25 Cdo 3906/2013

Rubrum

25 Cdo 3906/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce RNDr. J. L., zastoupeného Mgr. Antonínem Pecharem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 134/15, proti žalovanému Mgr. P. D., advokátovi se sídlem Praha 1, Šítkova 233/1, o 982.602,- kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 102/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č.j. 51 Co 8/2013-147, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2013, č.j. 51 Co 8/2013-147, neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Dovolatel zřejmě přehlédl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno až po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., a tedy dovolání musí mít náležitosti stanovené občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. 1. 2013 (čl. II. bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolatel však zjevně odkazuje na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ačkoli na vzájemném vztahu (diformitě) rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu přípustnost dovolání již nezávisí a ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013 již na odstavce a písmena členěno není. Rovněž co do dovolacích důvodů dovolatel odkazuje na § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., ač podle rozhodné právní úpravy je (jediný způsobilý) dovolací důvod obsažen v § 241a odst. 1 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, odvozuje-li přípustnost dovolání ze znění občanského soudního řádu, jež bylo účinné do 31. 12. 2012 a jež upravovalo přípustnost dovolání odlišně (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4345/2013, a ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3666/2013). Z obsahového hlediska dovolání nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, trpí tedy vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Z ustanovení § 243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. ledna 2015 JUDr. Robert Waltr předseda senátu