26 Cdo 1385/2026

Rubrum

26 Cdo 1385/2026-201 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Dvojka sobě, z.s., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Na bojišti 1733/12, IČO 26584158, zastoupeného JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Ondřejem Kramperou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 210/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, č. j. 70 Co 336/2025-172, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč k rukám JUDr. Mgr. Petry Novákové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce se (žalobou v konečném znění, po jejím upřesnění) domáhal jako nájemce určení neoprávněnosti výpovědi ze dne 24. 10. 2024, č. j. 1096/24, dané mu žalovaným jako pronajímatelem z nájmu prostoru sloužícího podnikání, a to kobky č. XY a kobky č. XY nacházejících se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY tvořícího „náplavku“ řeky Vltavy, založeného smlouvou o nájmu nebytových prostor č. NAN/83/01/008954/2013 (dále též jen „předmětná výpověď“, „kobka č. XY“, „kobka č. XY“, společně „kobky“), z důvodu přenechání části tohoto předmětu nájmu (a to kobky č. XY) do podnájmu třetí osobě (podnikateli P. P. k provozování kavárny) bez souhlasu pronajímatele.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 11 C 210/2024-123, určil, že předmětná výpověď je neoprávněná (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II).

3. Na základě odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 1. 2026, č. j. 70 Co 336/2025-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

5. Předkládá-li dovolatel otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu neměla být dosud vyřešena, zda „pokud pronajímatel věděl či mohl vědět o tom, že v nebytovém prostoru sloužícím podnikání podniká třetí subjekt odlišný od nájemce, lze z této skutečnosti dovodit souhlas pronajímatele s podnájmem tohoto prostoru tomuto třetímu subjektu, a tedy i následnou nemožnost výpovědi z nájmu danou pronajímatelem nájemci z důvodů založených na § 2215 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)“, a namítá, že jen z uvedených skutečností souhlas pronajímatele s přenecháním předmětu nájmu do podnájmu dovodit nelze a že takový závěr odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) je proto nesprávný, přehlíží, že ji buduje na vlastní skutkové verzi, neodpovídající skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu (soudu prvního stupně).

6. Odvolací soud (soud prvního stupně) nevyšel (jak se podává z odůvodnění rozsudků; srov. zejm. body 20 a 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) „jen“ ze skutkového závěru, že žalovaný „věděl či mohl vědět o tom, že v nebytovém prostoru sloužícím podnikání podniká třetí subjekt odlišný od nájemce“. Vyšel naopak ze závěru, že žalovaný věděl o přenechání kobky č. XY žalobcem třetí osobě (P. P.) do užívání a souhlasil s ním, neboť uzavřel, že „žalovaný o tom, že kavárnu v kobce č. XY provozuje přímo P. P. jako samostatný podnikatel, věděl“ a že „souhlasil s tím, aby P. P. kavárnu provozoval“, když „souhlas s podnájmem kavárny vyjádřil tím, že se žalobcem uzavřel dodatek č. 3 nájemní smlouvy ze dne 13. 12. 2019 (fakticky novou nájemní smlouvu)“.

7. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jestliže vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel, jenž v dovolání namítá, že „povahu spolupráce – a to ani přibližně – mezi žalobcem a P. P. neznal“ a že souhlas s podnájmem „opravdu nedal“, se tak ve své podstatě domáhá revize skutkového stavu věci zjištěného soudy v řízení. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry dostatečně odůvodnily. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16); nejde o výjimečný případ, kdy skutková otázka je, s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).

8. Na řešení této otázky předkládané dovolatelem tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (není založeno). Odvolací soud (jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně) své právní posouzení vybudoval na odlišných skutkových zjištěních, zejména na závěru o vyjádření souhlasu žalovaným s přenecháním kobky č. XY žalobcem do užívání třetí osobě tím, že (následně) s žalobcem uzavřel výše uvedený dodatek č. 3 nájemní smlouvy; jinými slovy vybudoval své právní posouzení na odlišných skutkových zjištěních, než ze kterých vychází otázka kladená dovolatelem v dovolání.

9. Nespočívá-li přitom napadené rozhodnutí na posouzení uvedené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).

10. V dané věci odvolací soud (soud prvního stupně) založil své rozhodnutí (o opodstatněnosti žaloby) rovněž na (výše uvedeném prvém závěru nezávislém) samostatném závěru, že sama (dlouhodobá) vědomost žalovaného o provozování kavárny v kobce č. XY P. P. by zakládala rozpor předmětné výpovědi s dobrými mravy (i kdyby jinak uplatněný výpovědní důvod byl naplněn).

11. Jestliže ve vztahu k tomuto závěru dovolatel předkládá otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelem blíže označené), zda „pokud pronajímatel věděl či mohl vědět o tom, že v nebytovém prostoru sloužícím podnikání podniká třetí subjekt odlišný od nájemce, je následná výpověď z nájmu daná pronajímatelem nájemci z důvodů založených na § 2215 o. z. v rozporu s dobrými mravy“, a namítá, že jen z uvedených skutečností rozpor výpovědi z nájmu dané z uvedeného důvodu pronajímatelem nájemci s dobrými mravy dovodit nelze, platí, že jestliže obstojí prvý právní názor o souhlasu pronajímatele (žalovaného) s přenecháním kobky do užívání nájemcem (žalobcem), proto, že dovolání vůči němu není (z pohledu uplatněných dovolacích důvodů) přípustné, je bezpředmětné přezkoumávat správnost tohoto druhého právního názoru, neboť na celkový závěr odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv. Dovolání (jako celek) proto není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť přezkum posouzení otázky rozporu předmětné výpovědi s dobrými mravy odvolacím soudem za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Pro úplnost lze jen dodat, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod č. 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

13. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

14. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 19. 8. 2026 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu