25 Cdo 2001/2024-567

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. D., zastoupený opatrovnicí H. D., zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovanému: Ústecký kraj, IČO 70892156, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zastoupený Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Krajská zdravotní, a. s., IČO 25488627, se sídlem Sociální péče 3316/12a, Ústí nad Labem, o 21.824.971 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 234/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 70 Co 326/2023-525, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovanému a vedlejší účastnici se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 29 C 234/2017-496, ve znění usnesení ze dne 4. 9. 2023, č. j. 29 C 234/2017-501, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 21.824.971 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému a vedlejší účastnici (výrok II) a rovněž státu (výrok III). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy spočívající v bolestném, ztížení společenského uplatnění a ztrátě na výdělku s ohledem na postup non lege artis během jeho porodu 15. 6. 1995 v nemocnici v XY, v jehož důsledku je zcela invalidní. Soud dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaného coby ručitele podle § 477 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v důsledku smlouvy o prodeji podniku ze dne 24. 8. 2007, jíž došlo k prodeji podniku XY, příspěvkové organizace zřízené žalovaným, společnosti Krajská zdravotní, a. s., jejímž jediným akcionářem je rovněž žalovaný. Soud prvního stupně následně na věc v souladu s § 3079 odst. 1 a § 3036 o. z. aplikoval § 106 zákona č. 40/1964. Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, a dovodil, že nejpozději 27. 1. 2011, kdy si žalobce, resp. jeho právní zástupce v nemocnici v XY pořídil snímky CTG záznamu, měl objektivní vědomost o tom, že mu byla při jeho porodu poskytnuta péče non lege artis, stejně jako o skutkových okolnostech, které umožňovaly učinit právní závěr o subjektu odpovědném za škodu. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by se kdy nemocnice XY, případně vedlejší účastnice dotazoval, na koho přešly závazky Okresního ústavu národního zdraví v Mostě, který v minulosti nemocnici provozoval, resp. provozovatele nemocnice, kde byl realizován porod žalobce. Na jednání soudu prvního stupně konaném 1. 7. 2019 byl žalobce v souladu s § 118a o. s. ř. mimo jiné vyzván, aby doplnil svá žalobní tvrzení a důkazní návrhy, jde-li o otázku, kdo je ve sporu pasivně věcně legitimován, přičemž žalobce svým podáním ze dne 2. 9. 2019 soudu sdělil, že je jím žalovaný, případně vedlejší účastnice, jinými slovy byl schopen označit žalovanou stranu v relativně krátkém čase. Podle skutkových zjištění soudu žalobce již v červnu 2010 věděl, že jeho zdravotnickou dokumentací disponuje vedlejší účastnice, její kopii si obstaral v lednu 2011, přesto však, ač zastoupen právním profesionálem, neučinil žádné kroky k tomu, aby zjistil, kdo byl provozovatelem nemocnice v XY v době, kdy se v ní žalobce narodil. Žalobu podal po více než sedmi letech proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových s tvrzením, že je věcí státu, aby věděl, na koho přešly závazky provozovatele nemocnice XY. Teprve podáním doručeným soudu 12. 9. 2019 žalobce navrhl, aby na místo původní žalované do řízení vstoupil Ústecký kraj, vůči kterému však z hlediska běhu promlčecích dob nastávají účinky zahájeného řízení až dnem, kdy soudu došel příslušný návrh na připuštění záměny. Žalobce tak svým přístupem způsobil, že jeho právo bylo promlčeno. Žalovaný ani vedlejší účastnice se nikterak nesnažili svou případnou odpovědnost zakrýt, vedlejší účastnice naopak žalobci poskytla součinnost. Sám žalobce tvrdil, že k ustálení jeho zdravotního stavu došlo 14. 1. 2015, invalidní důchod mu byl přiznán 15. 6. 2013, a je tedy zjevné, že své právo uplatnil v době, kdy již bylo podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčeno, přičemž soud vyjádřil pochybnosti o tom, že k ustálení zdravotního stavu žalobce skutečně došlo teprve k specifikovanému datu. Nad rámec právě uvedeného pak soud prvního stupně uvedl, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v případě žalobce není dán.

2. K odvolání žalobce (nesprávně uvedeno „žalovaného“) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 70 Co 326/2023-525, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení práv žalobce. Zdůraznil, že je rozhodující, kdy poškozený prokazatelně získal vědomost o skutkových okolnostech vzniku škody, jež mu napomohou učinit si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. Není rozhodné, zda a kdy si poškozený na základě těchto okolností utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby, či si ověřil její identitu. Škodlivý následek nesprávně vedeného porodu byl matce žalobce znám již v prvních měsících jeho života. K ustálení zdravotního stavu v případě dětské mozkové obrny došlo v jednom roce života žalobce, k dalším změnám pak v letech 2000 (epileptické záchvaty), 2002 (psychické problémy) a 2007 (oční vada). V rozhodné době byla matka žalobce jeho zákonným zástupcem a svědčilo jí neomezené právo jednat jeho jménem, takže mohla učinit patřičné kroky z hlediska případného odškodnění. Spojil-li soud prvního stupně počátek běhu subjektivní promlčecí doby s 27. 1. 2011, je to vůči žalobci maximálně benevolentní přístup s tím, že jde o nejzazší okamžik, kdy žalobce nabyl povědomí o tom, že žalobci byla způsobena újma v důsledku vedení porodu non lege artis (byť promlčecí doba počala podle názoru odvolacího soudu běžet již dříve okamžikem každého ustálení zdravotního stavu žalobce). Nejpozději k uvedenému datu však měl žalobce k dispozici všechny informace, na jejichž základě si mohl učinit úsudek jak o vzniku a rozsahu újmy, tak o tom, která konkrétní osoba je za újmu odpovědná. Zákonným zástupcem žalobce byla až do 15. 6. 2013, kdy nabyl zletilosti, jeho matka, přičemž ještě před tímto datem uplynula ve své plné délce dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody. Soud neuvěřil tvrzení právně zastoupeného žalobce, že nemohl zjistit odpovědnou osobu, když byl schopen najít subjekt provozující nemocnici, v níž proběhl jeho porod v roce 1995. Podle názoru odvolacího soudu zjištění tohoto subjektu nic nebránilo. Vznesení námitky promlčení není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný ani vedlejší účastnice nijak žalobci neznemožňovali zjistit potřebné skutečnosti, vedlejší účastnice mu v tomto směru naopak poskytla součinnost.

3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Formuloval v této souvislosti následující otázky:

1. Je součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy právo na kontradiktorní řízení (adversarial trial, procédure contradictoire)?

2. Vztahuje se právo na kontradiktorní řízení i na stanoviska a důkazy, které si soud opatří z vlastní iniciativy?

3. Musí soud účastníky řízení seznámit se stanovisky a důkazy, které byly v řízení shromážděny, a musí jim umožnit se k nim vyjádřit?

4. Plyne z práva na spravedlivé projednání věci i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí?

5. Je rozhodnutí překvapivé, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se u odvolacího soudu k odlišnému hodnocení důkazů, než k jakému dospěl soud prvního stupně?

6. Musí mít účastníci řízení možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové?

7. Je nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, pokud hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení?

8. Je třeba v režimu ustanovení 106 odst. 1 obč. zák. vycházet při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá?

9. Nestačí v režimu ustanovení 106 odst. 1 obč. zák. k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pouhá možnost poškozeného dozvědět se o škodě a osobě, která za vzniklou škodu odpovídá?

10. Je akcent kladený na zákaz zpětné účinnosti právních norem jedním ze základních prvků právního státu?

11. Spočívá zákaz retroaktivity v tom, že podle současné právní normy zásadně není možné posoudit lidské chování, právní skutečnost či právní vztahy, jež se uskutečnily dříve, než právní norma nebyla účinnosti? (Zjevně míněno „nabyla“; poznámka dovolacího soudu.)

12. Je nepřezkoumatelný rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů?

13. Je bez relevantního skutkového podkladu možné učinit jakýkoliv právně kvalifikační závěr?

14. Založí takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, téměř vždy nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost?

15. Zakládá již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně protiústavnost dotyčného rozhodnutí?

16. Může poškozený, jemuž byl přiznám invalidní důchod, získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku dříve, než vůbec bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu?

4. V souvislosti s první až sedmou otázkou dovolatel brojil proti závěru odvolacího soudu o postižení žalobce dětskou mozkovou obrnou a namítal, že v řízení nebyl proveden důkaz odbornou publikací v oblasti dětské neurologie, na niž se soud v tomto směru odvolával. Odkázal též na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15. V kontextu osmé až jedenácté otázky dovolatel uvedl, že právo nahlížet do zdravotnické dokumentace a pořizovat z ní kopie bylo pacientovi poprvé přiznáno až s účinností od 15. 5. 2007 na základě novely zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, provedené zákonem č. 111/2007 Sb. Argument odvolacího soudu, že již v době, kdy byla matka žalobce jeho zákonným zástupcem, měla možnost vyžádat si jeho zdravotnickou dokumentaci, je tedy lichý. V té době matka žalobce nemohla ani vědět, kdo za škodu odpovídá a že je stav žalobce již stabilizován. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytknul, že na otázku promlčení nahlíží prismatem § 619 odst. 2 o. z., avšak je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá ve smyslu § 106 obč. zák., jinak by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu. V kontextu dvanácté a třinácté otázky žalobce upozornil na rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů, neboť zatímco soud prvního stupně uzavřel, že právní zástupce žalobce si snímky CTG záznamu pořídil v nemocnici v XY, odvolací soud uvedl, že se tak stalo u žalovaného. Odvolací soud navíc nijak neodůvodnil, jak mohl mít žalobce ke dni 27. 1. 2011 k dispozici všechny informace, na jejichž základě si mohl učinit úsudek, která konkrétní osoba je za jeho újmu odpovědná, když došlo v období mezi lety 1995 a 2011 k opakovanému přechodu závazků na různé subjekty. Zcela tak podle názoru dovolatele absentují relevantní skutková zjištění ohledně nabytí vědomosti žalobce o jednotlivých následných převodech závazků. Uvedený závěr podle něj představuje tzv. souhrnné zjištění, v jehož důsledku je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Ke čtrnácté a patnácté otázce dovolatel uvedl, že odvolací soud se nezabýval jeho argumentací stran opomenutých důkazů, když během řízení před soudem prvního stupně namítal, že titulní strana chorobopisu ženského oddělení ze dne 14. 6. 1995 je klamavě označena razítkem „ÚONZ v XY“, tedy subjektu v té době již tři roky neexistujícího. Prostřednictvím čtrnácté, patnácté a šestnácté otázky žalobce zdůrazňoval, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, jak se argument promlčením nároků žalobce může vztahovat na uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, když invalidní důchod mu byl přiznán teprve rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 9. 2013 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005). Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu a zdůraznil, že právo žalobce je promlčeno. Námitky žalobce jsou podle jeho názoru účelové. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

6. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření označila dovolání za nepřípustné. Žalobce podle jejího názoru nesouhlasí především se skutkovými závěry odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele o neznalosti osoby škůdce označila za účelové. Již v roce 2010, resp. 2011 byly žalobci známy všechny rozhodné skutečnosti. Vedlejší účastnice odkázala na judikaturu týkající se vědomosti o osobě odpovědné za vznik škody a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Pro přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je klíčové, zda je dovolatelem vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatelem vymezené otázky mají spíše širší, obecný záběr, a jejich řešení nedává odpověď na otázku, zda jsou žalobcem uplatněná práva promlčena.

10. První až sedmou otázku dovolatel spojil se závěrem odvolacího soudu o postižení žalobce dětskou mozkovou obrnou. Namítal, že v řízení nebyl proveden důkaz odbornou publikací v oblasti dětské neurologie, na niž se soud v dané souvislosti odvolával. V tomto směru žalobce dílem zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, který však nepodléhá s ohledem na § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu, dílem namítá existenci vady řízení spojenou s nedostatkem v dokazování. I kdyby však postup odvolacího soudu v tomto případě bylo možné shledat nesprávným, neplynuly by z tohoto zjištění pro posuzovanou věc žádné relevantní závěry. Odvolací soud totiž počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. spatřoval nikoliv v okamžiku, kdy byl ustálen zdravotní stav žalobce, ale teprve v okamžiku, kdy měl žalobce k dispozici zdravotní dokumentaci, k čemuž došlo v roce 2011, a to přesto, že vyjádřil přesvědčení, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo v souvislosti s jednotlivými postiženími již dříve. V situaci, kdy se žalovaný stal účastníkem řízení v důsledku záměny účastníků teprve v roce 2019, jsou tyto úvahy bezpředmětné, neboť promlčecí doba ve smyslu naposled citovaného ustanovení již nepochybně marně uplynula, a to i v případě, že by byl její počátek spatřován teprve v roce 2015, kdy podle názoru žalobce došlo k ustálení jeho zdravotního stavu.

11. Namítá-li dovolatel v souvislosti s osmou až jedenáctou otázkou, že teprve od účinnosti zákona č. 111/2007 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, bylo možné domoci se výpisu ze zdravotnické dokumentace, je takový argument nepřiléhavý, když počátek běhu subjektivní promlčecí doby shledal odvolací soud až v roce 2011, kdy již výpis ze zdravotní dokumentace bylo možné získat, a žalobce se v tomto směru zjevně nesetkal s žádnými obtížemi. Pouze na okraj dovolací soud poznamenává, že i před účinností citované novely měl pacient právo na poskytnutí informací ze strany zdravotnického zařízení, přičemž právo nahlížet do zdravotnické dokumentace měl například znalec (viz § 67b zákona č. 20/1966 Sb. ve znění před uvedenou novelou). V opačném případě by v dané době nebylo v podstatě možné domoci se náhrady škody na zdraví způsobené při poskytnutí zdravotní péče non lege artis, což však neodpovídá skutečnosti.

12. Dovolatel se rovněž mýlí, pokud se domnívá, že odvolací soud na věc v podstatě aplikoval § 619 odst. 2 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, vyložil, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu. Rozhodující tedy je, kdy poškozený o takových skutkových okolnostech prokazatelně získal vědomost, nikoliv však, zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či si ověřil její identitu. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí totiž na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003). O škodlivém následku se matka žalobce podle skutkových zjištění nižších soudů dozvěděla v prvních měsících jeho života. Následně docházelo ke zhoršení jeho zdravotního stavu v letech 2000, 2002 a 2007 (viz bod 15 napadeného rozsudku). Po celou tuto dobu matka žalobce věděla, kde došlo k porodu, a při vynaložení přiměřeného úsilí mohla zjistit, kdo v daném okamžiku nemocnici provozoval a na koho následně přešly jeho závazky. Žalobce netvrdí, že by jeho matce nebylo zřejmé, že jeho újma mohla být způsobena nesprávným vedením porodu. Prostřednictvím své matky tak měl již v době, kdy byl nezletilý, vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé k tomu, aby si na jejich základě učinil závěr o odpovědnosti určitého subjektu. Jak zcela případně poznamenal již soud prvního stupně, pokud by byl správný názor žalobce, že se o tom, kdo za jeho újmu odpovídá, nemohl již v této době dozvědět, ve svém důsledku by to znamenalo, že jen proto, že se v průběhu času měnily majetkové vztahy ohledně dané nemocnice, by nikdy k promlčení příslušných práv nemohlo dojít. Dovolatel nikterak nerozvádí, co se změnilo v okamžiku, kdy v roce 2019 k výzvě soudu byl schopen specifikovat, kdo je ve sporu pasivně věcně legitimován, a proč tak nemohl učinit dříve. To však svědčí pro správnost závěru, že veškeré potřebné informace pro zjištění povinného subjektu měl k dispozici již dříve, pouze nevyvinul v tomto směru potřebnou aktivitu k identifikaci konkrétního subjektu. Ze závěrů odvolacího soudu tak žádným způsobem nevyplývá, že by dovodil zpětnou účinnost § 619 odst. 2 o. z., ale pouze důsledně aplikoval závěry judikatury dovolacího soudu. Namítá-li dále dovolatel, že jeho matka v daném období nemoha vědět o tom, že jeho stav je stabilizován, je třeba připomenout, že počátek běhu promlčecí doby byl odvolacím soudem shledán teprve v roce 2011, neboť veden zásadou hospodárnosti řízení nepovažoval za nutné provádět komplikované dokazování ohledně ustálení zdravotního stavu v případě jeho jednotlivých zhoršení, neboť vzhledem k době, která uplynula do podání žaloby, resp. do okamžiku, kdy došlo k záměně účastníků a do řízení vstoupil žalovaný, subjektivní promlčecí doba zjevně uplynula.

13. Pokud dovolatel v kontextu dvanácté a třinácté otázky vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně uvedl, že snímky CTG záznamu byly pořízeny u žalovaného, avšak ve skutečnosti se tak i podle soudu prvního stupně stalo v nemocnici v XY, jedná se zcela zjevně o písařskou chybu, z níž nelze dovozovat nesprávné skutkové zjištění. Ohledně vědomosti matky žalobce o odpovědné osobě platí, co bylo uvedeno výše. Nejde o to, že by se matka žalobce v roce 2011 dozvěděla nové informace, ale nejpozději k tomuto datu již věděla vše, co pro uplatnění práva žalobce na náhradu škody na zdraví potřebovala. Argumentace dovolatele ohledně souhrnných zjištění tak není v posuzovaném případě přiléhavá. Ohledně čtrnácté a patnácté otázky dovolací soud podotýká, že soud prvního stupně se poukazem žalobce na nesprávné označení chorobopisu matky žalobce razítkem již neexistujícího subjektu neopomněl zabývat, ale konstatoval, že na jeho náhledu na věc nic nemění, neboť nezakládá rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť již informace, že porod byl realizován v nemocnici, jež byla v minulosti provozována Okresním ústavem národního zdraví Most, sama osobě postačovala k tomu, aby bylo možné zjistit, kdo za újmu způsobenou žalobci odpovídá (viz bod 42 rozsudku soudu prvního stupně). Takový závěr dovolací soud neshledává zjevně nepřiměřeným. Žalobce ostatně ani netvrdí, že by se například v důsledku nesprávného razítka na chorobopise domáhal náhrady škody na zdraví u nesprávného či již neexistujícího subjektu.

14. Opětovně formulovanou čtrnáctou a patnáctou a dále šestnáctou otázkou se dovolatel snaží podložit svůj názor ohledně existence svého práva na náhradu za ztrátu na výdělku, avšak činí tak neopodstatněně. Předně v situaci, kdy mu byl přiznán invalidní důchod již v roce 2013 nepochybně své případné právo uplatnil vůči žalovanému v roce 2019 již po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně navíc dospěl k závěru, že žalobci uvedené právo nesvědčí.

15. Dovolací soud si je vědom těžkostí, jež musí žalobce spolu se svou matkou každodenně překonávat. Bohužel však za daných okolností, tedy především s ohledem na dobu, jež uplynula od narození žalobce, resp. od jednotlivých ustálení jeho zdravotního stavu nebylo možné žalobě vyhovět, a to ani za situace, kdy nižší soudy počátek subjektivní promlčecí doby odsunuly na nejzazší možný okamžik.

16. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

17. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. mají žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jim však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť v řadě okolností shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobci nepřiměřenou tvrdostí. Je třeba zohlednit jeho nepříznivý zdravotní stav i majetkové poměry a povahu uplatněného nároku. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobce (nemajetnou fyzickou osobu trvale poškozenou na zdraví) mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry, než ztráta, kterou utrpí žalovaný a vedlejší účastnice v důsledku aplikace § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012).

Poučení