30 Cdo 1408/2026

Rubrum

30 Cdo 1408/2026-365 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobce I. M., zastoupeného Mgr. Ivo Kremerem, advokátem, se sídlem v Ostravě, ul. Dr. Šmerala 1007/9, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 74/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2025, č. j. 57 Co 142/2025-314, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, č. j. 54 C 74/2019-266, zamítl žalobu na zaplacení částky 240 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 191/2010 (dále jen „posuzované řízení“). Dle žalobce trvalo totiž posuzované řízení nepřiměřeně dlouho – téměř 12 let, a tak uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou vyčíslil na 240 000 Kč, kdy za každý rok vedení řízení požadoval 20 000 Kč – celkově tedy 240 000 Kč. Tento svůj nárok zároveň, tedy dne 3. 4. 2018, s podáním žaloby k soudu současně (předběžně) uplatnil i u žalované. Žalovaná tento návrh neuznala a, mimo jiné, vznesla námitku promlčení. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-l být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srovnej § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Námitky, že žalobci bylo upřeno právo předložit důkazy představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Námitka, že soud neprovedl navržený důkaz, sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, jestliže dovolatel ve skutečnosti pouze zpochybňuje skutková zjištění a hodnocení důkazů, takové výhrady nejsou předmětem dovolacího přezkumu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3603/2023, usnesení ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1199/2023, či usnesení ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 85/2025). Nadto v řízení před soudem prvního stupně, v jeho závěru v rámci nařízeného jednání, žalobce hodlal dodatečně navrhnout důkaz k tomu, že v posuzovaném řízení podal ústavní stížnost, což bylo následně vyvráceno nahlédnutím odvolacího soudu do systému nalus.cz (vide č.l. 259 verte a násl. spisu), nikoliv k tomu, že by předběžně uplatnil nárok v jiný den, než jaký se podává ze samotné žaloby (3. 4. 2018). Vedle toho Nejvyšší soud připomíná, shodně se soudem odvolacím, že princip neúplné apelace znamená, že odvolací řízení není prostorem pro nový skutkový restart sporu. Pro uplatňování skutečností nebo důkazů, které účastník neuplatnil před soudem prvního stupně, proto platí omezení vyplývající z § 205a odst. 1 o. s. ř.. Podle tohoto ustanovení jsou skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, za předpokladu, že odvolatel pro jejich nesplnění neměl ve věci úspěch a nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř.; nebo f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v této věci vcelku přehledně a srozumitelně vyplývá, že až v odvolání tvrzené údajné (předběžné) uplatnění nároku u žalované dne 3. 4. 2017, je v odvolacím řízení nepřípustné, stejně tak i důkazy navržené k prokázání této skutečnosti. K těmto novým návrhům nemohl odvolací soud se zřetelem na režim tzv. neúplné apelace přihlížet. Odvolací soud tedy správně a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že nové důkazní návrhy jsou novými návrhy ve věci, které však mohl žalobce uplatnit pouze v řízení před soudem prvního stupně a zpochybněním věrohodnosti důkazů provedených soudem prvního stupně není návrh na doplnění dokazování provedením dalších důkazů, má-li být prokázán jen jiný skutkový stav, než který zvažoval soud prvního stupně. Odvolací soud postupoval rovněž správně, když v souladu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř. k těmto novým důkazním návrhům nepřihlédl. Doplňuje se, že žalobce již v žalobě uvedl, že její stejnopis elektronicky zaslal současně s jejím podáním žalované (Ministerstvu spravedlnosti), viz k tomu č. l. 3 spisu, což znovu akcentoval v podání na č. l. 20 verte a rovněž žalovaná ve vyjádření o žalobě potvrdila, že nárok byl u ní předběžně uplatněn až spolu se žalobou (č. l. 119 spisu), tvrzení žalobce obsažená až v odvolání (č. l. 285 verte spisu), že nárok měl být předběžně uplatněn již 3. 4. 2017, byla uplatněna v rozporu se shora vytýčenými procesními pravidly. Odvolací řízení ve sporných věcech je ovládáno principem neúplné apelace, podle něhož má být skutkový a důkazní základ věci vytvořen zásadně již před soudem prvního stupně; nové skutečnosti a důkazy lze v odvolání uplatnit jen v mezích výjimek podle § 205a odst. 1 o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013). Za novotu se přitom nepovažuje jen to, co bylo před soudem prvního stupně uplatněno nebo jinak vyšlo najevo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011). Důkazy proto musí být již v řízení před soudem prvního stupně označeny včas, přesně a konkrétně; absenci rozhodujícího důkazu nelze zásadně napravovat až v odvolacím řízení jeho dodatečným předložením (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15). K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srovnej také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013). Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení. Jestliže odvolací soud uvedl, proč nedoplňoval dokazování (nadto o zcela neurčitém důkazním návrhu, který dovolatel nakonec nezmiňuje ani v podaném a jen obecně koncipovaném dovolání sepsaném advokátem), nemohlo jít o tzv. opomenuté důkazy. Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby ze spisu na úkor procesních práv ostatních účastníků sám aktivisticky vyhledával, který důkaz dovolatel považuje za tzv. opomenutý. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 7. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu