24 Cdo 3115/2025-213

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného V. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Vokounem, advokátem se sídlem v České Kamenici, Náměstí 28. října č. 136, za účasti navrhovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská č. 742/6, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 Nc 1603/2023, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. června 2025, č. j. 96 Co 28/2024-153 takto:

Výrok

I. Dovolání navrhovatele se odmítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit posuzovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Vokouna, advokáta se sídlem v České Kamenici, Náměstí 28. října č. 136.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 29. 11. 2023, č. j. 17 Nc 1603/2023-115, zastavil řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného a uložil navrhovateli, aby zaplatil posuzovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 3 675 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. V odůvodnění shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že „z neexistence relevantní lékařské zprávy o zdravotním stavu posuzovaného, z předložené komunikace mezi navrhovatelem a posuzovaným, ze zahájení řízení o rozvodu manželství posuzovaného s matkou navrhovatele, z důvodu existence majetku posuzovaného v podobě družstevního podílu a na základě stále trvajícího pracovního poměru posuzovaného u obecní policie, kde by se jeho případná duševní porucha měla nepochybně také projevit, pojal soud důvodné podezření, že se jedná pouze o účelový návrh, kterým se navrhovatel snaží řešit dlouhodobé rodinné spory“, že „navrhovatel sice v návrhu, respektive v průběhu celého řízení, tvrdil, že posuzovaný trpí duševní poruchou a popisuje jím vnímané projevy této poruchy, nicméně ze shora uvedených skutečností, zahrnujících i vyjádření praktické lékařky posuzovaného a slyšení posuzovaného, má soud za prokázané, že navrhovatel byl při podání návrhu veden snahou o vyřešení svých a matčiných sporů s posuzovaným prostřednictvím omezení svéprávnosti posuzovaného“, že „navrhovatel ve svém návrhu neuvádí žádné skutečnosti, ze kterých by soud mohl učinit důvodný závěr, že posuzovanému jeho jednáním či nejednáním hrozí jakákoliv újma“, že „naopak pouze vypočítává potíže, které posuzovaný svým jednáním způsobuje jemu či své manželce (matce navrhovatele)“, a proto „nepovažuje za důvodné pokračovat v řízení z úřední povinnosti a při nepředložení lékařské zprávy, která by další pokračování v řízení o omezení svéprávnosti posuzovaného odůvodňovala, respektive naopak s ohledem na zajištění zprávy praktické lékařky posuzovaného, která u něho žádné příznaky duševní poruchy přes dlouhodobou léčbu v její ordinaci nepozoruje, řízení v souladu se shora uvedeným ustanovením zákona zastavil“.

2. K odvolání navrhovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 3. 2024, č. j. 96 Co 28/2024-128, usnesení okresního soudu potvrdil a uložil navrhovateli, aby nahradil posuzovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1 573 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce posuzovaného.

3. Navrhovatel podal proti usnesení odvolacího soudu ústavní stížnost, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. III. ÚS 1818/24, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že odvolací soud účastníky ve svém usnesení nesprávně poučil, že proti němu není přípustné dovolání.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem poté usnesením ze dne 25. 5. 2025, č. j. 96 Co 28/2024-153, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uložil navrhovateli zaplatit posuzovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 573 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. V odůvodnění odvolací soud zejména konstatoval, že „navrhovatel podal u okresního soudu návrh na omezení svéprávnosti posuzovaného a současně navrhl, aby byl jmenován opatrovníkem posuzovaného“, že „u posuzovaného, který je jeho otcem, navrhovatel pozoruje postupné zhoršování psychického stavu“, že „podle navrhovatele trpí posuzovaný patologickým shromažďováním věcí, v jehož důsledku se jeho byt stává hygienicky nevhodným“, avšak že „ze zpráv praktické lékařky MUDr. Hany Šedivé ze dne 18. 5. 2023 a ze dne 1. 8. 2023 vyplývá, že posuzovaný je jejím pacientem od roku 2006, že v ordinaci se vždy jevil normálně, reagoval na otázky a požadavky zcela adekvátně, na kontroly chodil ve stanovených termínech a že léky užívá pravidelně, je plně orientován místem, časem i osobou a projevy psychické poruchy u něj nebyly zaznamenány“ a že k návrhu na omezení svéprávnosti se posuzovaný vyjádřil tak, že „do roku 2023 vykonával patnáct let funkci předsedy představenstva bytového družstva v Děčíně a dosud pracuje jako strážník obecní policie XY, a to již téměř třicet let“, že „s ním navrhovatel ani jeho manželka dlouhodobě nekomunikují, ač sdílejí společnou domácnost“ a že „navrhovatel proti němu vede již několik let štvavou kampaň, kdy zasílá na jeho osobu různá udání“. Za situace, kdy „z podaného návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného i z jeho doplnění vyplývá, že navrhovatel ke dni zahájení řízení neznal přesnou diagnózu posuzovaného a ani nedisponoval lékařskými zprávami o jeho zdravotním stavu“, soud prvního stupně vyzval navrhovatele, aby předložil soudu lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného a poučil jej přitom, že pokud lékařskou zprávu ve stanovené lhůtě nepředloží, řízení zastaví, pak vzhledem k tomu, že návrh na zahájení řízení nebyl v daném případě podán státním orgánem či zdravotním ústavem, shledal odvolací soud postup soudu prvního stupně zcela v souladu s § 35 odst. 2 z. ř. s., když navrhovatel společně s návrhem na zahájení řízení nepředložil jiné důkazy, které by dokládaly duševní onemocnění posuzovaného, které by bylo natolik závažné, že by jej bylo nutné (v zájmu posuzovaného) řešit prostřednictvím omezení svéprávnosti či jiných méně omezujících opatření. Podle odvolacího soudu „o nedůvodnosti návrhu v daném případě svědčí i do spisu později založené lékařské zprávy od praktické lékařky posuzovaného, která jakékoliv podezření na duševní onemocnění posuzovaného negovala“, a proto „okresní soud nijak nepochybil, když řízení o omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného zastavil“.

5. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání, jehož přípustnost shledává jednak v otázce dovolacím soudem dosud neřešené a jednak v postupu odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel se domnívá, že „odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně vyřešily právní otázku naplnění předpokladů pro zastavení řízení, jakož i řádného odůvodnění rozhodnutí a otázku ustanovení opatrovníka posuzovanému“, že „bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a to ve formě opomenutých důkazů a nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, když ani odvolací soud, ani soud prvního stupně nehodnotily tvrzení dovolatele, jím předložené fotografie a listiny, tyto zcela opomenuly a s jejich existencí se v odůvodnění svých rozhodnutí nikterak nevypořádaly, ani si nevyžádaly další navrhované důkazy“, že „jeho tvrzení obsažená v návrhu na zahájení řízení i v dalších písemných podáních o tom, že u posuzovaného shledává projevy duševní poruchy, nelze mít ani za šikanózní, ani za účelová“ a že „soudy obou stupňů zcela přecenily obsah lékařských zpráv praktické lékařky posuzovaného, když tato lékařka přichází do styku s posuzovaným pouze omezeně, nadto výslovně uvedla, že duševní stav posuzovaného by musel posoudit psychiatr, přičemž závěry uvedené v jejích lékařských zprávách nevylučují projevy, které v návrhu na zahájení řízení uvedl dovolatel“. Dovolatel dále namítá, že „považuje rozhodnutí obou stupňů za svévolná a nepřezkoumatelná, neboť soudy nepostupovaly v souladu s procesními předpisy a dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí“ a že soudy nepostupovaly v řízení v souladu se zásadou oficiality a vyšetřovací tak, aby byl naplněn účel řízení o omezení svéprávnosti. Nadto soudy podle dovolatele postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, pokud posuzovanému podle § 37 odst. 1 z. ř. s. nejmenovaly opatrovníka, když „není přitom podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu určující, zda je podaný návrh důvodný nebo má-li být řízení o něm zastaveno, neboť posuzovaný musí být procesním opatrovníkem zastoupen po celou dobu řízení“. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 96 Co 28/2024-153, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 11. 2023, č. j. 17 Nc 1603/2023-115, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.

6. Posuzovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že „podané dovolání je pouze dalším účelovým krokem, jak zabránit či alespoň prodloužit řízení o rozvod manželství mezi posuzovaným a matkou dovolatele a zpochybnit již realizovaný převod bytu“, že „tvrzení dovolatele o duševní nemoci posuzovaného jsou osamocená, nikdo jiný jakoukoli poruchu jeho duševního zdraví neregistruje, do nedávné doby vykonával náročnou funkci velitele obecní policie v XY, než odešel do starobního důchodu“, že „argumentuje-li dovolatel několika stanovisky Nejvyššího soudu, pak tato stanoviska nijak nezpochybňují správnost aplikace práva soudy v tomto řízení, případně jejich rozpor s nimi“ a že „podané dovolání je nedůvodné“, a proto navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto a byla mu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).

9. V dané věci Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2025, č. j. 96 Co 28/2024-153, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěry týkající se naplnění předpokladů pro postup soudu podle § 35 odst. 2 z. ř. s.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

10. Řízení o omezení svéprávnosti se vede v zájmu posuzované osoby a je řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací. V duchu vyšetřovací zásady přitom soud odpovídá za úplné zjištění skutkového stavu věci tak, aby bylo najisto postaveno, zda posuzovaná osoba má či nemá být omezena ve svéprávnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4176/2018).

11. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2412/2020, vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou, pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či státní orgán, může soud navíc fakultativně požadovat, aby ve stanovené lhůtě navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35 odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní (srov. za obsahově totožné předešlé právní úpravy rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1963, sp. zn. 2 Cz 29/1969, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 29, ročník 1970). Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam, kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 36, ročník 1965).

12. Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“ (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4260/16, na který odkazuje i dovolatel).

13. Z obsahu spisu je zřejmé, že mezi navrhovatelem a posuzovaným dlouhodobě panují komplikované osobní vztahy, které se promítají do chování jak posuzovaného (ve kterém navrhovatel spatřuje projevy jeho údajné duševní poruchy), tak samotného navrhovatele, a že v současné době je k návrhu manželky posuzovaného (matky navrhovatele) přerušeno (do pravomocného skončení řízení ve věci svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného) řízení o rozvodu manželství, které bylo zahájeno k návrhu posuzovaného a je vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 11 C 306/2022. Dále bylo soudy zejména konstatováno, že z lékařských zpráv MUDr. Hany Šedivé, praktické lékařky posuzovaného, vyplývá, že posuzovaný je jejím pacientem od roku 2006, v ordinaci se vždy jevil normálně, a že nezaznamenala žádný projev psychické poruchy ani odlišnosti posuzovaného v jeho chování, a dále že z přípisu obce XY plyne, že posuzovaný byl do konce roku 2023 v pracovním poměru jako strážník obecní policie XY, při výkonu své práce byl agilní, snažil se dosahovat nejlepších výsledků a že pro výkon jeho povolání bylo potřeba lékařských prohlídek, které posuzovaný pravidelně podstupoval. Nelze přitom přehlédnout, jak přiléhavě v odůvodnění svého usnesení zmiňuje soud prvního stupně, že „navrhovatel ve svém návrhu neuvádí žádné skutečnosti, ze kterých by soud mohl učinit důvodný závěr, že posuzovanému jeho jednáním či nejednáním hrozí jakákoli újma“, ale „že „naopak pouze vypočítává potíže, které posuzovaný svým jednáním způsobuje jemu či své manželce (matce navrhovatele)“.

14. Za tohoto stavu tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že (ve shodě se soudem prvního stupně) vyhodnotil návrh na omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzovaného podaný navrhovatelem jako „zjevně bezdůvodný“, a vyslovil souhlas s postupem soudu prvního stupně, který vyzval navrhovatele k předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného, a za situace, že tak navrhovatel ve stanovené lhůtě neučinil, řízení podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. zastavil.

15. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se tak nijak neocitá v rozporu ani s dovolatelem odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 25/2025, když v citovaném rozhodnutí soudy vycházely z jiných skutkových zjištění – zejména v řízení vyšlo najevo, že posuzovaná je osobou vyššího věku (v době rozhodování soudů zhruba 85 let), že je trvale upoutána na lůžko, komunikuje jen omezeně a odpovídá na dotazy převážně jednoslovně a rovněž že posuzovaná byla v nedávné době opakovaně hospitalizována ve zdravotnickém zařízení, a odvolací soud v řízení uzavřel, že „nešlo o návrh zcela bezdůvodný“. Vycházeje z tohoto skutkového stavu pak Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uzavřel, že i po šetření soudů byla situace posuzované sporná či nejednoznačná, a proto nebylo namístě zastavit řízení pro nepředložení soudem vyžádané lékařské zprávy podle § 35 odst. 2 z. ř. s.

16. Závěr o tom, zda návrh na omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska podstatné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2412/2020).

17. Nesouhlasí-li dále dovolatel s rozsahem, v jakém soudy zjišťovaly zdravotní stav posuzovaného, a namítá-li, že soudy se zcela opomenuly vypořádat s jeho tvrzeními a jím předloženými a navrhovanými důkazy, dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).

18. V daném případě dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že „navrhovatel společně s návrhem na zahájení řízení nepředložil jiné důkazy, které by dokládaly duševní onemocnění posuzovaného, které by bylo natolik závažné, že by jej bylo nutné (v zájmu posuzovaného) řešit prostřednictvím omezení svéprávnosti či jiných méně omezujících opatření“. V posuzovaném případě odvolací soud a především soud prvního stupně v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech v řízení najevo vyšlých skutečností, a proč dospěly k závěru o nedůvodnosti návrhu dovolatele, aby byl jeho otec omezen ve svéprávnosti.

19. Nadto mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolatel tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě předložených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).

20. Namítá-li dále dovolatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), neboť podle dovolatele soudy dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí, neshledává dovolací soud ani tuto výtku důvodnou. K problematice nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud již v minulosti zaujal stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100, ročník 2013), že měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je třeba považovat především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opraveného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 924/2024, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26, ročník 2025). V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, pak Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, nebo rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013). Vycházeje z citovaných rozhodnutí nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje defekty, pro které by je bylo možné pokládat za nepřezkoumatelné (z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části). Důvodná nemůže být ani dovolací námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

21. Vytýká-li pak dovolatel soudům, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nejmenovaly-li posuzovanému opatrovníka ve smyslu § 37 odst. 1 z. ř. s.), je třeba uvést, že ačkoliv k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, je tomu tak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); o takový případ se však v projednávané věci nejedná.

22. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání navrhovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 96 Co 28/2024-153, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení