25 Cdo 1817/2025

Rubrum

25 Cdo 1817/2025-439 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. H., zastoupený Mgr. Tomášem Palou, advokátem se sídlem Veleslavínova 240/8, Opava, proti žalovanému: JUDr. Vlastimil Vezdenko, IČO 66214106, se sídlem Hauerova 725/3, Opava, zastoupený JUDr. Petrem Prokopiusem, advokátem se sídlem Lidická 792/17, Opava, o zaplacení 584 929,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 114/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2025, č. j. 16 Co 95/2024-383, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 13 443,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Petra Prokopiuse.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, č. j. 16 Co 95/2024-383, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 12. 2023, č. j. 7 C 114/2017-341, ve výroku o zamítnutí žaloby (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II až IV). Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 584 929,58 Kč s příslušenstvím, kterou mu měl způsobit žalovaný jako advokát při jeho zastupování v civilním řízení tím, že nevznesl námitku neplatnosti smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru a námitku nezákonnosti výše sjednaného úroku z prodlení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný zastupoval žalobce v době od 25. 8. 2005 do 6. 6. 2007 ve dvou soudních řízeních: v trestním řízením vedeném proti žalobci pro trestný čin úvěrového podvodu a v občanskoprávním řízení u Okresního soudu v Opavě. V uvedeném civilním sporu se Českomoravská stavební spořitelna, a.s., (dále jen „Spořitelna“) domáhala vůči žalobci, aby jí zaplatil 198 067,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 1. 1. 2006 do zaplacení. Spořitelna svůj nárok opírala o smlouvu o poskytnutí úvěru a meziúvěru ze stavebního spoření, kterou s žalobcem uzavřela. Nalézací soudy žalobě vyhověly. Paralelně vedla Spořitelna u stejného soudu obdobný spor proti bratrovi žalobce, avšak neúspěšně. Okresní soud v Opavě žalobu pravomocně zamítl. Ukázalo se totiž, že podpis na návrhu na uzavření smlouvy o stavebním spoření nebyl podpisem bratra žalobce. Kvůli tomu shledal soud neplatnou jak samotnou smlouvu o stavebním spoření, tak navazující smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru. Trestní stíhání žalobce skončilo jeho podmíněným zastavením. Žalobce se doznal k tomu, že uzavřel smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření na základě které mu Spořitelna poskytla meziúvěr do výše 300 000 Kč a úvěr ze stavebního spoření do výše 150 000 Kč, a že při jejím uzavření doložil nepravdivé potvrzení o svém příjmu a nepravdivě uvedl, že úvěrem bude financovat své bytové potřeby. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále jen „zákon o advokacii“) a neshledal ho důvodným. Mezi údajným pochybením žalovaného (advokáta) a škodou neshledal příčinnou souvislost. Platnost smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření nezávisí na tom, zda je platná smlouva o stavebním spoření. V tom se nalézací soudy v řízení žalobcova bratra mýlily a jejich rozhodnutí bylo v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. I kdyby tedy žalovaný námitku neplatnosti smlouvy vznesl, soudy by ji nepovažovaly za důvodnou. Z dokazování přitom vyplynulo, že samotnou smlouvu o poskytnutí úvěru a meziúvěru žalobce podepsal, tudíž jí samotné se námitka neplatnosti týkat nemohla. Na povinnosti žalobce zaplatit dluh Spořitelně by tedy vznesení námitky nic nezměnilo. Navíc nelze vytýkat žalovanému, že námitku neplatnosti nevznesl, jestliže v té době v souběžně vedeném trestním řízení se žalobce doznal ke skutku, pro který byl stíhán. Toto doznání zahrnovalo i to, že podepsal smlouvu o stavebním spoření i smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru. Ostatně to bylo hlavním předpokladem pro to, aby bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno. Žalovaný tak v rozhodné době neměl informaci o tom, že by žalobce některou ze smluv nepodepsal. Šlo-li o údajné druhé pochybení žalovaného – že nevznesl námitku nezákonnosti výše sjednaného úroku z prodlení – i zde odvolací soud shledal nedostatek příčinné souvislosti. Byly to totiž nalézací soudy, které měly k nezákonné výši úroku z prodlení přihlédnout z úřední povinnosti i bez vznesení námitky. Navíc v době, kdy tento soudní spor probíhal (v letech 2008 až 2009), nebyla rozhodovací praxe ohledně smluvních úroků z prodlení vůči smluvní straně, která není podnikatelem, jednotná. K jejímu jednoznačnému sjednocení došlo až později rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4615/2007. Po žalovaném by tak bylo nepřiměřené požadovat, aby takovou námitku vznesl.

2. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, popř. otázek, které doposud v rozhodovací praxi nebyly řešeny. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného a škodou v podobě smluvních úroků z prodlení. Žalovaný měl jako odborník povinnost chránit a prosazovat práva žalobce a závažně pochybil, jestliže v řízení nevznesl námitku neplatnosti sjednaných úroků. Odvolací soud se mylně domnívá, že požadovat vznesení takové námitky po žalovaném bylo nepřiměřené, neboť šlo v té době o spornou právní otázku. V obdobném případě žalobcova bratra soud požadovaný smluvní úrok nepřiznal. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které podle žalobcova přesvědčení měl a mohl znát i žalovaný. Není přitom důležité, že soudy mají výši smluvních úroků zkoumat z úřední povinnosti. Závěr odvolacího soudu, že se jednalo o pochybení nalézacích soudů, nikoli žalovaného, je fakticky zkoumáním zavinění, které není v případě odpovědnosti advokáta relevantní. Odvolací soud chyboval také při posouzení toho, zda měl advokát namítnout neplatnost smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaný námitku vznést nemohl, neboť poslední jemu známé stanovisko žalobce bylo, že listiny podepsal. Žalobce však žalovaného prokazatelně upozornil na to, že listiny nepodepsal. To jasně vyplývá (mimo jiné) ze zvukového záznamu pořízeného z jednání ze dne 1. 4. 2016. Naopak z písemného vyjádření žalobce ze dne 15. 5. 2007, z něhož vycházel odvolací soud, tato skutečnost nevyplývá. Žalobce v něm tyto listiny vůbec nezmiňuje a nejsou ani obsaženy v popisu skutku, pro které bylo jeho trestní stíhání podmíněně zastaveno. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v extrémním nesouladu se zjištěnými skutkovými závěry, vykazuje prvky libovůle a odvolací soud tím porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces. Konečně je nesprávný rovněž právní závěr odvolacího soudu, že lze platně uzavřít smlouvu o úvěru či meziúvěru ze stavebního spoření, aniž by smluvní strana současně uzavřela smlouvu o stavebním spoření, resp. aniž by byly splněny podmínky § 5 odst. 5 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, (dále jen „zákon o stavebním spoření“). Podle dovolatele ze zákona o stavebním spoření jednoznačně vyplývá, že spořitelna může před uplynutím čekací doby na poskytnutí úvěru poskytnout pouze tzv. mezitímní úvěr, a to pouze za podmínek § 5 odst. 5 zákona o stavebním spoření. Nalézací soudy v řízení vedeném proti bratrovi žalobce proto rozhodly správně, když jako nezbytnou podmínku pro platnost smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru požadovaly, aby měla smluvní strana platně sjednané i stavební spoření. Tento právní názor nebyl v době rozhodování soudů nijak překonán, jak se v nyní projednávané věci mylně domnívá odvolací soud. Naopak, i pozdější judikatura dovolacího soudu tento výklad jednoznačně potvrdila (v této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1201/2013). Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, a věc vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, nebo ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021).

7. Ohledně údajného pochybení, že žalovaný nevznesl námitku neplatnosti smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru, odvolací soud opřel své rozhodnutí o dva samostatné důvody, pro které dovodil, že k pochybení nedošlo. Prvním důvodem bylo, že žalovaný vůbec nevěděl o tom, že by žalobce smlouvu o stavebním spoření nepodepsal, a proto ani logicky námitku vznést nemohl. Druhým důvodem bylo, že i kdyby o tom věděl a námitku neplatnosti skutečně uplatnil, nalézací soudy by smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru neplatnou neshledaly. Její platnost totiž nebyla podmíněna platností smlouvy o stavebním spoření. Žalobce sice v dovolání napadá oba tyto důvody, avšak skutečnost, zda žalovaný o pravosti podpisu žalobce na smlouvě věděl či nikoli, je skutkovým závěrem nalézacích soudů, který nelze úspěšně napadnout v dovolacím řízení. Zpochybňuje- li tak žalobce vědomost žalovaného o tom, zda podepsal či nepodepsal smlouvu o stavebním spoření, nevymezuje tím jediný možný dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení. Obstojí-li zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr, že žalovaný nedisponoval takovými informacemi, aby mohl námitku neplatnosti v původním řízení vznést, pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, publikovaný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Dovolatelem vymezená (jiná) otázka, zda absence podpisu na smlouvě o stavebním spoření způsobuje rovněž neplatnost smlouvy o meziúvěru a úvěru, nemá za této procesní situace totiž povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu žalobci by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.

8. I v případě pochybení žalovaného, které mělo spočívat v tom, že nevznesl námitku neplatnosti výše sjednaných úroků, založil odvolací soud své rozhodnutí na dvou důvodech. V první řádě dospěl k závěru, že přiznání úroků z prodlení v tehdejším sporu jde k tíži samotných nalézacích soudů, nikoli žalovaného coby advokáta. Soudy totiž o zákonnosti úroku z prodlení rozhodují z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda účastník řízení takovou námitku vznese. Druhým důvodem pak bylo, že po žalovaném by bylo nepřiměřené požadovat, aby námitku vznesl. V té době totiž pravidla ohledně úroku z prodlení týkající se smluvní strany, která nebyla podnikatelem, nebyla tehdejší soudní praxi jednoznačně sjednocená. Závěr odvolacího soudu, že se jednalo o pochybení soudů, nikoli advokáta, dovolatel zpochybňuje pouze tím, že jde fakticky o otázku zavinění, což při odpovědnosti advokáta není relevantní. V tom se však dovolatel mýlí, neboť nejde o posouzení otázky zavinění žalovaného, ale příčinné souvislosti, konkrétně tedy zda do kauzálního řetězce nevstoupila nová, samostatná okolnost – pochybení soudu, která řetězec přerušila. Odvolací soud tak byl i v případě odpovědnosti advokáta oprávněn takovou skutečnost zkoumat. Žalobce přitom nikterak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nalézací soudy měly k nezákonné výši úroku z prodlení přihlédnout z úřední povinnosti, a že je proto přiznání úroků pravomocným rozhodnutím důsledkem pochybení soudů. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ohledně úroků z prodlení tak obstojí již s ohledem na tento závěr. Proto ani v tomto případě dovolatelem vymezená (jiná) otázka, zda bylo nepřiměřené po žalovaném požadovat, aby námitku vznesl, nemá za této procesní situace povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu žalobci by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.

9. Namítal-li dále žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zjištěnými skutkovými závěry a vykazuje prvky libovůle, nejde o námitku nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

10. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 24. 7. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu