Ústavní soud · Usnesení

IV.ÚS 710/09

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2009-05-05 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2009:4.US.710.09.1

  1. KS Praha 20 Co 689/2007-563
  2. NS 28 Cdo 2210/2008
  3. ÚS IV.ÚS 710/09
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí, která se týkala náhrady za bezprávné užívání pozemků ve spoluvlastnictví. Soud se opřel o § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož nesprávné hodnocení důkazů není dovolacím důvodem pro dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud vysvětlil, že hodnocení důkazů je věcí vnitřního přesvědčení soudce a nelze jej předepsat pravidly.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem, AK Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008 č. j. 20 Co 689/2007-563 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 2210/2008-587 takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit a pokojně užívat majetek dle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy. Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 16. 7. 2007 č. j. 8 C 191/97-519 uložil žalované zaplatit stěžovateli a dalším dvěma žalobcům částku ve výši 21.080,60,- Kč jako náhradu za užívání pozemků ve spoluvlastnictví žalobců bez právního důvodu a co do částky 159.519,40,- Kč žalobu zamítl. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2008 č. j. 20 Co 689/2007-563 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 2210/2008-587 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelovy námitky směřující proti rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu zakládající dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nelze uplatnit v dovolání přípustném dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání meritorně přezkoumat, jelikož vznesl otázku zásadního právního významu, a to, zda v rámci hodnocení důkazů má být znaleckému posudku zpracovanému znalcem ustanoveným soudem dána přednost před znaleckým posudkem vypracovaným na žádost účastníků řízení. K prohlášení Nejvyššího soudu, že nemůže soudům nižšího stupně předepisovat pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet, podotýká, že dovolací soud nerozlišuje mezi výkladem procesního práva, tj. stanovením pravidel pro hodnocení důkazů v obecné rovině a přehodnocováním dokazování. Nejvyšší soud nesprávně hodnotil stěžovatelovy námitky jako dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. a nikoli dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy II. ÚS 650/06, II. ÚS 2339/07, IV. ÚS 128/05 a I. ÚS 2030/07, v nichž Ústavní soud konstatoval, že dovolacím důvodem u dovolání přípustného dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být nejen nesprávné právní posouzení věci, ale též vady řízení dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud výkladem a aplikací ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241a o. s. ř. neodepřel stěžovateli právo na přístup k soudu, neboť jím učiněný výklad i aplikace těchto zákonných ustanovení je plně ústavně konformní a rovněž nevybočuje z mezí stanovených nálezy, na něž stěžovatel odkazuje. Z těchto nálezů vyplývá, že "právní posouzení" se vztahuje nejen na otázky práva hmotného, ale i procesního, tedy že nesprávné právní posouzení se týká i nesprávného procesního postupu, čímž vlastně důvod obsažený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v sobě konzumuje důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vznášel-li stěžovatel námitky vůči hodnocení důkazů (znaleckých posudků), je třeba Nejvyššímu soudu přisvědčit, že nesprávné hodnocení důkazů nepatří mezi vady řízení dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož pochybení v tomto směru se v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. Bureš/Drápal/Krčmář a kol.: Občanský soudní řád - Komentář, II. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, s. 1266), jež však není způsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání přípustného dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokud stěžovatel namítal, že po Nejvyšším soudu žádal nikoli přezkum hodnocení důkazů soudu nižšího stupně, ale vyslovení pravidla pro jejich hodnocení, je třeba upozornit, že již z podstaty věci taková pravidla stanovit nelze, poněvadž hodnocení důkazů je věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho myšlenkového postupu, v důsledku čehož není možno soudce v této oblasti svazovat příkazy, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že každý případ hodnocení důkazů je pro jejich obsah a vzájemné vazby jedinečný; proces hodnocení důkazů samozřejmě musí soud ve svém rozhodnutí náležitě popsat a odůvodnit, přičemž jeho výsledek nesmí postrádat logiku. Ke kritice rozsudků soudu nalézacího a odvolacího se nad rámec toho, co již bylo řečeno výše a co platí i pro tyto rozsudky, patří uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy s výjimkou případů, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, s. 257); takové pochybení však stěžovatel nenamítá. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jemu ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost, odkazuje přitom též na odůvodnění naříkaných rozhodnutí, jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2009 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (1)

Tento rozsudek je citován v (116)

Zobrazeno prvních 50 podle data.