25 Cdo 962/2025-276

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: P. O., zastoupená Mgr. Ing. Filipem Hejlem, advokátem se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalované: Mateřská škola, Uherský Brod, Mariánské náměstí 16, okres Uherské Hradiště, IČO 70991979, příspěvková organizace se sídlem Mariánské náměstí 16, Uherský Brod, zastoupená Mgr. Jiřím Horňákem, advokátem se sídlem Štěpánská 317/3, Brno, o zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 166/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 5. 1. 2023, č. j. 58 Co 21/2022-188, ve znění opravného usnesení ze dne 23 2. 2023, č. j. 58 Co 21/2022-203, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 292 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jiřího Horňáka.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 58 Co 21/2022-188, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 7. 2021, č. j. 6 C 166/2020-127, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 98 000 Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů neshledaly důvodným nárok na náhradu újmy na zdraví sestávající z bolestného ve výši 45 000 Kč, z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 50 000 Kč a z náhrady nákladů na znalecký posudek ve výši 3 000 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně, která byla žačkou žalované, se dne 20. 4. 2018 zranila na zahradě mateřské školy provozované žalovanou. Při použití skluzavky, kterou užívají děti od 2,5 až do 6 let, upadla a přilehnutím si zlomila pravou ruku. Žalobkyně předtím byla poučena o bezpečnosti na herních prvcích a skluzavku použila po předchozím dovolení učitelkou; v minulosti ji užívala opakovaně bez úrazu. Stav skluzavky byl pravidelně kontrolovaný, nebyly zjištěny žádné závady. Žalobkyně byla pracovnicemi žalované hodnocena jako velmi hodná bezproblémová holčička. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná za následky způsobené pádem neodpovídá, neboť neporušila povinnost vykonávat náležitý dohled nad žalobkyní ve smyslu § 2921 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ani povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví žalobkyně v rámci předškolního vzdělávání a s tím souvisejících činností ve smyslu § 29 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona. Žalobkyně tvrdila, že učitelka mohla úrazu zabránit, pokud by žalobkyni poučila, jak má po skluzavce jet. Takové poučení se však žalobkyni ze strany učitelek dostalo. Z výpovědi žalobkyně je zřejmé, že od počátku si byla vědoma toho, že jede špatně, tj. jinak, než bylo dětem ve školce učitelkami vštěpováno. Pokud by bylo pravdivé tvrzení žalobkyně, že po skluzavce sjela jinak než obvyklým způsobem s nohama srovnanýma před sebou, nestalo se tak v důsledku pochybení učitelky, nýbrž v důsledku pochybení (nešikovnosti) samotné žalobkyně. Dále žalobkyně žalované vytýkala, že učitelka nesledovala nástup žalobkyně na skluzavku a její jízdu dolů, či zda na skluzavce není i jiné dítě, které se o její použití nedovolilo. Domnívá se, že pokud by tak učitelka činila, mohla úrazu zabránit. Odvolací soud k této námitce uvedl, že úkolem učitelek v rámci výkonu náležitého dohledu nad dětmi v mateřské škole není provázet každé dítě na každém jeho kroku, sledovat každou jeho činnost a okamžitě opravovat případná dílčí pochybení ve snaze zabránit jakýmkoliv nežádoucím situacím. Takový přístup by byl v rozporu s jejich povinností děti řádně vychovávat a vzdělávat, neboť součástí řádné výchovy a vzdělávání je také výchova k samostatnosti, výchova k odpovědnosti za své činy, což není možné, pokud nedostane dítě také potřebný prostor ke svobodné seberealizaci. Je přirozené, že při některých činnostech se dítě „spálí“, avšak i takový následek je výchovným prostředkem, který dítě ve vývoji posouvá kupředu. Odvolací soud tak uzavřel, že nedošlo k zanedbání náležitého dohledu či porušení právní povinnosti žalované, které by zakládalo odpovědnost žalované za vzniklou újmu.

2. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva spočívající v odpovědnosti za újmu osoby provádějící činnost na základě školského zákona, která není uvedená v § 391 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že nalézací soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 2921 o. z., které se ve spojení s § 2920 o. z. týká náhrady škody způsobené osobou, která nemohla posoudit následky svého jednání, přičemž se zabývá společnou, či výlučnou odpovědností osoby, která nad škůdcem zanedbala dohled. V nyní projednávané věci je žalobkyně poškozenou a škůdcem byla žalovaná, a není tak zřejmé, kdo měl nad žalovanou jakožto příspěvkovou organizací vykonávat náležitý dohled. Aplikované ustanovení na posuzovanou věc nedopadá, neboť škodu nezpůsobil nikdo, kdo nemohl posoudit následky svého jednání. Z odůvodnění rozhodnutí je však zřejmé, že odvolací soud nesprávně hledí na žalobkyni jako na škůdkyni. Toto nesprávné posouzení vedlo k tomu, že podmínka odpovědnosti žalované za škodu se zredukovala pouze na otázku zanedbání náležitého dohledu. Dalšími okolnostmi možného zapříčinění vzniklé újmy žalovanou se soudy nezabývaly, s výjimkou toho, že žalovaná nechávala skluzavku pravidelně kontrolovat. Dále soudy nesprávně na základě judikatury vztahující se k odpovědnosti podle § 2921 o. z. žalobkyni přiřkly k tíži její dobré povahové vlastnosti. Soud prvního stupně tak prakticky dospěl k závěru, že žalobkyně jakožto hodné a dobře vychované dítě má snížené právo na ochranu zdraví oproti jiné osobě, která je problémovým dítětem. Je pochopitelné, že je-li posuzována společná nebo výlučná odpovědnost dohlížející osoby, jsou dobré povahové vlastnosti a chování nezletilého škůdce ve prospěch osoby, jejíž zanedbání náležitého dohledu je posuzováno. Pokud je však nezletilý poškozeným, nemohou být jeho dobré povahové vlastnosti a chování jemu k tíži, a tím pádem ve prospěch škůdce. Otázka náležitého dohledu nad poškozeným nezletilým dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Jelikož soudy nesprávně aplikovaly § 2921 o. z., vyloučily tím aplikaci § 2911 o. z., na jehož základě by byla žalovaná povinna prokázat, že škodu nezavinila, čímž se odchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2199/2004 Sb. Nadto otázka náležitého dohledu je v dané věci zbytečnou. Podle § 391 zákoníku práce totiž osoby, které poskytují vzdělávání, zásadně odpovídají za škodu na zdraví vzniklou při vyučování nebo v souvislosti s ním bez ohledu na zavinění. Z nejasného důvodu však zákoník práce účinný ke dni, kdy se úraz stal, neuváděl ve výčtu žáky mateřských škol. Tuto chybu v zákoně zákonodárce napravil zákonem č. 366/2019 Sb., jímž došlo k novelizaci § 391 zákoníku práce a výčet byl doplněn o žáky mateřských škol. Skutečnost, že v době, kdy se úraz stal, v uvedeném ustanovení žáci mateřských škol uvedeni nebyli, zakládá významnou a neodůvodněnou nerovnost v právech. Tato nerovnost se projeví zejména v situaci, kdy tatáž instituce provozuje školu i mateřskou školu. Zatímco žákům školy za újmu na zdraví odpovídá absolutně, žákům mateřské školy podstatně omezeněji. Žalovaná byla podle § 29 školského zákona povinna žalobkyni zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech, tedy zajistit, aby k úrazu nedošlo. Nelze tvrdit, že šlo o prostou nešťastnou náhodu. Totéž by bylo možné tvrdit o jakémkoli úrazu, který vznikl jinak než přímým zaviněním jiné osoby, a bylo by tak možné se z odpovědnosti vyvinit. Nárok dovolatelky měl být posouzen podle § 2924 o. z., neboť škoda vznikla v souvislosti s věcí – skluzavkou, kterou žalovaná používá ke své provozní činnosti. Mělo tak být na žalované, aby prokázala, že za škodu neodpovídá. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s názorem dovolatelky, že vymezení okruhu osob v § 391 odst. 2 zákoníku práce je legislativní chybou. Okruh osob byl stanoven v prvotním znění zákoníku práce, jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2007. Ode dne přijetí zákona byl tento předpis každoročně několikrát novelizován (do přijetí zákona č. 366/2019 Sb. více než čtyřicetkrát). Ponechání uvedeného ustanovení v platnosti až do 31. 5. 2020 bylo vyjádřením vůle zákonodárce zachovat pro oblast pracovněprávních vztahů účinnost původního znění zákoníku práce. Ani důvodová zpráva k zákonu č. 366/2019 Sb. nehovoří o legislativní chybě. Naopak jasně sděluje, že dosavadní stav způsobuje problémy při sjednávání pojištění, neboť pojišťovny pomíjely rozdíly žáků mateřských a základních škol. Změnu úpravy pak zákonodárce odůvodňuje také zavedením povinné předškolní docházky, a tím i odpadnutí přesvědčivého důvodu pro odlišný přístup k oběma kategoriím subjektů – žákům a dětem. Žalobkyně se prostřednictvím argumentace o legislativní chybě snaží dosáhnout nepřípustné retroaktivní aplikace § 391 odst. 2 zákoníku práce na úrazy, které se v mateřských školách přihodily i před tímto datem. Žádná mateřská škola nemá pro takovouto aplikaci zákoníku práce sjednáno pojištění, a náhradu škody by tak hradila v rámci svého rozpočtu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, nebo jako nedůvodné zamítl.

4. Nejvyšší soud odmítl dovolání usnesením ze dne 28. 7. 2023, č. j.25 Cdo 1691/2023-232, neboť dovolání shledal objektivně nepřípustným podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2749/23, zejména s ohledem na závěry později vydaného sjednocujícího rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, č. j. 31 Cdo 1178/2023-31, k výluce z přípustnosti dovolání pro tzv. bagatelnost.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. V otázce případného zanedbání náležitého dohledu dovolatelka důvodně poukazuje, že na nyní posuzovanou věc přímo nedopadá ustanovení § 2921 o. z., jež upravuje odpovědnost osoby, která má vykonávat náležitý dohled nad nikoliv plně svéprávným škůdcem, který způsobil škodu jinému. V nyní posuzované věci však vznikla újma na zdraví samotné nezletilé žalobkyni. Nalézací soudy však správně aplikovaly § 29 odst. 2 školského zákona, podle nějž školy a školská zařízení zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb a poskytují žákům a studentům nezbytné informace k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví. Skutková zjištění k průběhu úrazového děje a k počínání učitelek žalované i jejich právní zhodnocení jsou použitelné pro závěr o splnění povinnosti žalované zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svěřeným žákům.

8. Otázkou míry odpovědnosti osoby, jež má nad nezletilým vykonávat dohled, za újmu na zdraví nezletilého se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1587/15, přičemž i pro tento případ odkázal na judikaturou stanovená kritéria standardu náležitého dohledu podle § 422 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (jemu v nynější úpravě odpovídá § 2921 o. z.). Ústavní soud zejména uvedl, že nelze při určování zákonem požadované míry náležitého dohledu přijmout hraniční pozici, ve které se odpovědnost osoby vykonávající dohled nad dítětem, a to zejména v kontextu újmy vzniklé samotnému dítěti, stává prakticky absolutní. A to ze dvou hlavních důvodů. Za prvé, takto intenzivní dohled by vedl ke značné ztrátě svobody dětí, a v důsledku i jejich radosti ze života. Jejich možnost podstupovat dobrodružné činnosti a být samostatné by byla značně omezena. To přitom platí nejen pro odpovědnost rodičů, ale všech osob, které v některých situacích vykonávají nad dětmi dohled. Pokud by byl standard náležitého dohledu příliš přísný, tyto osoby by mohly odmítat s dětmi činit cokoli, při čem i jen teoreticky mohou děti přijít k úrazu, jako například chodit s nimi na poznávací akce, ať již ve městě, či do přírody, jezdit na výlety, hrát táborové hry apod. Za druhé, cílem péče o děti, jako součásti rodičovské odpovědnosti, je zajistit řádný všestranný vývoj dítěte, jak tělesný, tak citový, rozumový a mravní, a tím mimo jiné zajistit, aby po dosažení svéprávnosti bylo dítě již samo schopno rozhodovat o svém životě a nést následky svého jednání. Učit děti samostatnosti a odpovědnosti je tak povinností, ale i právem rodičů. Tím, že rodiče děti vychovávají k samostatnosti, tak je nejlépe chrání před nebezpečím. Absolutní odpovědností rodičů za činy svých dětí by byl zcela popřen tento důležitý aspekt výchovy dětí (srov. body 40 a 41 citovaného nálezu).

9. Ústavní soud v citovaném nálezu (srov. bod 39) též pro tento případ dovodil použitelnost ustálené judikatury, podle níž při úvaze o tom, zda osoby dohledem povinné nezanedbaly náležitý dohled, je nutno vzít zřetel i na některé okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu, jako například věk, povahové vlastnosti a celkové chování nezletilého dítěte (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1968 sp. zn. 3 Cz 57/68, publikované pod č. 4/70 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry jsou potvrzeny i pozdějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 25 Cdo 4507/2010, a ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3298/2012). Nejde totiž o to, že by dobré, či naopak problematické povahové vlastnosti nebo celkové chování byly přičítány nezletilému k dobru či k tíži (jak namítá dovolatelka). Při posouzení standardu náležitého dohledu je však třeba zohlednit i tyto skutečnosti, jimž dohlížející osoba byla povinna rozsah dohledu přizpůsobit. Při posouzení otázky, zda povinnost náležitého dohledu tato osoba porušila, pak nemůže být rozhodné, zda nezletilý způsobil újmu jinému, či sám sobě.

10. Nelze se ztotožnit s námitkou dovolatelky, že nalézací soudy z důvodu nesprávné aplikace § 2921 o. z. neaplikovaly § 2911 o. z., podle nějž by žalovaná byla povinna prokázat, že škodu nezavinila. Jestliže odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná žádnou povinnost neporušila, tudíž již tento předpoklad odpovědnosti podle § 2910 o. z. naplněn nebyl, a bylo tak nadbytečné zabývat se předpoklady dalšími, včetně případného zavinění žalované.

11. Otázka případného porušení povinnosti náležitého dohledu v případě újmy na zdraví nezletilého tak již v judikatuře vyřešena byla, přičemž nalézací soudy se od přijatého řešení nikterak neodchýlily. Tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

12. Ve vztahu k otázce případné aplikace § 391 odst. 2 zákoníku práce je třeba předně uvést, že tuto otázku dovolatelka nastoluje v řízení poprvé až v dovolání, ačkoli ji v průběhu řízení před podáním dovolání vznést mohla. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani dosud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21). Z § 237 o. s. ř. totiž vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020).

13. Nad rámec právě uvedeného se lze též ztotožnit s námitkou žalované, že dovolatelka se odkazem na § 391 odst. 2 zákoníku práce po novele provedené zákonem č. 366/2019 Sb., účinným od 1. 6. 2020, jenž má být aplikován na újmu vzniklou v roce 2018, domáhá pravé retroaktivity novelizované právní úpravy. Pravá zpětná účinnost (pravá retroaktivita) není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví (včetně právní úpravy soukromoprávních poměrů) dovodit z ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). U retroaktivity pravé tak platí zásada obecné nepřípustnosti (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2909/2018). Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

14. Konečně ve vztahu k námitce aplikace § 2924 o. z. je třeba uvést, že i tuto námitku dovolatelka poprvé uvádí až v dovolání, ač ji v průběhu řízení před podáním dovolání vznést mohla. Nejvyšší soud ve vztahu k odpovědnosti za újmu způsobenou provozní činností dovodil, že na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že škůdce provozuje popsanou činnost a že mezi existencí (projevy) tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Prokáže-li poškozený tyto skutečnosti, je dána odpovědnost škůdce, z níž se může případně tzv. liberovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018). K výkladu podmínek, za nichž může škůdce úspěšně uplatnit liberační důvod uvedený v druhé větě § 2924 o. z., tedy vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, plyne z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, že výrazem „rozumně požadovat“ je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální, tedy nikoli všechna myslitelná opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na provozovatele přepjaté požadavky. Provozovatel se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že si počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti, tj. jako řádný a odborně způsobilý provozovatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 25 Cdo 227/2024). V nyní posuzované věci nalézací soudy nezamítly žalobu pro nedostatečná tvrzení či důkazy poskytnuté žalobkyní. Zabývaly se nejen povinností náležitého dohledu žalované nad žalobkyní, ale též případným zanedbáním povinností při péči o skluzavku, což umožňuje uzavřít, že žalovaná v tomto směru vynaložila náležitou péči o věc použitou při provozní činnosti. Zde lze poukázat na skutkové zjištění, které učinil soud prvního stupně, aniž je dostatečně zdůraznil, že žalobkyně na ruku neupadla při jízdě po skluzavce, nýbrž až poté, co sjela dolů, postavila se na nohy a zakolísala. Vzhledem k tomuto závěru by tak soudy ani v případě aplikace § 2924 o. z. nemohly dospět k příznivějšímu rozhodnutí pro žalobkyni. Na uvedené otázce tak dovoláním napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, a tudíž ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.

15. Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se tvrzenými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení