peněžní částky ve výši 625 208,45 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 6. 5. 2013, č.j. 42 Sd 277/2013-111, žalobci; c) žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy, peněžní částky ve výši 312 604,20 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 30. 7. 2013, č.j. 42 Sd 444/2013-129, žalobci; d) žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy, peněžní částky ve výši 442 167,70 Kč, přijaté do úschovy soudu usnesením ze dne 30. 10. 2013, č.j. 42 Sd 678/2013-18, žalobci. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem nemovitostí tvořících areál Pražské tržnice, Žalobce uzavřel se společností DELTA CENTER a.s. nájemní smlouvu ze dne 9. 12. 1994, kterou jí předmětné nemovitosti pronajal. Na základě oprávnění v nájemní smlouvě uzavřela společnost DELTA CENTER a.s. s žalovanou smlouvu ze dne 22. 12. 2005 o podnájmu nebytových prostor, na jejímž základě žalovaná užívala prostory coby podnájemce. Nájemní poměr mezi žalobcem a společností DELTA CENTER a.s. platně zanikl k 31. 12. 2012, tímto dnem proto zanikl i podnájemní vztah mezi společností DELTA CENTER a.s. a žalovanou. Protože společnost DELTA CENTER a.s. považovala ukončení nájemní smlouvy za neplatné, skládala žalovaná částky za užívání nebytových prostor do soudní úschovy, neboť měla důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem z jejího závazku, resp. zda trvá či netrvá podnájemní vztah. Protože částky byly přijaty do soudní úschovy za užívání nemovitostí za období roku 2013, posuzoval soud I. stupně věc podle zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák. Soud zjistil, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 C 104/2012-608 bylo společnosti DELTA CENTER a.s. uloženo zaplatit nynějšímu žalobci částku 246 417 488 Kč s úrokem z prodlení. Soud I. stupně vyložil, že podle obč. zák. není nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnitelný vůči podnájemci, tedy žalovanému, ale vůči nájemci. Při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost přenechává třetí osobě k užívání. Nebytové prostory byly žalované přenechány k užívání společností DELTA CENTER a.s. na základě smlouvy o podnájmu, Žalobce měl za období 2013 nárokovat úhrady za užívání vůči společnosti DELTA CENTER a.s., neboť žalovaná není za rok 2013 k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimována.

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2026, č. j. 223/2025-104, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Odvolací soud konstatoval, že nájemní vztah zanikl dne 31. 12. 2012 výpovědí a k témuž datu zanikla i podnájemní smlouva. Nebytové prostory nebyly žalobci předány a žalovaná je nadále užívala. Vyložil, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání. Ve vztahu k pronajímateli je osobou povinnou k vydání bezdůvodného obohacená bývalý nájemce, nikoliv třetí osoba, které nájemce umožnil pronajatou věc fakticky užívat. V řízení podle § 299 z. ř. s. soud jako předběžnou otázku zkoumá, jaké jsou hmotněprávní vztahy mezi účastníky a kdo má nárok na předmět úschovy. V projednávané věci přenechala nebytové prostory žalované společnost DELTA CENTER a.s. na základě podnájemní smlouvy. Žalobce měl proto nárokovat úhrady za užívání prostor za rok 2013 po společnosti DELTA CENTER a.s., nikoliv po žalované, která není v této věci pasivně legitimovaná. Uvedené hmotněprávní poměry mezi účastníky pak předurčují výsledek řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy. Na tom ničeho nemění to, že soudy v minulosti nahradily souhlas společnosti DELTA CENTER a.s. s vydáním předmětů úschovy žalobci. Jednak bylo ve třech případech rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, jednak žalovaná nebyla účastníkem daného řízení a nemohla vznést na svou obranu námitku nedostatku pasivní legitimace. V žalobcem odkazovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud v souvislosti s projednávanou věcí zabýval tím, že jsou splněny podmínky pro soudní úschovu, neřešil však, komu má být předmět úschovy vydán.

3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že soudy nesprávně posoudily 1) otázku, zda je pro soud rozhodující o souhlasu s vydáním předmětu úschovy závazné předchozí rozhodnutí, že podmínky soluční úschovy byly splněny. Dále klade 2) otázku, zda může být žaloba na nahrazení souhlasu po konečném vyřešení existence důvodů pro soluční úschovu zamítnuta na základě nové argumentace, podle níž úschova neměla být soudem přijata. Dovolatel má za to, že je rozsudek odvolacího soudu v konečném důsledku v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 909/2022, 29 Cdo 161/2022, 29 Cdo 907/2022 a 29 Cdo 906/2022, která byla vydána ve věcech nynějšího žalobce a žalované. Argumentuje, že žalovaná je pasivně legitimovaná, protože odporuje vydání předmětu úschovy. Namítá, že soudy nezohlednily, že byl pravomocně nahrazen souhlas společnosti DELTA CENTER a.s. s vydáním předmětu úschovy žalobci. Pokud bylo pravomocně rozhodnuto, že se předmět úschovy nevydává společnosti DELTA CENTER a.s. ani zpět žalované, je žalobce jediným, komu může být předmět úschovy vydán. Tvrdí, že pokud by žalobci předmět úschovy nemohl náležet, že by tím jinými slovy byly popřeny důvody pro přijetí do soudní úschovy.

4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že dovolání považuje pro jeho vady za neprojednatelné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za správná a v souladu s konstantní judikaturou. Žalobci nesvědčí žádný hmotněprávní nárok na vydání bezdůvodného obohacení, proto mu nemůže svědčit ani právo domáhat se po žalovaném nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy. Dovoláním napadené rozhodnutí není v rozporu s dovolatelem označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání důvod jeho přípustnosti, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení o mimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).

7. Z hlediska dovolatelem předestřených otázek, u nichž lze považovat předpoklady přípustnosti dovolání za vymezené, při vázanosti k nim se vztahujícímu vymezenému dovolacímu důvodu lze konstatovat, že Nejvyšší soud se v dovolatelem označovaných rozhodnutích zabýval otázkou, zda byly naplněny předpoklady pro složení peněžité částky do soudní (soluční) úschovy, nikoli tím, komu má být předmět soudní úschovy vydán. Již z u vedeného je proto zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelem označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

8. Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 185e o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, § 299 odst. 1 z. ř. s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy řečeno jinak, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě nahrazení projevu vůle; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019).

9. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž platí, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 16/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017).

10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce na základě výše uvedeného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu