24 Cdo 1801/2026

Plný text

24 Cdo 1801/2026-296 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci opatrovnictví posuzovaného V. F., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Kostrhunem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Zborovská 1760/3, jako kolizním opatrovníkem, za účasti hmotněprávního opatrovníka města XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, zastoupeného JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou, se sídlem v Kadani, kpt. Jaroše 510, a dřívějšího hmotněprávního opatrovníka městyse XY, identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY, o změně opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 0 P 185/2022, o dovolání města XY proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2026, č. j. 13 Co 370/2025-251, takto: I. Dovolání města XY se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Dovolání města XY proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 2026, č. j. 13 Co 370/2025-251, je ve smyslu § 237 ve spojení s § 243c) odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zjevně bezdůvodné, neboť nepřípustně zpochybňuje skutkový stav, z něho soudy obou stupňů vycházely (o tom, kde se převážně zdržuje posuzovaný), a z něhož je povinen dovolací soud vycházet. Námitky (že nebylo prokázáno, že se posuzovaný převážně fakticky zdržuje ve městě XY) představují nepřípustnou kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Pro posouzení, která obec je způsobilá vykonávat funkci veřejného opatrovníka, je podle § 471 odst. 3 občanského zákoníku určující bydliště opatrovance, přičemž tento pojem nelze ztotožňovat s evidenčním údajem o trvalém pobytu. Bydliště je nutno vykládat ve smyslu § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy jako místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem tam trvale žít, s výhradou změny okolností. Nejvyšší soud v ustálené rozhodovací praxi dovodil, že takto vymezené bydliště předpokládá naplnění složky faktické, spočívající ve skutečném pobytu člověka a existenci jeho sociálních a společenských vazeb k danému místu, a složky volní, vyjadřující úmysl učinit z tohoto místa skutečný a stálý domov, popřípadě centrum svých životních zájmů; soud proto musí učinit konkrétní skutková zjištění k oběma těmto hlediskům a nemůže vycházet pouze z adresy trvalého pobytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3379/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4160/2016). Tento výklad aproboval též Ústavní soud, který zdůraznil, že bydliště nelze zaměňovat s trvalým pobytem podle předpisů o evidenci obyvatel a že veřejné opatrovnictví má vykonávat obec, která má k reálnému životu opatrovance nejbližší vztah (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 907/17). Nemá- li však opatrovanec bydliště ve smyslu § 80 odst. 1 o. z., jak tomu typicky může být u osoby bez stálého domova, která střídá místa pobytu (např. pobyt u známých, v ubytovnách, zdravotnických nebo sociálních zařízeních, nebo jde – jako v případě posuzovaného – o osobu bez stálého domova), považuje se za jeho bydliště místo, kde fakticky žije (§ 80 odst. 2 věta první o. z.). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3717/2023, výslovně uzavřel, že při absenci stabilního bydlení je pro účely § 471 odst. 3 o. z. rozhodné místo faktického pobytu opatrovance, zatímco jeho evidenční adresa trvalého pobytu je právně bez významu. Jestliže nelze zjistit ani místo, kde opatrovanec žije, anebo by jeho zjištění bylo spojeno s neúměrnými obtížemi, nastupují subsidiární kritéria § 80 odst. 2 věty druhé o. z., tedy místo, kde má opatrovanec majetek, popřípadě místo jeho posledního bydliště. Tento postup ovšem předpokládá, že soud předtím náležitě prověří možnost zjistit skutečný a aktuální životní střed opatrovance (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2747/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 24 Cdo 2938/2025). Výtky dovolatele, že soudy obou stupňů nezjišťovaly místo, kde se posuzovaný zdržuje, jsou nepřípadné, neboť (na rozdíl od výše označených rozhodnutí, kde soudy mechanicky ustanovily veřejným opatrovníkem obec, v níž byl posuzovaný hlášen k trvalému pobytu) soudy v přítomné věci šetření v dostatečném rozsahu provedly a za tím účelem vyslechly i posuzovaného, který rovněž potvrdil, že se pohybuje po celém okrese XY, nicméně sám spontánně uvedl, že se zdržuje v XY, „kde bydlí venku“, nechce nadále dojíždět do XY pro výplatu dávek sociální podpory, neboť jsou s tím spojené pro něj neúměrné náklady na autobusovou dopravu. Přestože v daných souvislostech není (při jmenování veřejného opatrovníka) určující přání opatrovance, nelze ponechat bez významu, že právě posuzovaný vyjevil své přání, aby opatrovníkem byla obec, k níž má podle svého vyjádření nejblíže, když i v budoucnu se chce zdržovat v katastru města XY, kde „má možnost chodit pro jídlo a oblečení“. Tedy jak složka volní, tak i složka faktická u posuzovaného naopak svědčí závěrům, jež zaujaly soudy obou stupňů. Pokud jde o potvrzení zapsaného spolku Světlo XY ze dne 12. 3. 2026, připojeného (až) k dovolání (na č.l. 265 procesního spisu), dovolatel přehlíží, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je určující stav, který tu byl v době rozhodování odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), přičemž uvedená listina, jež byla vydána až po vydání napadeného usnesení (stejně jako tvrzení z ní v dovolání odvozovaná) představuje tzv. nepřípustnou skutkovou novotu; navíc o pravdivosti a věrohodnosti této listiny lze mít i vážné pochybnosti, je-li v ní uvedeno, že K-centrum XY měl posuzovaný v roce 2025 navštívit údajně jen jednou, ačkoliv ten samý subjekt v potvrzení datovaném dne 4. 6. 2025 (na č.l. 201 procesního spisu) zcela opačně tvrdil, že posuzovaný služby K-centra využívá „nepravidelně, pokud má období, kdy do služby přichází, 2-3x v týdnu potravinový servis a praní prádla, informační servis a odborné poradenství zaměřené na abstinenci alkoholu, který pan F. 2 – 6x v týdnu nadužívá“…. „výše uvedené služby využívá dle svých potřeb a dle daných pravidel služby“. Zřejmý rozpor v pravdivosti obou prohlášení, jež vedle sebe zřetelně neobstojí, nebylo třeba odstraňovat, neboť k pozdější listině připojené až k dovolání nemohl dovolací soud z důvodů výše vyložených přihlédnout. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu