24 Cdo 1967/2026

Plný text

24 Cdo 1967/2026-596 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) T. B. a b) P. B., obou zastoupených Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772/1, proti žalovaným 1) R. D. a 2) A. B., oběma bytem v Praze 5, Dominova 2469/3, oběma zastoupeným JUDr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, o určení dědického práva k pozůstalosti a o vzájemném návrhu žalovaných na určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 3/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2026, č. j. 28 Co 359/2025-571, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2026, č. j. 28 Co 359/2025-571, není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se především neodchýlil od dlouhodobě ustálené judikatury soudu dovolacího.

2. Odvolací soud nezaložil svůj závěr o platnosti pořízení pro případ smrti na tom, že by rozpoznávací a ovládací schopnosti zůstavitelky musely být zcela vymizelé, ani na pouhé absenci těžké deteriorace kognitivních funkcí. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po podrobném zopakování důkazu výslechem znalce naopak uzavřel, že zůstavitelka sice v rozhodné době trpěla lehkou demencí a lehkým dysexekutivním syndromem, nebylo však prokázáno takové snížení jejích schopností, které by ji činilo neschopnou posoudit smysl a dosah závěti. Dovolatelé tak pod záminkou právní otázky ve skutečnosti zpochybňují skutkový základ, na němž odvolací soud právní posouzení založil. Skutkový základ sporu ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, nelze v dovolacím řízení v zásadě úspěšně zpochybnit a dovolací soud je povinen z něj vycházet. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014). Proto se odvolací soud neodchýlil ani od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016, podle něhož postačí, aby rozpoznávací nebo ovládací schopnosti jednajícího byly „podstatně sníženy“; nemusí být zcela vymizelé. Zároveň se posuzuje schopnost učinit právě konkrétní právní jednání v rozhodné době. Z uvedeného tak plyne, že (v této věci zjištěné) mírné narušení kognitivních funkcí samo o sobě k závěru o neplatnosti právního jednání nepostačuje.

3. Ani odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, přípustnost dovolání nezakládá. Podle tohoto rozhodnutí soud znalecký posudek hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř.; zkoumá, zda jsou jeho závěry náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda znalec přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, zda závěry nejsou v rozporu s ostatními důkazy a zda odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení. Věcnou správnost odborných závěrů znalce však soud nemůže nahrazovat vlastním odborným úsudkem.

4. Soud prvního stupně, jehož skutkové a právní závěry odvolací soud procesně korektním způsobem převzal, postupoval v souladu s těmito požadavky. Nevycházel izolovaně jen z konečného závěru znalce (který navíc vycházel z dostatečně relevantních podkladů), ale hodnotil jeho posudek, zdravotnickou dokumentaci, výpovědi účastníků a svědků, výslech znalce i okolnosti pořízení závěti a jejího uložení do notářské úschovy ve vzájemných souvislostech (srovnej např. odstavce 6, 10 až 12 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud navíc důkaz výslechem znalce zopakoval; před jeho výslechem byly znalci zaslány otázky a výhrady žalobců. Znalec na ně reagoval, setrval na svých závěrech, a i podle odvolacího soudu přesvědčivě vysvětlil význam jednotlivých lékařských nálezů i výsledků testů. Nelze proto dovodit, že by soudy nižších stupňů odborné závěry znalce nekriticky převzaly nebo že by pominuly ostatní provedené důkazy.

5. Námitkami týkajícími se významu výsledků testů MMSE a Clock testu, míry dysexekutivního syndromu, konfabulací, úplnosti podkladů znalce, časového zařazení lékařských vyšetření, progrese onemocnění, obsahu závěti a výpovědí svědků dovolatelé ve skutečnosti předkládají vlastní skutkové a odborné závěry. Požadují, aby dovolací soud dal jejich pohledu na význam jednotlivých medicínských podkladů přednost před skutkovými závěry, jež soudy nižších stupňů učinily na základě provedeného znaleckého dokazování a dalších důkazů. Takové námitky však rovněž nemohou přípustnost dovolání založit. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud proto zásadně nepřezkoumává skutková zjištění odvolacího soudu, postup při provádění dokazování ani hodnocení provedených důkazů. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že dovolací soud není další skutkovou instancí a že prostý nesouhlas se závěry znaleckého posudku nebo s hodnocením ostatních důkazů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2024, sp. zn. 24 Cdo 928/2024, ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2596/2024, a ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3333/2024).

6. Dovolací soud není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů; zmíněné nemožnosti přezkumu se mohou vymykat jen zcela excesivní závěry odporující pravidlům logického myšlení a obecné zkušenosti. Dovolatelé však takový kvalifikovaný rozpor nevymezili. Jejich polemika povýtce s odbornými závěry znalce (jaké měl učinit „správné“ odborné závěry z jednotlivých dílčích vyšetření zůstavitelky), založená na odlišném výkladu jednotlivých zdravotních záznamů, výsledků screeningových testů a na jimi tvrzených metodických nedostatcích posudku, nemůže sama o sobě otevřít dovolací přezkum. Judikatura vychází z toho, že znalecký posudek je důkazem, který soud hodnotí, avšak nesmí nahrazovat odborné závěry znalce vlastním laickým úsudkem ani přezkoumávat jejich věcnou správnost; posuzuje pouze úplnost posudku ve vztahu k zadání, jeho srozumitelnost, logické odůvodnění, oporu v nálezu a podkladech a soulad s ostatními důkazy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007; usnesení ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1325/2020; usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2173/17).

7. K námitce dovolatelů, že zůstavitelka pro duševní poruchu nebyla způsobilá pořídit závěť, a k jejich poukazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, který podle svého obsahu odmítl požadavek prakticky absolutní jistoty o tom, že se duševní porucha projevila právě při právním jednání a pro závěr o neplatnosti právního úkonu (dnes jednání) vyžaduje vysokou míru pravděpodobnosti, že osoba v rozhodný okamžik pro duševní poruchu nebyla schopna právně jednat, při pečlivém zhodnocení všech důkazů a při vyvážení její ochrany s právní jistotou a dobrou vírou dalších osob, je třeba dodat, že Ústavní soud následně ve své pozdější judikatuře upřesnil, že tento standard nenahrazuje důkaz existence právně relevantní duševní poruchy a jejího dopadu na konkrétní právní jednání (usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2753/15, ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3554/14, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 131/17, a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1220/20). Nejvyšší soud v jeho duchu následně vyložil, že citovaný závěr vylučuje stoprocentní jistotu, nikoli však požadavek přesvědčivě prokázaného skutkového stavu; pouhá možnost či nízká pravděpodobnost nestačí. Rozhodné je, zda porucha při konkrétním jednání podstatně omezila rozpoznávací nebo ovládací schopnosti osoby (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, a ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020). Dlužno v té souvislosti připomenout, že z ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) plyne vyvratitelná domněnka, že svéprávná osoba má rozum průměrného člověka a je schopna jej užívat s běžnou péčí a opatrností; v tomto smyslu lze hovořit o presumpci plné svéprávnosti, popř. duševního zdraví. Na ni pak logicky navazuje interpretační zásada vyjádřená v § 574 o. z., podle níž je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (favor negotii). V pochybnostech proto zásadně přichází v úvahu výklad zachovávající platnost právního jednání (in dubio pro validitate), pořízení pro případ smrti nevyjímaje.

8. Nedůvodná je i výtka, že soudy měly obligatorně opatřit revizní znalecký posudek. Podle § 127 odst. 2 o. s. ř. má-li soud pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný či neúplný, soud nejprve požádá znalce o vysvětlení; teprve nevede-li tento postup k výsledku, dá posudek přezkoumat jinému znalci. Revizní posudek je tedy subsidiárním prostředkem k odstranění důvodných a přetrvávajících pochybností, nikoli automatickým důsledkem návrhu účastníka nebo jeho nesouhlasu s odborným závěrem. Revizní znalecký posudek přichází v úvahu zejména tehdy, má-li soud po vysvětlení znalce nadále pochybnosti o správnosti, úplnosti nebo jasnosti posudku; záleží na konkrétních okolnostech, zda jsou pochybnosti po slyšení znalce odstraněny [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, rozsudek ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, a usnesení ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014). Nemá-li soud důvodné pochybnosti o úplnosti a správnosti posudku, není povinen revizní posudek vyžádat [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2024, sp. zn. 24 Cdo 928/2024, usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007; těmto závěrům odpovídá i judikatura Ústavního soudu]. V nálezu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, Ústavní soud zdůraznil, že samotný nesouhlas účastníka se závěry znalce, a dokonce ani samotný rozpor mezi dvěma znaleckými posudky, ještě sám o sobě nezakládá povinnost ustanovit revizního znalce. Soud je však povinen při důvodných výhradách účastníka vyslechnout znalce, objasnit jeho závěry a přesvědčivě vysvětlit, proč považuje posudek za jasný, úplný a správný, popřípadě proč revizní posudek neprovádí, uvedeným judikatorním instrukcím pak odvolací soud v poměrech projednávané věci zcela dostál; znalce k výhradám žalobců znovu podrobně vyslechl a rovněž náležitě vyložil, proč nepovažoval zadání revizního znaleckého posudku za potřebné (viz odst. 29 a 30 jeho rozsudku). Závěr, že po vysvětlení znalce důvodné pochybnosti nezůstaly, je závěrem skutkovým, jehož správnost dovolací soud v řízení o dovolání nepřehodnocuje. Odkaz dovolatelů na potřebu revizního posudku proto jen vyjadřuje jejich nesouhlas s hodnocením důkazů; nevymezuje otázku procesního práva, kterou by odvolací soud vyřešil v rozporu s uvedenou judikaturou. Soudy rovněž (jak by se snad podávalo z dovolání) nedospěly k závěru, že by zde byly jednoznačné rozpory s validními důkazy v podobě výslechu svědků a závěrem posudku. Žalobcům samozřejmě ničeho nebránilo předložit vlastní (oponentní) posudek, popř. požádat soud o poskytnutí přiměřené lhůty k jeho vypracování.

9. To, že závěry posudku odborníka – znalce nekonvenují představám dovolatelů ještě nevedlo k potřebě revizního znaleckého zkoumání. K námitce, že znalec zaměnil vyšetření z července 2011 a ledna 2012 je třeba dodat, že dovolatelé měli možnost s tímto nedostatkem znalce při jeho opakovaném výslechu konfrontovat, přičemž znalec uvedl, že ani tato skutečnost není důvodem pro změnu závěrů jeho posudku (č.l. 377 verte procesního spisu). Nejvyššímu soudu pak nepřísluší, aby vyvracel argumentaci žalobců týkající se odborných medicinských závěrů odborníka – znalce, zvláště pak, jestliže je opět dovolatelé spojují s vlastními značně selektivně podávanými závěry, které vesměs nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování.

10. Namítané vady řízení, včetně tvrzeného opomenutí důkazu revizním znaleckým posudkem, samy o sobě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou. Dovolací soud by k nim mohl přihlédnout pouze tehdy, kdyby bylo dovolání jinak [ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.] přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není případ právě projednávané věci.

11. Směřuje-li dovolání též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, není v tomto rozsahu objektivně přípustné již podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

12. Protože dovolání nebylo ve smyslu § 237 a 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. shledáno přípustným, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku. Bez významu zůstává, že až na nákladové výroky napadený rozsudek odvolacího soudu žádnou vymahatelnou povinnost k plnění, pokud jde o věc samu, dovolatelům ani neukládá.

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 8. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu