25 Cdo 2952/2006

Rubrum

25 Cdo 2952/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně C. P. T., v.o.s., v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, o 571.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 202/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2006, č. j. 29 Co 153/2006-260, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2000, č. j. 29 Co 438/2000-112, byl potvrzen rozsudek ze dne 12. 1. 2000, č. j. 16 C 286/94-81, jímž Okresní soud v Kladně zamítl žalobu na zaplacení částky 571.530,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 3. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2003, č. j. 25 Cdo 344/2001-135, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen s tím, že mezi rozhodnutím, jehož nezákonnost spočívala v tom, že úřad práce nerozlišil řízení o žádosti cizince o povolení k zaměstnání od řízení o žádosti zaměstnavatele získat na volné pracovní místo občana ze zahraničí a že v důsledku toho žádosti cizince nevyhověl s odkazem na nesplnění podmínek stanovených zaměstnavateli, a okolností, že zaměstnavatel nemohl tohoto cizince zaměstnat v České republice, je příčinná souvislost; zda v příčinné souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím je i vznik škody spočívající v ušlém zisku z neuskutečněných obchodů zaměstnavatele, závisí na posouzení, zda a nakolik bylo zaměstnání této konkrétní osoby významné pro uskutečnění plánovaných cílů, a na tom, v jakém rozsahu bylo možno za takové situace očekávat při pravidelném běhu událostí dosažení zisku. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2003, č. j. 29 Co 306/2003-142, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16. 1. 2006, č. j. 7 C 202/2003-234, žalobu v plném rozsahu znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vázán právním názorem dovolacího soudu na vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úřadním postupem a okolností, že žalobkyně nemohla zaměstnat konkrétní cizí státní příslušnici, doplnil dokazování a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že mezi okolností, že žalobkyně nemohla zaměstnat A. F., n. občanku (v důsledku rozhodnutí úřadu práce, kterým nebylo uděleno povolení k jejímu zaměstnání a jež bylo následně spolu s potvrzujícím rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ČR jako nezákonné zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 1992, č. j. 6 A 58/92-13), a tvrzeným vznikem škody je příčinná souvislost. Ze zjištěného skutkového stavu jednak nevyplývá, že by k realizaci obchodního vyjednávání se zahraničními společnostmi bylo nutnou podmínkou, aby A. F. byla v pracovním poměru k žalobkyni (byla osobní partnerkou statutárního zástupce žalobkyně Ing. L.), ani že by neuzavření dvou obchodů s konkrétními n. společnostmi bylo zapříčiněno právě tím, že jmenovaná nemohla vykonávat pracovní poměr u žalobkyně, jednak žalobkyně neprokázala vznik škody, tedy žádné konkrétní předpokládané zisky, které jí ušly v době po vzniku společnosti (19. 4. 1991), kdy menší objem obchodů souvisel s postupným získáváním kontaktů a zkušeností firmy, nikoliv s absencí konkrétní zaměstnankyně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, č. j. 29 Co 153/2006-260, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně v posuzované otázce, tedy že mezi nezákonným rozhodnutím úřadu práce, jímž nebylo vydáno povolení k zaměstnání A. F., a vznikem škody není vztah příčinné souvislosti. Stejně jako soud prvního stupně neshledal pro dosažení příjmů z obchodních vyjednávání významnou samotnou existenci zaměstnání této konkrétní osoby, což je toliko jedním z aspektů – nikoliv však rozhodujícím - pro dosažení zisku žalobkyně; to dovodil i z okolnosti, že A. F. se ani po udělení požadovaného souhlasu zaměstnankyní žalobkyně nestala. Propad obchodu představující finanční ztrátu je pak věcí obvyklou, na kterou nemá vliv zaměstnávání konkrétní nizozemské občanky, zejména u společnosti teprve se etablující na trhu, což byl právě případ žalobkyně. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a napadá rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení a dále proto, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud řeší právní otázku výkladu příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nesprávně, a tedy v rozporu s hmotným právem. Namítá, že ačkoliv odvolací soud vychází ze správného skutkového závěru o existenci požadavku obchodního partnera žalobkyně na zaměstnání A. F. u žalobkyně, v rozporu s tímto závěrem, se správným posouzením otázky příčinné souvislosti a konečně i se závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným v rozsudku ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 344/2001, pak odvolací soud konstatuje, že nezaměstnání A. F. nebylo pro uskutečňování plánovaných obchodů významné. Odvolací soud tak nevzal v úvahu, že „příčinná souvislost může být dána, i když nejde o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou“. Dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že požadovaná náhrada škody představuje výkyv či propad obchodu v důsledku teprve začínajícího obchodování žalobkyně se zahraničními partnery a nikoli „nižší rozsah obchodu, než by mohl být, kdyby nezákonné rozhodnutí žalované neznemožnilo vyhovět požadavku obchodního partnera“. Navrhuje proto, aby soud dovolací napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; i když mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, a přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Žalobkyně v dovolání uvádí, že vedle důvodu dovolání, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Z vylíčení důvodů dovolání ovšem vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak odvolací soud zjistil skutkový stav v projednávané věci; tvrdí totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po právní stránce, a to zejména v otázce příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud nemožnost zaměstnat A. F. považoval za okolnost pro dosažení zisku nerozhodující a nepodstatnou, a že požadovanou náhradu škody kvalifikoval jako běžný propad či výkyv obchodu na trhu začínající obchodní společnosti, jenž není v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je ostatně otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025); právním posouzením by mohl být závěr, mezi jakými skutečnostmi má být dán vztah příčinné souvislosti, tato otázka však není v dovolání napadána, neboť odvolací soud správně a v souladu s pokynem vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zvažoval, zda je naplněna příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým ziskem na straně žalobkyně, která nemohla zaměstnat konkrétní osobu. Posouzení, zda tento vztah existuje, je již zjištěním skutkovým a nabízí-li dovolatelka v tomto směru závěr, že nezaměstnání nizozemské občanky je příčinou podstatnou, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, předkládá tak vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu - jak výslovně uvádí – „v plném rozsahu“, tedy také výrok, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z toho vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. dubna 2007 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu