26 Cdo 1617/2026

Rubrum

26 Cdo 1617/2026-737 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně Plzeňka Pardubice s.r.o., se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, Smilova 386, IČO 28821335, zastoupené Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, proti žalované QUITE QUIET s.r.o., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Jagellonská 1239/24, IČO 27578895, zastoupené Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o 1 226 301,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 117 C 23/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 15. 4. 2026, č. j. 27 Co 354/2025-635, takto:

Výrok

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 6. 2025, č. j. 117 C 23/2018-592, se zastavuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 16 540,70 Kč k rukám Mgr. Ing. Vítězslava Paděry, advokáta se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala jako nájemkyně po žalované jako pronajímatelce částky 1 878 374,42 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady (blíže specifikované) škody vzniklé jí v důsledku jejího svémocného vyklizení dne 16. 8. 2017 žalovanou z předmětu nájmu (restaurace Plzeňka v domě čp. 386 v Pardubicích, Smilově ulici), pronajatého jí předchůdkyní žalované smlouvou o nájmu nebytových prostor datovanou 31. 7. 2011 (se sjednanou dobou nájmu od 1. 8. 2011 do 31. 7. 2021).

2. Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) - poté, co v průběhu řízení pro částečné zpětvzetí žaloby řízení zastavil v rozsahu částek 14 409 Kč, 3 346 Kč, 99 756 Kč a 120 190 Kč s úrokem z prodlení a připustil rozšíření žaloby o 10 960 Kč s úrokem z prodlení) - rozsudkem ze dne 20. 6. 2025, č. j. 117 C 23/2018-592, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 226 301,14 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 27. 10. 2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), řízení (pro částečné zpětvzetí žaloby) zastavil co do částky 410 372,28 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 6. 2018 do zaplacení (výrok II), žalobu co do částky 14 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 6. 2018 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení z částky 1 226 301,14 Kč od 7. 6. 2018 do 26. 10. 2018 zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě státem placených nákladů řízení (výroky IV a V) a o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok VI).

3. Na základě odvolání obou účastnic Krajský soud v Hradci Králové- pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 4. 2026, č. j. 27 Co 354/2025-635, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I, IV, V a VI potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

5. Dovolatelka ve svém dovolání (obsahově posuzováno; § 41 odst. 2 o. s. ř.) seznatelným způsobem vymezuje jedinou otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil) odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008 (dále též jen „26 Cdo 3955/2008“), a to že „určitost projevu vůle se musí vztahovat i na datum podpisu (nájemní) smlouvy“, vztaženo ke smlouvě o nájmu nebytových prostor datované 31. 7. 2011 (se sjednanou dobou nájmu od 1. 8. 2011 do 31. 7. 2021; dále též jen „předmětná nájemní smlouva“). Ta přitom - jestliže dle závěrů soudů byla uzavřena jiného data - nesplňuje požadavky obligatorní písemné formy dle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a je proto neplatná.

6. Nejvyšší soud v dovolatelkou uvedeném rozsudku 26 Cdo 3955/2008 formuloval závěr, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Proto pro řešení otázky určitosti právního úkonu je právně významný pouze obsah listiny jej zachycující.

7. Podle skutkových zjištění soudů (srov. body 28. a 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) byla předmětná nájemní smlouva (vyhotovená v písemné formě a s uvedenou dobou trvání nájmu od 1. 8. 2011 do 31. 7. 2021) sice datována dnem 31. 7. 2011, ale ve skutečnosti byla uzavřena 15. 8. 2011 (tedy již po vzniku žalobkyně 10. 8. 2011, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku); datum jejího uzavření tak bylo uvedeno chybně. Na tomto základě soudy uzavřely, že tato skutečnost neplatnost předmětné nájemní smlouvy dle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. nezakládá, neboť smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti dle § 3 cit. zákona, tj. předmět nájmu, účel nájmu, výši nájemného a úhrad za poskytovaná plnění nebo způsob jejich určení a dobu, na kterou se nájem uzavírá. Dovodily, že „určitost projevu vůle uzavřít nájemní smlouvu k předmětným nebytovým prostorům na dobu určitou do 31. 7. 2021 je zachována, i když datum jejího uzavření je ve smlouvě chybně uvedeno“.

8. Dovolací soud ve své judikatuře formuloval ustálený závěr, že (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, podle níž je třeba vzhledem k datu uzavření předmětné nájemní smlouvy věc posuzovat; srov. § 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo - vadným slovním zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Současně základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3463/2019).

9. Zároveň Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2914/2010, vyslovil a odůvodnil závěr, že je nepochybné (a lidské činnosti vlastní), že ve vyhotovení listin (a při jiných právních jednáních) dochází (může dojít) k pozměnění jejich obsahu (oproti vůli jednajícího) v důsledku chyby v psaní nebo v počtech anebo jiné zřejmé neprávnosti; nebylo by proto odpovídající, aby bylo z každé takové chyby nebo nesprávnosti bez dalšího dovozováno, že je vždy bez právních účinků listina (jiné právní jednání), která je jimi postižena. Chyba nebo jiná nesprávnost může - na druhé straně - ovlivnit chování (jednání) toho, komu je listina (jiné právní jednání) adresována, a nebylo by správné, aby nesl následky pochybení, kterého se dopustil původce listiny (jiného právního jednání). Ve snaze nalézt vyvážené řešení následků chyb a jiných zřejmých nesprávností je pokládán za odpovídající závěr, že případné chyby v psaní nebo počtech anebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin (a při jiných právních jednáních) nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory chybám nebo jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný (ve vztahu k právním úkonům srov. též § 37 odst. 3 občanského zákoníku).

10. V poměrech dané věci se z obsahu předmětné nájemní smlouvy (dle skutkových zjištění soudů) podávají všechny obligatorní náležitosti vyžadované § 3 zákona č. 116/1990 Sb.: předmět nájmu, účel nájmu, výše nájemného a úhrad za poskytovaná plnění nebo způsob jejich určení a doba, na kterou se nájem uzavírá (od 1. 8. 2011 do 31. 7. 2021). Z obsahu samotné listiny je tak zřejmý projev vůle smluvních stran být vázány sjednaným nájemním vztahem v určitým způsobem vymezeném období. Jestliže proto za takového stavu odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) uzavřel, že chybné uvedení data uzavření v předmětné nájemní smlouvě nezakládá její neurčitost (a neplatnost) dle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť tato chyba je subsumovatelná pod zřejmou nesprávnost (chybu v psaní) dle § 37 odst. 3 obč. zák., je jeho závěr v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

11. Namítá-li dovolatelka nesprávné posouzení otázky platnosti předmětné nájemní smlouvy s ohledem na skutečnost, že „byla uzavřena před vznikem společnosti nájemce“, proto nájem ke dni 16. 8. 2017 již netrval a ona mohla předmět nájmu nechat vyklidit, přehlíží, že tyto námitky buduje na vlastní skutkové verzi, neodpovídající skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu (soudu prvního stupně). Ty - jak uvedeno výše - vyšly ze závěru, že předmětná nájemní smlouva byla (ve skutečnosti) uzavřena 15. 8. 2011; již po vzniku žalobkyně (10. 8. 2011, kdy byla zapsána do obchodního rejstříku). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jestliže vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 4/2014“).

12. Tato skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, přitom nevykazují významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry dostatečně odůvodnily. Nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.); nejde o výjimečný případ, kdy skutková otázka je, s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod, způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, či jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).

13. Nespočívá-li přitom napadené rozhodnutí na posouzení uvedených otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).

14. Ve vztahu k ostatním dovolacím námitkám pak dovolání vůbec neobsahuje údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Nadto dovolatelka neoznačila, byť jediné, rozhodnutí (Nejvyššího soudu či Ústavního soudu), se kterým by v této své části mělo být napadené rozhodnutí v rozporu (pouze uvádí, že soudy „rozhodly odchylně od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu a v rozporu s provedenými důkazy“). V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.

15. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. R 4/2014), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Takový údaj se však v dovolání nenachází. Pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Úkolem dovolacího soudu není, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. k vymezeným otázkám a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatelky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).

17. Dovolatelka dále právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje též prostřednictvím skutkových námitek (ohledně způsobu a hodnocení důkazů odvolacím soudem). Zde však uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.

18. Jen pro úplnost lze uvést, že z obsahu spisu se podává, že ani ostatní (ke skutkovým zjištěním ohledně data uzavření předmětné nájemní smlouvy viz výše) skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními a se odvolací soud ztotožnil) nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a skutkové závěry soudů nejsou v rozporu s obsahem spisu; nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

19. Dovolatelka podala výslovně dovolání též proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2025, č. j. 117 C 23/2018-592. Dovolání je však dle § 236 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze - není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sen. zn. 29 NSCR 168/2018). Proto Nejvyšší soud řízení o takovém dovolání dle § 243b o. s. ř. a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

20. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo (objektivně) přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

21. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.

22. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu