25 Cdo 3242/2024

Rubrum

25 Cdo 3242/2024-384 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: L. K., zastoupený Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Kopečná 241/20, 602 00 Brno, proti žalovanému: město Mnichovice, IČO 00240478, se sídlem úřadu Masarykovo náměstí 83, 251 64 Mnichovice, zastoupené JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Klokotská 103/13, 390 01 Tábor, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o 552 848 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 55/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 25 Co 61/2024-363, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 25 Co 61/2024-363, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 12. 2023, č. j. 21 C 55/2023-307, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se po částečném omezení žaloby domáhal po žalovaném zaplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve výši 537 848 Kč a nákladů za znalecký posudek 15 000 Kč, vše s příslušenstvím.

2. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 21 C 55/2023-307, zamítl žalobu na zaplacení 552 848 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalovanému, vedlejší účastnici a státu náhradu nákladů řízení (výroky II, III a IV). Vyšel ze zjištění, že dne 28. 1. 2019 v 6.50 hodin utrpěl žalobce při cestě do práce zlomeninu hlezna poté, co upadl v XY v XY na zasněženém a neošetřeném chodníku ve vlastnictví žalovaného. Toho dne (i ve dnech předcházejících) byla v XY zaznamenána námraza, celková sněhová pokrývka činila 0-1 cm, srážky 0,2 mm a teplota při zemi byla -0,1 °C. Žalobce měl obuty vhodné pevné zimní boty. Výkon správy pozemní komunikace (zejména čištění a údržby) byl zajišťován prostřednictvím správce, příspěvkové organizace zřízené žalovaným, Technickými službami města Mnichovice (v době úrazu žalobce pod názvem Veřejné služby města Mnichovice). Žalobce byl od 28. 1. 2019 do 31. 5. 2019 v pracovní neschopnosti a poté ze zdravotních důvodů opustil místo u Policie ČR a nastoupil v nemocnici jako sanitář. Po ránu cítí ztuhlost, někdy i silnou bolest, má potíže s chůzí. Před úrazem běhal (účastnil se i amatérských závodů), nyní již nesportuje vůbec, po úrazu trpěl depresemi. Se svými nároky se žalobce obrátil na žalovaného dopisem ze dne 16. 8. 2019 a na správce komunikace dopisem ze dne 24. 7. 2020. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 5. 2021, č. j. 22 C 16/2020-156, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. 25 Co 216/2021-198, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci bolestné (47 827,50 Kč), náklady vynaložené v souvislosti s úrazem (1 258 Kč) a náhradu ušlého zisku (72 151,85 Kč) s tím, že žalovaný za vzniklou újmu odpovídá. Z hlediska ZSU se zdravotní stav žalobce ustálil ke dni 31. 5. 2019. Dopisem ze dne 15. 5. 2022 vyzval žalobce žalovaného k náhradě dalších částek, mimo jiné náhrady za ZSU a za zpracování znaleckého posudku, které jsou předmětem tohoto řízení a dopisem ze dne 21. 9. 2023 vyzval k plnění i správce komunikace. Právně soud věc posoudil podle § 9 odst. 3, § 12 odst. 4 a § 27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „silniční zákon“) a § 513, § 609, § 619 odst. 1, § 620 odst. 1, § 629 odst. 1, § 1958 odst. 2, § 2021 odst. 1, 2023 odst. 1 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že Technické služby města Mnichovice byly jakožto správce komunikace v řízení pasivně legitimovány a vlastník komunikace (žalovaný) ze zákona ručí za splnění povinnosti k náhradě škody. K námitce žalovaného se zabýval otázkou promlčení nároku. Dospěl k závěru, že u nároku na ZSU počala běžet tříletá promlčecí lhůta od ustálení zdravotního stavu žalobce (od 31. 5. 2019) a uplynula 1. 6. 2022. Žalobce podal proti žalovanému (ručiteli ze zákona) žalobu dne 30. 5. 2022, ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Jelikož žalovaný v tomto řízení, v němž se po něm žalobce jako věřitel domáhá splnění ručitelského závazku, vznesl námitku promlčení pohledávky věřitele vůči dlužníku - Technickým službám města Mnichovice, proti němuž nebyla žaloba v promlčecí lhůtě žalobcem podána, posoudil soud námitku promlčení jako důvodnou. Dovodil, že právo věřitele vůči dlužníkovi se může promlčet, i když se jeho právo vůči ručiteli dosud nepromlčelo. Uvedené pak platí i ve vztahu k náhradě nákladů za zpracování znaleckého posudku, jež byly žalobci znalcem vyúčtovány dne 5. 5. 2022, neboť jsou příslušenstvím nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, proto rozhodnutí o něm je závislé na výsledku řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy. Na stanovení počátku běhu promlčecí lhůty pak nemá vliv ani okolnost, že žalobce po 31. 5. 2019 absolvoval ještě další lékařské prohlídky, neboť o újmě spočívající v ZSU se žalobce dozvěděl v době, kdy bylo objektivně možné provést zhodnocení jeho trvalých obtíží. I pokud by se vycházelo z data jednoho roku od úrazu (28. 1. 2020), nemělo by to vliv na závěr o promlčení nároku žalobce a k uplynutí promlčecí lhůty by došlo dne 31. 1. 2020. Námitku promlčení soud neshledal v rozporu s dobrými mravy.

3. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 25 Co 61/2024-363, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení vůči žalovanému a vedlejší účastnici jen ohledně jejich výše, jinak rozsudek potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci samé. Příčinou požadované náhrady škody byla závada ve schůdnosti ve smyslu § 27 silničního zákona, kde je pasivně legitimován správce, za jehož případné nesplnění povinnosti ručí vlastník komunikace. Nepřisvědčil námitce žalobce, že žalovaný za újmu odpovídá na základě obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku, neboť zákon o pozemních komunikacích je speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku. Pokud by vždy měly být shledány v obdobných případech podmínky pro splnění obecné odpovědnosti vlastníka komunikace, byla by podle odvolacího soudu úprava § 27 odst. 6 silničního zákona nadbytečná a nedávala by smysl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nárok na náhradu za ZSU uplatnil výzvou vůči správci komunikace až dnem 21. 9. 2023. Pokud subjektivní promlčecí lhůta žalobci počala běžet od ustálení jeho zdravotního stavu, tedy ode dne 30. 5. 2019 (správně 31. 5. 2019, poznámka dovolacího soudu), uplynula by ke dni 1. 6. 2022. I pokud by ustálení zdravotního stavu žalobce trvalo rok, skončila by promlčecí lhůta ke dni 31. 1. 2023. Jestliže nebyla v promlčecí lhůtě žalobcem podána žaloba vůči správci komunikace, který podle § 27 odst. 6 silničního zákona za újmu odpovídá, a došlo tak k promlčení hlavního závazku, došlo tím i k promlčení závazku akcesorického, tedy závazku ručitele. Odvolací soud v rozsudku uvedl, že žalobci bylo již z předchozího řízení známo, že za vzniklou újmu podle § 27 odst. 6 silničního zákona odpovídá správce komunikace (Technické služby města Mnichovice) a za splnění povinnosti správce komunikace jako vlastník komunikace ručí žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalobci nic nebránilo v uplatnění nároku vůči správci, neshledal ani odvolací soud námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy.

4. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok ve věci samé, podal žalobce dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména v otázkách odpovědnosti vlastníka komunikace, postavení správce a běhu promlčecí lhůty. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, které buď dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, nebo byly řešeny v rozporu s ustálenou judikaturou. Za otázku dosud neřešenou označil, zda lze dovodit odpovědnost správce komunikace i v případě, že nebyly splněny podmínky podle § 9 odst. 3 a odst. 4 silničního zákona. Správcem pozemní komunikace může být pouze subjekt splňující podmínky zakotvené v § 9 silničního zákona, avšak jejich splnění nebylo žalovaným v řízení tvrzeno ani prokázáno. Žalovaný odpovídá podle zákona o pozemních komunikacích, avšak v postavení dlužníka, neboť nebyly splněny podmínky, aby mohly být Technické služby města Mnichovice považovány za správce komunikace. Proto je dána odpovědnost žalovaného jako dlužníka z titulu jeho postavení vlastníka komunikace (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4192/2016). Nesouhlasí s tím, že žalovaný vystupuje pouze jako ručitel a že primárním dlužníkem je správce komunikace (Technické služby města Mnichovice). Tím, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku pasivní legitimace, posoudil následně nesprávně i otázku promlčení, když vyšel z akcesorické a subsidiární povahy ručení. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřuje v nesprávném posouzení obecné odpovědnosti vlastníka komunikace za újmu způsobenou porušením právní povinnosti. Zdůraznil, že vedle zvláštní odpovědnosti podle silničního zákona existuje i obecná odpovědnost podle občanského zákoníku, kterou nelze vyloučit. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 a 25 Cdo 2393/2023 dovozuje, že vedle objektivní odpovědnosti za závady ve schůdnosti působí paralelně i obecná odpovědnost za porušení povinnosti údržby komunikace podle §?2910 o.?z. a že v rámci této obecné odpovědnosti je pasivně legitimován výlučně vlastník komunikace, nikoliv správce. Povinnost udržovat komunikaci vyplývá přímo z vlastnického práva a z generální prevenční povinnosti (§?2900, §?2901 o.?z.), a proto nelze připustit, aby vlastník svou odpovědnost přenesl na správce. V souladu s tím má žalovaný vystupovat jako hlavní dlužník, nikoli jako ručitel, a konstrukce použitá odvolacím soudem je podle dovolatele nesprávná. V důsledku této nesprávnosti odvolací soud nesprávně posoudil i otázku promlčení. Dovolatel odkázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 a I. ÚS 2930/13. Žalovaný jako vlastník chodníku byl povinen o něj pečovat a provádět údržbu tak, aby byl schůdný a bezpečný. Jelikož tuto svou povinnost porušil, je jeho povinností plně odčinit újmu vzniklou dovolateli. Má rovněž za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 7 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Namítal, že dovolatel pouze odkázal na ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by řádně vyložil, v čem spatřuje pochybení odvolacího soudu. Navrhl zamítnutí dovolání jako nepřípustného.

6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce je přípustné pro posouzení otázky pasivní legitimace ve sporu o náhradu újmy z porušení povinnosti vlastníka vykonávat správu komunikace, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.

7. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

8. Podle § 9 odst. 1 silničního zákona vlastníkem dálnic a silnic I. třídy je stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku.

9. Podle § 9 odst. 3 silničního zákona vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace je povinen vykonávat její správu zahrnující zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy. Výkon správy může vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace zajišťovat prostřednictvím správce, jímž je právnická osoba zřízená nebo založená vlastníkem dálnice, silnice nebo místní komunikace za podmínky, že je vůči ní vlastník po celou dobu výkonu správy ovládající osobou. Vlastník, popřípadě správce, mohou dílčími činnostmi v rámci správy dálnice, silnice nebo místní komunikace, zejména činnostmi souvisejícími s údržbou a opravami dotčené dálnice, silnice nebo místní komunikace, pověřit osobu vybranou postupem podle zvláštního právního předpisu nebo kraj u silnic I. třídy nacházejících se v jeho územním obvodu na základě veřejnoprávní smlouvy; tato osoba nebo kraj se nestávají správcem dotčené pozemní komunikace.

10. Podle § 9 odst. 4 silničního zákona je-li výkon správy dálnice, silnice nebo místní komunikace zajišťován prostřednictvím správce, musí zahrnovat alespoň pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy, a vlastník musí zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup identifikační údaje správce, vymezení pozemních komunikací, jejichž správu vykonává, a rozsah jím vykonávané správy. Povinně zveřejňovanými identifikačními údaji správce jsou obchodní firma nebo název, adresa sídla a identifikační číslo osoby, bylo-li přiděleno; je-li správcem kraj, je povinně zveřejňovaným identifikačním údajem pouze jeho název.

11. Podle § 26 odst. 7 silničního zákona závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

12. Podle § 27 odst. 1 silničního zákona uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací.

13. Podle § 27 odst. 3 silničního zákona je vlastník místní komunikace nebo chodníku povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

14. Podle § 27 odst. 6 silničního zákona je-li výkon správy pozemní komunikace zajišťován prostřednictvím správce, nahradit škodu podle odstavců 2 až 4 je povinen namísto vlastníka pozemní komunikace správce. Vlastník pozemní komunikace v takovém případě ručí za splnění povinnosti k náhradě škody.

15. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

16. Jak vyplývá z § 2910 o. z., povinnost hradit majetkovou škodu či nemajetkovou újmu spočívá na principu, že újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Vedle toho zákon ukládá povinnost nahradit újmu i v některých zvláštních případech bez ohledu na porušení zákona a na zavinění (§ 2895 o. z.). Takovým případem je též úprava silničního zákona zakládající zpřísněnou odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti. Silniční zákon ukládá vlastníku širokou povinnost tzv. správy komunikací, která zahrnuje zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy. V souvislosti se správou a údržbou pozemních komunikací tak vedle sebe působí jak obecná povinnost hradit podle § 2910 o. z. újmu způsobenou porušením zákonné povinnosti plynoucí zejména z § 9 silničního zákona, tak i speciální právní úprava objektivní odpovědnosti za závady ve sjízdnosti a schůdnosti podle § 26 a § 27 silničního zákona (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, publikovaný pod č. 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“).

17. Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku velkého senátu dále uzavřel, že závadou ve schůdnosti (sjízdnosti) může být jen takový úsek (místo) komunikace, které se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti (sjízdnosti) se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže (ne)kvalitu vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014, uveřejněného pod č. 57/2017 Sb. rozh. obč.). Závadou ve schůdnosti je tedy takový nedostatek komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro chodce nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy.

18. Úpravou silničního zákona však není vyloučena obecná odpovědnost vlastníka komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Porušením zákona je v tomto smyslu především nesplnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví (srov. Též čl. 11 odst. 3 Listiny, podle nějž vlastnictví zavazuje). Vznik obecné „subjektivní“ povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy pak bude vždy odviset od konkrétního zaviněného jednání vlastníka komunikace porušujícího právní povinnost [(typicky zanedbání pravidelné zimní údržby či jiné péče o stav komunikace (§ 2901 o. z.) či případně vadné provedení údržby, které stav komunikace naopak zhorší (§ 2900 o. z.)]. S účinností od 13. 11. 2015 představuje porušení povinnosti správy komunikací i neplnění povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace (§ 9 odst. 3 silničního zákona).

19. Silniční zákon ve znění novely provedené zákonem č. 268/2015 s účinností od 1. 1. 2016 pak v § 27 odst. 6 právě u specifické činnosti týkající se odstraňování závad ve sjízdnosti či schůdnosti (jako zvláštní předpis vůči obecné úpravě odpovědnosti za pomocníka v § 2914 o. z.) okruh subjektů odpovídajících za újmy způsobené uživatelům pozemních komunikací v případě, že je výkon správy pozemní komunikace zajišťován prostřednictvím správce, nově rozšířil tak, že namísto vlastníka hradí poškozenému újmu správce a vlastník za splnění této povinnosti ručí, a to bez dalšího, tedy bez ohledu na to, zda a jak jej vybral a kontroloval. Jedná se však výslovně o přenos povinnosti k náhradě újem ze zvláštní zpřísněné odpovědnosti (viz odkaz na odpovědnost podle § 27 odst. 2 a 4 silničního zákona), což je v tomto případě třeba chápat jako výjimku vylučující odpovědnost vlastníka, resp. toto ustanovení odpovědnost vlastníka „oslabuje“ na ručení, nicméně zdvojuje tu okruh subjektů, od nichž může poškozený žádat náhradu.

20. Z toho vyplývá, že u povinnosti běžné údržby, jejíž porušení může vést k obecné odpovědnosti za újmu, je povinnost k náhradě spjata výlučně s osobou vlastníka, jenž je povinen dbát o stav věcí v jeho vlastnictví náležitě, obzvlášť když jde o vlastnictví dopravní infrastruktury, jejíž využití má celospolečenský význam. V případech, na něž nedopadá zvláštní úprava silničního zákona, tj. při uplatnění obecné odpovědnosti za porušení povinnosti řádné údržby komunikací, která se řídí podle občanského zákoníku, je povinnou osobou vlastník a přenos odpovědnosti na správce zde není možný. Vlastník vůči zřízené osobě musí být po celou dobu výkonu správy ovládající osobou a z toho plyne snížená míra autonomie pomocného subjektu, který sice není při konkrétním provedení potřebných úkonů a prací vázán pokyny ovládající osoby, nicméně celá jeho činnost je vázána právě na dosažení předpokládaného výsledku, jímž je řádný stav komunikací. Účelové napojení správce na hlavní osobu vytváří takový vztah podřízenosti pomocníka, že mu nelze ukládat povinnost k náhradě újmy vedle vlastníka komunikace, a to bez ohledu na obsah zřizovacích listin či vzájemných smluv. Tuto úvahu podporuje i znění § 27 odst. 5 silničního zákona, podle nějž je vlastník povinen označit úseky silnic, místních komunikací a chodníků, na kterých se pro jejich malý dopravní význam nezajišťuje sjízdnost a schůdnost odstraňováním sněhu a náledí. I v tom tkví výlučné postavení vlastníka, který jedině (nikoliv pověřený správce) má možnost rozhodnout, které ostatní (neoznačené) úseky komunikací bude v zimním období udržovat sjízdné a schůdné. Zákon sice výslovně neříká, že tato povinnost tíží jejich vlastníky, nicméně je logické, že pokud je to vlastník, kdo může vybrat úseky, na nichž se úklid nezajišťuje, pak právě jeho stíhá povinnost zimní údržby na ostatních komunikacích v jeho vlastnictví. Svého smluvního partnera může sice zavázat, aby tuto povinnost plnil za něj, nepřichází tím však o postavení vlastníka a uživatelům pozemní komunikace bude i nadále odpovídat on sám za zanedbání zákonné povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2393/2023, publikovaný pod č. 34/2005 Sb. rozh. obč.).

21. Z výše uvedeného shrnutí judikatury je zřejmé, že obecnou povinnost hradit újmu podle § 2910 o. z. a speciální právní úpravu objektivní odpovědnosti za závady ve sjízdnosti a schůdnosti podle § 26 a § 27 silničního zákona, je třeba důsledně rozlišovat, neboť vzhledem k § 9 odst. 3 a 4 silničního zákona má jejich rozlišení zásadní vliv na závěr, který subjekt za újmu odpovídá. Proto v případech, kdy újma vznikla v důsledku neuspokojivého stavu komunikace, musí soud nejprve vyřešit, zda se jednalo o závadu ve sjízdnosti a schůdnosti podle silničního zákona, a pokud nikoli, posuzuje existenci odpovědnosti vlastníka komunikace za vzniklou újmu podle § 2910 o. z.

22. V projednávané věci (i v předcházejícím řízení, kde se žalobce domáhal jiných nároků na náhradu újmy vzniklé z téže škodní události) soudy uzavřely, že příčinou újmy byla závada ve schůdnosti, aniž by se zabývaly výše uvedenými hledisky a rozlišily, zda se ve smyslu již ustálené judikatury skutečně jedná o závadu ve schůdnosti podle silničního zákona nebo o porušení zákonných povinností vlastníka komunikace (žalovaného). Tím se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z těchto důvodů je závěr odvolacího soudu, že za újmu odpovídá správce komunikace (Technické služby města Mnichovice) a nikoli žalovaný a v návaznosti na to i závěr týkající se promlčení nároku, předčasný, a tedy nesprávný.

23. Pro nadbytečnost se dovolací soud nezabýval dalšími dovolacími námitkami.

24. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal.

25. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, zrušil Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). V něm se bude zabývat otázkou, zda újma na zdraví žalobce vznikla v důsledku závady ve schůdnosti podle § 26 a 27 silničního zákona, a dospěje-li k negativnímu závěru, bude odpovědnost za újmu posuzovat podle § 2910 o. z.

26. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 8. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu