25 Cdo 767/2026

Rubrum

25 Cdo 767/2026-290 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobce: K. S., zastoupený JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalovanému: M. D., zastoupený JUDr. Pavlem Koukalem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 319/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 11. 2025, č. j. 15 Co 386/2025-258, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se v tomto řízení domáhal, aby se mu žalovaný omluvil za to, že nerespektoval připomínky žalobce ve stavebním řízení k umístění stavby na pozemku žalovaného v sousedství pozemku žalobce, aby přijal opatření k tomu, aby bylo připomínkám žalobce k umístění stavby žalovaného vyhověno a aby žalobci zaplatil náhradu nemajetkové újmy 50 000 Kč za to, že nevyhověl jeho požadavkům při zhotovování své stavby.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – rozsudkem ze dne 4. 11. 2025, č. j. 15 Co 386/2025-258, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. 6. 2025, č. j. 1 C 319/2024-211, ve výrocích I, II a III o zamítnutí žaloby, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je spoluvlastníkem pozemku par. č. XY a par. č. st. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, obě k. ú. XY, a žalovaný je vlastníkem bezprostředně sousedícího pozemku par. č. XY, k. ú. XY, na kterém od roku 2022 realizuje v souladu s pravomocným územním rozhodnutím a stavebním povolením stavbu rodinného domu a venkovního skladu s garážovým stáním. Shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §§ 81, 82 ve spojení s §§ 2910, 2951, 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a uzavřel, že se žalovaný nedopustil žádného protiprávního jednání, jímž by zasáhl do práv žalobce. Žalovaný realizuje stavby v souladu s pravomocnými rozhodnutími stavebního úřadu a při realizaci staveb se od vydaných veřejnoprávních povolení nikterak neodchýlil. Stavební úřad se vypořádal jak s odstupovými vzdálenostmi, tak vytvořením požárně nebezpečného prostoru. Odstupové vzdálenosti shledal dodrženými. Požárně nebezpečný prostor sice na pozemek žalobce zasahuje, avšak z žádného předpisu nevyplývá povinnost získat souhlas vlastníka pozemku, do kterého požárně nebezpečný prostor zasahuje, a v tomto prostoru se nenachází žádný objekt. Povolené stavby jsou proto i z požárního hlediska vyhovující. Navíc vybudováním plotu z betonových panelů žalobce přesah požárně nebezpečného prostoru na svůj pozemek značně omezil, ne-li zcela eliminoval. S ohledem na to odvolací soud uzavřel, že žalovaný svým jednáním neporušil žádnou svou právní povinnost.

3. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky zásahu do vlastnického práva žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, a dále v tom, že otázka zásahu do absolutního (vlastnického) práva doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že přesahem požárně nebezpečného prostoru na pozemek žalovaný nezasáhl do vlastnického práva žalobce. Má-li totiž požárně nebezpečný prostor zasahovat na sousední pozemek, je nezbytný souhlas vlastníka takového pozemku. To v projednávané věci nebylo splněno. Odvolací soud dále pochybil, když žalobce ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu za újmu do osobnostních práv (právo na kvalitu bydlení) nepoučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nezabýval se tvrzeními žalobce o psychické újmě, kterou mu jednání žalovaného způsobuje a jím navrženými důkazy. S ohledem na nesprávný závěr ve věci samé rozhodl odvolací soud nesprávně rovněž v nákladových výrocích. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pelhřimově. Současně navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

5. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 50 000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovený limit 50 000 Kč a nejedná se o pracovněprávní nebo spotřebitelský vztah.

6. Předpokladem vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka je existence neoprávněného (protiprávního) zásahu, tedy takového, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020).

7. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatel nesouhlasí se závěrem, podle něhož žalovaný nezasáhl do práv žalobce vytvořením nebezpečné požární zóny zasahující na žalobcův pozemek bez jeho souhlasu. Nalézací soudy uzavřely, že žalovaný svým jednáním neporušil žádnou svou zákonnou povinnost. Pouze provádí (prováděl) stavby na základě příslušných veřejnoprávních povolení, přitom od těchto povolení se podle skutkových závěrů nalézacích soudů při realizaci staveb nijak neodchýlil. Tento závěr žalobce ve svém dovolání nikterak kvalifikovaným způsobem nezpochybnil. Z obsahu jeho dovolání je zřejmé, že opakovaně brojí pouze proti dílčímu závěru soudů, že ke vzniku požárně nebezpečného prostoru nebyl třeba jeho souhlas. K tomu je třeba říci, že požárně nebezpečné řešení stavby je klíčovou součástí projektové dokumentace a těžiště jeho posouzení bylo v řízení o vydání územního rozhodnutí, resp. stavebního povolení. Měl-li žalobce za to, že nejsou splněny podmínky pro vydání příslušných povolení, mohl proti tomu brojit primárně odvoláním a případně i žalobou ve správním soudnictví, což učinil, avšak bezúspěšně. Navíc, jak vyplývá z judikatury, kterou sám žalobce v dovolání předkládá, je možné, aby požárně nebezpečný prostor zasáhl i přes hranici stavebního pozemku, a to i bez souhlasu vlastníka sousedního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2024, sp. zn. 6 As 12/2024).

8. Namítá-li dále žalobce, že jej nalézací soudy nesprávně poučily podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., nebo že nepřihlédly k jeho tvrzením a neprovedly jím navržené důkazy, nejde o námitky nesprávného právního posouzení, nýbrž o námitky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Lze dodat, že žalobce v dovolání ani žádné důkazy, které navrhoval a které soudy neprovedly, neoznačil.

9. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

10. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první odmítl.

11. O návrhu na odklad vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nebylo samostatně rozhodováno, neboť dovolací soud rozhodl o dovolání samotném bez zbytečných odkladů po předložení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).

12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 6. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu