26 Cdo 1696/2026

Rubrum

26 Cdo 1696/2026-199 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a) B. C., a b) P. K., zastoupených Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované REBELICA s.r.o., se sídlem ve Střelicích, Ostopovická 756/10, IČO 07368925, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Skřivanova 337/7, o 133 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 256/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, č. j. 17 Co 19/2025-170, takto:

Výrok

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení 12 087,90 Kč k rukám Mgr. Marka Plajnera, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhali po žalované zaplacení částky 133 500 Kč s úrokem z prodlení, sestávající z částky 105 000 Kč, kterou žalované zaplatili na základě smlouvy o smlouvě budoucí nájemní ze dne 30. 12. 2021 a která měla být po uzavření vlastní nájemní smlouvy ohledně nebytového prostoru v budově ve vlastnictví žalované na adrese XY započtena na jistotu sjednanou v nájemní smlouvě, neboť žalobci od této smlouvy následně (v souladu s jejím sjednaným obsahem) odstoupili pro nesplnění povinnosti žalované učinit výzvu k uzavření nájemní smlouvy, a z částky 28 500 Kč jako náhrady škody, která žalobcům vznikla v souvislosti se smlouvou o smlouvě budoucí v podobě marně vynaložených nákladů na zpracování technické dokumentace k předmětu nájmu.

2. Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 33 C 256/2023-122, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 17. 1. 2023 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), dále žalobu v části, v níž se žalobci domáhali po žalované částky 28 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 17. 1. 2023 do zaplacení a zaplacení úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 105 000 Kč od 20. 12. 2022 do 16. 1. 2023, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III).

3. Na základě odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 1. 2026, č. j. 17 Co 19/2025-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

5. Dovolatelka předkládá otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil) odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 23. 4. 2024. sp. zn. 23 Cdo 3057/2023 (dále též jen „23 Cdo 3057/2023“), a to 1) „zda může procesní podání doručené protistraně v probíhajícím řízení, v němž věřitel jednoznačně tvrdí existenci své pohledávky, uvede její výši a současně projeví vůli tuto pohledávku započíst, představovat současně i kvalifikovanou výzvu k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)“, 2) „zda může odvolací soud uzavřít, že pohledávka uplatněná k započtení nebyla splatná a nebyla způsobilá k započtení, aniž výslovně posoudí obsah procesního podání, v němž byla pohledávka co do důvodu a výše tvrzena a v němž byl vůči protistraně uplatněn požadavek na její uhrazení“, a 3) „zda je v poměrech smluvní pokuty sjednané pevnou částkou a v situaci, kdy jsou stranám známy skutkové okolnosti porušení smlouvy, pro účely výzvy k plnění nezbytné výslovné formální označení pohledávky jako ´výzva k zaplacení smluvní pokuty´ a výslovné zopakování její částky, anebo postačí obsahově určitý projev, z něhož je objektivně seznatelné, že věřitel vůči dlužníkovi tento nárok uplatňuje“.

6. Odvolací soud (soud prvního stupně) vyšel (jak se podává z odůvodnění rozsudků; srov. zejm. body 7. a 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 28. a 47. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) mj. ze závěru, že žalovaná nikdy neučinila kvalifikovanou výzvu k zaplacení své tvrzené protipohledávky na smluvní pokutu. Neurčité sdělení (v jejím e-mailu ze dne 22. 12. 2022) o „uplatnění veškerých nároků“ nelze považovat za výzvu, která by splňovala náležitosti hmotněprávního úkonu směřujícího ke splatnosti pohledávky. Není proto možné dovodit, že žalované „vznikla splatná (proti)pohledávka ze smluvní pokuty, která by mohla být (podáním žalované v řízení ze dne 7. 12. 2023) započtena“. Její protipohledávka totiž k uvedenému okamžiku nebyla (pro absenci předcházející výzvy k plnění) splatná.

7. Dovolací soud ve své judikatuře formuloval ustálený závěr, že (též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním, tj. prohlášením o započtení vůči druhé straně. Okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané pohledávky učiní prohlášení o započtení (kompenzační úkon), musí předcházet rozhodný okamžik způsobilosti pohledávek k započtení (aktivně započítávaná pohledávka musí být splatná před kompenzačním úkonem). Proto nemá úkon započtení pohledávky splatné na požádání věřitele žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení této pohledávky, neboť účinek zániku závazku nastává okamžikem, kdy se obě pohledávky stanou způsobilými k započtení, přičemž nesplatnou pohledávku proti splatné jednostranně započíst nelze a nelze tak učinit ani pro futuro. Přitom též doručení podání žalovaného obsahujícího kompenzační námitku může být považováno za doručení výzvy k plnění peněžitého závazku dlužníkovi (srov. žalovanou odkazované 23 Cdo 3057/2023 a tam citovanou judikaturu, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005).

8. To, že též doručení podání žalované obsahujícího kompenzační námitku může být považováno za doručení výzvy k plnění peněžitého závazku dlužníkovi, však neznamená, že takové podání – jestliže (představuje) má účinky oné výzvy k plnění (zakládající splatnost peněžité závazku) - může mít zároveň účinky kompenzačního úkonu. Stále totiž platí, že kompenzačnímu úkonu věřitele aktivně započítávané pohledávky musí předcházet okamžik splatnosti aktivně započítávané pohledávky. Žalovanou odkazované 23 Cdo 3057/2023 (jak se z něj zřetelně podává) vychází ze situace, kdy je učiněno několik kompenzačních námitek opakovaně a kdy (s ohledem na jejich obsah) lze některou předchozí kompenzační námitku vyložit jako výzvu k plnění adresovanou žalobci tak, že opakovaným započítáváním pohledávky dojde nejprve k její splatnosti a posléze i k započtení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 26 Cdo 749/2023, uveřejněný pod č. 22/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. To však není případ dané věci, v níž – dle skutkových zjištění soudů, jejichž správnost dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.; ostatně není ani namítána), došlo k jedinému kompenzačnímu projevu v rámci vyjádření žalované k žalobě ze dne 7. 12. 2023. Jinými slovy, jestliže k okamžiku tohoto kompenzačního projevu nebyla žalovanou započítávaná protipohledávka (na tvrzenou smluvní pokutu) splatná, účinky zápočtu (§ 1982 odst. 1, 2 o. z.) nenastaly.

10. Dovolatelka se tak mýlí, jestliže dovozuje, že její podání – vyjádření k žalobě ze dne 7. 12. 2023, mohlo mít ohledně její tvrzené protipohledávky smluvní pokuty zároveň jak účinky výzvy k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), tak účinky kompenzační (§ 1982 odst. 1, 2 o. z.).

11. Z uvedeného se též podává, že je nadbytečné se zabývat otázkou (a soudy se jí správně nezabývaly), zda jediný kompenzační projev žalované v rámci jejího vyjádření k žalobě ze dne 7. 12. 2023 současně obsahoval náležitosti výzvy k plnění či nikoliv.

12. Z výše uvedeného plyne, že z pohledu dovolatelkou formulovaných otázek 1) a 2) je napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

13. Ohledně formulované otázky 3) dovolatelka přehlíží, že ji buduje na vlastním předpokladu, neodpovídajícímu skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu (soudu prvního stupně). Ty totiž nevyšly z toho, že její sdělení v e-mailu ze dne 22. 12. 2022 o „uplatnění veškerých nároků“ představuje (alespoň) „určitý projev, z něhož je objektivně seznatelné, že věřitel vůči dlužníkovi (předmětný) nárok uplatňuje“, ale naopak z toho, že jde o „neurčité sdělení“, z něhož není vůbec zřejmé, že jím žalovaná uplatnila předmětnou (proti)pohledávku smluvní pokuty či pohledávku (pohledávky) jinou.

14. Nespočívá-li přitom napadené rozhodnutí na posouzení uvedené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).

15. Nad rámec uvedeného sluší se dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu k náležitostem výzvy k plnění patří, že je z ní (obsahově) zřejmá existence tvrzené pohledávky za dlužníkem, její (dostatečně určitě specifikovaná) výše i požadavek na její uhrazení. Výzva ke splnění dluhu je neformální jednostranný právní úkon, jímž musí být dluh vyčíslen a identifikován rozhodnými skutkovými okolnostmi (srov. opět 23 Cdo 3057/2023, dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2850/2015, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5313/2014, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016, a jeho usnesení ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 881/2025).

16. Jestliže se z obsahu e-mailu žalované ze dne 22. 12. 2022 podává jen tolik, že jím žalovaná sděluje, že „nezbývá než uplatnit vůči vám veškeré nároky, které naší společnosti náleží, mimo jiné nároky na náhradu újmy vzniklé porušením vašich povinností. Nejedná se pouze o neuzavření dohodnuté nájemní smlouvy … Sečteme tedy postupně a uplatníme vzniklé škody“, je závěr soudů, že toto sdělení „nelze považovat za výzvu, která by splňovala náležitosti hmotněprávního úkonu směřujícího ke splatnosti pohledávky“, rovněž v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ze strany žalované šlo „pouze“ o jakési „avízo“ teprve budoucího vyčíslení a uplatnění blíže nespecifikovaných pohledávek, jež jí měly coby „pohledávky na náhradu újmy“ vzniknout v souvislosti s neuzavřením budoucí nájemní smlouvy.

17. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.

18. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 19. 8. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu